Přinášíme vám několik přeložených úryvků z knížky vzpomínek britských antifašistů "No Retreat" (Žádný ústup). Britské hnutí militantních antifašistů má bohatou tradici sahající až do 20. let minulého století, kdy se utkali v legendární a vítězné bitvě na Cable street. Tento text nás přenese do pozdější doby, do divokých 70. let, kdy začali náckové z National Front (NF) znovu vystrkovat růžky.
Boj začíná
Lewisham, 13 srpna 1977
V sobotu ráno 13. srpna 1977 jsem seděl v horním patře autobusu číslo 99, který mířil do centra Manchesteru. Doprava byla hodně plynulá, protože bylo časně ráno, a dřív než jsem si to uvědomil, přijel jsem na autobusovou zastávku Piccadilly Gardens. V kapse jsem měl lístek na charitativní fotbalový zápas mezi Manchesterem United a Liverpoolem ve Wembley. Tuhle cennou věc jsem dostal pouhý den předtím od kámoše, který si nemohl vzít volno z práce.
Večer předtím jsem naneštěstí prohrál spoustu peněz v kartách, takže jsem skoro žádný další neměl. Stejně byly ale v tuhle chvíli všechny autobusy plně obsazený, takže jsem se rozhodl, že nejlepší bude zkusit štěstí a jet načerno vlakem do Londýna. Už jsem to udělal několikrát předtím, ale v poslední době se to profláklo a sekuriťáci a průvodčí byli upozorňovaný na to, aby byli ostražitý speciálně ve dnech, kdy se hrál fotbal.
Vyskočil jsem z autobusu a mířil jsem na stanici Piccadilly, ale jak jsem přecházel hořejšek Aytoun street, všiml jsem si z půlky plnýho autobusu, který čekal před starým úřadem práce. Několik týpků stálo před ním a drželi britskou vlajku a tak jsem si nějak hned spojil, že musí být z United. Když jsem viděl zpola zaplněný autobus, tak jsem si říkal, že zkusím štěstí a zeptám se, jestli nemají nějaký volný místa.
„Kluci, jedete do Wembley?“
„Ne, kámo, my jsme Národní fronta (NF) a jedeme do Londýna pochodovat proti negrům,“ odpověděl jeden z nich. I když jsem se nikdy moc nezajímal o politiku, tak si myslím, že jsem v tý době měl pár hloupých rasistických názorů jako většina bílých kluků, který jsem v tý době znal, takže jsem neměl nějaký silný výhrady k tomu jet s nimi. Nabídl jsem jim pár liber za místo s tím, že bych to mohl stihnout na fotbal, až bus přijede do Londýna. K mému překvapení a potěšení mě nechali nastoupit.
Jak jsem nastupoval, tak mi někdo dal několik letáků NF a usadil jsem se vedle drsně vypadajícího výtržníka v bombru. Měl jizvu na bradě a placku Manchesteru na klopě. Letáky jsem si strčil nepřečtený do kapsy. O NF jsem toho slyšel hodně ve zprávách, ale vypadalo to, že jsou spíš v Londýně, kde měli hodně pochodů a bylo kolem toho vždycky hodně nepokojů. Vypadalo to docela napínavě, ale jako devatenáctiletýho kluka mě spíš zajímal fotbal a United byli prostě můj život.
Několik dalších kluků si přisedlo a začali se se mnou bavit. Říkali, že bus už čeká jenom na pár kluků z Rochdale, než vyrazí do Lewishamu, kde se potkají s dalšími „frontaři“ před pochodem. Prý očekávají nějaké problémy s levičáky a černými a říkali, že to může být dost násilný. V té době, jako fanoušek United, který jezdil i na výjezdy, jsem byl docela zvyklý na podobný věci a čas od času jsem se zapletl do nějakých strkanic, i když jsem se nikdy nepovažoval za tvrdýho chuligána. Červená armáda United se přehnala se svými výtržnostmi celou Británií v orgiích násilností a destrukce v sedmdesátých letech a i když mi tohle ultra-násilí přišlo vlastně docela vzrušující, tak mě moc nelákalo jet na tuhle demošku.
Pár dalších chlápků z NF přijelo s basami piv a já jsem se rozhodl, že si skočím do trafiky na Piccadily pro kolu a noviny, zatámco se ještě čekalo na několik přespolních. Protlačil jsem se ven kolem chlápka - plešatý, ve středním věku, s brýlemi, vybírajícím peníze od lidí - kterýho jsem považoval za organizátora. „Nebuď tam dlouho,“ říkal, když jsem se soukal ven z autobusu.
