Následující text popisuje kauzu ruských Orelských partyzánů, jedenáctičlenné militantní nacionalistické skupiny, působící v letech 2009 až 2010 v západoruském městě Orjol a napojené na známého moskevského neonacistu Sergeje „Opera“ Golubeva. Vůdcem skupiny byl příslušník ruské tajné služby Viktor Lukonin. V roce 2012 byli odsouzeni k různě dlouhým trestům, přičemž rasistickou vraždu soud kvalifikoval jako těžké ublížení na zdraví a rasisticky motivovaný bombový útok jako výtržnictví.
Případ Orelských partyzánů je v mnoha ohledech jedinečný a je to první případ, kdy kostru ruské neonacistické skupiny tvořili aktivní příslušníci tajné služby.
Dne 16. července 2010 došlo v sídle obvodní prokuratury ve městě Orjol (Orel) k výbuchu, v jehož důsledku vyhořela jedna z kanceláří. Nevelká bomba byla uložena v okenním otvoru. Za několik dní byla podpálena obvodní policejní služebna. Dne 5. srpna v kavárně Indira, patřící cizincům, vybuchla bomba naplněná hřebíky. Čtyři lidé byli zraněni. Noviny Orelská pravda napsaly, že „výbuch se ozval po sváteční čestné salvě. Uvnitř bylo v tu chvíli osm lidí: majitelka kavárny, její těhotná dcera, Armén Aktar, jeho dva ruští přátelé, Ázerbájdžánec Sámir, jeho ruská žena a jejich dcerka… Výbuchem popraskaly stěny a střecha. Okno v blízkosti výbuchu se roztříštilo, byl poškozen strop… Hřebíky z bomby byl zraněn Aktar a jeho přátelé.“ Zraněných mohlo být víc, kdyby ten večer nebylo takové horko, že většina hostů seděla venku před kavárnou. Kromě toho dva muži, kteří čin spáchali, nechali před odchodem viset balík s bombou na opěradle židle, ale majitel kavárny ho odložil pod stůl – takže hlavní vlna výbuchu šla do stolu.
Na konci července se na několika webech objevilo provolání Orelských partyzánů:
My, Velení sjednocených skupin Černozemní oblasti obsazeného Ruska – NS/WP Centrum, se obracíme ke každému ruskému člověku, který někdy pocítil hořkost útlaku. Ke každému ruskému člověku, který má v srdci protest, ale ještě se mu nedostává odvahy a vůle přejít k aktivní činnosti zaměřené na zdolání tyranie a genocidy.
Zvedli jsme prapor otevřeného povstání ve městě, které nikdy nepatřilo k nijak výjimečným v korupci, nespravedlnosti nebo mezietnickém napětí. Orel byl vždy tichým a útulným městečkem, které potěšilo srdce a probouzelo gejzír emocí svou vřelostí, prostotou a něčím nevysvětlitelně blízkým. My všichni jsme vyrostli v tomto městě, užívali jsme si klidné dětství. Ale teď jako starší vidíme i úplně jiný obrázek. Obrázek strašidelný a šokující. Naše město, ostatně stejně jako naše země, se ocitlo na pokraji úplného mravního rozkladu. Degradace obyvatelstva nabírá s každým dnem smrtící rychlost. Úroveň kriminality přesahuje únosnou míru a převyšuje všechna dosavadní čísla. Prostituce a narkomanie, kterou nikdo neomezuje, se stala normou. Terapie alkoholem je rok od roku rozšířenější. Už každý školák se může pochlubit svými „hrdinskými skutky“ v pití bílého jedu. Mládež se stává rachitická a nevýkonná. Na pozadí toho všeho lze pozorovat masový růst invaze cizozemské sebranky do našich měst, které tu nehodláme přihlížet. Ale ne proto, že bychom byli nějací mizerní rasisti-fašisti. Ne. Každý člověk má právo žít! Ale ne každé stvoření má právo žít, jak si usmyslí! Dost! Nejsme slaboši ani ti bastardi z ulic, kteří se opilí válejí v příkopech ve chvíli, kdy bude nějaké chlípné zvíře urážet tělo ruského děvčete, důsledkem čehož budou geneticky vadné děti, které sotva kdy budou mít nějaké zásluhy o Vlast. Stanou se narkomany, invalidy, postiženými mongolismem – ale ne Lidmi.
