V Novém Sadu se již po dvanácté sešlo několik stovek lidí, aby dokázali, že i v Srbsku mohou ulice patřit antifašistům a ne xenofobii, nacionalismu a rasismu. Ve Varšavě se pro změnu konala protidemonstrace v den pochodu, který se od roku 2009 změnil z marše tří stovek naziskinů na obří průvod dvaceti tisíc "patriotů" a kterým vyvrcholil rok eskalujícího násilí.
Obě akce reagují na procesy spojené s postupujícím posilováním konzervatismu, šovinismu, xenofobie a vzteku namířeného špatným směrem. Obě zároveň volají po tom, aby se scénáře, jevící se jako další možný krok podobných procesů a připomínající například třicátá léta minulého století, přece jen nemusely opakovat - pokud veřejnost přestane být pasivní a pochopí, na jaké cíle je třeba mířit. Níže přinášíme report z Nového Sadu a analytičtěji orientovaný pohled na dění ve Varšavě.
Ulice Protiv Fašizma
První akcí, která se odehrála 10. listopadu, byl dvanáctý ročník festivalu Ulice Protiv Fašisma, pořádaného Antifašistickou akcí Novi Sad. Ulice Protiv Fašisma jsou již mnoho let akcí, která na jedné straně reaguje na aktuální dění a problémy spojené s ultrapravicí, a na straně druhé drží pozitivní linku sdružování lidí s podobnými názory a bojujícími za stejnou věc - tedy proti fašismu. Vzhledem k tomu, že protiromské nálady a jejich praktické dopady - pogromy, násilí a systémová viditelná i skrytá diskriminační opatření - nejsou ani zdaleka jen českým specifikem, bylo právě posilování anticiganismu jedním z témat letošního festivalu. Kromě debaty o anticiganismu v regionu byl součástí festivalu i graffiti jam, dále společná večeře připravená místními aktivisty a aktivistkami, a především koncert který navštívilo přes 500 lidí.
Debaty o anticiganismu se zúčastnili zástupci antifašistických a antirasistických skupin ze Srbska (Nového Sadu a Bělehradu) a Česka, prezentován byl rovněž stav v Maďarsku. Všichni účastníci popisovali především situaci ve svých regionech, poukazovali na techniky vylučování Romů ze společnosti i otevřeného násilí, a nastiňovali možnosti pomoci. Byli jsme poměrně překvapeni tím, jaký dojem naše prezentace na publikum dělala - zatímco prezentování situace Romů v Čechách (tedy pokusů o pogromy, masového rasismu a nenávisti majority a celou společnost prostupujícího agresivního anticiganismu) například v Německu znamená pro tamní publikum překvapení až zděšení a velmi silné reakce, včetně volání po okamžitém zásahu (podle charakteru publika od návrhů demonstrací před vládními úřady až po radikální přímé akce na pomoc Romům), publikum znalé jugoslávské a maďarské situace nebylo nijak vyvedeno z míry. Pokusy o pogromy jsou jak v Srbsku, tak v Maďarsku mnohem méně ojedinělé než u nás. Romové mnohdy nemají ani nízký sociální status. Nemají prostě žádný, jelikož zcela vypadávají z pozornosti a statistik úřadů. To, co by se mohlo u nás a především mezi příznivci romské autonomie a odpůrci paternalismu zdát jako výhoda, je ve skutečnosti problémem - útočit na lidi, kteří oficiálně neexistují, nebo je dokonce zabít, je totiž mnohem jednodušší, stejně jako ignorovat jejich potřeby. V regionu je také naprosto běžné Romy vystěhovávat, nebo jim třeba zamezovat možnost emigrace nevydáním dokladů. Naše prezentace tak díky lokálním zkušenostem nevzbudila tolik pozornosti. Stejně jako v Praze během Akčních dní, i v Novém Sadu debata postrádala praktičtější vyústění a konkrétní návrhy jaké kroky podniknout ke zlepšení situace. To dokazuje, že antiautoritářská hnutí a antifašistické skupiny se s problémem anticiganismu v této formě teprve učí pracovat. I přesto otevírání tématu na půdě hnutí a veškeré aktivity vedoucí k větší informovanosti a povědomí o podobě a rozsahu problémů vítáme, protože je považujeme za zcela zásadní pro možnost budoucí akce.