Byl jsem zrovna na půli cesty do obchodu, když jsem uslyšel hlasitou ránu. Rychle jsem se otočil a vidím, jak je přední sklo autobusu rozsekaný a asi dvacet týpků v kuklách, helmách a šátkách útočí na vozidlo a lidi v něm. Zůstal jsem stát zmrazený na místě a koukal jsem, jak se železný tyče a laťky snáší na ty „frontaře“, který nestihli utéct zpátky do autobusu. Zbytek se schovával vevnitř, zatímco útočníci rozbíjeli i postranní okénka a přísahal bych, že se pokoušeli vytahávat „frontaře“ rozbitými okny ven.
V tuhle chvíli jsem se rozhodnul, že se vrátím k původnímu plánu jízdy do Londýna načerno. Nevěděl jsem, co se stalo, a ani jsem to radši vědět nechtěl. Byl jsem dost rád, že jsem zrovna nebyl v autobuse, když to vypuklo. Takže jsem si to šinul nahoru na Piccadilly s tím, že mám obrovský štěstí, když v tom mě z ničeho nic popadnul velký vousatý chlápek a zpacifikoval mě v policejním stylu. Další obrovskejch chlápek přišel ke mně a do ucha mi pošeptal bez servítek několik vět o tom, že jsem malej fašistickej zmrd. První věc, která mě napadla, byla, že jsem mrtvej. Tyhle chlápci určitě byli zapojený do útoku na autobus a určitě si mně spojili s NF. Varovali mě, abych se nevzpouzel a neutíkal a vzali mě do malý kavárny v zadní části Piccadilly, kde se k nám připojilo dalších šest až sedm kluků.
„Pěkná trefa, kluci, a máme ještě zajatce,“ řekl ten vousatý chlápek, když mě usazoval do židle v zadní místnosti kavárny. „Tenhle malej čurák chtěl jet s nimi. Mohl by mít nějaký informace.“
Další kluci v kavárně mě obklopili a začali štěkat otázky mým směrem. Až do téhle chvíle jsem byl zticha částečně i díky šoku a možná jsem se bál, abych neřekl něco špatně. Každopádně jsem si uvědomil, že musím začít s rychlým vysvětlováním, a to hned. Začal jsem si prohledávat kapsy, abych našel lístek na zápas, který by mohl podpořit moji verzi příběhu. K mému úděsu první věc, kterou jsem vytáhnul z kapsy, byly letáky NF, který mi dali v autobuse.
Věci se nevyvíjely moc dobře a já začal panikařit. „Podívejte, kluci,“ začal jsem se hájit, „nevím, kdo jste a neudělal jsem nic špatnýho. Nejsem s těma NF chlápkama, jenom jsem nastoupil do jejich autobusu, abych se svezl do Londýna na zápas do Wembley.“ Nakonec moje prsty nahmataly lístek a já ho s oddechnutím ukázal mému skeptickému publiku. Napětí se trochu uvolnilo, ale viděl jsem, že jeden nebo dva z nich budou potřebovat ještě trochu přesvědčování. Chlápek s vousy přesto vypadal, že mojí historce věří a nabídnul mi ruku a omluvu.
„Ale kdo jste vy, teda?“, zeptal jsem se.
„My jsme antifašisti,“ odpověděl jeden z nich, „a kurva nenávidíme NF.“
Jeden z kluků mi přinesl kafe a začali jsme kecat. Nebo spíš on něco povídal, zatímco jsem poslouchal. „Těmhle šmejdům z NF až moc dlouho procházelo mlácení našich lidí“, říkal. „Nemůžeš jenom postávat, pořvávat nadávky a mávat vlajkou, když pobíhají kolem a mlátí lidi. Musíš na ně mluvit tím jediným jazykem, kterýmu rozumí, a to je pěst, bota nebo tyč. NF věří tomu, že získají moc skrz politický násilí tak, jako to udělali náckové v Německu. Musíme proti nim použít stejné prostředky. Tenhle autobus s NF jede dolů do Londýna na velký pochod v Lewishamu a my jim jedem nakopat prdel!“ Přikývnul jsem na souhlas. Po tom co jsem viděl, jsem mohl říct, že to myslí smrtelně vážně. Pořád mi to připadalo trošku divný a začal jsem se vymlouvat, že musím vyrazit na zápas, když přišel zbytek kluků z druhé strany kavárny. „Poslouchej, kámo,“ řekl jeden z nich, „my jsme taky fanoušci United, ale kašlem na zápas, abychom mohli jít na tu demonstraci. Jestli chceš, svezeme tě do Londýna a vyhodíme tě někde u metra.“
Přeloženo z No Retreat: The secret war between Britain´s anti-fascists and the far right; Dave Hann, Steve Tizley, Milo Books 2003, str. 3 - 7