Za to budou muset poděkovat svým mámám, které včas nezahodily cigaretu, lahev vodky a nepřestaly dávat nalevo napravo. Zamyslete se nad těmito slovy, vážení občané města Orel. Druhá a poslední otázka, na kterou bychom chtěli upozornit, než přistoupíme k vysvětlení samotného prohlášení, je otázka ruských bezpečnostních orgánů. Přátelé občané, neomrzelo vás žít ve městě, zemi, kde váš život není v bezpečí? Kde vaše dítě ve škole můžou posadit na jehlu, vaši dceru znásilnit cestou domů (a není nutné, aby byl v roli násilníka Tádžik, máme vlastní darebáky) a váš byt vykrást? Neomrzelo vás žít v zemi, kde se na obvodních policejních služebnách chovají zcela svévolně, kde např. spolupracovníka lynčují, kde se tihle mrzáci uchylují k sadistickým metodám, protože nemají žádné vzdělání a kompetence, aby vedli a vyšetřovali případy, jak to vyžaduje Trestní zákoník? Neomrzelo vás žít tu, když víte, že zítra se může stát, že vašeho syna obviní z vraždy, kterou nespáchal, jen proto, že nějaký vypasený policajt bude líný hledat skutečné vrahy? Neomrzelo vás žít v zemi, kde sběř s nárameníky místo toho, aby chytala drogové dealery, zavírala drogová a alkoholová doupata podporující mravní rozklad společnosti, sběř, která si zajistila aspoň malou moc, začíná používat tyto pravomoci ve svém maniakálním zájmu? My se s tím smířit nehodláme. Jsme proti tomu, aby ruské chlapce strkali do vězení jen za to, že chránili svůj život s nožem v ruce! Jsme proti tomu, aby ruské chlapce zabíjeli přivandrovalci za to, že se odvážili vytýkat ruským děvčatům, že se prodávají Kavkazanům! (Copak je možné za to zabít člověka?) Ale vy, nelidi v náramenících, tomu nechcete rozumět. Všichni víme, co by s námi bylo, kdybychom se my ruští muži ocitli na Kavkaze a začali zničehonic otravovat místní děvčata. Sotva bychom se vrátili domů. Nás omrzelo trpět. Nechceme žít v zemi, kde si může každý bandita, co si připevnil nárameníky, svobodně špacírovat a ničit život lepší části ruské mládeže! Nechceme, aby ruští chlapci umírali, zatímco se skuteční zločinci procházejí na svobodě. Nechceme, aby se náš národ, naše město a naše země topily v bahně degradace a mravního úpadku. A proto jsme se pustili do tohoto nerovného boje. Boje, ve kterém nejspíš nezvítězíme. Boje, který nedokáže nikomu z vás otevřít oči. Vždyť tak vytrvale utíkáte před Pravdou. Ale my nemůžeme žít jinak… Takže v danou chvíli bylo spojenými oddíly našeho úseku provedeno asi 20 bojových operací. Mezi nimi:
- zničení minimálně 7 obvodních policejních služeben;
- zničení dvou doupat prokuratury;
- zničení doupěte Eros (obchodu propagujícího mravní zvrácenost);
- zničení objektů patřících podle nás k parazitním (místa prodeje lihu, dále obchody a kiosky patřící neslovanům, kteří zapomněli na tradice země, na jejímž území žijí; v jednotlivých případech vinu za zničení majetku nesou rodiče, jejichž děti páchají zločiny proti ruskému národu).
