Vysoko v horách zavlála nad vojenským táborem v městečku Klek vlajka s hákovým křížem. Srbské cedule s názvy ulic byly strženy a náměstí v centru dostalo nové jméno – Náměstí Rudolfa Hesse. Několik vojáků v černých uniformách tu za rozbřesku chlastalo džin a vzájemně si porovnávalo osobní zbraně. Byli součástí mezinárodní brigády neonacistů, kteří přišli bojovat za Chorvatsko, jež se roku 1991 odtrhlo od Jugoslávie. Celou výpravu finančně podpořil také Christian Worch a ve svém hamburském časopise Index napsal: „Ačkoli političtí bojovníci mají nadbytek práce na své domácí půdě, pokládáme podporu statečného a trpícího chorvatského lidu za nadmíru důležité.“
Christian Worch (*1956), milionář s kulatým obličejem a známý hamburský neonacista je jednou z nejvýznamnějších postav německého i evropského neonacistického hnutí. Bydlí v drahém hamburském bytě chráněném těžkými ocelovými dveřmi a jeho osobním hrdinou a vzorem je šéf nacistické propagandy Joseph Goebbles. Většinou se spokojoval s rolí šedé eminence v neonacistickém hnutí. Už jako mladý neonacista měl obrovský vliv, avšak sám stál v pozadí. To neplatilo na dlouho, již v devadesátých letech začíná Worch vystupovat na veřejnosti a dokáže přilákat na demonstrace tisíce neonacistů. Jeho pozoruhodný organizační talent z něj dělá v ultrapravicových kruzích všeobecně respektovanou osobu. Jelikož sám má za sebou čtyřleté vězení, dokázal svým druhům poradit, jak prezentovat zhoubné názory, a přitom se nedostat do přímého střetu se zákonem. Jedním z jeho triků byl takzvaný Kühnenův pozdrav na neonacistických demonstracích. Ten se prováděl vztyčenou pravicí, stejně jako při hajlování, ale pouze se třemi nataženými prsty. Pozdrav dnes používají také čeští neonacisté.
V roce 1977 Worch založil Akční frontu národních socialistů (ANS) společně s Michaelem Kühnenem, který se stal také jejím vůdcem. Ten byl Worchův dlouhodobě nejdůvěryhodnější přítel. Kühnen byl klíčovou osobností německé neonacistické scény konce sedmdesátých let a po celé osmdesátá léta. Tento nacionální „revolucionář“, který označil NPD za „bandu buržoazních sviní“, dokázal z nejhorší chátry tupých rasistických asociálů, vytvořit bandy zdivočelých teenagerů, kteří si frajeřili v holínkách, hnědých košilích a kožených bundách zdobených hákovými kříži. Mnozí doufali, že nacismus v Německu vyšumí přirozenou cestou, jak budou jeho přisluhovači stárnout a umírat. Ale Kühnen je svou mládežnickou partou vyvedl z omylu. Zorganizoval nespokojenou pravicovou mládež v módní době hitlerismu v Německu (koncem 70. let) a zakládal mnoho skupin ANS po celém Západním Německu. Po pádu berlínské zdi měl obrovskou popularitu ve Východním Německu. V roce 1991 „německý poválečný nazi-Mojžíš“ Michael Kühnen umírá na AIDS a celou struktura a síť kontaktů přebírá právě Christian Worch.
Worch organizuje neonacisty zrovna v atmosféře rozkvětu hnutí, kdy dění v Německu připomíná události z třicátých let. Tisíce místních obyvatel východoněmeckého Rostocku koncem srpna 1992 řičely nadšením, když tlupa neonacistů zaútočila na uprchlické centrum rumunských Romů a Vietnamců. Jakmile po útoku molotovými koktejly z útočiště přistěhovalců vyšlehly plameny, nadšením šílící dav začal zpívat „Deutschland über alles“. Příslušník pořádkových sil později připustil, že neonacisté měli podporu místních obyvatel a dohodu s policií o nezasahování. Týden trvající pogrom ustal, teprve když německá vláda kapitulovala před neonacistickými násilníky a všechny uprchlíky přemístila mimo Rostock. Vládní reakce, namísto aby napětí uklidnila, podnítila vlnu teroru, jakou Německo od Hitlerových dob nezažilo. Během čtrnácti dnů napadali náckové cizince a další cíle ve více než stovce měst a obcí. Rostock je všude!, hlásal titulek jedněch novin. Neonacističtí vůdci byli vývojem událostí nadšeni a Christian Worch prohlašoval, že „národní socialismus je v módě.“
Ale Worch se nevyhýbal také popírání holocaustu. Po boku jiných neonacistů (Ewald Althans, Michael Kühnen, Manfred Roeder, Otto Ernst Remer) se na přelomu osmdesátých a devadesátých let účastnil revizionistické propagandistické kampaně v německy mluvících zemích, jejímž jedním z vrcholů měl být například na jaře 1991 v Mnichově Ernstem Zündelem organizovaný Mezinárodní revizionistický kongres (byl zakázán a Zündel zatčen).
