Vlna nespokojenosti vůči sňatku Romana Jocha s vládní agendou lidských práv opadla. Hlas lidí na demonstracích utichl, iniciativy jako Pro-Alt přestaly Jocha napadat, novináři se o něj přestali zajímat. Veřejná neviditelnost bude přesně vlastnost, kterou bude premiérův poradce pro lidská práva disponovat. Spolu s plíživou vlivností.
Roman Joch od počátku svého působení v ultrakonzervativním think-tanku Občanský institut představoval tak trochu jiný oříšek, než na který jsme zvyklí u českých neofašistů a neonacistů.Na rozdíl od českých neonacistů, kteří svou ideologii dlouhodobě utápí ve vlastní hlouposti, chronické primitivnosti, do očí bijících protimluvech a nulové argumentační schopnosti, Roman Joch byl a je – jak svého času psal časopis A-kontra – „tak trochu jinou ultrapravicí“. Joch je jedním z hlavních tvůrců diskurzu novodobého českého konzervativismu. Je sečtělý, rétoricky schopný a rovněž je kvalitním a efektivním kompilátorem myšlenek jiných. Tím vším se liší od ultrapravicového (a neonacistického) mainstreamu – a nově se liší i mocí, kterou začal disponovat. Když už jsme zmínili české neonacisty, stojí za povšimnutí jejich posun ve vnímání Jocha: počáteční nadšení neonacistických konzervativců (např. Petr Fryč) nebo ideologického turisty Filipa Vávry, se přetavilo do ticha po pěšině poté, co se Joch nechal slyšet, že adekvátní trest pro žháře z Vítkova by byl trest smrti a nepřímo tak neonacistům vzkázal, že jsou pro něj - jeho slovníkem - devianti.
Ale zpět k Romanu Jochovi samotnému. Francouzský filozof Michel Foucault tvrdí, že vědění a moc jsou dvě položky, které když se propojí, tak je potřeba být na pozoru. Když Roman Joch seděl na židli šéfa Občanského institutu a produkoval obskurní neokonzervativní eseje, byl některým lidem pro smích. Většina však o něm vůbec nevěděla. Produkoval vědění, ale neměl téměř žádnou moc. Nemělo cenu jeho myšlenkami opsanými od jiných autorů, zejména z tradice amerického konzervativismu a britského konstitucionalismu, ztrácet čas. Nyní je ale situace jiná. Premiér Petr Nečas jmenováním Jocha svým poradcem pro lidská práva a zahraniční politiku daroval a dodal Jochovu vědění moc. Díky nově nabyté moci již Jocha dále tak snadno ignorovat nejde. Jeho jmenováním, ale i např. účastí na akci iniciativy D.O.S.T. (které jsme se podrobněji věnovali v článcích Stejně vás D.O.S.T.anem... a Klerofašisti – článek, který v Reflexu nevyšel) za práva „většinových rodičů“, navíc dostáváme signál, že veřejný prostor se posouvá doprava, hnědne a co bylo dříve pravicovým „extrémem“, se dnes stává bezproblémovým středem.
Roman Joch byl jmenován jako poradce pro lidská práva, a proto se ve zbývajících řádcích zaměříme právě na ideologii lidských práv, kterou se Joch snaží do českých luhů a hájů zavést a učinit z ní normu. Jelikož Joch ztělesňuje výkvět současného českého konzervativismu, není možné jeho chápání lidských práv odbýt glosou či krátkým článkem. Proto je následující text poněkud delší.
Lidské právo jako ideologie kapitalismu
Neplatí slova mluvčí Pro-Altu Terezy Stöckelové o tom, že „Roman Joch neví, co lidská práva jsou.“ Joch to ví a na české poměry až moc dobře, pouze vychází ze zcela odlišné tradice ideologie lidských práv, než z jaké vychází Pro-Alt, české nevládní organizace, Strana zelených či její bývalí ministři a zmocněnci pro lidská práva Džamila Stehlíková a Michael Kocáb. Jestliže „levicový establishment“ staví koncepci lidských práv zejména na tradici sociální filozofie a emancipačních bojů 19. století, stejně jako na právech na sebe-určení, kulturu, autonomii a vlastní identitu z druhé poloviny 20. století, Jochova ideologie lidských práv vychází zejména z osvícenské tradice liberální filozofie 17. a 18. století, moderní koncepce národního státu a individualismu, nových forem obchodu v renesanci a na ně navazující představy volných trhů a kapitalismu. První zdůrazňuje ekonomická, sociální a kulturní práva skupin obyvatel, kdežto druhá – Jochova - klade důraz na práva občanská, práva jednotlivců.