Také bylo provedeno několik operací, které se dosud nedostaly do tohoto prohlášení z objektivních důvodů. Možná je později zveřejníme.
Těm, kdo sympatizují s naším bojem, můžeme říci následující: Konejte jako my! Konejte lépe než my!
S revolučním pozdravem
Velení sjednocených skupin odporu NS/WP Centrum.
Jednou z operací Orlovců, které se „z objektivních důvodů“ nedostaly do prohlášení, bylo podpálení chrámu sv. Alexandra Něvského.
Po výbuchu v kavárně Indira začala zatčení. Podle sdělení vyšetřovatelů se podařilo dostat zločincům na stopu kvůli neopatrnosti výrobce výbušnin Vladimíra Artamonova. Pro výrobu bomby použil mobilní telefon se SIM kartou. Výbuch ji nezničil a vyšetřovatelé podle ní našli Artamonova, který po několika výsleších prozradil celou skupinu (původně nebyly všechny akce vyšetřovateli spojovány). Brzy byl zatčen major Federální bezpečnostní služby (FSO), učitel tělocviku na orelské akademii FSO Viktor Lukonin. Mezi zbylými jedenácti zatčenými byli tři jeho bývalí studenti, kteří už také měli důstojnické hodnosti. Zatčení Orelských partyzánů neprobíhala jen v Orlu, ale i v dalších ruských městech, např. v Rybinsku a u Moskvy, kde bývalí frekventanti už sloužili v jednotkách FSO. Ve zprávě vyšetřovací komise se říká, že zločinecká skupina začala fungovat už v listopadu 2009. V dubnu 2010 „se zločinci pokusili zabít dva mladé lidi arménské národnosti, z nichž jeden později zemřel“. Své zločiny prováděli členové skupiny na základě nacionální nenávisti a zášti a s cílem „diskreditovat justiční orgány, orgány státní moci, aby vytvořili ve společnosti pevné přesvědčení o neschopnosti těchto orgánů řešit úkoly stojící před nimi“.
Vůdce Orlovců Viktor Lukonin se narodil 27. listopadu 1978 v Postupimi v Německu. Podle slov jednoho ze studentů orelské akademie FSO brali všichni Lukonina jako „skvělého chlapíka“. „Na hodinách byl přísný, ale po výuce s námi mluvil jako rovný s rovnými. Byl samozřejmě i bojovný, rád si zažertoval, byl jízlivý, ale ve srovnání s jinými byl prostě fajn. Měl přátelské vztahy s dobrou polovinou frekventantů. Stejně jako s ostatními učiteli. Byl velmi společenský, ke všem našel přístup. Děvčata ho měla ráda, v houfech se kolem něj točily.“
O tom píše i Lukoninova známá na svém blogu: „V den, kdy došlo k výbuchu v kavárně, byl při slavnostní městské salvě, po které posadil děvčata do auta a rozvážel je domů. Děvčata to můžou dosvědčit. A tahle věc (rozvážet děvčata domů) je pro důstojníka Lukonina typičtější než to, co o něm píšou v novinách… Ironií je i to, že ještě před dvěma lety ho div nezabili v Moskvě skinheadi za červené tkaničky v botách a palestinu kolem krku, známé atributy antifašistů. A teď ho obviňují z neonacismu. To je naprostý nesmysl!“
Podle vyšetřovatelů začal Lukonin nenávidět „lidi neruské národnosti“ a dostal nápad na násilné řešení národnostní otázky ještě začátkem devadesátých let, kdy žil v Kalmycku. Od poloviny do konce 90. let v něm toto jeho přesvědčení ještě zesílilo, když pracoval a studoval v Petrohradě.
