Zpět (nejen) k Bydžovu aneb druhý příspěvek do diskuze
Na webu Antifašistické akce (AFA) byl zveřejněn můj text „Pokus o zhodnocení (nejen) Bydžovských událostí“. Text zde byl umístěn i s krátkým komentářem AFA, na který bych rád zareagoval několika svými postřehy a příspěvky do diskuze.
První příspěvěk najdete o něco níže. pozn.red
AFA ve své reakci na mé poznámky ohledně blokády v Novém Bydžově, mimo jiné píše: „Cílem celé akce bylo jednak projevit solidaritu s místními Romy a jednak pomoci při ochraně jejich domovů. V této situaci jsme pokládali za rozumné akceptovat formát demonstrace, který by vyhovoval zejména jim – protože o ně nakonec šlo nejvíce“
Argument typu ať si místní koordinují a určují formát akce sami bez aktivistů/-ek z jiných regionů zní na první pohled celkem rozumně. Při hlubším zamyšlení však lze dojít k závěru, že u tak komplikované, široké a závažné tématiky, může být takový postoj značně problematický. Následuje vysvětlení, proč si to myslím.
Za prvé
To, že bylo v případě Bydžovského pochodu DSSS ohroženo tamější romské obyvatelstvo a problém se ho tedy výrazně týkal, je sice pravda, ale neúplná. Nárůst neonacistického vlivu se totiž v důsledku výrazně dotýká nejen Bydžovských Romů a Romek, ale i lidí žijících na druhém konci Česka a dokonce i mnohem dále. Vyloučit tedy všechny „nebydžovské“ ze spolukoordinace akce a podílení se na její podobě je neférové a nerozumné, protože je chybně problematika vztahována jen k úzké skupině i přesto, že výrazně ohrožuje i další, mnohem širší skupiny. Následek toho je ten, že na hlavy úzké skupiny připadá náročná organizace a koordinace akce a ostatním je přisouzena role pasivních „kulis“ či pozorovatelů/-ek v pozadí, případně pouhých komunikátorů/-ek a informačních spojek.
Na jednu stranu je určitě potřeba respektovat specifika lokality, ve které se akce organizuje, nepřebírat iniciativu bez místních a za místní – nevylučovat je ze spoluorganizace. Na druhou stranu ale požadovat výrazný útlum iniciativy lidí z jiných regionů, znamená připravit je o možnost spoluvytvářet podobu akcí, které mají vést k řešení problémů, které se týkají také jich.
Uvedu nyní jeden příklad s jinou tématikou ale podobným charakterem pro lepší pochopení toho, co mám na mysli. Pokud například víme, že klimatické změny (tzv. globální oteplování) způsobované spalováním fosilního paliva (např. uhlí) negativně ovlivňují životy lidí tisíce kilometrů od velkých spaloven fosilního paliva (např. uhelných elektráren), pak by měli mít právo určovat formát odporu proti rozšiřování hnědouhelných dolů a provozu uhelných elektráren nejen lidé žijící v jejich blízkosti, ale také i lidé žijící tisíce kilometrů daleko. Stejně jako u problému nárůstu neonacismu jde o problém, který negativně postihuje životy lidí v mnoha lokalitách, nikoliv jen v jedné. Nejde tedy o lokální záležitost, ale takovou, která často vyžaduje iniciativu velkého počtu lidí v určitý moment koncentrovanou v konkrétních místech.
Dějiny 20. století jsou dost dobrou ukázkou toho, že i nacismus může negativně zasáhnout životy lidí po celém světě, pokud neexistují globálně propojené bariéry, které by mu v tom bránily. Na tom, co má vytvářet bariéry v cestě novodobého nacistického hnutí, se proto musí podílet všichni lidé, které neonacismus reálně ohrožuje, nikoliv jen ti, co jsou nyní nejohroženější. Formát protinacistických akcí (např. blokád pochodů) není záležitostí jen lidí, pod jejichž okny dnes pochoduje neonacistické hnutí. Bydlím stovky kilometrů od Nového Bydžova a pod mými okny zatím neonacisté a neonacistky nepochodují a přesto si myslím, že se mě problémy Bydžova týkají tak výrazně, že mám právo být aktivní, nikoliv pasivní součást jejich řešení. Tedy, že mám právo, stejně jako ostatní, zasahovat do formátu protinacistických akcí jako byla například ta v Bydžově a to ne jen při jejich přípravách, ale i při samotném průběhu.