Liberální a sociální ideologie lidských práv
Když Roman Joch říká, že lidská práva je možné redukovat na svobodu projevu, právo na svobodné spolčování a zejména na právo vlastnit („Je stěžejní trvat na ochraně vlastnických práv coby základu všech našich svobod. Všechna naše práva a svobody lze vlastně převést na práva vlastnická.“), pak tím vlastně jen kopíruje hlavní lidská práva ustavená v oné liberální tradici. Svoboda projevu byla vedle náboženské svobody hlavním požadavkem války za nezávislost v Americe, ale i Velké francouzské revoluce z roku 1789. Není úplně od věci připomenout, že v té době se součástí rodících se lidských práv stává i představa mučení za určitých okolností – tedy představa, kterou sdílí i Roman Joch.
Další, a podle Jocha klíčový, pilíř „jeho“ ideologie lidských práv, je právo na soukromý majetek. Kořeny práva individuálně vlastnit lze nalézt v 15. a 16. století. Toto právo se rodí nikoli náhodou ve stoletích, ve kterých se expandující Evropa zapsala do černé kroniky dějin největším masakrem v historii lidstva (povražděním a zotročením stovek miliónů původních obyvatel různých koutů světa) a rovněž vznikem, slovy amerického sociologa Immanuela Wallersteina, kapitalistického světového systému. Byly to právě rodící se kapitalismus, expandující zámořský obchod spojený s kolonizací a kristianizací, ale i protestantská etika (jak ukazuje německý sociolog Max Weber), které dohromady daly vzniknout právu na soukromý majetek. Prosadila si ho nově se rodící kapitalistická elita – nearistokratická buržoazie a obchodníci - která potřebovala legální záruky pro své kšefty po světě a které se podařilo dodat zcela novému právu punc odvěké pravdivosti tím, že ho naroubovala na biblické přikázání „Nepokradeš!“. Od svého počátku je tedy tato ideologie lidských práv bytostně spojená s kapitalismem – ještě se k tomuto klíčovému momentu vrátíme.
Přestože se liberální ideologie lidských práv již v době osvícenství oháněla univerzálností a univerzální platností, zaručovala práva pouze jedné skupině lidí - totiž bílým mužům, kteří získali právo volit, právo nabýt majetek a povinnost platit daně – tedy právo být individuem. I ona slavná francouzská deklarace z roku 1789, která se chybně překládá jako Deklarace práv člověka a občana, byla ve skutečnosti i podle doslovného překladu Deklarací práv muže a občana. Od počátku tak tato ideologie vyloučila celou řadu skupin obyvatel, které neměli nárok disponovat lidskými právy a být individui. Snad jen Romana Jocha proto překvapí, že se tyto skupiny začaly v průběhu následujících století bouřit a domáhat se toho, co jim bylo upíráno. Zrodila se sociální ideologie lidských práv, jež chtěla lidská práva i pro vyloučené skupiny a spolu s ní se zrodila i tradice emancipačních bojů různých skupin, které se začaly těchto práv v duchu sociální ideologie domáhat – ať už hovoříme o otrocích a bojích za zrušení otroctví ve Spojených státech z poloviny 19. století, o boji za národní emancipaci a osvobození od monarchistických říší Pruska, Rakouska-Uherska či carského Ruska z 19. a počátku 20. století, o boji dělníků za pracovní a sociální práva během průmyslové revoluce, industrializace společnosti a pokračující expanze kapitalismu do světa, kdy docházelo k navyšování již tak obrovských sociálních rozdílů ve společnosti, o boji sufražetek za práva žen a jejich volební právo nebo o bojích proti kolonizačním mocnostem a za nezávislost v 60. letech 20. století, o bojích černochů za rovnoprávnost v USA ve stejné době, o bojích studentů v roce 1968 v různých částech světa, o bojích domorodých národů za právo na sebeurčení, jež vyvrcholily v 90. letech 20. století, o bojích za práva dětí, o bojích imigrantů a národnostních menšin v USA a Evropě v druhé polovině 20. století, o bojích gayů, leseb a sexuálních menšin za právo na odlišnou sexualitu či o bojích mládeže za vlastní subkultury a právo na autonomní prostor, jež započaly ke konci 70. let 20. století.