Jak píše Orelská pravda, Lukonin si opatřil tetování s uřezanými hlavami s kapkami krve. Už jako učitel organizoval na akademii FSO vystoupení aktivistů známých v neonacistických kruzích, například lídra nacionalistického hnutí Odpor mixfightera Romana Zencova. Uspořádal dokonce výjezdní tábor pro mladé neonacisty nedaleko Orlu. Prvními členy skupiny, které naverboval, byli podle vyšetřovatelů frekventanti jedné skupiny pátého kurzu FSO Anton Gavrin a Ilja Bagrov, vyznávající také ultrapravicové názory. Ti seznámili Lukonina s Denisem Konstantinovem, který byl příznivcem ultrapravice a nejaktivnějším neonacistou v regionu a na Gavrina i Bagrova „měl značný vliv“. Konstantinov udržoval vztahy s ruskými zástupci mezinárodní neonacistické organizace Blood & Honour. Jako záminka zahájení aktivní činnosti skupiny posloužilo zabití příznivce neonacismu Kirilla Kalašnikova ve rvačce s Kavkazany v září 2009. Vyšetřování tehdy dospělo k závěru, že Kavkazané jednali v sebeobraně. Tomuto incidentu jsou zjevně věnovány patetické řádky provolání Orelských partyzánů: „Jsme proti tomu, aby ruské chlapce strkali do vězení jen za to, že chránili svůj život s nožem v ruce! Jsme proti tomu, aby ruské chlapce zabíjeli přivandrovalci za to, že se odvážili vytýkat ruským děvčatům, že se prodávají Kavkazanům! (Copak je možné za to zabít člověka?)“ Dál k „partyzánům“ vstoupil nazi skinhead Igor Šelajev spolu s celou svojí skupinou. Lukonin, Konstantinov, Bagrov a Gavrin tvořili buňku velitelů, v uspořádání si říkali „nejstarší“, buňku Šelajeva nazývali „mladými“.
Lukonin pronajal garáž, ve které se shromažďovaly výbušniny. Skupina zapalovala objekty a vyhazovala je do povětří. Jak se píše v obžalovací zprávě, „šéf extremistické organizace V. V. Lukonin, důstojník Akademie FSO Ruska, byl příslušníkem armády, což mu umožňovalo, že jeho auto nebylo kontrolováno zaměstnanci státní inspekce bezpečnosti silničního provozu (GIBDD) a bezpečně převážel střelné a neletální zbraně, výbušná zařízení a lahve se zápalnou směsí na místa, kde byly páchány zločiny, a že tudíž nebyl zadržen příslušníky bezpečnostních orgánů jako jeho spolupachatelé. Kromě toho díky důstojnické hodnosti ve velitelském sboru a hodnosti staršího učitele akademie FSO mohl předpokládat, že se v jeho bydlišti nebudou dělat prohlídky, takže měl u sebe doma dlouhodobě nezákonně munici, výbušniny a střelné zbraně, tvořící výzbroj extremistické organizace.“
Skupina dodržovala přísnou konspiraci. Podle obžalovací zprávy Lukonin „dbal na ochranu před odhalením, podnikal akce, díky nimž si opatřoval alibi, po uskutečněných zločinech extremistického zaměření s jeho bezprostřední účastí okamžitě odcházel do města, kde se převlékl a objevil ve společnosti známých, kteří mohli potvrdit, že s nimi byl v době činu, a totéž požadoval od ostatních členů své skupiny“. Odsuzovalo se pití lihovin, protože velitelé ne neoprávněně předpokládali, že opilství může způsobit únik informací o aktivitách skupiny.