Večerní koncert zcela zaplnil kulturní centrum Fabrika, ve kterém se celá akce konala, a nabídl hardcore, streetpunk i reggae dub. Hlavní hvězdou večera byli skotští veteráni Oi Polloi, nicméně velký úspěch sklidili i naši skoro-krajané Rozpor. Všechny vystupující kapely jsou jasně politicky vyhraněné proti fašismu, jak z pódia mnohokrát zaznělo, a srbské antifašisty podporují s velkým odhodláním, které z pódia přenášejí do davu. Přes pět stovek návštěvníků mělo možnost nákupem podpořit místní i zahraniční politická distra. Klub byl vyzdoben výsledky graffiti jamu, antifašistickými vlajkami i bannery a působil jako oáza klidu v zemi, kde si ho antifašisté a anarchisté moc neužijí. Ostatně policejní přítomnost na akci byla zapříčiněna nejspíše tím, že místní policie považovala velký počet aut s chorvatskými poznávacími značkami za znamení toho, že budou problémy - nedokázala si zřejmě představit, že Chorvaté do Srbska mohou přijet i z jiného důvodu, než jen kvůli poměřování nacionalismů.
Jeden z aktivistů AFA Novi Sad, o kterém jsme nedávno psali v souvislosti se soudním procesem za urážku srbské ortodoxní církve, se festivalu zúčastnit nemohl - vyústěním procesu je totiž domácí vězení, ve kterém musí zůstat až do poloviny ledna. Na odhodlání mu to však nijak neubírá, právě naopak. Je jedním z těch, kdo stojí za bohatou publikační činností srbských antifašistů, díky které se na svět dostávají brožury i knihy mapující region v době druhé světové války, popisující historii antifašismu v Jugoslávii nebo se třeba zabývající současným fašismem a neonacismem v regionu. I díky této práci místních aktivistů mají antifašisté ve Vojvodině možnost jasně navazovat na tradici odboje proti útlaku, který lze najít v mnoha momentech historie, a také navazovat na spolupráci mezi jednotlivými regiony, které byly umělě rozděleny hranicemi teprve nedávno. Jedním z výsledků takové spolupráce je i kompilace antifašisticky orientovaných kapel Zajednička Borba (Společný boj), která byla poprvé představená právě na letošním Ulice Protiv Fašizma. 23 kapel pro ní nahrálo písně, které připomínají, že i když se ze sousedního města na mnoha místech stalo zahraničí, jedna věc je pořád společná - boj proti fašismu. Dvanáctý ročník festivalu se tak pro Antifašistickou akci Novi Sad stal úspěchem, který je v moři problémů v současném Srbsku občas potřeba zažít.
11. listopada
Naopak stěží lze jako úspěch označit letošní pokus zabránit nacionalistickému, a z velké části i neonacistickému pochodu, který se opět odehrál ve Varšavě 11. listopadu, tentokrát tedy v neděli. Zprávy z Polska nejsou příznivé už delší dobu - násilí na přistěhovalcích, homosexuálech, anarchistech či "levičácích" (případně na všech, kdo jsou za příslušníky těchto skupin považováni) se stupňuje a informace o něm přicházejí stále častěji, zvláště v letošním roce. Kromě toho se stále ve větší míře objevují i masmediální zprávy, ze kterých zůstává rozum stát - například o sexistických výrocích na půdě parlamentu zlehčujících akt znásilnění a odsuzujících potraty, či o touze konzervativců udělat “z Varšavy Budapešť”, tedy hlavní město ve kterém vládnou “tradiční” hodnoty bez ohledu na to, z jakého procenta obyvatel udělají občany druhé kategorie, a kterému vládne člověk s povážlivě nahnědlou rétorikou.