Sociální perspektiva tím pádem reformulovala lidská práva tak, aby pomohla vyloučeným skupinám společnosti domáhat se svých práv a rovnoprávnosti ve společnostech obrovských, komplexních a jak níže ukážeme strukturálních nerovností – nerovností, které zachovávala i liberální ideologie lidských práv tím, že je ignorovala. S tím sociální ideologie odmítla i jakékoli formy přímého či nepřímého podřízení určitých skupin obyvatel jiným skupinám obyvatel – žen mužům v patriarchálních systémech, černochů bělochům v systémech otroctví a později segregace v USA, domorodců kolonizátorům v koloniálních i postkoloniálních režimech, pracovních migrantů a dělníků kapitalistům, mladých lidí starším generacím ve vysoce ageistických společnostech atp. Proto sociální ideologie lidských práv staví na právu na ekonomickou a sociální spravedlnost, na pracovním právu, na právu žen, právu sexuálních, etnických i jakýchkoli jiných znevýhodňovaných a marginalizovaných menšin, na právu na vlastní způsob vzdělání, pitnou vodu, elektřinu a další základní potřeby, kterých se ve světě stále nedostává, ale i na právu na sebeurčení, kulturní autonomii a – jak říkají jihomexičtí zapatisté – na právu na důstojný život.
Roman Joch řeční na bizarní demonstraci proti terorismu (Praha 2007)
Kapitalistické snění a sociální realita
Tak vznikly dvě hlavní ideologie lidských práv, jež proti sobě stojí v různorodých odstínech v různých částech světa i dnes, včetně České republiky. Roman Joch chce způsobit v agendě lidských práv v české kotlině menší hurikán a přiblížit ji tím liberální ideologii lidských práv a prostřednictvím toho ji i více přiblížit kapitalismu, tak jak o něm v ideálních představách sní jeho apoštolové a ideologičtí obhájci. Na tento moment je potřeba si dát speciální pozor, protože kombinace ekonomického kapitalistického systému s liberální ideologií lidských práv na politické úrovni je jedním z nejsilnějších politicko-ekonomických koktejlů, který je možné v současném globalizovaném světě namíchat. Bývá to často koktejl smrtící a jak ukážeme v závěrečné podkapitole, je to právě tento koktejl, kterým se – Jochem tolik vzývaná - USA snažila a snaží razit si cestu světem za globální hegemonií.
Liberální ideologie lidských práv je od svých počátků vyjádřením ideálního uspořádání společnosti, tak jak o ní snili její tvůrci a tak jak o ní sní i dnes Joch a další kapitalistická inteligence. Dnes se pod ideálním uspořádáním společnosti, o kterém její obhájci hovoří jako o reálném uspořádání, skrývá zejména představa společností svobodných občanů se svobodnou vůlí v politicko-ekonomickém systému kapitalismu. Sociální perspektiva lidských práv pak vždy stála proti liberální ideologii jako jakési její realistické zrcadlo – zrcadlo, které jasně ukazovalo, že reálný život ve společnosti je nahony vzdálen její ideální představě, respektive zrcadlo, které dnes ukazuje, že je nepřípustné vyloučit kvůli nerealizovatelnému ideálu volnotržního kapitalismu celé skupiny obyvatel, které svým životem do ideálu nezapadají, svým původem do ideálu ani zapadat nemohou a/nebo svým rozumem, citem, vůlí a imaginací do ideálu ani zapadat nechtějí. I dnes působí sociální perspektiva lidských práv jako hasící přístroj rozdílů mezi představou ideálního uspořádání společnosti podle principu kapitalistických vztahů a liberální ideologie lidských práv na jedné straně a reálnými životy a podmínkami a konturami života v takových společnostech na straně druhé.
Strukturální nerovnosti a privilegium k rovnoprávnosti
Jaká je tedy současná ideální představa obhájců kapitalismu, včetně Romana Jocha, který ji projektuje do „jeho“ ideologie lidských práv? Žijeme ve společnosti, kde každý člověk je svobodným individuem, který disponuje svobodnou vůlí a záleží tedy jen na něm, jak se svým životem v kapitalismu naloží. Když bude „poctivě pracovat“ či ještě lépe „poctivě studovat a poté pracovat“, pak dosáhne zlatého pozlátka hojnosti. Každý má tedy stejnou šanci se svým vlastním úsilím v kapitalismu obohatit. Každý má šanci být bohatý a mít tedy i moc. Každý má šanci být úspěšným podnikatelem a zvyšovat tak objem svého soukromého vlastnictví. Stačí jen chtít… To, že se z některých lidí stávají úspěšní podnikatelé a z jiných „jen“ jejich zaměstnanci, je dáno pouze tím, že ti první jsou a byli schopnější, pracovitější a inteligentnější co se pochopení logiky fungování kapitalismu týče. Zaměstnanci by za takové lidi měli být rádi, protože jen díky nim mají práci.
