V pátek 25. ledna se v Příbrami konal pohřeb Jana Kučery, který byl před týdnem smrtelně zraněn neonacistou Jiřím Fousem. Atmosféra před pohřbem byla podle medií údajně „napjatá“, ale celý obřad i smuteční průvod proběhl v klidu a důstojně.
Již před dvanáctou hodinou se u příbramského nádraží scházeli jak přátelé Honzy Kučery, tak i ti, kteří ho sice osobně neznali, ale svými postoji mu byli blízcí. Přes poplašné zprávy z médií zatím nic nenasvědčuje policejním manévrům. Vidět není jediný policista. Lidí postupem času přibývá. Většina přítomných je v černém. Celkem se zde schází zhruba stovka účastníků.
Kolem dvanácté hodiny přichází přes železniční nadchod přibližně stočlenná skupina Honzových kamarádů a známých. K nádraží přijíždí hlídka městské policie. Po chvíli se všichni vydáváme k smuteční obřadní síni Na hvězdičce. Vůz městské policie nás doprovází, při přechodu silnice zastavuje dopravu. Průvod asi 200 lidí prochází klidně centrem Příbrami. Pár metrů před hřbitovem natáčí příchozí na kameru státní policie.
Před obřadní síní čekají Honzovi příbuzní, přátelé rodiny, kamarádi i známí. Převládají mladí, někteří jsou v oblecích, další se i během této smutné chvíle hrdě hlásí k svým subkulturním kořenům. Všichni čekají téměř v naprostém tichu. Lidé drží v ruce květiny, dvojice mladíků přináší věnec se stuhami Nezapomeneme - Antifašistická akce. Přicházejí stále další a další lidé. Celkový počet odhadujeme na čtyři sta.
Objevují se i novináři s fotoaparáty a nechybí ani kamery televizních štábů. Televizní reportéři křižují prostranství před smuteční síní a tváří se stále rozladěněji. Žádný konflikt se nekoná, žádná senzace na obzoru. Nakonec se novináři a kameramani soustřeďují na natáčení všech přítomných a neváhají se shromáždit přímo u dveří do obřadní síně, kde čekají na „dobré záběry“.
Jako poslední přichází Honzova nejbližší rodina, před kterou se dav lidí před síní rozestupuje. Ne tak novináři, takže Honzův tatínek razantně odstrkuje kameramana, aby mohl vůbec vejít do smuteční síně. Po čase se otevírají dveře i pro všechny smuteční hosty a lidé postupně vcházejí. Kamery natáčejí všechny vstupující, dokud nejsou na přání rodiny média pro neúctu vykázána. Ani zdaleka se všichni přítomní nevejdou do smuteční síně a několik desítek lidí zůstává před budovou.
Začínají znít Honzovy oblíbené písně. Jako první zní píseň švédské kapely Perkele „I"ve got a heart full of pride“ Mé srdce je plné hrdosti. Na mnohých tvářích se objevují slzy, které nikdo neskrývá a za které se nikdo nestydí. Slovo na rozloučenou vyzdvihuje Honzovo odhodlání žít svůj život po svém bez ohledu na rizika. Po závěrečné písni zakrývá rakev ozdobenou květinami opona. Značná část přítomných kondoluje rodině a nejbližším pozůstalým. Trvá celou hodinu, než svou soustrast vyjádří všichni.
Ti, kdo vycházejí ven, jsou opět terčem fotografů a objektivů televizních kamer. Několik lidí dává novinářům jasně najevo, co si o jejich „práci“ myslí a vytlačují je ze schodiště.
Když se před budovou opět shromáždí většina smutečních hostů, přicházejí Honzovi kamarádi, kteří nesou Honzovu fotografii a černý prapor, za kterým se řadí smuteční průvod.
Průvod lidí vyráží ze hřbitova. Cílem je hostinec Na Chmelnici, kde minulý týden k tragédii došlo. Několik stovek mladých lidí v tichosti prochází centrem Příbrami, tentokrát přímo přes pěší zónu. Překračujeme několik ulic, kousek za železničním přejezdem dorážíme k budově hostince. K hostinci přijíždí několik automobilů městské i státní policie. Dodávky s těžkooděnci většinou zůstávají v povzdálí.
Před dveřmi, za kterými se Honza utkal se svým vrahem, je umístěna fotografie a zapalují se svíčky. Novináři opět zblízka fotografují, usměrňuje je až dvojice, která jim zády zabraňuje v bezprostředním přístupu k pietnímu místu.
Po zapálení svíček a chvilce piety se vetší část průvodu vydává k restauraci na Fialce. Ostatní se rozcházejí do města.
Možná ke zklamání senzacechtivých médií proběhlo celé smuteční setkání bez jakýchkoli excesů či provokací. Některá média si pak v nouzi vypomohla alespoň fabulacemi. Za pomoci zdárně šířeného bludu skinhead = neonacista tak třeba vznikla dojemná soap opera o anarchisticko-neonacistickém smíření (k vidění zde). Nic podobného se samozřejmě neodehrálo, na místě prostě jen byla řada antirasistických skinheadů, což je věc, kterou některá média (respektive někteří novináři) zjevně dosud nedokázala pochopit. Jediní, kdo narušovali pietní atmosféru tak byli paradoxně právě novináři a policejní kameramani.