Německý anarchista Rudolf Rocker (1873-1958) byl nejen současníkem nacistického vůdce Adolfa Hitlera; svým životem a postoji se především stal jeho protipólem. V mládí se přidal k sociální demokracii, z této strany však brzy vystoupil pro její autoritářský charakter a potlačování radikálních názorů. Jako anarchista odešel do Paříže a posléze do Londýna, kde se aktivně zapojil do místního židovského anarchistického hnutí (ač nebyl Židem a s židovstvím se setkal až ve své dospělosti). Po první světové válce se vrátil do Německa, kde byl aktivní v anarchosyndikalistických odborech FAUD, které se neúspěšně snažily čelit Hitlerovi a nacistům v jejich nástupu k moci.
Neuspěly – snad i v důsledku vlastních chyb a relativně malé početní síly, především ale pro postoj autoritářské levice. Rocker to sarkasticky shrnul slovy: „Fakt, že byl Hitler schopen převzít moc bez jakéhokoli odporu socialistických a komunistických dělníků, je tou nejlepší ilustrací toho, že fatalistické myšlení zmrzačilo vůli mas a strhlo Německo do propasti. Tak dlouho si pohrávali s myšlenkou nevyhnutelnosti diktatury, až nakonec ta diktatura přišla – jen z jiného směru, než očekávali.“
Sám Rocker chtěl nástupu nacismu čelit především intelektuální prací. Nejpozději od roku 1922, kdy na univerzitě v Berlíně přednášel o nacionalismu, pracoval na monumentální analýze kořenů nacionalismu i moderního fašismu a nacismu, v níž zároveň uceleně vyložil svou filozofii dějin – ovšem ještě než stačil svou práci vydat, dostali se němečtí nacisté k moci.
Rocker emigroval (na rozdíl od řady jiných anarchosyndikalistů, kteří byli mnohdy vězněni, zavražděni anebo organizovali odboj) a jeho kniha vyšla nejprve ve španělském a následně i anglickém a holandském překladu pod názvem Nacionalismus a kultura (španělsky na pokračování v letech 1935 až 1937, v anglickém překladu v USA v roce 1937, holandsky v roce 1939). Publikace v němčině (a později také překladu do jidiš, švédštiny a italštiny) se její text dočkal až po válce, kdy roku 1949 vyšel pod názvem Die Entscheidung des Abendlandes (Rozhodnutí Západu – název dal publikaci její nakladatel. Byl reakcí na knihu Oswalda Spenglera Der Untergang des Abendlandes: Umrisse einer Morphologie der Weltgeschichte, tedy Úpadek Západu. Nástin morfologie světových dějin; 1918–1922, která byla pesimistickou vizí zániku západní civilizace a jejíž myšlenky byly v poválečném Německu se zřetelem ke zkušenosti s nacismem odmítány).
Pokračování náboženství jinými prostředky
Jednalo se o obsáhlý rozbor, v němž Rocker dokládal své závěry značným množstvím historického (ale i filozofického, kunsthistorického, jazykovědného a dalšího) materiálu a který se soustředil na vztah politické moci a jejích ospravedlnění, náboženství a především nacionalismu na jedné straně, vůči roli kultury a emancipačních proudů na straně druhé. Analýza vycházela ze zdůraznění „nedostatečnosti ekonomického materialismu“ – i když Rocker uznával význam ekonomického faktoru, odmítal představu, že jen ten jediný určuje ty ostatní. Upozorňoval na další politické a kulturní proměnné, především na „vůli k moci“ u vládnoucích a různé ideologie (především náboženství a nacionalismus) usnadňující podřízení ovládaných. Bez nich by politika a potažmo ekonomika ve své stávající podobě nemohly existovat – nehledě na to, že kulturní a politické faktory mnohdy v dějinách zásadním způsobem ovlivňovaly a ovlivňují další ekonomický vývoj.
Významné postavení má náboženství jako myšlenkový systém motivující a vedoucí jedince k oběti i jako předobraz a základ jakékoli myslitelné autority: „…jakákoli politika je v poslední instanci náboženstvím a tím pádem se snaží udržovat lidského ducha v poutech závislosti.“ Náboženství je v politice doplňkem násilí – jestliže násilí je třeba k etablování státu a k potlačení jakéhokoli odporu, náboženství má v co největší možné míře předejít jeho vzniku a vést k přesvědčení, že vláda je nutností.