Za druhé
Formát akce, jako byla ta v Bydžově, je samozřejmě možné si částečně dopředu určit a naplánovat. To se stalo, a proto se z počátku většina přítomných držela dohodnuté taktiky nenásilné blokády pomocí „lidských řetězů“. Ani nejlepší příprava a vydiskutování taktiky však často nemůže zabránit tomu, že během akce mohou vyvstat otázky, na které lidi dopředu neodpověděli a během blokády již není dostatek času a možností, aby celý dav došel ke konsensuální odpovědi.
Taková situace podle mě nastala i v Bydžově. Určila se sice dopředu taktika nenásilné blokády, ale už se nedomluvilo jak reagovat po té, co policie bude do lidí najíždět na koních, mlátit je obušky a zatýkat. Domnívám se, že pokud k takovému scénáři došlo, pak bylo nerozumné se za každou cenu držet formátu akce, který byl konstruován pro zcela jinou situaci. Výrazný zvrat v ději sebou přinesl výraznou změnu podmínek a okolností. Měla proto podle mě následovat i snaha přehodnotit přístup k otázkám taktiky odporu, aby postupy, které demonstrující volí, reagovaly na nastalé změny, nikoliv na situaci, která v tu dobu již byla minulostí. Jinými slovy taktika by se měla vyvíjet společně s okolnostmi a situacemi, ve kterých je uplatňována. Postup, který je v jeden moment dopředu domluvený a částečně účinný se o několik sekund později může díky změně okolností jevit jako naprosto neúčinný a kontraproduktivní. Strategie odporu (a tedy i formát akce) by proto měla být pružná, tvárná a měla by se připouštět její úprava i v době, kdy není možné o úpravách diskutovat.
Na demonstracích jako byla ta v Bydžově je často velmi málo prostoru pro zdlouhavé rozhodovací procedury a pro diskuzi o změně taktiky či formátu akce. Mnohdy je potřeba jednat okamžitě a reagovat na náhlé a nečekané zvraty ve vývoji situace. Nezřídka opravdu rozhodují sekundy a je potřeba jednat rychle, ale samozřejmě stále s rozvahou a ne impulzivně. V takových případech je prostor spíše pro spontaneitu a improvizaci, než pro rozhodovací a organizační procedury, které běžně uplatňujeme v jiných situacích, které nám to svým charakterem a okolnostmi umožňují.
Za třetí
Apel na respektovaní požadavků a iniciativy místních zní možná zajímavě, ale snadno také může posloužit jako výmluvná „obhajoba“ útlumu vlastní iniciativy. Příkladem je podle mě mimo jiné i AFA, která v případě Bydžova využila jen hodně malou část svého mobilizačního potenciálu a nepodpořila blokádu organizačně, ale jen přítomností několika málo jedinců. V ulicích při blokádě, kde by iniciativa AFA byla potřebná, tak byla jen hrstka jejích členů a členek. Argument „pokládali jsme za rozumné akceptovat formát demonstrace, který by vyhovoval zejména jim“ (pozn. L.B. - myšleno obyvatelstvu Bydžova), tedy v tomto případě považuji za výmluvu, proč raději zůstat u psaní antifašistických článků na web, místo organizování blokády v terénu ulic, ve kterých se neonacistické hnutí pokouší o pogromy a zastrašování.
Odstrašujícím případem toho, kam až může tato strategie vést, byla v minulosti situace v Janově (v roce 2008 a 2009). Zde militantní antifašisté a antifašistky až na drobné výjimky nechali/-y janovské obyvatelstvo osamocené a bez výrazné pomoci v době, kdy se zde neonacistické hnutí pokoušelo o pogromy. I zde se zřejmě projevila snaha „akceptovat formát akce“, a proto se v Janovských ulicích pogromům bránila jen hrstka místního obyvatelstva a hrstka lidí z jiných regionů. Militantní antifašisté a antifašistky většinou vše sledovali/-y z bezpečného úkrytu za monitory počítačů a z pozice nezúčastněných osob psali/-y komentáře na webové stánky. Pro Antifašistickou akci a její anarchistické sestry by zřejmě mobilizace lidí k účasti na blokádě a její aktivní podpora, byly postupy považované za příliš kolonizátorské přebírání iniciativy a nerespektování formátu akce - podobně jako v Bydžově.