Taková ideální představa má hned několik háčků, které odhalí jakýkoli člověk, který sundá z očí brýle kapitalistické ideologie a podívá se na společnost, ve které žije a svět, který sdílí, vlastníma a kritickýma očima. Stačí, aby se každý podíval kolem sebe. Není cílem tohoto článku obsáhle diskutovat všechny háčky. Zaměříme se pouze na hlavní háček, jež ukazuje vadu na kráse liberální ideologie lidských práv – háček, který začne člověku vrtat hlavou, když si položí banální otázku: „Má syn prezidenta Klause stejné šance stát se ředitelem soukromého gymnázia jako dcera popeláře romského původu?“ Schválně otázku formulujeme podle krajních případů tak, aby onen problém vyvstal ve své krystalické podobě… Aby vyvstal problém, který se snaží formulovat zastánci sociální ideologie lidských práv v konceptu tzv. společností rovných příležitostí. V sociálních vědách se o tomto problému na analytické rovině hovoří od 50.let 20. století v souvislosti s tzv. strukturalismem, respektive poststrukturalismem, který na strukturalismus navazuje od 60. a zejména 70. let. Nejedná se tedy o jakousi „extrémní“ kritiku, kam by nás řada našich odpůrců ráda zařadila, ale o kritiku, která vychází z aktuálních paradigmat sociálních věd – např. z díla jednoho z nejcitovanějších sociálních vědců dneška, francouzského sociologa Pierra Bourdieho.
Mirek a Romana: rozdílné životy ve „stejné“ společnosti
V čem tedy spočívá kritika jednoho z pilířů ideologie kapitalismu – totiž představy svobodného individua se svobodnou vůlí a otevřeným horizontem možností vlastního jednání? Kritika staví proti svobodnosti jednání konkrétního člověka nejasně znějící koncept struktur, které formují společnost, svět a tedy i lidi v nich žijící na makro-úrovni, která dalece přesahuje úroveň vědomí člověka a tedy i mikro-úroveň jeho svobodnosti v jednání. Život, který žijeme a možnosti volby, které máme a podle kterých si zařizujeme vlastní životy, je určen (tzv. determinován) různými strukturami, do kterých jsme se narodili, ve kterých jsme byli vychováváni, skrze které jsme nahlíženi a které mají klíčový vliv na naše jednání a směřování našich životů. Existuje tedy celý komplex struktur, které určují, ovlivňují, limitují i umožňují jednání člověka. Člověk o strukturálním určení vlastního života většinou ani neví, protože struktury operují na rovině, jež přesahuje rovinu vědomí člověka… Proto i nadále např. může žít v iluzi toho, že je svobodným občanem a disponuje svobodnou vůlí v jednání – tak, jak se nám snaží namluvit Roman Joch. Iluze svobodné vůle v jednání je jedním z nejrozšířenějších dogmat poplatných kapitalismu a taky nosným pilířem jeho ideologie.
Jako příklad strukturálních nerovností a strukturálních určení, vůči jejichž překonání je člověk často příliš krátký, i když se snaží sebevíc, si můžeme vzít příklady dvou hypotetických mladých lidí, jejichž životy jsou sestaveny na základě skutečných reálií – Mirka na jedné straně a Romany na straně druhé.
Mirek se narodil v jednom českém maloměstě do vlivné rodiny – jeho strýc, dříve vysoký komunistický funkcionář, je starostou onoho maloměsta. Přestože Mirek nikdy neoplýval vysokou pílí, jeho rodičům se podařilo Mirka protlačit s pomocí starosty na gymnázium. Ve třídě byl nejhloupější, často ponižoval spolužáky a spolužačky rasistickými a sexistickými urážkami a těm, kteří se oproti němu zastávali slabších, vyhrožoval, že je či jejich rodiny nechá skrze strýce finančně zlikvidovat či jinak zdiskreditovat. Učitelé si na něj ale příliš netroufli, protože by se to ihned rozneslo po celém městě a oni se prostě báli o své místo. Mirek odmaturoval s odřenýma ušima a stejně tak vystudoval soukromou vysokou školu managerskou, kterou zčásti sponzorovalo vedení města, jemuž předsedal jeho strýc. Když Mirek dokončil školu, šel se poradit za svým strýcem, co by mohl dělat, čím by se mohl živit. Strýc mu domluvil setkání u golfu s dalším vlivným mužem města, člověkem, který spoluřídil a úspěšně tuneloval místní velké muzeum. Mirek na golf šel – cítil se tam dobře, jaksi mezi svými. Vlivný pán byl instruován starostou, aby Mirkovi vyšel vstříc a taky se tak stalo. Finančně, zčásti z peněz z muzea, Mirka založil pro jeho podnikatelské aktivity. Stal se Mirkovým finančním kmotrem, který mu umožnil pronajmout si hospodu a stát se podnikatelem. Přestože Mirek je v podnikání krajně neschopný a jeho zaměstnanci si na něj soustavně, ale nepřímo, stěžují, nehrozí mu bankrot. Mirkův finanční kmotr totiž stojí za ním, stejně jako starosta města.
