Jedním ze subjektů na ultrapravicové scéně, který se zviditelnil před letošním První Májem, byla i Vlastenecká Fronta. Náckové symptomaticky jeden den po narozeninách Adolfa Hitlera vyrazili klást věnce k hrobu prvorepublikového fašisty, bývalého generála Radoly Gajdy (vlastním jménem Rudolf Geidl). Když dorazili na místo, byli nemile překvapeni tím, že kdosi porazil náhrobek jejich idolu.
V odvetě za toto protifašistické obrazoborectví (ikonoklasmus) pak neznámý náckovský hacker pronikl na několik okrajových stránek, zabývajících se anarchismem, které byly umístěny na freehostingových webech s prakticky nulovým zabezpečením. Jejich obsah byl pozměněn a místo uvítacích stránek se objevilo špatnou češtinou psané prohlášení, že tento hackerský útok je odvetou za to, co bylo chápáno jako zneuctění hrobu náckovského idolu. Kým tedy byl generál Gajda, že jeho osoba vyvolává i dnes takové emoce?
Kdo to byl Radola Gajda?
Gajda dosáhl své hodnosti v řadách československých legií. Působil mimo jiné ve štábu bělogvardějské monarchistické armády admirála Kolčaka. Gajda se stal jednou z nacionalistických ikon a po svém návratu do ČSR byl vyzdvižen do vysokých funkcí. Do roku 1926 postoupil na post náčelníka generálního štábu. Posléze byl z funkce odvolán za otevřené projevy fašistického smýšlení. Poté se postavil do čela „Národní obce fašistické“, založené v lednu 1927. Gajda otevřeně obdivoval Mussoliniho fašistický režim a čerpal inspiraci také z autoritářského režimu polského maršála Pilsudského.
V roce 1933 se podílel na takzvaném Židenickém puči. Tehdy se ve spíše operetní akci několik desítek fašistů pokusilo přepadnout židenická kasárna v Brně, zmocnit se zbraní, provést ozbrojený převrat a nastolit fašistický režim podle italského vzoru s Gajdou v čele. Gajda byl za podíl na tomto náckovském dobrodružství odsouzen na šest měsíců vězení.
V březnu 1939 se v kritické chvíli II. republiky Gajda a NOF snaží zapojit do dalšího pokusu o státní převrat a 16. března Gajda zasedá v čele Českého národního výboru, kolaborantské organizace, která se nabídla německé okupační moci za účelem spolupráce. Jaké však bylo zklamání, když se Gajda ukázal pro Hitlera nepřijatelný z důvodu dřívějších protiněmeckých výroků (v jedné chvíli navrhoval odsun všech Němců z ČSR a zřízení koncentračních táborů pro osoby německé národnosti) a předsedou ČNV se stal zástupce konkurenční fašistické organizace Vlajka.
Gajda prožil dobu okupace jako nevýznamný činitel další kolaborantské organizace Národní souručenství, která byla v roce 1943 rozpuštěna, protože již nevyhovovala okupační politice. V roce 1945 je zatčen a následujícího roku odsouzen na dva roky vězení. V roce 1948 umírá.
Sečteno, podtrženo: Gajda byl zřetelným exponentem evropského fašismu, za který se dlouhodobě politicky angažoval. Skutečnost že byl výkonným vojákem z povolání nic nemění na tom, že ti, kteří z něj dělají žádoucí národní idol, přehlížejí, jak by vypadal český stát, pokud by se aplikovaly Gajdovy myšlenky. Další fašistická diktatura, kříženec Pilsudského a Mussoliniho režimu. Gajdova osobnost si nezasluhuje ani špetku úcty. Nebyl to „národní hrdina“, byl to prachsprostý nácek, jakými ve dvacátých a třicátých letech byla Evropa naneštěstí posetá. Zklamaný český Quisling, o kterého okupanti nejevili zájem.
Reakce z nečekané strany
Reakce na náckovské stížnosti byly většinou vlažné. Koho by zajímal hrob jednoho z nácků, který většinu svého života pracoval na nastolení režimu, který by do rovnou do masových hrobů poslal celé zástupy lidí a zbytek zotročil. Nepočítáme-li náckovské krokodýlí slzy, objevila se překvapivě ostrá reakce ještě z jedné strany.