Vznik států vždy umožnilo provázání s náboženstvím a stát i dnes nějakou formu náboženství potřebuje. Proto se i moderní totalitarismy hleděly s náboženstvím smířit anebo jej nahradit nějakým jiným v podstatě náboženským systémem, ve kterém kult boha nahradil kult národa, hnutí nebo ideologie (situaci v porevolučním Rusku Rocker charakterizoval slovy: „Z kolektivistického státu byl vytvořen vševědoucí a všemohoucí bůh – a Lenin se stal jeho prorokem. V příhodném čase zemřel a byl rychle kanonizován. Jeho obraz nahradil ikonu a miliony lidí vykonávají poutě k jeho mauzoleu namísto k ostatkům svatých.“).
Moc má zároveň podobně výlučný a agresivní charakter jako náboženství – stejně jako bůh nesnese jiného boha, i jakákoli moc ve svém základu chce být jedinou mocí a ke kompromisu se uchyluje jen kvůli své slabosti. Každá moc přitom rozděluje společnost – na ovládané a ovládající, ale i na silné a slabé v ekonomickém smyslu. Jakékoli chování moci Rocker pokládal za destruktivní, protože svazující spontánní život společnosti. Protikladem moci byla kultura:
„Už sám fakt, že každý systém vládnutí je založen na vůli privilegované menšiny, která si lstí nebo hrubou silou podřídila prostý lid, zatímco každá jednotlivá fáze kultury vyjadřuje pouze anonymní sílu pospolitosti, poukazuje na skrytý antagonismus mezi nimi. Moc se vždy vrací k jedincům nebo malým skupinám jedinců; kultura má své kořeny v pospolitosti. Moc je vždy sterilním prvkem společnosti, popírajícím všechnu tvořivou sílu.
Kultura ztělesňuje vůli rozmnožovat a potřebu tvořit, výchovný impuls, veškerou touhu po vyjádření. Moc je srovnatelná s hladem, jehož nasycení udrží jednotlivce až do určitého věku naživu. Kultura v nejvyšším slova smyslu je jako potřeba rozmnožovat se, která udržuje druhy naživu. Jedinec zemře, ale společnost nikdy ne. Státy zahynou, kultury pouze změní svá jeviště a formy vyjádření.
Stát vítá pouze ty podoby kulturní aktivity, které mu pomáhají udržet moc. Perzekvuje s nesmiřitelnou nenávistí jakoukoli činnost, která překračuje jím stanovené hranice a zpochybňuje jeho existenci. Je proto nesmyslné a lživé mluvit o ,státní kultuře‘, protože právě stát žije v neustálé válce proti všem vyšším formám intelektuální kultury a vždy se snaží uniknout tvořivé vůli kultury.“
Proti státu
Jestliže mezi mocí a kulturou existuje zásadní rozpor, je mírněn tím, že tyto „dva opačné póly dějin“ působí v rámci jednoho prostředí – stejné společnosti. Ve vzájemném střetu si tak určují společný ,modus vivendi‘. Projevuje se to především střetem o zákony a normy té které společnosti. Rocker zde stavěl na konfliktu mezi ,přirozeným právem‘ a ,pozitivním právem‘ – přičemž přirozené právo mělo existovat v politicky neorganizovaných společnostech, zatímco pozitivní právo vzniklo s politicky organizovanými a sociálně diferencovanými společnostmi, aby bránilo privilegovaný status osob se specifickými ekonomickými zájmy. Tento střet podle Rockera nadále pokračoval v celých lidských dějinách a projevoval (a projevuje) se různými zápasy o uznání nových a nových práv a svobod ze sféry přirozeného práva pozitivním právem, k čemuž nedocházelo (a nedochází) z milosti státu, ale díky schopnosti lidových mas vnutit mu svou vůli.