Příklad Mirka ukazuje, jak je možné využívat strukturálně nevyrovnané prostředí ve svůj prospěch – politický kapitál jeho strýce, prestiž jeho příjmení, sociální kapitál rodiny a klientelismus, finanční kapitál získaný díky vlivnosti strýce, ale i např. kulturní kapitál v podobě hraní golfu – sportu bohatých a mocných… to všechno zužitkoval Mirek k tomu, aby ve finále vykročil v mocných stopách svého strýce a udržel moc rodiny ve městě.
Oproti tomu Romana pochází z velmi skromných poměrů. Otec se živí tím, že kope kanály, matka je na mateřské. Romana má čtyři sourozence, dva starší a dva mladší. Přestože nepobírají sociální dávky, město jim díky jejich romskému původu, nabídlo městský byt pouze v paneláku, kterému se mezi občany města, ale i samotnými jeho politickými představiteli, říká „Dům hrůzy“. Do „Domu hrůzy“ se město snaží koncentrovat všechny „potenciálně problémové“ obyvatele – aby je všechny mělo pěkně na jednom místě. Bydlet v "Domu hrůzy" je jako stigma, které se s člověkem táhne celý život. Romana oplývala vždy značnou inteligencí, kterou navíc doplňovala nadměrnou pílí. Rodiče za to byli rádi, přestože neměli čas jí v tom nějak zvlášť podporovat. Otec pracoval od nevidím do nevidím, aby všechny uživil a matka byla ráda, když zvládala všechny děti. Romana jí s dětmi pomáhala. Ve školce Romana čelila rasistickým urážkám ostatních dětí, kterým rodiče vtloukali do hlavy, že cikáni jsou zlí, kradou, smrdí, jedí psy atp. Příliš to nechápala, probrečela řadu nocí, ale řekla si, že ji to neodradí od svých životních snů. Chtěla se stát učitelkou. Při zápisu do první třídy jí, respektive její rodině, učitelé navrhovali, aby Romanu dali do zvláštní školy – prý jí tam bude lépe, protože všechny romské děti ve městě tam nakonec poslali. Rodiče to odmítli, věděli moc dobře, jak pilná Romana je a nenechali se odradit ani tím, když se učitelé začali odvolávat na starostu jejich města, kterého si velmi vážili a který prohlašoval, že Romové mají nedisciplinovanost a nízkou sociální inteligenci danou geneticky. Romana nastoupila do školy, látku zvládala bez problémů, dokonce doučovala slabší jedince. Úkoly dělala v pozdních večerech, když už mladší sourozenci, se kterými mamince pomáhala, spali. Do té samé školy ale chodila i parta takových grázlíků – grázlíků podobných Mirkovi. Šikanovali spolužáky, kašlali na učení, nutili spolužáky dávat jim vypracované úkoly k opsání, dělali jim naschvály a na některé žáky si přímo zasedli. Bohužel i na Romanu. Ta jim statečně odolávala, přestože ji častovali hrůznými výrazy. Grázlíkům lezla Romana čím dál více na nervy – čím více se naučila reagovat na jejich šikanu, tím více je to štvalo. Rozhodli se ji ze školy vypudit. Nacpali ji do aktovky své věci i věci některých svých spřízněných spolužáků a šli si stěžovat vedení školy, že někdo jim ukradl věci. Věci se našly v aktovce vyděšené a nicnechápající Romany. Romana se snažila před paní učitelkou a ředitelkou bránit – ty už ji trochu znali a nějak jim to nesedělo.