Po zatčení Lukonin a Artamonov uzavřeli dohodu s vyšetřovateli a vypovídali. Podle svědectví Lukonina nevyrobil bombu, která vybuchla v kavárně Indira, Artamonov, ale on sám s Gavrinem. Zveřejněná informace vyšetřovatelů, že skupinu odhalili díky Artamonově SIM kartě, tedy nevypadá věrohodně. Po pozorném prostudování zprávy o zařazení Bagrova mezi obviněné jsem zjistil, že poznatky o nezákonné činnosti skupiny prosakovaly zvenčí, například přes Šelajeva. Ten porušil v květnu 2010 suchý zákon, panující ve skupině, a začal pít. Pak se velitelům doneslo, že Šelajev v opilosti mluví o činnosti skupiny. Za to byl zmlácen Bagrovem. Navíc ho ještě v březnu Šelajevův kamarád Romkin usvědčil, že vyprávěl své známé o podpálení kavárny Na Městské. Nakonec v červenci Gavrin a Konstantinov naplánovali, že Šelajeva zlikvidují, a to tak, že mu při další akci u budovy oblastní správy ministerstva vnitra vybuchne bomba v rukou. Ukázalo se také, že Lukonin vůbec nebyl zatčen jako jeden z prvních, jak se psalo v novinách. Jedním z prvních zatčených byl 7. srpna, tj. asi den po výbuchu v kavárně Indira, Šelajev – což by mohlo plně potvrzovat verzi o tom, že informace o aktivitách Orlovců šla přes něj. Potom jiný člen skupiny, Žarkich, telefonicky informoval o Šelajevově zatčení Lukonina, který byl mimo Orelskou oblast. Současně byl Šelajev na rozdíl od většiny svých vyšetřovaných kolegů propuštěn z vazby za podmínky, že neodcestuje.
O Lukoninově účasti se podrobně píše v předsoudní dohodě o spolupráci. Jak se v ní praví, „v červenci 2010 na základě nacionálně-socialistické ideologie se předběžně dohodl s A. V. Gavrinem a A. E. Žarkich, že zničí cizí majetek: prokuraturu Železničního obvodu města Orel podpálením a výbuchem. 15. 7. 2010 s cílem výše zmíněného úmyslu V. V. Lukonin a A. V. Gavrin v garáži č. 34 v Orlu vyrobili odpalovací zařízení v krabičce od mýdla, k níž připevnili plastovou lahev se zápalnou směsí. 16. 7. 2010 ve 3.30 hod. Lukonin spolu s Gavrinem a Žarkich ve svém automobilu Ford Maverick přijeli k budově prokuratury a poté společně podle předchozí domluvy hlídali Lukonin a Gavrin nedaleko budovy prokuratury, aby mohl být Žarkich varován, kdyby se objevili nějací lidé, zatímco ten mimo dosah pouličních kamer došel k budově a umístil bombu za okenní mříž kanceláře č. 5, zapálil knot a potom se s Gavrinem a Lukoninem vrátil k autu, v němž odjeli z místa činu. V důsledku výbuchu byl poškozen majetek prokuratury.“
Lukonin v době od ledna do srpna 2010 kvůli nenávisti k občanům z Kavkazu předběžně dohodl s Gavrinem, Žarkich, Artamonovem a Savoskinem, že způsobí škodu osobám z kavkazské oblasti, kteří navštěvují kavárnu Indira a zničí i majetek výbuchem v této kavárně. V lednu až únoru 2010 v průběhu přípravy daného činu Lukonin spolu s Gavrinem vyrobili v pronajaté garáži č. 34 výbušné zařízení s detonátorem za použití mobilního telefonu, aktivovaného telefonátem nebo SMS zprávou z jiného telefonu. 3. srpna 2010 přišli Lukonin a Žarkich do kavárny Indira, kde si prohlédli zařízení interiéru a vybrali místo pro bombu. Datum výbuchu v kavárně naplánovali na 5. srpna. Dne 4. srpna koupil Lukonin tři balíky hřebíků pro zvýšení účinnosti bomby a tašku na bombu, sešel se s Žarkich v garáži, kde hřebíky připevnili k bombě a nabili baterku telefonu, do kterého dali SIM kartu s číslem cizího telefonu, obstaraného v půlce července Gavrinem za tímto účelem. Dne 5. srpna 2010 večer vzal Lukonin z pronajaté garáže tašku s bombou, došel k obchodu v Komsomolské ulici, kde se sešel s Žarkich, Artamonovem a Savoskinem a definitivně si rozdělili úlohy. Krátce po 22. hodině dojel Lukonin svým autem spolu s Žarkich, Artamonovem a Savoskinem na dvůr domu čp. 269 v Komsomolské ulici, odkud Artamonov a Savoskin odešli s taškou do kavárny v Komsomolské č. 287. Tam se ujistili, že je přítomen majitel, zaměstnanci a hosté, pověsili tašku na opěradlo židle u jednoho ze stolů, zamaskovali ji bundou, kterou přinesli, a počítali s tím, že výbuch přítomné zabije. Když se vrátili k autu, Lukonin dal pokyn, aby zavolali na číslo mobilu v bombě. Žarkich vyplnil pokyn v půl jedenácté a v kavárně vybuchla bomba a způsobila tam značné škody. Fakt, že nedošlo k plánovaným ztrátám na životech, pouze ke zranění čtyř lidí, byl dán nezávisle vnějšími okolnostmi.