Blokovat neonacistický pochod (či přesněji proti němu protestovat nenásilnou demonstrací) ve Varšavě je na hony vzdálené tomu, blokovat podobné ultrapravicové pokusy třeba v Drážďanech. Zatímco Německo má to štěstí, že v mnoha jeho částech jsou neonacisté vnímáni jako podivínská menšina reakčních násilníků, kterým se masa obyvatelstva ochotně postaví, Polsko pochodu který spojuje křesťanské, konzervativní, nacionalistické i fašistické organizace a jednotlivce nadšeně tleská. Těžko říci, zda je význam a vnímání Dne nezávislosti v Polsku způsoben historií, která skutečně nebyla na jeho území příliš laskavá, a zda si účastníci a příznivci pochodu léčí bolístky z dob, kdy Polsko ovládali Rusové a Němci. Rozhodně však tento svátek stále více slouží k dokazování toho, že polský národ (nebo přinejmenším jeho část, která za něj 11. listopadu promlouvá) je hrdý a odhodlaný svou nezávislost (patrně ne jen od Ruska a Německa, ale i od gayů, svobodných matek a alternativně smýšlejících lidí) ubránit, a to i po boku rasistických násilníků.
Nacionalisté v posledních dvaceti letech v Polsku nelenili a utužovali vztahy právě s agresivními fotbalovými chuligány, s jejichž pomocí se postupně snaží vytvářet dojem, že hovoří a konají v zájmu pracujících. Vyměnili vizáž i taktiku – přinejmenším na povrchu – a namísto potyček u fotbalových stadionů začali budovat širokou nacionalistickou koalici, která stojí za masovostí manifestací na Den nezávislosti. Už vloni, shodou okolností v Novém Sadu během Ulice Protiv Fašizma, si jeden z našich polských přátel stěžoval, že díky koalici se i radikální ultrapravičáci jeví jako slušní a spořádaní mladí mužové, kterým nejde o nic víc než o to, aby měli Poláci a Polky klid na práci, bezpečné ulice a čistá města. Od čeho všeho chtějí Polsko vyčistit se nacionalisté nijak zvlášť netají, v první řadě jim však jde především o legitimitu a získání veřejnosti na svou stranu. Jakmile se však pozorovatel podívá hlouběji, nemůže si nevšimnout, že civilní, spořádaná a legitimně se tvářící koalice je deštníkem, který schovává před zbytečnou pozorností tradiční neonacistické násilí, ze kterého koalice zčásti vzešla. Za rok 2012 lze jmenovat například velikonoční útok v Bialystoku, při kterém banda nacionalistů s pokřikem o čištění města od “levičáků a buzen” zabila jednoho studenta a několik dalších pobodala, dále napadení dětského uměleckého festivalu pořádaného Poznańským squatem, který byl zasypán kameny, a mnoho dalších útoků na občanské aktivisty, případně útok na kurdskou restauraci, mládež vylepující plakáty na punkový koncert, lidi považované fašisty za homosexuály, alternativní kulturní centra či třeba fotbalistu s kubánskými kořeny. Toto xenofobní násilí má přitom ještě jednoho společného jmenovatele – neochotu ho vyšetřovat ze strany policie a apatii ze strany širší veřejnosti.
Přistěhovalci, sexuální menšiny, příslušníci subkultur, prostě všichni kdo jsou nějak odlišní, zažívají v Polsku pouliční násilí takřka denně. A přesto se v den, kdy se toto pouliční násilí spojilo s oficiálním státním svátkem a národní oslavou, podařilo médiím přesvědčit veřejnost, že skutečnost je jiná, že chuligáni bojující v ulicích nejsou násilníky, ale že veškeré nepokoje byly vyvolány maskovanými policisty, že se polský stát snaží pravověrné nacionalisty očerňovat. Tento mýtus nahradil ten loňský, ve kterém byla veškerá vina za nepokoje i za náklady, spojené s udržením alespoň nějaké míry pořádku, házena na “zahraniční levicové militanty”, kteří přijeli z jediného důvodu – aby zdemolovali Varšavu.