Předvovaly si tedy i ony grázlíky, kteří ale sborovým hlasem obviňovali Romanu. Vedení školy se rozhodlo pozvat rodiče všech zúčastněných. Otcové některých grázlíků byli velmi vlivní muži – učitelce suverénně vysvětlovali, že jejich děti to určitě neudělali, protože jsou na rozdíl od cikánů přeci slušně vychovaní a i kdyby to udělali, žádný humbuk z toho být nemůže, protože si nemůžou dovolit, aby jejich jméno ve městě bylo vláčeno kanálama. Vedení školy rovněž řekli, že příliš nechápou, proč to tak řeší, když se věci našly v baťohu oné dívky, která je prý navíc romského původu, takže krádeže se dali očekávat. Otec Romany přišel na kobereček rovněž. Na rozdíl od předchozích pánů nepřišel v luxusním obleku, ale v montérkách – v pracovní pauze na oběd. Učitelky chtěli být spravedlivé, ale přesto se na něj dívaly skrze prsty – zvláště když věděly, že bydlí v "Domě hrůzy". Otec se Romany snažil zastávat, byť nebyl ve svých formulacích tak obratný jako předchozí pánové, kteří vystudovali vysoké školy. Ani dobré jméno jeho rodiny nemělo cenu zmiňovat – nezáleží na rodině, ale na tom, že pochází z "Domu hrůzy". Vedení školy nakonec uznalo Romanu vinnou. A trest? Přesun do zvláštní školy… Romana to oplakala, nikdy tu křivdu nepřekousla, ztratila svou motivaci a opustila od svého snu. Vychodila zvláštní školu, nadále bydlí s rodiči v "Domě hrůzy" a pracuje jako prodavačka v samoobsluze na rohu… Romana je na rozdíl od Mirka příkladem života, ve kterém musela překonávat jednu strukturální překážku za druhou – bez prestiže jména rodičů, se stigmatem kvůli bydlišti a romskému původu, bez sociálního i kulturního kapitálu, bez finančního zázemí atp., ale stejně se ji to v posledku nepodařilo a strukturální vylučování nepřekonala. Přestože byla mnohem pilnější a díky tomu i chytřejší než Mirek.
Skupiny obyvatel a privilegium k rovnoprávnosti
Vidíme tedy, že struktury činí ze společnosti a potažmo z celého světa mocensky nevyrovnaný prostor, v rámci kterého jsou lidem různých strukturálních určení (muž nebo žena, příslušník etnické a/či sexuální většiny či menšiny, chudý, ze střední třídy nebo bohatý, z vesnice nebo města, s dostupností služeb státu či nikoli, s rodiči, jež mají vlivné známé a prestižní jméno či nikoli, s takovou či makovou pověstí místa, ve kterém bydlí, s různorodými přístupy státních pracovníků atp.) připisovány skupinové vlastnosti, jež svým jednáním mohou ovlivnit jen okrajově a rovněž jim jsou kladeny rozdílně složité překážky, které se pak člověk musí snažit překonávat, aby např. dosáhl toho, co je pro jiného člověka samozřejmostí (tak jako Romana musela bojovat za to a hodně se o to snažit, aby mohla studovat na škole, což pro Mirka bylo samozřejmostí a nemusel vyvinout žádnou aktivitu na rovině jednání). Strukturální procesy, které společnost a svět formují, tak vedou společností několik vzájemně provázaných řezů, v rámci kterých jsou lidé škatulkováni na základě nejrůznějších domnělých charakteristik skupin (nikoli primárně na základě jejich vlastního jednání) do hierarchicky uspořádaných přihrádek.
To, do jaké přihrádky je člověk nakonec strukturován, pak má přímý vliv na kvalitu a kvantitu strukturálních překážek, se kterými musí v životě bojovat a tedy i na to, čeho svým vlastním jednáním může či nemůže dosáhnout. Příklad Mirka a Romany navíc ukázal jeden zásadní paradox kapitalistické společnosti – člověk, který se musí prát v životě s jednou strukturální překážkou za druhou, vyvíjí mnohem vyšší úsilí na rovině jednání, aby dosáhl určité sociální pozice než člověk, který byl strukturován do hierarchicky vyšších přihrádek a do té samé sociální pozice se dostal, aniž by se o to jakkoli vlastním jednáním přičinil. Vidíme tedy, že kapitalistická mantra pracovitého a snaživého člověka je v společenském systému, který kapitalismus spoluformuje, často a hlavně opakovaně obrácena naruby.