Upřímně, ještě teď mě šíleně mrzí, že jsem tehdy více nekritizoval onu strategii postavenou na pasivitě a nezasahování do situace. Místo toho jsem stejně jako mnoho jiných lidí svým mlčením a útlumem iniciativy tuto strategii akceptoval, aniž bych si uvědomil co všechno svým (ne)jednáním podporuji. Jasně, chybami se člověk učí. Jen mě dost mrzí, že mi v tomto případě trvalo tak dlouho, než jsem si své chyby uvědomil. A ještě více mě mrzí, že někteří lidé si je neuvědomili do teď, nejsou schopni se z minulých chyb poučit a místo toho je hodlají stále dokola opakovat. Nejen situace v Bydžově je toho důkazem.
autor: L.B.
kontakt na autora: l.b@Safe-mail.net
První příspěvek od L.B.
Na redakční mail Antifašistické akce dorazil text, který reaguje na nedávný pokus o blokádu neonacistického pochodu Novým Bydžovem, a který kritizuje širší souvislosti a vztahy v anarchistickém hnutí. Ačkoli s textem na několika místech nesouhlasíme a nebo jsme přesvědčeni, že něktré události se odehráli jinak, zveřejňujeme jej v plném znění.
Hodnotit akci v Novém Bydžově, lze samozřejmě různě stejně jako stav a poměry v českém anarchistickém prostředí. Přestože redakce serveru Antifa.cz s některými výhradami vyslovenými v článku nesouhlasí či na ně máme jiný názor, nebo disponuje jinými informacemi o dané věci či tématu, považujeme za přínosné dávat prostor i kritickým postřehům tohoto druhu, tak jako jsme to již učinili v minulosti, protože debatu nad podobnými tématy vítáme. Vzhledem k tomu, že uvedený text není stanoviskem Antifašistické akce, cítíme potřebu se k některým pasážím vyjádřit.
Na úvod, je třeba dodat, že hlavní bydžovská blokáda nebyla organizována žádnou anarchistickou skupinou, ale koalicí místních Romů, jednotlivců, občanských iniciativ, lidskoprávních organizací a některých politických stran. Na místě ji podpořilo několik anarchistů i radikálních antifašistů. Cílem celé akce bylo jednak projevit solidaritu s místními Romy a jednak pomoci při ochraně jejich domovů. V této situaci jsme pokládali za rozumné akceptovat formát demonstrace, který by vyhovoval zejména jim – protože o ně nakonec šlo nejvíce.
Náš postoj měl navíc i koncepční charakter. Pokud usilujeme o emancipaci, pak nemůžeme fungovat jako skupina, která přijede, „ukáže Romům, jak se to má dělat“ a odjede. Naším cílem naopak musí být, aby se oni sami naučili jak správně v podobné situaci postupovat. Proto někteří z nás kritizovali profesionálně-aktivistický přístup některých demonstrantů. V této souvislosti je ale třeba zdůraznit fakt, že kritika se týkala všech stejným dílem. Není tedy pravda, že tzv. „celebrity“ byli jakkoli ušetřeny. Tuto informaci si může autor nepochybně ověřit, stejně jako další informace a tvrzení v článku obsažených. Je škoda, že tak neučinil před sepsáním celého článku.
Pokus o zhodnocení (nejen) Bydžovských událostí
Následující text je nejen snahou o zhodnocení události v Novém Bydžově, ale především pokusem o kritickou analýzu některých trendů, které dominují současnému anarchistickému hnutí v Česku. Rozhodně nejde o analýzu vyčerpávající, ale podle mě podstatnou. Dotýká se totiž témat, které jsou v anarchistickém hnutí dlouhodobě tabuizována nebo se o nich z různých důvodů mlčí i přesto, že je potřeba o nich spíše mluvit. Tento text byl zaslán několika organizacím, skupinám a jednotlivcům s prosbou o zveřejnění. Důvod je jasný! Jde o pokus nastartovat tolik potřebnou diskuzi uvnitř hnutí, která zde zatím neproběhla. Nejde ale samozřejmě o samoúčelnost. Tedy o diskuzi pro diskuzi. Diskuze má svůj pozitivní význam, jen pokud vede k praktickým krokům. A právě v to doufám.
Anarchistický antikonfliktní tým
Anarchismu v Česku se stalo to, čemu se dalo předejít – popřel se svým vlastním praktickým fungováním. Hnutí, které vždy stálo proti autoritám, a snažilo se o destrukci společenské hierarchie vytvořilo vlastní hierarchickou strukturu kopírující autoritářský státní model. Na papíře svých proklamací toto hnutí slavně bojuje se státem a hierarchií. V realitě obojí znovu vytváří. Novodobé anarchistické hnutí v Česku, aniž by to vyvolalo větší rozruch, vybudovalo pevnou neformální hierarchii, na jejímž vrcholu je elita zasloužilých aktivistů a aktivistek určující směr hnutí a dohlížející na ostrakizaci nebo překřičení těch, co se snaží rozvíjet kritiku kontroverzních trendů a změnit kurz směrem k praxi svébytného revolučního hnutí. Ostrakizace či překřičení bývají uplatňovány buďto veřejně a otevřeně nebo ve skryté formě v rámci interních vztahů a komunikace organizací či skupin.
