Paul Polansky je jeden z lidí, kteří stáli u odhalení tragické historie tábora v Letech. Při své cestě do Prahy v květnu letošního roku vydal do Let, aby se podíval na to, jak vypadá památník, za jehož vybudování se dlouhou dobu zasazoval. Výsledkem bylo rozčarování, kterého ho vedlo k sepsání následujícího článku.
„Češi nikoho nediskriminují,“ prohlásil před pár týdny u piva v jedné pražské hospodě jeden můj český známý. „Dnes už se o romský památník v Letech staráme stejně jako o památník lidické tragedie.“ O tom, že místo bývalého tábora smrti v Letech prošlo jistými úpravami jsem se již doslechl, ale na vlastní oči je dosud neviděl. A tak jsem se následujícího dne spolu se čtyřmi českými známými do Letů vypravil, abych zjistil, jak se věci opravdu mají a co se tam změnilo od té doby, co se správy památníku v Letech nedávno ujala příspěvková organizace MK ČR Památník Lidice. Kromě toho, že v rozporu s Helsinskými dohodami dosud nebyl odstraněn vepřín stojící na místě bývalého tábora, mi vždycky nejvíce vadilo, že k památníku nevedou žádné ukazatele ani pořádná přístupová cesta od nejbližší silnice. Když jsme se ale tentokrát blížili k odbočce na Lety na silnici Praha-Písek, s uspokojením jsem zaznamenal důstojný velký hnědý poutač upozorňující na Památník Lety. O pár set metrů dál byla další cedule, tentokrát již přímo vyznačující směr. Už nebylo nutné zastavovat auta či kolemjdoucí a složitě se vyptávat, kde že je tu ten romský památník. Vhodně umístěné dopravní značení nás teď zdárně dovedlo až k nové asfaltové přístupové cestě odbočující od silnice č. 19. Kdysi v roce 1995 jsem se na tiskové konferenci po prvním pietním aktu v Letech zeptal tehdejšího ministra Igora Němce, do jehož referátu památník spadal, proč k němu nevedou žádné ukazatele ani přístupová cesta pro auta. Němec tehdy sarkasticky odtušil, že česká vláda už za cikánský památník utratila až až. Jestli prý Cikáni chtějí cedule a příjezdovou cestu, ať si je zaplatí ze svého. Takže po osmnácti letech bylo přeci jen možno mluvit o viditelném pokroku. Ukazatele a pořádná příjezdová cesta přitom nebyly jediné změny k lepšímu. Na místě samotném nás přivítalo vyasfaltované parkoviště, veřejné toalety, informační středisko a dvě menší dřevěné boudy, které měly zřejmě představovat baráky, v nichž byli Romové vězněni.
Na místě sice nebyla živá duše, která by nám mohla nějaké informace podat, chápal jsem nicméně, že je teprve začátek května a předpokládal jsem – jak naznačovaly informační panely – že s příchodem „turistické sezóny“ sem nastoupí zaměstnanci, kteří budou návštěvníky památníku provádět a informovat.
Zato mne však nepotěšily ony malé dřevěné boudy, které měly být replikou baráků, v nichž byli Romové drženi. Jsou tak malé, že by se do nich vešly jen dvě palandy a stojan s umyvadlem. Přitom podle svědectví více než stovky pamětníků, kteří věznění v táboře přežili, a která jsem zaznamenal v letech 1995-1996, bylo v každém baráku na 50-60 vězňů. Podle oficiální historie – záznamů v obecní kronice Letů u Písku – byl tábor postaven pro 80 vězňů zimě a 240 v létě. Oficiální zdroje dále uvádějí, že tam bylo celoročně namačkáno více než 600 vězňů, avšak dle výpovědi přeživších bylo v táboře Romů vždy několik tisíc. Kdyby tyto přístřešky odpovídaly skutečnosti, muselo by jich tu být na stovky a zabraly by plochu několikanásobně větší než současný areál vepřína. Dalším „zvelebením“, na něž jsme narazili, byla pěkná vyštěrkovaná cestička vedoucí k několika svažitým řadám sedadel před vstupem na pietní místo. Novotou zářící hlediště stojí zády ke schwarzenberskému rybníku, v němž dle svědectví mnoha přeživších táboroví strážci topili romské děti, a je obráceno na pietní místo, jakoby v očekávání, kdy začne představení.
V roce 1995 byl nedaleko sesedlých prohlubní na místě několika masových hrobů vztyčen malý kamenný pomníček k uctění památky obětí tábora v Letech. Když jsem ony hroby v r. 1994 nalezl, byla zde jen zpustlá louka na pomezí schwarzenberských lesů, v nichž byli mnozí vězni nuceni k otrocké práci. Dnes je tu pěkně udržovaný trávník připomínající malebné piknikové tábořiště. Helsinským dohodám, které Česká Republika podepsala a jež postulují, že „místa připomínající oběti holocaustu mají být zachována v původním stavu“ to sice odpovídá pramálo, zato ale toto „zkrášlení“ potěšilo mé české přátele, kteří mě upozorňovali, že na údržbu památníku v Letech se nyní vydávají stejně velké částky jako na památník v Lidicích.
