Nový rok nám přinesl dlouho avizovanou a diskutovanou vládní reformu veřejných financí, která dle slov ODS měla zastavit schodek v rozpočtu a zbrzdit plýtvání s penězi z vládní pokladny. Nejsem si vědom toho, že bych plýtval nějakými státními penězi, ale stejně jsem musel poslouchat, že si stejně jako u vlády ODS z polistopadové éry pod Klausovou taktovkou, mám utahovat opasek.
První šok u mě nastal již se zvednutím DPH z 5% na 9%, kterému jsem i jako drobný podnikatel nepřikládal takovou míru důležitosti, ve své peněžence jsem to však pocítil velice rychle. Již na podzim začali během mžiku skokově růst ceny potravin a to především základních jako jsou vejce, chleba, mléko, rýže apod. ačkoli ona 9% DPH začala platit až od nového roku. Musel jsem k tomu zdražit i své služby a zboží, což se samozřejmě neblaze promítlo na mých tržbách a já utahoval opasek a utahuji stále.
Ceny potravin se samozřejmě po novém roce druhou vlnou zvedly a některé zdražily až o nevídaných 59%, tedy víc jako o polovinu. Tržby mi klesly, ale sám mám najednou zaplatit za některé zboží až o polovinu více? Ani u svých přátel jsem neslyšel nic o tom, že by se jim nějak extra zvýšily platy.
Komu se však znatelně zvýšily platy byli vysocí manažeři ČEZu, kteří za vynikající výsledky společnosti, kde má své podíly stát a sám ji neustále podporuje, dostali mnohamilionové prémie nehledě na opční akciové programy, které jim zajištují příjmy v řádech desítek milionů. Výsledky byly samozřejmě dosaženy z větší části především (opět) díky státem garantovanému zdražení energií a tedy díky mojí i vaší hlubší peněžence. Zrušení daňové progrese a zavedení rovné daně lidem jako jsem já ušetří pár stovek, ale těmto lidem statisícové částky. To, co já na menší dani vydělám, mě však stát zase rychle odčerpá. Těmito kroky dává vláda jasně najevo, jakým zájmům vlastně slouží. Jde skutečně o reformu nebo spíše o cílené zvýhodňování vyšších příjmových skupin? Dalším krokem, kterým vláda de facto likviduje solidaritu bohatých příjmových skupin s těmi chudými, bylo zavedení stropů pro odvod sociálního a zdravotního pojištění při dosažení příjmu přesahujícího 1 milion korun. Jako příklad uveďme šéfa podniku s 300 tisíci měsíčně, který nebude platit žádné sociální a zdravotní pojištění už od května. Proti lednu mu stoupne čistá výplata o více než 50 tisíc korun za měsíc.
Není všem šokům konec
Bohužel další šok následoval. Partnerka se musela rozhodovat kolik let chce pobírat rodičovský příspěvek na dítě, jestli na dva, tři či čtyři roky. Na dva roky by dostala kolem 11 000, na tři roky stejné peníze jako doposud a na čtyři roky se peníze vrátily na doslova chudinskou almužnu, tedy mezi 3 a 4 tisíci korun. Doposud měly maminky možnost se za stejné peníze o dítě starat až 4 roky. Je přirozené, že jsme si vybrali 3 roky stejně jako většina lidí, kteří nejsou dost bohatí natolik, aby si buď mohli vzít po 2 letech chůvu či je zmíněné peníze na 4 roky neohrozí v jejich již tak slušné finanční situaci. Dalším velice chytrým krokem vlády, která spíše než hlasům svých občanů naslouchá doporučením Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, bylo zrušení možnosti společného zdanění manželů, které zejména rodinám s dětmi umožňovalo částečně snížit daňové zatížení. Se zavedením 3 fázové rodičovské vláda neudělala vůbec nic pro to, aby zlepšila podmínky pro předčasný návrat maminek z rodičovské do zaměstnání.
Barbar Julínek s mluvkou Cikrtem
Doslova pecka mezi oči však následovala - Julínkovy poplatky ve zdravotnictví, kterým se nevyhne ani čerstvě narozené dítě, jež našemu státu, potom co se narodí, ihned začne platit poplatek za pobyt v nemocnici. Už i to novorozeně se musí naučit neplýtvat státními financemi a utahovat si opasek a aby si zlepšilo svou imunitu, bude platit od narození věk-nevěk za každou návštěvu doktora i recept. Každý, kdo má dítě ví, že děti jsou nemocné každou chvíli, a tak abychom se nakonec léčili sami doma. Za recept i návštěvu budeme platit všichni a to i důchodci a každoroční zvyšující se zdravotní pojištění tak nějak pro mě ztrácí svůj podstatný význam. Navíc jak nedávno rozhodl Ústavní soud, byly první 3 dny neplacené nemocenské označeny jako protiústavní a již od 1. 6. 08 bude opět tato podpora v průběhu prvních 3 dnů nemoci vyplácena. Otázkou ovšem zůstává, kdo vrátí lidem, kteří byli v tomto období nemocní, peníze. Nebo se bude opět jednat o tichou krádež?