U kormidla hierarchizovaného hnutí jsou známé anarchistické celebrity, intelektuálská elita a dlouholetí/-é publicisté/-tky či řečníce/-i se schopností umlčet či překřičet kritické hlasy za pomoci svého sebevědomí, propracované rétoriky a schopnosti dobře formulovat své myšlenky. Na demonstracích je vídáme v čele průvodů s megafonem v ruce, v mediích jsou citováni a označováni za mluvčí nebo dokonce vůdce anarchistického hnutí a jejich hlas má v anarchistických kruzích vždy tu největší váhu bez ohledu na to, co vyjadřuje. Součást elity u kormidla však nejsou jen tyto okoukané tváře. Pozice na vrcholu hierarchické pyramidy s nimi sdílí i šedé eminence, které nejsou vidět, ale jejich vliv je stejně silný. Někdy mezi oběma typy elit je skrytě kooperativní vztah, jindy nezávislá koexistence, nezřídka se ale ve svých cílech i rozcházejí. „Šedé eminence“ však oproti „celebritám“ nelze tak snadno zahlédnout už jen proto, že svou činnost vykonávají z úkrytu a za pomocí konspirativních metod. Oproti provařeným „mediálním hvězdám“ není jednoduché na ně upřít zrak, pokud člověk nemá přístup ke komunikačním kanálům skupin, ve kterých působí.
Takový je podle mě obraz značné části současného anarchistického hnutí v Česku a přesně tento obraz se promítl i na samotné akci v Bydžově. I zde „vůdci“ anarchistického hnutí jednali v souladu s výše popsaným modelem a pevně třímali ve svých rukou kormidlo a určovali kurz celé akce. A také zde se to týkalo jak okoukaných tváří celebrit, tak šedých eminencí. V čele blokády běhala dobře známá osoba s megafonem, dokonale plnící funkci antikonfliktního týmu, když se svými kolegy (kteří již nebyli tak viditelní) odrazovala lidi od pokračování v aktivní blokádě neonacistického pochodu. V případě pána s megafonem šlo především o vyřvávání vět typu: „Nenechte se vyprovokovat! Nejsme zde kvůli vyvolávání konfliktů!“. Pro pochopení souvislostí je nutné zmínit, že to vyřvával chvíli poté, co policie vyprovokovala konflikt tím, že najížděla na koních do pasivně stojících a neozbrojených lidí, mlátila je obušky, házela mezi ně rozbušky a několik dokonce zadržela. Vyzývat přítomné, aby nevyvolávali konflikt v době, kdy konflikt byl již vyvolán a vyostřen policií, znamená jediné: kapitulaci, zřeknutí se snahy o blokádu a pasivní nastavení levé tváře poté, co jsme byli udeřeni do tváře pravé.
Scénář, který popisuji, jsem zažil již několikrát - pokaždé v téměř identické podobě. Vždy byli demonstrující atakováni policií a dříve než se odhodlali k organizované obraně a hájení svých pozic, bylo jejich odhodlání usměrněno „anarchistickým antikonfliktním týmem“. Místo očekávaného „vracení úderu“ policii, následoval jen ústup a transformace akce v neefektivní protest či ústup. Policie tak zpacifikovala odpor s ochotnou výpomocí lidí z řad anarchistického hnutí. V případě Bydžova si dokonce troufnu tvrdit, že někteří lidé v řadách demonstrujících odváděli práci antikonfliktního týmu lépe, než policisté ve žlutých vestičkách, kteří jsou k tomu školeni. Přesto, že v prvních okamžicích po útoku policie byla ještě ve vzduchu cítit ochota některých lidí vrátit úder a pokračovat v blokádě neonacistického pochodu, tak známý „pán s megafonem“ svými emotivními výlevy a výzvami dokonale uhasil plamen odporu, dříve než se pořádně rozhořel. Policie mu za to možná byla vděčná, protože dobře suploval roli jejich zaměstnanců. Anarchistické hnutí by však mělo podobné excesy reflektovat a snažit se jim do budoucna vyvarovat.