Jsou to právě tyto strukturální řezy společností, jež z ní činí bytostně mocensky nevyrovnaný prostor. Joch, Nečas a další kapitalističtí apologetové, kteří pro svůj vlastní strom nevidí celý les, tuto rovinu strukturálních nerovností, v rámci kterých je často snažení člověka na rovině jednání marné, odmítají vidět. Na místo toho celý problém ženou do absurdní roviny, když tvrdí, že lidská práva nesmí být chápána jako skupinová privilegia. Tento mocenský argument Jocha jsme se na přecházejících řádcích snažili rozbít konceptem, který je možné nazvat konceptem společnosti strukturálních nerovností a pevně doufáme, že se nám podařilo ukázat, že to, co Joch nazývá skupinovými privilegii není ničím jiným než privilegiem k rovnoprávnosti
Rovněž jsme se snažili ukázat, že kapitalistická mantra svobodného občana se svobodnou vůlí jednat je, v porovnání s reálnými konstelacemi společností, iluzorní. Jochovy osobní svobody člověka nejsou ničím jiným než ideologickým přáním – jsou obhajobou stávajícího sociálního řádu a statu quo jako něčeho „přirozeného“ a tedy i pokusem negovat na ideologické rovině strukturální nerovnosti, proti kterým se – většinou marně – snaží ve svém každodenním životě bojovat stovky miliónů až miliardy lidí po celém světě. Svou představou lidských práv Roman Joch vlastně nepřímo říká, že strukturální nerovnosti jsou „přirozeně dané“, tedy správné, a proto neměnné. Liberální vize lidských práv je udržitelná pouze ve společnosti rovných jedinců – tedy ve společnosti bez strukturálních překážek. Tím, že Joch prosazuje liberální ideologii lidských práv do společnosti strukturálních nerovností, ve skutečnosti brání naplnění liberální vize, ke které se naopak paradoxně snaží přibližit zastánci sociální ideologie lidských práv.
Vyvstává rovněž další paradox spojený s Jochovou ideologií lidských práv - přestože staví proti sociální ideologii lidských práv, která z jeho pohledu redukuje práva na skupinová privilegia, občanská práva jednotlivců coby individualit, i on implicitně chápe lidská práva skupinově. Když v duchu liberální ideologie říká, že všechna práva člověka lze převést na práva vlastnická, pak vlastně říká, že člověkem je ten, kdo vlastní. Jinými slovy Joch tím, že právo vlastnit nadřazuje všem ostatním právům, z něho činí skupinové privilegium, kde skupina je definována vlastnictvím. Joch tedy zvýhodňuje ty skupiny obyvatel, které vlastní, čímž popírá podstatu svého chápání lidských práv.
Zahraniční politika
Poslední skutečností, kterou nelze opomenout v souvislosti s Jochovou novou pozicí poradce premiéra pro lidská práva, je fakt, že Joch se stává poradcem pro lidská práva a zahraniční politiku. Bude se tedy podílet na zahraniční politice České republiky vůči světu. V této souvislosti je potřeba zdůraznit zejména dvě vzájemně provázané věci. Roman Joch je až fanatický ctitel Spojených států amerických, zejména jeho konzervativně-republikánské části. Koneckonců Občanský institut získával peníze právě od amerických fundamentalistů. Je tedy na místě se obávat, že Joch bude v oblasti zahraniční politiky zastávat agresivní politiku USA v jejich tažení za globální hegemonií. Noam Chomsky si v sérii svých knih všímá skutečnosti, že právě liberální ideologie lidských práv spolu s americkou představou demokracie jsou hlavními nástroji na globalizaci kapitalismu po světě a rovněž tedy nástroji USA k jejich tažení za globální hegemonií. Čtenáře, kteří dočetli náš článek až sem již nepřekvapí, že k šíření kapitalismu po světě slouží právě liberální ideologie lidských práv. Ponechme stranou všechny paradoxy s tím spojené (koncept humanitárního bombardování, prosazování lidských práv vojenskou silou, zavádění demokracie nedemokratickými prostředky atp.) a zaměřme se pouze na jeden aspekt, který zůstává často neviditelný v národních státech s dominantní přítomností střední třídy, mezi které patří i Česká republika.
Tím aspektem máme na mysli skutečnost, že expanze kapitalismu do „periferních“ částí světa znamená snahu šířit ho do společností obrovských sociálních rozdílů, společností se slabou přítomností střední třídy, společností, kde hrstka mocných vlastní většinu bohatství země a drtivou většinu obyvatel tvoří lidé žijící na sociálním dně, v často extrémní chudobě. Příkladem takové země může být např. latinskoamerické Mexiko, jižní soused USA.