Materiály trestního případu prokazují, že Lukonin při výslechu 16. srpna 2010 jako podezřelý a 17. 8. 2010 jako obviněný přiznal svoji účast také při provedení řady pokusů o úmyslné zničení cizího majetku, jako bylo zapálení policejní služebny, obvodní prokuratury, obchodu Eros, podrobně svědčil o účasti Gavrina, Žarkich, Artamonova, Savoskina, o kterých při předběžném vyšetřování nebylo nic známo, o rozdělení rolí při kriminálních činech, o konspirativních opatřeních, která užívali, o přípravě lahví se zápalnou směsí a odpalovacích zařízení, o existenci střelných zbraní ve skupině a okolnostech jejich získání, o dalších činech, připravovaných a spáchaných dalšími členy skupiny, kterých se sám neúčastnil, včetně vraždy S. Z. Ngojana, spáchané Bagrovem po domluvě s D. V. Kalenovem a Artamonovem.“ Samvela Ngojana s bratrem Orlovci přepadli večer na pěšině vedoucí podél železniční trati. Zatímco budoucí poručík Bagrov s Artamonovem čekali na své oběti, Kalenov byl na cestě, pozoroval situaci a předstíral, že zvrací, aby odvedl pozornost lidí, kteří občas prošli kolem. Bagrov vystřelil z neletální pistole ze dvou metrů Samvelovi Ngojanovi na hlavu. Ten ztratil vědomí a upadl, Artamonov k němu doběhl a dvakrát ho bodl do břicha. I na jeho bratra Bagrov dvakrát vystřelil, ale ten zůstal při vědomí a vylekal Orlovce křikem o pomoc.
Zajímavé se mi zdá i svědectví dalšího obviněného, myslím, že Denise Konstantinova (bylo zveřejněno na webu se zakrytým jménem, takže důkaz, že je to on, nemám). Objevuje se v něm Sergej „Oper“ Golubev, lídr ruské pobočky mezinárodní neonacistické organizace Blood & Honour. Jak ukázal obviněný, Oper jako zpěvák kapely T.N.F. řekl na úvod koncertu: „Zatímco opilci z Federální bezpečnostní služby slaví svůj svátek s držkou ponořenou v salátu, my se tu v centru Moskvy shromažďujeme střízliví, připravení jednat, nikdo nám nemůže vzít to, co v nás probouzí sílu do dalšího boje, a my neodvratně zničíme tenhle systém.“ Na dalším koncertě, už v Orlu, Golubev vysvětloval, že v Rusku probíhá skutečná válka proti ruskému národu, které říkal genocida. Mládež reaguje na genocidu a vláda ji strká do vězení. Rozumně uvažujícím Rusům nezbývá nic jiného než boj. Rusko musí chápat ruská nacionalistická hnutí jako bitevní pole, prioritními akcemi v tomto boji musí být akce zaměřené na zničení nerusů a jejich byznysu a zničení příslušníků bezpečnostních složek. Základními prostředky tohoto boje musí být exploze. Zvláštní pozornost při tvoření taktiky boje je třeba věnovat akcím separatistů v Severním Kavkazu. Golubev je označil za reálnou sílu, která bojuje s trvající mocí. Na konci svého projevu se Golubev obrátil na publikum s otázkou, jestli jsou připraveni ke skutečnému boji a jestli je každý z přítomných připraven odejít kvůli tomuto boji