Na sobotu 10. března svolala neofašistická organizace Národní korporativismus do Přerova demostraci proti komunismu, při které jí sekundovala Dělnická strana. Na místě nechyběli ani zástupci Národního odporu. Z posledních akcí tohoto druhu je poměrně jasné, o co neonacistům a neofašistům jde. Po relativně střízlivém uvážení, že na zdvižené pravice a hákové kříže nikoho nenalákají, se přiklonili k jiné taktice. Došlo jim, že při správném populistickém využití témat jako umístění raketové základny v ČR nebo odpor ke komunismu, mohou dosáhnout úspěchů. Tímto trendem chtějí zahrát na strunu všech těch, kteří se staví negativně ke zmíněným problémům, ale nejsou neonacisty. Slogan “Proti komunismu” zní přece jenom lépe než “Za neonacismus”.
První krůčky
Antifašistická mobilizace začala zhruba týden před samotnou akcí. Sraz jejích účastníků byl naplánován na 14 hodin u obchodního domu Prior, kolem kterého měli neonacisté na své dráze pochodovat. Začátek neonacistického marše byl naplánován na 15 hodin. Kolem druhé hodiny se u Prioru nacházelo zhruba 40 lidí, přičemž další přicházeli. Během následující hodiny dostáváme zprávy o tom, že u hlavního vlakového nádraží došlo k menší potyčce mezi místními Rómy a neonacisty, při čemž létalo vzduchem několik předmětů, ale Romové se nakonec stáhli.
Na místě antifašistického srazu je mezi jinými i několik místních punks, kteří byli napadeni neonacisty u nádraží. Tomu se určitě dalo předejít, pokud by se jednotlivě nepohybovali kolem nádraží a připojili se k organizované protiakci. Alkohol navíc není při takových akcích zbraní, ale spíše zkázou, o čemž se mohli napadení přesvědčit.
Kolem třetí hodiny je na místě už zhruba 120 antifašistů. Několik místních policistů spolu s jízdními příslušníky se jako mávnutím kouzelného proutku mění na jednotky černých těžkooděnců. Po chvíli se dostavuje i opozdilec sobotního představení – policení vrtulník.
Neonacisté vyrážejí na pochod bez nějakého delšího odkladu ve tři hodiny. Podle informací několika místních lidí, by jich mělo být zhruba stejně jako nás, avšak podobné fámy jsou často nedůvěryhodné. Proto nic nepodceňujeme a začínáme se stavbou improvizovaných barikád ze stojanů na kola, které po roztažení blokují celou šíři zhruba sedmimetrové ulice. Roztahujeme 2 transparenty, které plně pokrývají barikády. Panuje bojovná nálada, přičemž očekáváme, že neonacistů bude o něco víc.
Je jasné, jak v takovém případě bude postupovat policie, která neonacistický průvod chrání a koriguje. Při blokádě ulice pochod nejdříve odkloní a poté se nás bude snažit zatlačit, dokud neonacisté neodmaširují tam, odkud se vzali.
Chvíle čekání vyplňují rozhovory se známými tvářemi z Antikonfliktního týmu, které jsou příkladem toho, jak se vyjadřuje člověk, který myslí podle rozkazů a říká jen to, co mu ti nahoře dovolí. Mimojiné se dozvídáme, že pokud zemře při policejním zásahu epileptik zasažený slzným plynem, tak je to jeho chyba, protože policie na to má právo.
Kočka a myš
Po necelé tři čtvrtě hodině se zhruba 100 metrů od nás rýsuje přední voj neonacistů. Skandování “Černí, bílí, spojme síly!” a “Náckové neprojdou!” je přerušeno agresivním zákrokem těžkooděnců. Ti se v počtu necelých dvou desítek nedočkavě vrhají na antifašistický blok. Snažíme se držet pohromadě a tak přicházejí na řadu štíty a obušky, které nemilosrdně dopadají na naše hlavy. Je slyšet jakoby bubnová palba, která je výsledkem kamenů a rajčat, které se odrážejí od helem těžkooděnců. Dav se začíná trhat následkem nedostatku zkušeností mnohých účastníků. Mnozí se snaží utíkat a tím vystavují nebezpečí ty v prvních řadách, kteří jsou pod přímým útokem.
Jak jsme předpokládali, policie odklonila neonacistický pochod, který se stáčí do ulice vzdálené 100 metrů od nás. Je zřejmé, že tady už to nemá cenu a tak se podle předem připraveného plánu rychle přesouváme na druhou stranu silnice, kde nejsou téměř žádní policisté. Po chvíli přebíhá silnici většina účástníků a začíná souboj s časem. Musíme se dostat k neonacistům jinou cestou tak, abychom je mohli zablokovat.
Policisté po malé pauze na přemýšlení pochopili, co zamýšlíme a pronásledují nás skrze město. V počtu zhruba 90 lidí si rychlým během klestíme cestu uličkami Přerova. Během 10 minut máme neonacisty na dohled. Podle hrubého odhadu jich je 150 – 180. Jsou chráněni řadou policistů. Chceme je zablokovat a vzduchem začínají létat kameny a dýmovnice. V minutě jsme ale dostiženi těžkooděnci, které sem už stačily přivézt dodávky (zkuste si v tom brnění běhat, že). Neonacisté se honosí pikety, na kterých je zobrazen dělník s kladivem přes rameno s podtitulem “Dělnická strana”. Je zajímavé, že na chlup stejný dělník se nachází na nacistickém plakátu z dob třetí říše. Opravdu je to jen náhoda nebo jsou takzvaní nacionalisté jen stejní neonacisté s jinými maskami?