Samozřejmě že reflexi popisovaného problému nejde zredukovat pouze na kritiku několika osob, které v Bydžově hráli roli „anarchistického antikonfliktního týmu“. Důsledná reflexe by měla zahrnovat i sebekritiku! Jinými slovy problém není jen pozice a aktivita „anarchistického antikonfliktního týmu“, ale také anarchistické hnutí, které se nechá tímto týmem usměrňovat a poslušně upouští od iniciativy v momentě, kdy slyší povely k ústupu. Aby bylo jasno, tak tato část se v Bydžově vedle většiny přítomných týkala i mě samotného. Ani já, ani nikdo jiný z přítomných nebyl schopný se chopit iniciativy a místo toho každý víceméně skákal, jak pískal „pán s megafonem“ a několik jeho kolegů.
Chceme-li však budovat skutečně revoluční anarchistické hnutí, pak je potřeba se zbavit závislosti na elitních celebritách ve vlastních řadách. Na celebritách, které spoluvytváří texty typu „anarchistického antimanifestu“¹, ve kterém vyzývají k tomu, abychom porazili stát ve svých hlavách, aby o několik týdnů v poté v Novém Bydžově suplovali roli policejního antikonfliktního týmu. Na lidech, kteří v anarchistickém hnutí vytváří „něco“, co běžně slouží státu k zajišťování jeho stability.
Nepotřebujeme ve svých řadách lidi, kteří posilují stát tlumením iniciativ, které stát konfrontují. Naše hnutí potřebuje sebevědomé jedince, kteří dokáží improvizovat, organizovat, mluvit a jednat je-li to potřeba a ne jedince, kteří se za všech okolností spoléhají na „profesionální“ aktivisty, kteří se iniciativy chopí za nás a pak námi vláčejí tak, jak uznají sami za vhodné. Nejde však o to, aby si tyto vlastnosti a schopnosti osvojila nová nepočetná elita, která jen vystřídá ve stejné pozici tu současnou. Tyto hodnoty by mělo rozvíjet co nejvíce lidí, kteří hnutí tvoří. V nejlepším případě úplně každý. Tolik potřebné sebevědomí by mělo patřit k „základní výbavě“ všech anarchistů a anarchistek, a tam kde je nedostatečné, by skupiny, ve kterých působíme, měly podporovat interakce, které sebevědomí posilují.
Ano, je to právě absence dostatečného množství sebevědomí co nám chybí a nedovolí nám stát se autonomními jedinci uvnitř hnutí se svébytnou politikou. Dokud toto sebevědomí nezískáme, bude anarchistické hnutí jen kopírovat hierarchické modely kapitalistické společnosti a struktury státu. Na jedné straně budou ti, co určují směr a cestu, a na druhé ti, co se tímto směrem a po určené cestě bez remcání vydají.
Anarchistický spektákl
Nastínil-li jsem v předchozí části problém antikonfliktního týmu v anarchistickém hnutí, pak bych neměl vynechat snahu o pojmenování příčin jeho vzniku. Domnívám se, že jednou příčin je chybná volba strategie. Již delší dobu v českém prostředí vnímám uplatňování strategie, která místo toho, aby sledovala především to, jak co nejúčinněji dosáhnout stanoveného cíle (v tomto případě zablokování neonacistického pochodu), tak sleduje to, „aby vše dobře vypadalo“ z pohledu běžného diváka zpráv na Nově. Demonstrace, blokády nebo stávky tak přestávají být projevem třídního boje a transformují se do umírněného divadelního představení, které se sice dobře sleduje, aniž by běžný občan propadal panice z hrozícího terorismu levicových extremistů, ale je zároveň zbavené všeho revolučně anarchistického. K čemu pak takové toto anarchistické divadlo vede? K tomu, že podoba akce je mnohem více určována „veřejným míněním“, než jejími iniciátory a iniciátorkami. Je brán mnohem větší ohled na to, jak aktivita bude vypadat v televizi, než na to, jestli bude skutečně účinná a povede k požadovanému cíli. Radikální a militantní postupy se tak postupně staly na akcích nežádoucími nejen z pohledu policie, ale i samotných anarchistů a anarchistek. Za takových okolností na akcích zbavených anarchistického obsahu zbývá jen to co neděsí do boje nezapojeného konzumenta u televizní obrazovky – tzn. bezzubý protest, který má jen symbolickou rovinu, nikoliv však schopnost reálně posunout vývoj k výrazným změnám. Z demonstrací se tak stávají bezvýznamné procházky s transparenty a policejním doprovodem, z antifašistických blokád hulákání na nácky a policii z bezpečné vzdálenosti a ze stávek symbolické divadélko, které místo skutečného tlaku vytváří důvody k posměškům ze strany neohrožených politiků a šéfů.