Po oslabení náboženství v renesanci a paralelním posílení státu, který se stal absolutistickým (mj. proto, že vytlačil církev), a proto už se stále méně mohl opírat o doktrínu ,božského práva králů‘, bylo třeba jej legitimizovat jinak. Prostředkem k tomu se stala především doktrína ,společenské smlouvy‘, která zejména ve své hobbesovské podobě popírala přirozenou společenskost člověka a v podstatě ztotožnila společnost se státem, nadala stát jakýmisi vyššími, náboženskými kvalitami. Rocker si dále všímal rozporu mezi liberalismem (za nějž ovšem nepokládal „manchesterské doktríny“ ekonomického liberalismu) a klasickým demokratickým myšlením Jeana Jacquese Rousseaua, který je založen na rozdílnosti jejich přístupů ke vztahu člověka a státu. Se zjevnou sympatií uváděl o liberalismu, že kladl důraz na štěstí, svobodu a nezávislost jedince, a pokračoval:
„Z tohoto hlediska liberalismus také posuzoval stát a všechny formy vlády. Jeho stoupenci ovšem věřili, že se bez vlád v některých záležitostech nelze zcela obejít. Jasně ovšem viděli, že jakákoli podoba vlády ohrožuje lidskou svobodu, a tak se vždy snažili chránit jedince před zásahy vládní moci a vykázat jí co nejmenší pole působnosti. Správa věcí pro ně vždy znamenala více než vláda lidem, stát proto podle nich měl právo na existenci jen potud, dokud jeho funkcionáři usilovali o ochranu jeho občanů před násilnými útoky. Základy státu proto pro liberalismus měly převážně negativní povahu a ohniskem sociálně-politického myšlení jeho stoupenců byla největší možná míra svobody pro jedince.“
Naopak Rousseauovo myšlení bylo podle Rockera sympatické jen zdánlivě – za slovy o vládě lidu a jeho svobodě se skrývala další společenská smlouva, jejímž produktem měla být ,obecná vůle‘ nadřazená všem jedincům, kteří mají být podle Rousseaua ,přinuceni ke svobodě‘. Rocker svou kritiku Rousseaua shrnul slovy: „Není to nic jiného než opakování stále stejné prastaré krvavé tragédie: Bůh je vše, člověk není nic.“ A dodal: „To, co Rousseau označuje za svobodu, znamená dělat to, co stát, tento strážce obecné vůle, předepíše svému občanovi.“
Právě z demokracie v tomto významu se vyvinul moderní nacionalismus. Rocker jej odmítl pokládat za něco ,přirozeného‘ a naopak jej označil (způsobem, který upomíná např. na významného společenského vědce českého původu Ernsta Gellnera) za produkt moderních států: „Národ není příčinou, ale následkem státu. Národ je vytvořen státem, ne stát národem.“
Národ versus lid
Národ se stal alternativním ospravedlněním politické moci a právě v tomto smyslu použil Rocker jako jeden z prvních (ne-li jako vůbec první) pojem „politické náboženství“. Zatímco později toto označení užívala vesměs pravicová politická filozofie a vztahovalo se úzce pouze k moderním totalitarismům, Rocker tento pojem zasadil do své analýzy role státu, náboženství a ideologie a používal jej šíře i pro nacionalismus. Právě ten byl podle něj prvním proudem, který chtěl ospravedlnit naprostou moc státu nad lidmi nenáboženskou ideologií, jež ovšem měla zcela náboženskou povahu, projevující se vzýváním nadosobní síly. Dalšími politickými náboženstvími byly pochopitelně leninismus, fašismus a nacismus.
Rocker odlišil národ od lidu a zdůraznil, že „mezi národem a lidem existuje stejný rozdíl jako mezi společností a státem“. Nacionalismus byl založen na potlačení a svého druhu zmrzačení lidu a stal se předchůdcem moderního totalitarismu. Nacionalismus měl rovněž zničující dopad na celkový společenský vývoj – rozdělení na národy napomohlo růstu reakce a pomáhalo rozbíjet dorozumění mezi jednotlivými lidmi a společenskými skupinami.