Změny k lepšímu se bohužel netýkají ani trojjazyčného informačního panelu při vstupu na pietní místo (v češtině, romštině a angličtině). Stručný nástin historie zdejších událostí nadále tvrdí, že zvěrstva páchaná v Letech jsou výhradně dílem Němců. Ani zmínka o tom, že vedení tábora bylo české a že i všichni dozorci byli Češi, což přitom přiznal i prezident Havel ve svém projevu proneseném již při prvním pietním aktu v Letech v květnu 1995. Další věc, která se nezměnila, je pronikavý zápach prasečí mrvy z vepřína zamořující pietní místo. Podle toho, jak právě fouká, potřebuje návštěvník i dnes plynovou masku, pokud chce u památníku prodlít více než jen pár minut. Zato byly mezi památníkem a vepřínem vysázeny stromy (nad bezpočtem dalších hrobů), které mají bránit ve výhledu na prasečí chlévy.
Mí čeští přátelé Lety do té doby nenavštívili, byli však hrdí na to, že jejich země konečně památník patřičně prezentuje a pečuje o něj na vysoké úrovni. Nechápali, proč i nadále namítám, že česká vláda nenaplňuje Helsinské dohody ohledně piety a spravování tohoto památníku holocaustu. Navrhl jsem tedy návštěvu nové expozice o Letech, která se nyní nachází v obci, ve stejné budově jako jediná zdejší hospoda.
Jestliže z přeměny místa původního tábora smrti na piknikové tábořiště jsem byl poněkud rozčarován, výstava o Letech zabírající jedinou místnost byla alarmujícím zážitkem. Tvořily ji v podstatě pouze dvě stěny celoplošných fotografií ilustrujícími vyprávění o tom, kterak se jeden strážce z tábora Lety vzepřel rozkazu týrat cikánské vězně. Abych své české přátele neuvedl do rozpaků, nesmál jsem se nahlas této snaze namluvit nám, že mezi dozorci v letském táboře smrti byli vlastně hrdinové bez bázně a hany. Tento nový národní hrdina, František Kánský, byl dle soudních dokumentů z roku 1946 dokonce svědkem obhajoby v případu stíhání Václava Hejduka, nejhoršího z nechvalně proslulých letských dozorců, který měl podle svědectví mnoha přeživších ve zvyku obcházet tábor, aby si vyhlédl nezletilé chlapce či děvčátka. Bral si je do svého kamrlíku, kde je sexuálně zneužíval a poté umlátil k smrti. Hejduk byl v roce 1947 zproštěn obvinění, protože soudce/soudkyně odmítl/a uvěřit „cikánským“ svědkům.
Výstavu jsem tedy považoval za prachmizernou, ovšem to ještě nebylo nic proti tomu, co mělo teprve následovat. Čeští přátelé mne upozornili na svůj objev – nedávný záznam v návštěvní knize výstavy. Zprvu mi nedošlo, co mi to ukazují. Přestože ta slova stála černá na bílém přímo uprostřed stránky, jejich obsahu v češtině se mi nechtělo uvěřit, dokud jeden z přátel nevyhrkl jejich anglický překlad: „Cikáni do plynu“.
Měl jsem sto chutí tu návštěvní knihu popadnout a odnést ji rovnou ke starostovi (radnice je ostatně hned v patře nad hospodou). Místo toho jsem nápis jen vyfotografoval a knihu nechal na svém místě, aby se i ostatní návštěvníci mohli poučit, jak někteří Češi smýšleli a dodnes smýšlejí o Romech.
Pokud je pravda, co mi říkal onen český známý nad pivem v pražské hospodě – že Češi nikoho nediskriminují – očekávám, že brzy budeme svědky toho, že někdo do návštěvní knihy památníku v Lidicích napíše, že Němci měli povraždit víc Čechů. A že by se na místě lidického památníku měl postavit vepřín aby mělo pět našinců práci – jako v Letech.
- Paul Polansky v současné době připravuje k vydání memoárový záznam z let 1992 – 1995, kdy objevil protokoly tábora smrti v Letech a vedl rozhovory s očitými svědky zdejších událostí, a o následné snaze české vlády jeho zjištění ututlat.
K památníku v Letech čtěte dále:
• Někteří Romové kritizují Památník Lidice za správu piety v Letech
• Uzavřete vepřín v Letech, vyzvala OSN Českou republiku
• Ondřej Slačálek ke koncentráku v Letech u Písku: Jednou za rok