Na stránkách skupiny Československé anarchistické federace Střed bylo v v této souvislosti zveřejněno prohlášení, které ve dvou odstavcích s více než 10 pravopisnými chybami shrnuje, že „členové ČSAF Střední Čechy“ jsou „zhnuseni“ útokem na „hřbitov“, od kterého se jejich skupina „plně distancuje a považuje ho na vrchol nemorality a hyenismu“.
Když administrátor stránek ČSAF Střed pokládá za nutné střílet na ikonoklasty z Olšan těžkými kalibry typu „morálka“ a „hyenismus“, podívejme se zblízka na to, co o anarchistické morálce soudil například klasik Petr Kropotkin:
A – třeba to říci? – čím více podkopávají se základy ustálené morálky či spíše pokrytectví, jež jest na jejím místě – tím více mravní úroveň ve společnosti se pozvedá. Především v těchto dobách právě, když se kritizuje a popírá, činí mravní cit nejrychlejší pokrok, tehdy roste, povznáší se a zjemňuje.
Je tomu 30 let, co stejná otázka rozčilovala mládež ruskou. – Budu nemravný, pravil mladý nihilista ke svému příteli, snaže se vyjádřiti nějakým způsobem myšlenky jež ho znepokojovaly. – Budu nemravný a proč bych jím nebyl.
Ke stažení na odpor.wz.cz
Existuje jedno dílo, shodou okolností rovněž z ruského kulturního prostředí, které možná na otázku po správnosti nebo zavrženíhodnosti „znesvěcení“ fašistického hrobu, odpovídá vcelku pregnantně.
Tyrani a jejich hroby
V roce 1984 natočil gruzínský režisér Tengiz Abuladze film „Pokání“ (orig. Monanieba). Měl jsem to štěstí, že jsem ho po uvedení do českých kin v roce 1988 mohl také shlédnout a byl svědkem bouřlivých reakcí publika, které stejně jako v SSSR nečekalo tak otevřené, myšlenkově hluboké a sociálně kritické dílo, které bylo na 40. MFF v Cannes oceněno Velkou cenou poroty. Film přišel do české distribuce až po perestrojkovém sjezdu sovětských filmových pracovníků v roce 1986. Není divu.
Pokání je absurdním dramatem se surrealistickými podtóny. Popisuje život ve městě, ve kterém zemřel bývalý starosta – tyran Varlam Aravidze, mající na svědomí spoustu lidských životů a uvržení ostatních do nesvobody. Jednoho dne zármutkem zkroušená rodina utrpí šok. Najde na zahradě opřenou o strom mrtvolu svého patriarchy, čerstvě vykopanou z hrobu.
Když se toto „znesvěcení“, „hyenismus“ a vrchol „nemorality“ stane podruhé, je při dalším pokusu zatčena žena, Khethi Barateli. Při následném soudním procesu dochází nechtěně k odkrývání Aravidzovy hrůzovlády. Khethin otec, malíř Sandro, byl poté, co odmítl pracovat pro Varlama, zatčen a zahynul v pracovním lágru. Poté, co jeho manželka Nino protestovala, byla rovněž zatčena a její dcerka od ní odtržena.
Děj filmu se vrací do soudní síně, kde Khethi končí svou závěrečnou řeč, ve které se ke všemu přiznala a hrdě přihlásila a žádá jménem všech obětí diktatury, aby Varlam nesměl být pohřben do země. Varlamův syn nakonec Khethi navštíví a požádá jí o odpuštění. Brzy poté ale začne mít děsivé sny. Spatřuje sám sebe s Varlamovou mrtvolou v betonovém kruhu. Ve druhém snu se zpovídá svému otci, který se promění v ďábla.
Nakonec sám napotřetí „hyenisticky znesvětí“ Varlamův hrob, uchopí mrtvolu svého otce a svrhne ji ze skály.
Převzato z www.anarchismus.org i s vysvětlením autora: "Upřímně řečeno, nepochybně existují strukturální rozdíly mezi mussoliniovským fašismem a německým nacismem. Jedno však mají společné: jejich ideologie je prakticky identická, pouze její zdroje a mobilizační témata pro masy jsou jiná, protože vycházely z odlišného socioekonomického prostředí".