Tento trend v anarchistickém hnutí v podstatě bez výrazné změny existuje již dlouhé roky. Za problematický v něm považuji především vztah k masmédiím a „veřejnému mínění“. Tento vztah vychází z doměnky, že pokud masmédia výrazně formují „veřejné mínění“, pak je potřeba akce organizovat tak, aby toto formování probíhalo co nejvíce ve prospěch anarchismu. Jinými slovy jde o naivní víru, že pokud media negativně formují veřejné mínění vykreslováním anarchistů jako nebezpečných extremistů a teroristů, kteří si z bezúčelného násilí udělali fetiš, pak je potřeba změnit anarchistické akce do takové podoby, aby popis těchto akcí v masmédiích byl změněn na „lépe znějící“ a zbavený teroristických a extremistických přívlastků. Předpokládá se tedy, že pokud se akce vyvarují násilnému střetu, radikality a militantní aktivity, tak masmédia výrazně změní svou informační práci.
V praxi se však ukazuje spíše to, že masmédia - až na několik drobných výjimek - dále pracují tak jako dříve s využitím stejné „protiextremistické“ slovní výbavy. Jediné, co se výrazně změnilo, je to, že se anarchistické hnutí na akcích zřeklo své militantnosti a hodilo přes palubu svůj revolučně anarchistický program. Zbyly tak pouze umírněnost, neúčinné taktiky a divadelní představení pro masmédia obklopené černorudou bublinou. Velká část anarchistického hnutí si však při tom všem ani nevšimla, že to nejsou anarchisté, kdo skrze podobu svých akcí a skrze masmédia pozitivně formuje „veřejné mínění“, ale že to je naopak „veřejné mínění“ a masmédia, kdo-často nevědomky-určuje podobu anarchistických akcí. Čím více je „veřejné mínění“ k anarchismu nepřátelské, tím více jsou anarchistické akce umírněné, „aby si veřejnost ještě více neznepřátelili“. Anarchistické hnutí je tak v zajetí demokratického diskursu, který nahradil revoluční aktivitu. Místo toho aby anarchistické hnutí konfrontovalo státní a kapitalistické struktury, tak spíše vstupuje do „radikální“ diskuze s těmi, kteří je budují, což skvěle zapadá do procedur demokratického státu, ale rozhodně jej to neohrožuje a nás to nepřibližuje k anarchistické společnosti. Dokud anarchistické akce budou mít spíše podobu dialogu s držiteli moci, než konfrontace mocenských a hierarchických struktur, tak anarchistické hnutí bude jen jedním z mnoha dalších subjektů diskutujících o tom, která forma třídní společnosti je „to pravé ořechové“.
A jak z toho ven? To je důležitá otázka, kterou je třeba si položit a hledat na ní odpověď. Domnívám se, že odpovědí může být snaha organizovat akce na základě revolučního programu a principů či strategií, které jsou anarchistickému hnutí vlastní, nikoliv na základě „veřejného mínění“ a snaze se mu přizpůsobit. Je potřeba odkopnout iluzi, že je možné si masmédia osedlat a donutit je, aby působily za nás a v náš prospěch. To, co lidi přibližuje k anarchistickému hnutí, není jedna pozitivně laděná zpráva na Nově, která se utopí v nesrovnatelně větším množství mediálního braku, ani občasná citace z webu Antifašistické akce (AFA) ve zpravodajství na idnes.cz , která je beztak okamžitě překřičena hlasem protiextremistické hysterie. Skutečné sbližování s anarchismem často probíhá spíše skrze praktickou rovinu, tedy skrze možnosti být součástí nebo pozorovatelem praktického boje či konfliktu. Člověk, který přímo vidí úspěch stávky, má šanci pochopit smysl přímé akce mnohem lépe, než skrze pouhý popis událostí masmédii. Stejně tak člověk, který je v nenásilné blokádě neonacistického pochodu přiražen policistou na koni ke zdi, a poté je mlácen obuškem, pochopí skutečnou úlohu policie mnohem lépe, než když vidí v na Nově zprávu, ve které je stejná událost komentována jako zásah policie proti „nebezpečným levicovým extremistům“.