Jsou to právě tyto země, ve kterých sociální ideologie lidských práv a domáhání se ekonomických, sociálních a kulturních práv pro vylučované skupiny obyvatel (např. mexických rolníků a indiánů) jsou poslední záchranou před definitivním zplundrováním většiny obyvatel v důsledku expanze kapitalismu. Jsou to ale zároveň právě tyto země, ve kterých může mít sociální ideologie lidských práv revoluční potenciál – tak jak to světu ukázali například jihomexičtí zapatisté. Je jasné na čí straně bude stát Roman Joch, odborník na zahraniční politiku - bude prosazovat liberální ideologii lidských práv do společností obrovských sociálních rozdílů, čímž bude přispívat ke zhoršování situace a již tak tristních životních podmínek většiny obyvatel planety.
Epilog
Je ovšem třeba zdůraznit, že Roman Joch sám je v mnoha momentech nekonsistentní s liberální ideologií lidských práv, kterou se snaží prosadit. Je to způsobeno tím, že i když se snaží veřejně vystupovat jako liberál, jeho skutečné osobní přesvědčení vychází z konzervatismu a katolického fundamentalismu. Tato nekonsistence může být na první pohled těžko rozpoznatelná, protože ji Joch halí do líbivého a působivého rétorického hávu. Často mu totiž slouží pouze jako zástěrka k prosazení hodnot, které sdílí on sám na rovině osobní a o kterých se domnívá, že jsou většinové (a proto správné). Proto je schopen opustit představu osobních svobod a dělit lidi do skupin tam, kde to konvenuje jeho osobním hodnotám fundamentálního křesťana, jako např. v případě jeho tradičního chápání role muže (coby jedné skupiny) a role žen (coby druhé skupiny) ve společnosti: „Muži i ženy (...) nejsou identičtí. Proto je přípustné, aby stát mezi muži a ženami v určitých ohledech (...) rozlišoval. Např. muži byli povoláváni k základní vojenské (či náhradní civilní) službě, zatímco ženy nikoli. I když tato služba byla zrušena, v případě ohrožení má stát ústavní pravomoc povolat občany do zbraně – a povolal by muže, nikoli ženy. Tato diskriminace je správná, neboť není dobré posílat ženy do první linie bajonetového útoku, zvláště těhotné.“ A proto je schopen se objevit na demonstraci iniciativy D.O.S.T. za práva (heterosexuálních, bílých, konzervativních atp.) rodičů a posunovat tím celý veřejný prostor doprava – k ultrakonzervativnímu myšlení. A proto je schopen se zastávat „tradičních hodnot“ i tím, že píše, že „antidiskriminanční zákon je největším útokem na tradiční hodnoty od schválení registrovaného partnerství.“
Vidíme tedy, že je to Roman Joch, kdo zastává iluzorní a ideologické stanoviska i přesto, že společenská realita mu, nám i všem, kteří jsou schopni se podívat na svět okolo sebe i sebe samé kriticky, každodenně ukazuje, jak moc je Jochově ideologii lidských práv vzdálená. Je to Roman Joch, kdo i přesto kašle na společenskou realitu, nechce ji vidět, nechápe ji a o to více prosazuje svá dogmata. Je to Roman Joch, kdo je ve svých dogmatech nekonsistentní a je schopen je opustit v případě, kdy chce schovat vlastní dogmata jeho života a tzv. tradičních hodnot do hávu liberální ideologie lidských práv.
Aby si Roman Joch zachoval zbytky gentlemanské hrdosti a etiky, ke které tak vzhlíží a jež je součástí jeho pohledu na svět, měl by udělat jednu věc. Vzhledem ke všemu výše napsanému by měl Joch dobrovolně opustit svůj nový post, ukázat vlastním příkladem, že svobodná vůle v souvislosti s vlastní a hlubokou sebereflexí má své místo na zemi, dostát vlastní ideologii vůči menšinám a uvědomit si, že jeho ultrakonzervativní názory jsou menšinové, a proto si privilegium, jež mu dopřál Petr Nečas, dobrovolně odebrat a odejít někam do ústraní – klidně zpět do Občanského institutu. Tam si může začít důkladným sebevzděláváním rozšiřovat vlastní obzory o světě, kterému prozatím příliš nerozumí. Existuje totiž jenom jedna věc horší než spojení moci a vědění – spojení moci s dogmatickým věděním, které se snaží na rovině rétoriky maskovat vlastní nevzdělanost a hloupost. A to je příklad Romana Jocha.