„Koncept národních států tedy spočívá na zcela negativním principu, který ovšem skrývá velmi pozitivní cíle. Proto je za vším ,národním‘ vůle malých menšin k moci a zvláštní zájem kasty a třídy ve státě. Právě oni určují ,vůli národa‘… Ale tato vůle hrstky se může stát vůlí všech – a pouze tak se může rozvinout k plné účinnosti – a tak musí být každá podoba intelektuálního a morálního drilu využita k jejímu ukotvení v náboženském vědomí mas a k tomu, aby se z ní udělala záležitost víry. A skutečná síla víry spočívá ve skutečnosti na jejích kněžích, kteří nakreslí jasné hranice, které oddělí pravověrné od stoupenců jiného náboženského společenství. Bez ohavnosti Satana bychom jen stěží vnímali velikost Boha. Národní státy jsou politickými církevními organizacemi, tzv. národní vědomí se v člověku nezrodilo, ale bylo mu vštípeno. Je to náboženský koncept: někdo je Němec, Francouz nebo Ital, právě tak jako je někdo katolík, protestant nebo žid.“
Rocker si vypůjčuje od indického spisovatele Rabíndranátha Thákura jeho označení národa za „organizované sobectví“. V podstatě celou druhou polovinu knihy věnuje detailní diskusi o filozofických aspektech nacionalismu, o vztahu národa a jazyka, o rasismu a především o různých rysech kultury ve vztahu ke konceptu národa, který pokládá za překážku jejího rozvoje. Pokud jde o jejich vzájemný vztah, dochází k tomuto závěru:
„Umění a kultura stojí nad národem, nad státem. Stejně jako žádný umělec netvoří pouze pro určitý konkrétní lid, tak i umění jako takové nemůže být nikdy nataženo na Prokrustovo lože národa. Spíše bude, jako nejlepší vykladač společenského života, přispívat k přípravě na vyšší společenskou kulturu, která svrhne stát a národ, aby otevřela lidstvu brány nové pospolitosti, která je cílem jeho tužeb.“
Anarchistický socialismus proti totalitě
Významné jsou ale zejména dvě kapitoly, které uzavírají první polovinu knihy. Představují jednak hnutí, které mělo podle Rockera potenciál radikálně zpochybnit nacionalismus, jednak jeho moderní a poněkud pervertované dědice – tedy na jedné straně socialismus a na druhé straně fašismus a nacismus. S nimi koresponduje závěrečná kapitola celé knihy, snažící se vypořádat se se sociálními problémy své doby.
Pokud jde o socialismus, Rocker upozornil, že v historickém socialistickém hnutí existovaly dva hlavní proudy – jeden orientovaný na převzetí státní moci, ať už revoluční nebo pokojnou cestou, a druhý, který ji zásadně odmítal. První proud se dle jeho názoru zdiskreditoval – buď vytvořil utlačovatelskou diktaturu, o níž sice její apologeti tvrdí, že je „přechodná“, ale ve skutečnosti nesměřuje k ničemu lepšímu, ba právě naopak, anebo se stal loajální součástí kapitalistické státní politiky – nikoli následkem nějaké vědomé zrady, ale prostě kvůli postupnému přizpůsobování se politice kapitalistických států. Druhý proud naopak neusiloval o „dobytí moci, ale o její odstranění ze života společnosti“, a pokládal socialismus za celkový „kulturní ideál“. Základní hodnotou pro takový socialismus je solidarita, ale hned vedle ní svoboda, a sama „solidarita spočívá na svobodném rozhodnutí a nikdy nemůže být vynucována, aniž by se změnila v tyranii“. Rocker dochází k závěru, že první proud socialismu selhal a za skutečný socialismus lze pokládat jen ten druhý: „Je nesmyslné mluvit o libertariánském a autoritářském socialismu. Socialismus bude buď svobodný, nebo nebude vůbec.“ Anarchismus, tedy nejvlivnější tradici tohoto libertariánského socialismu, přitom pokládal za spojení té liberální a té socialistické tradice, která se shodla na svobodě člověka, na vystřídání vlády nad lidmi správou věcí a na odporu proti všem monopolům, ekonomickým i politickým: „Myšlenka anarchismu je syntézou liberalismu a socialismu, osvobozením ekonomiky z okovů politiky, osvobozením kultury od vší politické moci a osvobozením člověka svazkem solidarity s jeho druhem.“