Příklad toho, že reálná zkušenost s policejní brutalitou mnohdy dokáže více než antipolicejní rétorika, ukazuje projev jedné z účastnic antifašistické demonstrace v Bydžově, která až tam pochopila, že policisté opravdu nejsou přátelé svobody a spravedlnosti, a posunulo ji to tak ke kritice policie. Situaci popsala takto: „Než to začalo, ještě jsem chlapce z Antify napomínala, že přece policisté nejsou naši nepřátelé. Doufám, že to jelito na paži mne bude bolet ještě hodně dlouho a pokaždé mi připomene, jak hrozně jsem pitomá."² Tato citace ukazuje, jak zkušenost s policejním obuškem dokáže v člověku vzbudit pochopení anarchistické kritiky policie (což samozřejmě samo o sobě z toho člověka ještě nedělá anarchistku.). Domnívám se, že pokud by stejná žena zůstala doma a přímou zkušenost s policií by nezískala, tak by setrvala u své kritiky levicových extremistů a obhajoby policie s argumenty, že to přece nejsou naši nepřátelé. Skrze zkušenost tedy udělala první pozitivní krok. Začala pochybovat o (ne)smyslu názoru, který obhajovala před onou zkušeností. Jen čas však ukáže, zda budou následovat i další důležité kroky a rozchod i s dalšími názory obhajujícími status quo.
Démoni a jejich fanklub
V anarchistickém hnutí již delší dobu mezi některými jedinci panuje napětí, jak na osobní tak na ideové úrovni. Ve věci toho druhého jde především o neshody ve strategických, programových a strukturálních otázkách hnutí. Na jedné straně je většina těch, kterým vyhovuje organizační a strategický model, jehož některé části jsem se výše rozhodl kriticky zhodnotit. Na druhé straně několik těch, kteří jej otevřeně kritizují a navrhují alternativy, které jsou většinou lidí ve hnutí zesměšňovány, znevažovány nebo jednoduše nejsou vůbec zohledňovány, jsou ignorovány a není na ně reagováno. Mezi těmito jasně vyhraněními skupinami je pak ještě skupina jakýchsi „němých ryb“. Jde o skupiny či jednotlivce, co sice mají pochybnosti o některých trendech ve „většinovém hnutí“, ale volí mlčení a konformismus, místo otevřené kritiky a snahy jít proti proudu. Nezřídka tento konformismus souvisí i s kultem organizace, ve které působí, a jejíž chyby raději přehlížejí a zamlčují, aby tak posilnili její zidealizovanou image. Zároveň svým konformismem zamezují projevení znaků vnitřní nekonzistentnosti, která v organizaci reálně existuje, ale z jejich pohledu je nežádoucí, aby se o ní vědělo i mimo ní.
Takováto skladba a stav anarchistického hnutí pochopitelně vede k mnoha vnitřním polemikám, pokusům o kritické analýzy a v krajních případech dokonce k otevřeným hádkám (i když často jen v internetovém prostoru!). Již nějakou dobu však je vidět, že nejvýraznější osobnosti z řad zastánců většinových názorů ve hnutí, mají v neformální anarchistické hierarchii natolik vlivné postavení, že dokáží své kritiky šikovně umlčet, překřičet, nebo „vyřadit ze hry“. Nejpoužívanějšími zbraněmi a metodami je v této věci ostrakizace, zesměšňování, ignorace či znevažování. Byl ale zaznamenán dokonce i případ vyhrožování fyzickým napadením. Nejprve je z hnutí odsunuto několik nejvýraznějších kritiků a jejich jména pak slouží jako pomocník při ostrakizaci všech anarchistických „kacířů“, kteří se s nimi kamarádí nebo s nimi sdílejí některé postoje. Jednoduše každá známka toho, že někdo udržuje styky s onálepkovanými „démony hnutí“, je posměšně komentována a dotyčné osoby jsou považovány za „fanklub“ nežádoucích osob a tedy zároveň za osoby nedostatečné seriózní na to, aby se s nimi udržovaly vazby nebo sdílely podstatné informace. Mnoho z těch, co se do takové pozice dostanou, se často zaleknou a dusí v sobě vlastní kritické postoje jen proto, aby se nálepky „fanklubu nežádoucích“ zbavili (případně jí nezískali) a mohli dále fungovat v souladu elitářsky předurčenou linií. Jejich další působení ve hnutí pak znamená „držení huby a kroku“, aby bylo možné v něm setrvat. Izolovaní jedinci, kteří si ještě zachovali část svého kritického pohledu, si jej tedy udržují v tajnosti, bojí se své postoje ventilovat a nevědomky se podílejí na posilování iluze, že vlastně žádný vnitřní problém ve hnutí neexistuje, jelikož neexistují ani lidé, kteří by jej popsali a kritizovali. To, že někdo není slyšet ale neznamená, že neexistuje! Lidé, kteří vidí věci podobně jako já, zde jsou, ale často nejdou vidět, protože stále ještě nedošli do fáze ochotného vyjádření svých postojů s vědomím všech rizik, které s tím souvisí. Riziko ostrakizace a zesměšnění je tak velké, že se pro mnohé jedince mlčení, zatajování a konformismus stává zdánlivě výhodnější volbou.