do ilegality. Po koncertě začal Oper znovu vyprávět o čečenských separatistech, říkal, že je třeba kopírovat taktiku vedení jejich bojových akcí proti vládě. V rozhovoru se odvolával na weby http://www.kavkazcenter.com/ a http://hunafa.com/, kde čečenští separatisté uveřejňují informace o bojových operacích, které uskutečnili. Golubev mluvil o Movladim Udugovovi, který je podle jeho názoru druhým člověkem na světě, co se týče vedení propagandistické práce, po Goebbelsovi, a že web kavkazcenter patří právě Udugovovi. Golubev po odjezdu z Orlu ještě nějaký čas posílal novým známým maily s odkazy na uvedené weby. Jak řekl obviněný: „V odkazech na kavkazské weby Sergej navrhoval věnovat pozornost lekcím a videím Saida Burjatského, který je – jak jsem pochopil – osobou propagující myšlenky islámu a boje se současnou mocí.“ Při další návštěvě Oper Orlovcům navrhoval, aby si přečetli knihu šejka Mansura, a mluvil o tom, že má k dispozici prostředky na financování ilegálního boje. Prosil Orlovce, aby mu předávali údaje o příslušnících protiextremistického Centra E, protože v Moskvě jsou lidé, kteří můžou přijet a tyto příslušníky zlikvidovat. Z toho je zřejmé, že paralely mezi akcemi vahhábitů v Severním Kavkaze a ruských nacionalistů vytvářejí sami neonacističtí lídři.
Soud s Orelskými partyzány začal 21. února 2012. Obžalovaní u soudu prohlásili, že svědectví z vyšetřovacího spisu byla získána jejich mučením v tělocvičně. Lukonin podrobně popsal vybavení tělocvičny v budově kriminální služby, které by jinak nemohl znát, včetně barvy zdí, podlahy a rozmístění trenažérů.
Dne 28. června 2012 byl nad Orlovci vynesen rozsudek. Lukonin byl odsouzen ke 14 letům odnětí svobody, Bagrov, Artamonov a Žarkich dostali 16, 12 a 11 let. Gavrin byl odsouzen k 7 letům odnětí svobody, Savoskin a Šelajev k pěti a půl roku a k roku a půl podmínečně. Zbývající čtyři členové skupiny byli odsouzeni na necelé dva roky, které v podstatě odpovídaly délce vyšetřovací vazby. Mezi těmi, kdo byl propuštěn přímo ze soudní síně, byl „ideolog“ Konstantinov a spolupachatel vraždy Ngojana bývalý poručík tajné služby Kalenov. Když je v soudní síni pustili z klece, kde seděli s letáky „Soudí nás za Vlast!“, dostalo se jim potlesku publika.
Konstantinov v básni s názvem Černý Řád napsal:
Neměnnost Tradic
V Pevnosti Černého Slunce
V Poslední Baště
Hrdinských Osudů
Tady Zbabělost, Hanba
Zrada a Malomyslnost
Zhoubného Strachu
Nemá Místo…
Podle chování Orlovců při vyšetřování, kdy proti sobě navzájem podrobně svědčili, zjevně nejde v Poslední Baště všechno tak hladce, co se týče cti a neměnnosti tradic.
Překlad kapitoly Орловские партизаны (Orelští partyzáni) z knihy I. Falkovskij – A. Litoj: Гражданская война уже началась (Občanská válka už začala), Algoritm, 2013, s. 165–178, redakčně kráceno.