Fašismus Rocker analyzoval a odsoudil jako rozvinutou variantu nacionalismu, zbavenou toho, co původní nacionalismus zlidšťovalo – lásky k lidu. Tento nový druh nacionalismu je ovšem do značné míry produktem „masového člověka“, jak Rocker označuje „vykořeněného souputníka moderní technologie v období kapitalismu“, jehož život, kontrolovaný vnějšími vlivy, je pravým opakem jakéhokoli myslitelného obsahu pojmu svoboda. Samotný fašismus je ovšem především další ideologií, která využila náboženské postoje mas k uchopení politické moci: „Fašismus byl zdraven jako začátek anti-liberální epochy v evropských dějinách, vycházející od samotných mas, a tedy jako důkaz, že ,věk jedince‘ je minulostí. Ale ve skutečnosti je za tímto hnutím pouze snaha získat moc ze strany malé menšiny, která je dost mazaná na to, aby využila výjimečnou situaci pro své vlastní zájmy.“
Rocker upozornil na destruktivní roli technologie rozvíjené v kapitalismu i na nelidskost tohoto systému: „Stroj, který měl ulehčit práci člověka, ji učinil těžší, a postupně změnil na stroj i svého vlastního vynálezce, který se musí přizpůsobit každému pohybu ocelových ozubených kol a pák. A stejně jako do nejmenšího detailu kalkulují striktně vědeckými metodami kapacitu pozoruhodného stroje, kalkulují i svalovou a nervovou sílu živých výrobců a nechápou, že jim tím loupí jejich duši a hluboce poskvrňují jejich lidství. Stále více se podřizujeme nadvládě mechaniky a obětujeme živoucí lidství mrtvému rytmu stroje bez toho, aby si většina z nás byla byť i jen vědoma nestvůrnosti tohoto procesu. Proto se s takovými záležitostmi často vypořádáváme lhostejně a chladnokrevně, jako kdyby šlo o neživé věci, a ne o osudy lidí. Abychom udrželi tento stav věcí, slouží všechny naše vědecké a technologické vymoženosti organizovanému masovému vraždění, ze své mládeže vychováváme uniformované zabijáky, ponecháváme lid na pospas bezduché tyranii byrokracie, dáváme lidi od kolébky k hrobu pod policejní dohled, stavíme všude věznice a káznice a každá země je plná celých armád informátorů a špehů. Neměl by takový ,pořádek‘, z jehož nakažené dělohy se rodí nekonečná brutální moc, nespravedlnost, lži, zločin a morální prohnilost – jako zhoubné bakterie ničivé nákazy – postupně přesvědčit i konzervativní mozky, že to je příliš draze vykoupený pořádek?“
A tak i když Rocker odsoudil diktatury (všechny bez výjimky), konstatuje, že „demokratické země se nijak nepoučily z tohoto [jejich] příkladu“ a i ony vedou své občany k tupému podřizování. Krize, do níž se tento systém ve třicátých letech dostal, nebyla podle Rockera jen ekonomická – jednalo se o celkovou krizi. V takové situaci mají myšlenky anarchismu znovu značnou relevanci: „Jestliže dnes stále existuje volba, není mezi fašismem a ,komunismem‘, ale je to volba mezi despotismem a svobodou, mezi brutálním donucením a volnou dohodou, mezi vykořisťováním lidských bytostí a hospodářstvím založeným na spolupráci ve prospěch všech.“
Anarchistický předchůdce Evropské unie?
Rudolf Rocker se za druhé světové války do značné míry rozešel s velkou částí anarchistického hnutí, když podporoval Spojence v boji proti nacismu a fašismu. Tyto rozpory dále pokračovaly po válce. Ke druhému americkému vydání svého Nacionalismu a kultury napsal Rocker v roce 1946 doslov, v němž se ohlížel za druhou světovou válkou a zároveň se snažil nastínit vyhlídky pro poválečný svět. Příkře odmítl velmocenskou politiku obecně a stalinský SSSR zvláště, a proto kritizoval i vznikající Organizaci spojených národů jako uskupení ovládané zájmy velmocí. Nastínil ale i pozitivní alternativu:
„Velký úkol, před kterým dnes stojíme, není problémem několika velkých států, ale koordinované spolupráce všech národních skupin za rovných podmínek a rovných práv. Taková federace je ovšem možná pouze tehdy, pokud už nebude ovlivňována oddělenými národními zájmy, ale bude pokládat za svůj cíl podporu obecných zájmů a záruk každému členovi federace na stejné právo na jeho aspirace na politický, hospodářský a společenský rozvoj. Pouze skutečná federace evropských lidů je dnes stále schopna přemostit nepřátelské rivality mezi evropskými národními skupinami, vytvořené a povzbuzované úzkoprsým nacionalismem, škodlivým pro každou civilizaci. Evropská federace je hlavní podmínkou a jediným základem pro budoucí světovou federaci, které nikdy nemůže být dosaženo bez organického spojení evropských lidů.