Možná se může zdát, že to, co jsem nyní uvedl, nemá žádnou spojitost s událostmi v Novém Bydžově. To je však omyl! Vztahy a praktiky, které jsem výše nastínil, se promítly i na samotné blokádě a především při jejím pozdějším hodnocení některými lidmi z „většinového tábora“. Pro tyto lidi totiž byla účast „anarchistických démonů“ trnem v oku a proto nešetřili nesmyslnými obviněními a zesměšňováním jejich osob i těch, co s nimi na akci komunikovali a spolupracovali. Opět se nešetřilo rozdáváním nálepek „fanklub nežádoucích“ a opět aktivity nežádoucích byli znevažovány na základě nesmyslných obvinění nebo posměšků. Mezi ta nejpoužívanější obvinění lze zařadit například nesmyslné tvrzení, že „démoni hnutí“ a jejich „fanklub“ ukradli blokádu, kolonizovali ji a převzali velení, aby akci přetvořili k obrazu svému. Za důkaz tohoto absurdního tvrzení je považováno např. to, že zmíněná skupina skandovala antifašistická hesla - jak troufalý zločin na antifašistické blokádě, že? Skandování a účast „démonů“ v blokádě prý byla místními Romy a Romkami vnímána negativně a odmítavě. Samozřejmě jde o černobílé tvrzení, které se hodí do krámu kritikům. Skutečnost na místě ale byla mnohem „barevnější“. Bylo zde sice několik lidí, kterým se taktika skandování a „lidských řetězů“ nezamlouvala, ale kritici - možná i trochu záměrně - zapomněli na početnou skupinu místního obyvatelstva, převážně místních Romů a Romek, jež s námi stála v předních řadách, pomáhala tvořit „lidské řetězy“ a skandovala hesla. Pro důkazy není třeba chodit daleko. Stačí se podívat na několik záběrů a fotografií z akce, kterých je plný internet.³ Není na nich vidět žádný Black bloc kolonizující akci a přebírající velení místním Romům navzdory.
Zmíněná vlna nesmyslných obvinění v sobě ale zahrnuje ještě jednu zajímavost. Zatímco „fanklub nežádoucích“ je obviňován z kolonizace a přebírání vedení, tak „pán s megafonem“ v čele blokády ani jeho „anarchistický antikonfliktní tým“ do kritiky zahrnuti nejsou. Svaté anarchistické celebrity tak opět z bitvy vyšly jako vítězové a „anarchističtí démoni“ poraženi a „obohaceni“ o slušnou dávku nadávek. Závěrečná poznámka Tento text byl sepsán s vědomým všech rizik, které s tím souvisí. Došel jsem do stadia, kdy vystavení se těmto rizikům je pro mě přijatelnější než mlčet o tom o čem je potřeba mluvit. Jen čas ukáže, jestli se zmiňované znevažování, ostrakizace a ignorace výrazně dotknou i mé osoby.
autor textu: L.B.
Poznámky
-
Anarchistický antimanifest
Přišel nám kritický text od neformální skupiny anarchistů, kteří se při této příležitosti podepsali jako „Ideologicky nekorektní“. Jsme si vědomi, že jde o text poměrně kontroverzní a že bezesporu vyvolá velmi živé diskuse. Není důležité, kdo za ním stojí, ale jaký je jeho obsah a jak by diskuse nad ním mohla posunout anarchistické hnutí dál. -
Účastnici nenásilného shromáždění v Novém Bydžově: Zásah policie byl brutální a nesmysln
Redakci serveru Romea.cz se ozývají svědci brutálního zásahu policistů proti pokojnému shromáždění odpůrců neonacismu v ulici Na Šarlejích. Podle postižených a svědků byl celý zásah nepřiměřený a velmi brutální - V tomto videu se doporučuji se zaměřit na časový úsek od 3:40 až 3:45, kde jde jasně vidět, pestrá skladba prvních řad blokády. Není na nich vidět žádný Black bloc kolonizující akci a přebírající velení místním Romům navzdory.