Nacista Worch stál u zrodu „Anti-antifa“, jež v vznikla v roce 1992 zpočátku spíše jako kampaň německé neonacistické scény a byla zaměřena proti aktivitám německých antifašistů. V této době byl místopředseda hamburské organizace Nationale Liste (NL) a v časopise této organizace „Index“ vydal v březnu 1992 základní nástin Anti-antifa kampaně. Že nepůjde o obyčejnou kampaň bylo jasné už od začátku, kdy se neonacisté rozhodli přebírat stejnou taktiku jakou používali antifašisté (později přebrali také rétoriku a symboliku). Tak náckové začali shromažďovat informace o aktivních antifašistech a vytvářet bojové skupiny na potlačení jejich aktivit. Organizované Anti-Antifa skupiny se v řadě aspektů překrývaly s koncepcí i samotnými „autonomně-nacionalistickými“ skupinami na bázi leaderless resistace (odpor bez vůdce). Tuto skutečnost můžeme vidět i v dnešní době u nás, kdy Anti-antifa aktivity jsou především vedlejší, někdy ovšem také jedinou, aktivitou autonomních nacionalistických skupin či skupin Národního odporu. Brzy se ukázalo, že název kampaně může být pro leckoho matoucí. V hledáčku Anti-antifa se totiž začali objevovat nejenom aktivní antifašisté, ale také radikální odboráři, židé, bojovníci za práva menšin, lidsko-právní aktivisté, novináři píšící články o ultrapravici, samotní příslušníci etnických a sexuálních menšin, přistěhovalci či lidé s levicovým smyšlením (anarchisté, komunisté, socialisté…). Komu tento rozsah evokuje seznamy a útoky britské neonacistické teroristické organizace Combat 18, trefil do černého. Šušká se, že Christiana Worcha inspirovaly k založení Anti-antifa právě postupy Combat 18, protože se dobře znal s jedním ze zakladatelů a vůdčí osobností Charlie Sargentem. Ten skupinu založil původně jako militantní ochrannou službu British Nacional Party (BNP) jen několik měsíců před vznikem Anti-Antifa v Německu. Anti-Antifa se v Německu velmi rozšířila a neonacisté přešli rychle od slov k činům. Násilí bylo promyšlené a zaměřené na konkrétní osoby, popř. jejich rodiny a objekty (auta, domy). Byly kritizovány nepromyšlené náhodné útoky pod vlivem alkoholu vybírané přímo na ulici (např. podle barvy pleti, alternativního oblečení atp.). Podle Anti-antifa mají být útoky směřovány na aktivní jedince, které je třeba zastrašit a tím také zastrašit celou nepřátelskou skupinu či dokonce společnost. Útočí také na azylové ubytovny, sběrné tábory pro uprchlíky, mešity a synagogy, gay-cluby či sídla levicového tisku nebo odborových organizací. Dnes je Anti-antifa, původní projekt Worche, rozšířena téměř po celé Evropě.
V roce 1992 bylo neonacistické hnutí v Německu vystaveno silným policejním represím. Čtyři organizace byly postaveny mimo zákon, probíhaly domovní prohlídky. Ovšem zákazy měly nepatrný dopad, jak vysvětloval Christian Worch v červnu 1993. „Protože zakázané organizace mohly snadno pokračovat ve svých aktivitách pod jiným jménem.“ Přesně něco takového měl na mysli Kühnen, když budoval svou složitou spleť rozmanitých skupin a skupinek. Pokud kterákoliv z nich dostala zákaz činnosti, její členové byli okamžitě s to přeplout do jiné i se svou vcelku neporušenou strukturou.
„Worchovi“ neonacistické spolky se tváří velmi revolučně, antisystémově a antikapitalisticky. Narodní socialismus berou jako důslednou revoluční myšlenku a nechtějí se moci zmocnit parlamentní cestou, nýbrž nacionálně-sociální revolucí. Vlajkovou lodí těchto skupin na internetu je server www.freier-wiederstand.net, kde Worch také pravidelně přispívá. Přes svou revolučnost a odpor k zastupitelské demokracii tyto nacionalistické skupiny poměrně často, pod vidinou krátkodobého úspěchu, vyjadřují podporu politické ultrapravici. Např. v roce 1994 vyhlásil veřejně Christian Worch podporu Republikaner Partei a požádal své stoupence o hlasy této straně ve volbách. V dnešní době je německé neonacistické hnutí (autonomně-nacionalistické spolky, obdoba českých skupin Národního odporu) silně provázáno s legální ultrapravicovou politickou stranou NPD. Ultrapravičáckým politikům vyhovuje, že i neonacisté přijali legální hru na schovávanou a tváří se jako skuteční a praví národovci, autonomní nacionalisté, kteří vám s klidem řeknou, že osmdesát osmička na jejich prsou je číslo s kterým hrál Eric Lindros v NHL. Poučili se ze zbytečných represí kvůli nošení nacistické symboliky nebo hajlování a toto zmoudření politická ultrapravice vítá a vábí neonacistickou omladinu do svých řad. Přesto, že navenek vše vypadá trochu jinak.
U voleb do zemských sněmů v září 2004 zveřejnilo prezidium NPD prohlášení s titulem: „Národní fronta místo skupinového egoismu“. NPD dále naznačila, že se hodlá sepnout s „kamarádskými spolky“. Tři prominentní neonacisté z okruhu „Svobodných nacionalistů“ vstoupili před volbami do strany. Byli to Thomas „Steiner“ Wullf, Thorsten Heise a Ralph Tegethoff. V prosinci 2004 dokončila NPD integraci posledních militantních skupin pod svá křídla a právě i Christiana Worcha, který se zpočátku k NPD choval zdrženlivě. Worch přesto vidí v NPD „pouze“ prostředek k prosazení svého světového názoru. I proto stále organizuje samostatné autonomně-nacionalistické demonstrace neonacistických radikálů s revolučním nádechem. Přesto, že dnes stále častěji můžeme vidět také jednotné demonstrace NPD a autonomních nacionalistů (Svobodní kamarádi). Stanou se z autonomních nacionalistů militantní křídla evropských ultrapravičáckých politických stran?