Skutečnost je ale taková, že zahraniční aktivisté a aktivistky se 11. listopadu vydávají do Polska s prostým cílem – podpořit místní antifašisty a antifašistky, ochotné postavit se nacionalismu. Odhadem necelá tisícovka lidí se na protidemonstraci sešla i letos. Zhruba polovinu z účastníků demonstrace přitom tvořilo jádro antifašistů, kteří se v den pochodu soustředili především na bezproblémový průběh demonstrace a ochranu varšavských squatů a alternativních prostor – a to se jim také podařilo. Přestože by polští aktivisté rádi ukázali fašistům, kteří se sjeli do Varšavy z celé Evropy, že z jejich hlavního města jen tak Budapešť (nebo ještě něco horšího) neudělají, vzhledem k početní přesile neonacistických turistů zvolili raději obrannou taktiku. Na straně antifašistické blokády tak nedošlo k žádným zatčením ani zraněním – konflikty mezi antifašisty a neonacisty probíhaly v ulicích Varšavy pouze ve dnech před pochodem a s úspěchem spíše na straně varšavské AFA.
Co však dnes Varšava potřebuje, nejsou ani tak roztříštěné lebky ultrapravičáků, jako spíše nenásilná podpora protestů proti nim a jejich prorůstání do oficiální a legitimně se tvářící politiky. Organizátoři nacionalistického pochodu z 11. listopadu volají po svrhnutí republiky a vytvoření paramilitantních jednotek Národní gardy. Už večer ihned po pochodu napadají skupiny spojené s nacionalistickým maršem sociální centra, přistěhovalce a další z těch, kdo se jim prostě nelíbí. A stát se, jako již mnohokrát, stará spíše o potírání odpůrců fašismu - anarchistů a “levičáků“, kteří na rozdíl od seberevolučněji vyhlížejících národních gard znamenají skutečné ohrožení statu quo a politického a ekonomického systému. Proto byli v hledáčku policie 11. listopadu antifašisté, a nikoli nacionalisté, kterým se tak celkem obstojně podařilo „udělat bordel“. Podobně to vidí i oficiální média – a kdokoli se snaží o jiný pohled, je obviňován z toho, že je „komunista“, případně ještě lépe žid. Nacionalisté lidem tvrdí, že je stát perzekuuje, aby vypadali jako hrdinové a získali podporu – stát je jim ale naopak ochotný vyjít vstříc, jen aby ho neušlapaly ty hordy "komunistických židů" ze zahraničí, kteří jsou ohrožením (pro polské elity) pohodlného statusu quo. Zdá se, že „třetí cesta“ nacionalismu v postsocialistických státech nabrala přinejmenším v Polsku nový dech – jejím zastáncům se stále daří přesvědčovat lidi, že za jejich problémy může někdo jiný, než systém sám – a je lhostejno, jestli momentální situace nahrává zrovna obviňování židů, gayů, přistěhovalců či někoho dalšího.
Tento článek byl napsán s pomocí těch, kdo se akcí v Polsku a Srbsku účastnili, našich přátel z Nového Sadu a Varšavy a článku z libcom.org "The Rebirth of Radical Nationalism: Welcome back to the 30s". Dovolujeme si z tohoto článku převzít jedno motto – ať bude cesta nacionalistů a fašistů v budoucnu jakákoli, musejí na ní počítat s mnoha překážkami v podobě antifašistického odporu.
Překlad zmiňovaného článku z Libcom.org vyšel pod názvem Znovuzrození radikálního nacionalismu: vítejte zpět ve třicátých letech na blogu Jana Hanuše.
Smrt fašismu!