Je velmi důležité, co se až dosud děje v Rusku, které se nejenergičtěji staví proti takovému řešení. Když vytvořilo novou vojenskou a politickou sféru moci ve východních zemích Evropy, rozšiřuje ji daleko do střední části kontinentu, čímž značně přispívá k vnitřnímu rozporu v Evropě, který byl po mnoho století stálou příčinou všech nepřátelství.“ Předpokladem sjednocení měla být i relativní jednota evropské kultury: „Všechny velké myšlenkové proudy, které dočasně nebo trvale ovlivňovaly myšlenky a názory lidí na kontinentě, byly evropskými, a ne národními fenomény. Ani samotná koncepce nacionalismu není žádnou výjimkou, protože se v určitém období evropských dějin rozvinula všude a ze stejných motivů a premis.“
Právě evropskou federaci předložil Rocker v závěru svého doslovu jako skutečné řešení problémů poválečného světa. Byla mu zároveň realizací jeho vlastních ideálů: „Federovaná Evropa se sjednocenou ekonomikou, z níž nebude žádný lid vyloučen umělými hranicemi, je proto po hořkých zkušenostech minulosti jedinou cestou, která nás může vyvést z ničivých podmínek minulosti ke světlejší budoucnosti. Otevře nové průchody ke skutečné reorganizaci a znovuzrození lidstva a ukončí veškerou mocenskou politiku. Umožní také dosáhnout dalších změn a zlepšení v obecném organismu našeho společenského života a zrušit ekonomické vykořisťování jedinců a lidů. Dokud bude práce pokládána za pouhé zboží, které lze směňovat za jakékoli jiné, a dokud bude hanebně opomíjen velký etický význam veškeré lidské tvůrčí činnosti, do té doby bude organizace národního hospodářství nadále poskytovat všechny výhody, na nichž se nebudou moci podílet masy. Pouze kooperativní spolupráce, nepodřízená svévolné moci monopolistických skupin či státní byrokracie, učiní hospodářskou výrobu stejně přístupnou všem a zajistí všem členům různých lidských skupin hodnotnou existenci bez omezování jejich svobody. Poslední výsledky vědeckého výzkumu přesvědčivě dokazují, že takový cíl už není utopickým snem, ale že se naopak stává nepopiratelnou nutností, pokud se chceme vyhnout zničení naší civilizace i lidského druhu. Je na nás všech, zda bude atomová bomba, která se nyní stala noční můrou naší doby, znamenat konec lidského života, nebo zda technické využití atomové energie pro účely míru a všeobecné prosperity zahájí novou epochu v našich dějinách. Vše závisí na naší volbě.
Federace evropských lidů, nebo přinejmenším začátky směřující k tomuto cíli, je první podmínkou pro vytvoření světové federace, která také zajistí takzvaně koloniálním lidům stejná práva na hledání štěstí.“
Z dnešního hlediska vidíme, že Rockerova důvěra ve sjednocení Evropy byla do značné míry naivní – nenaplnily se sny tehdejších levicových stoupenců evropského sjednocení, které v mnohém sdílel a na něž se snažil napojit své ideály. Evropská unie se stala pokračováním evropských národních států jinými prostředky, evropské sjednocení namísto aby pomohlo dekolonizaci se podílí na jejím ekonomickém pokračování. Snaha hledat v hlavním proudu politického úsilí prostředky k prosazení svých politických ideálů selhala.
Všechny citace jsou z knihy Rocker, Rudolph: Nationalism and Culture (Minnesota 1978). Článek je upravenou verzí pasáže z knihy Anarchismus. Svoboda proti moci (Praha 2006), jejímž spoluautorem je Václav Tomek.