Několik antifašistů a antifašistek pociťuje ochranu veřejného činitele ve formě rány štítem a obušku. Není čas, protože musíme běžet dál, abychom se pokusili náckům znemožnit přístup na náměstí, kde plánují své proslovy.
Náměstí odvedených
Dostáváme se na náměstí T. G. Masaryka, které se má stát svědkem proslovů neonacistických pohrobků. Policie je nám v patách. Z náměstí vede několik cest, které budou v několika minutách určitě zablokovány těžkooděnci. Dav antifašistů po předchozím zatýkání prořídl a je nás necelých 80. V tomto počtu se pouštíme do konfrontace s neonacisty, kteří se objevili na kraji náměstí. Několik se jich proplétá skrze policisty a běží nám v ústrety. Vzduchem si razí cestu kameny a sklenice hozené z obou stran. Několik neonacistů se s těžkou potácí zpět, ale mezitím dochází k útoku ze strany policie. Těžkooděnci mají očividně radost a zatýká se jako by se nechumelilo. Scéna se prozaicky odehrává na náměstí, nesoucí jméno člověka, který nechal střílet do stávkujících dělníků v Ostravě a v Duchcově v době první republiky.
Nezkušenost a panika se projevují ve velkém, ale zvládáme se opět sjednotit a opouštíme náměstí, protože by nás těžkooděnci rozdrtili. Náměstí jsme neubránili a v jedné z bočních uliček čelíme kordonu robokopů. Jsme skoro v bezvýchodné situaci – odříznuti policií. Proto volíme poslední variantu – dostat se k hlavnímu nádraží, kde má neonacistický pochod končit a pokusit se spojit s místními Rómy, kteří neonacisty nevidí rádi.
Opět se dáváme do pohybu a kličkujeme městskou zástavbou. Při pohybu rómskou čtvrtí narážíme na několik jednotlivců ozbrojených tyčemi a sekerami. Po kratším rozhovoru je jasné, že Rómové si chtějí bránit své teritorium, ale možná se k nám připojí později.
Poslední dějství
Ocitáme se na hlavním vlakovém nádraží, kde jsme po necelé půl hodině obklopeni policií, která nás dělí od ozbrojené skupiny rómských obyvatel města. Cíleně jsou masírováni Antikonfliktním týmem, aby se k nám nepřipojovali. Zprava už na velkém parkovišti dorazili neonacisté, kteří se k nám snaží dostat, ale jsou zatýkáni policií. Ta celou situaci očividně nezvládá a není schopna operovat na velkém prostranství. Celou situaci krásně ilustruje prosba jednoho z policistů svému kolegovi: “Chlapy, nevíte kde mám útvar?”. Nedostatek schopností se tak kompenzuje hrubým násilím.
V této chvíli už je skoro jasné, že tímto vše končí. Až na několik posledních hozených předmětů z obou stran nedochází k žádné šarvátce. Chceme se rozejít, ale policie nás ještě nějaký čas blokuje a tak si sami hledáme cestu a odcházíme.
Vypadá to ještě na nějaké překvapení před tím, než spadne opona. Antikonfliktní tým se snaží všemožně uklidnit ozbrojené Rómy, kteří vyhlížejí skupinku neonacistů. Rómové jsou přesvědčováni, že jde o novináře, tak ať je nechají v klidu projít. Nic nepomáhá a tak jsou tito domnělí “novináři” s tričky Národní odpor naloženi do policejního antonu a převezeni kolem bojovných Rómů.
Jak to bylo, jak to je
V Přerově se shromáždilo překvapivé množství antifašistů vzhledem k tomu, že mobilizace trvala necelý týden. To je jeden kladný ale i záporný fakt, protože příště je nutné se připravit v delším čase, pokud je datum dopředu známé.
Neonacisté si díky policii přednesli své projevy a pochod městem uskutečnili. Nepodařilo se je zablokovat. Mělo tedy smysl se takové akce účastnit? Určitě ano, protože nabýváme zkušeností, které uplatníme příště. Je třeba se naučit ovládnout a nepodléhat panice, která je zapříčiněna právě nedostatkem zkušeností.
Je nutné se vyvarovat požívání alkoholu a dalších drog, které mohou ovlivnit jednání a rozhodování jedinců. Při takovéto akci je to samozřejmost, protože se tak vystavují nebezpečí nejen oni, ale i celé shromáždění. Následky někteří pocítili na vlastní kůži.
Dokázali jsme se shromáždit a jasně vyjádřit náš nesouhlas s neonacisty. Náš odpor vůči neonacistům nesmí zůstat jen lokální. Je důležité, abychom se navzájem podporovali s antifašisty v různých městech, protože oni přijedou příště podpořit zase nás. Dokud si toto neuvědomíme, tak nezvítězíme.
Musíme se neonacistům postavit vždy a všude, protože nikdo jiný to za nás neudělá!
Solidaritu se všemi zadrženými!