Ano. Zdravotní i sociální pojištění se mě jako vždy zvedlo, s tím už tak nějak počítám. S čím jsem však nepočítal, je to, že si obě pojištění nebudu moci dát jako každý rok do daní, což pro mě znamená dost nepříjemnou zprávu. Vláda v dalších letech jistě vybere slušné daně, již v tomto roce vybrala nečekaně velké peníze. Jako správný občan bych měl být snad rád, že moje rodina bude šetřit a zadlužovat se po celý rok, aby stát měl větší „tržby“ a pomalu se oddlužoval.
Prachy v prachu
Kam však půjdou tyto větší tržby? Do mých potřeb a tedy spokojenějšího života mojí rodiny? Nikoliv. Stát nakoupí obrněné transportéry a lépe se vybaví policie, abych se cítil prý bezpečněji. Investuje obrovské peníze do výstavby průmyslových zón a lákání nadnárodních koncernů, aby snad mě v případě mého krachu měl kdo zaměstnat za nějaký další šetřivý plat. Jistě investuje mnoho peněz do Olympijských her, které by mohly v budoucnu probíhat u nás a já bych tak mohl svoje každodenní starosti utopit u TV obrazovky a mnoha sportovních zážitků. Vláda a poslanci se vždy chovají tak, že vědí jistě nejlépe jak naložit s mými penězi, které jim mám šetřit a utahovat svůj opasek, a právě proto jsou tedy náležitě zaplacení a mají proplacené všechny své základní výdaje, zatímco já si na vše musím těžce vydělávat.
Co nám zbývá? Máme snad začít volit nějakou politickou stranu, která se tváří jako alternativa? Mám pocit, že ta strana, co je u koryta, dělá věci úplně stejně, jak ta, co je v "opozici". Akorát s tím rozdílem, že ta druhá se tváří do doby, než se opět ujme moci, jako alternativa. Tudy cesta nevede. Podepisovat petice se mi nechce, protože to je takový hromosvod, který lidi uchlácholí. Z petic si nikdo nic nedělá.
Mám z toho všeho mrazení v zádech, tak jako ho má většina poctivě pracujících lidí. Vím jistě, jakým změnám reforma pomůže. Změnám k ještě většímu sociálnímu rozvrstvení společnosti, k dalšímu prohloubení nerovnosti. Naše potřeby budou seškrtány, aby jsme tím pomáhali hromadit majetek a moc do rukou vládnoucí třídy. Pomůžeme tím záplatovat chyby vládnoucích, kteří se rádi ohání jakousi kolektivní vinou nás všech.
Není žádná kolektivní vina, protože nemůžeme rozhodovat o našich potřebách a našem osudu jinak, než že po pár letech ve volbách okusit iluzi podílení se na změnách. Zdražování a to zejména potravin, cen energií a pohonných hmot se netýká zdaleka jen "naší země", ale je celosvětovým fenoménem. Přirozeně z toho těží velké nadnárodní společnosti a koncerny a ochranou ruku nad tím drží vlády světa, které před strachem, že se jim to vymkne jednou kontrole, neustále zvětšují kontrolu společnosti a utrácejí miliardy do bezpečnostních složek. V těchto sociálních podmínkách se dává snadno prostor fašizující politice a i neonacistická propaganda se hodí politikům a vládám do krámu. Tohoto faktu jsem si vědom a proto vnímám antifašistický boj i jako boj za naši rovnost, sociální práva a svobodu – jako boj proti těm, kteří nám tato práva stále pod strašákem represí berou a upírají.
Vyhnání z ekomického "ráje"
Pokud to půjde takto dál a člověk nemá nikde zastání, zůstává jen jediná možnost a to se opravdu naštvat. Hodit za hlavu všechny ty poučky o demokracii a vládě lidu. A jít s těmi, kdož jsou pokládáni za extremisty. Protože oni - na rozdíl od jiných, dávno ví, že jediné, čeho se tento systém bojí, je lidská nasranost těch dole. Báli se toho vždycky a bojí se toho do teď. Samozřejmě hrozí, že u toho dostanu ránu obuškem od fízla bez čísla, elektronickým taserem, budu u toho natočen stokrát jejich "bezpečnostními" kamerami a možná mě naloží do policejního auta s nápisem "Pomáhat a chránit" a budou držet a mlátit do rána na fízlárně a nakonec mě obviní z něčeho, čeho jsem se ani nedopustil, a strávím další dva roky života tím, že se mi za nemalých nákladů podaří takové obvinění ze sebe setřást. No moc možností nemám, ale jedno je jisté: já jsem se nenarodil s tím, že cítím zlobu. Tato zloba je ve mě jen díky tomuto systému.
Autor je členem AFA