Pátek 7/9/2012

Mlátit nácky: Interview s aktivisty Red Action

75. výročí bitvy na Cable Street, která se odehrála v roce 1936 v londýnském East Endu a při které bylo zabráněno pochodu „černých košil“ Oswalda Mosleyho, byla věnovaná značná pozornost. Pochod měl vést přes čtvrť, kde žila převážně židovská dělnická třída. Události na Cable Street byly jedním z vrcholů tradice fyzické konfrontace fašistů, jež probíhala po většinu 20. století. Je na místě ocenit ty, kteří ve 30. letech projevili svůj názor. Ale co ti, kteří v nedávné době bojovali s fašisty v podobě organizací British Movement, National Front nebo „předgriffinovskou“ British National Party? Nová publikace Beating the Fascist: The Untold Story of Antifascist Action (vydaná nakladatelstvím Freedom Press) upozorňuje na význam této podceňované a opomíjené tradice boje proti fašistům. O nové kontroverzní knize mluvil Michael Calderbanks s Garym a Andym, dlouhodobými členy Red Action (skupiny, která mimo jiné pomohla založit AFA).

Michael: Můžeme náš rozhovor začít historickým vývojem fyzické konfrontace fašistů v Británii?

Andy: Za určitých okolností byla fyzická konfrontace fašistů součástí každodennosti – pokud jsi byl ve 30. letech Žid či komunista, denně ses musel potýkat s „černými košilemi“, které se pohybovaly v ulici, v níž jsi bydlel. Bylo to něco, na co jsi musel reagovat a s čím ses musel vypořádat. A byli také jedinci, kteří se na danou situaci dívali ze širší strategické perspektivy – realita ve Španělsku, Itálii, Německu byla jednoznačná, a předvídaví lidé chápali, že pokud se nebude pracovat na prevenci, pak budou v průseru oni sami.

Po válce, kdy bylo naprosto jasné, kam může fašismus vést, existovala polovojenská skupina „43“, která přestože měla ve svých řadách členy z komunistické strany, byla apolitická. Napadala fašisty a jejími členy byli často i lidé, kteří sloužili v armádě (mnoho z nich bylo židovského původu) a za pár let svého mladého života toho viděli mnoho – kdo tím neprošel, nepochopí. Lidé, kteří si tímhle vším prošli, nebo to aspoň viděli v kině nebo dokonce v jejich vlastní rodině někde v Evropě, tak tihle lidé, když vyšli ven na ulici za prací či zábavou a uviděli nějakého chlápka, jak na pódiu mluví o těch samých věcech jako před válkou, tak to v tom měli jasno.

Gary: Uvedu jeden příklad. Když šla po válce skupina židovských mladíků kolem Mosleyho tajemníka (byl jím Jeffrey Hamm), který promlouval na Straw’s Castle (blízko londýnského Hampstead Heath), tak tihle kluci nevěřili vlastním uším. Byly tu stejné štvanice na Židy po válce jako před válkou – se vším všudy! Tak ho zkopali a zjistili, že „tihle sráči jsou všude!“ – to je směšný, to teď neznáme. V britské vládě bylo mnoho antisemitismu, ze kterého chtěl Mosley těžit. A tak když Židé, kteří se vrátili z války, potkali fašisty na ulici, nepsali petice na úřady, aby čekali, jestli se něco stane, jestli jim úřady pomůžou. Sebrali se a vzali věc do svých rukou.

Andy: V situaci, kdy byly fašisty celé rodiny vyhlazeny a proměněny v prach, tak co s jejich zastánci uděláš – budeš s nimi diskutovat?

Gary: Oni s tebou taky nebudou diskutovat, v tom je ten fór. Kdybys za nimi šel a řekl: „Pardon, jsem zastánce židovské víry, mohl(a) byste...“ (smích) Oni o tom diskutovat nebudou, spíš tě praští po hlavě. I když nehledáš konkrétní problémy, jsou tam. A ta situace nemizí. Jdeš například na fotbal a stojíš vedle kluka, černého kluka, kterého otravují a pak mu rozbijí o hlavu láhev. Budeš tam stát a říkat „dobrá, musíme na úřad něco s tím udělat“?

Andy: Taky záleží, do jakých kruhů ses dostal. Nechci moc zevšeobecňovat, ale mnoho levicově orientovaných lidí v té době vzešlo z univerzitního prostředí a žilo v jiném světě než třeba já, a ten svět byl uzavřený. Já nejsem z politického prostředí, ale všude, kam jsem přišel, jsem fašisty potkal, měl jsem je na očích. Británie byla v té době v určitém smyslu násilné místo. Člověk šel v pátek do hospody a dostal se do sporu; nebo šel na fotbal nebo na koncert a podobně a dostal se mezi chlápky různých názorů rozdávající letáky nebo napadající a sundávající kapelu z pódia! To jsem všechno zažil. To není, jako když čteš v knize o tom, co se mohlo nebo nemohlo, to byla instinktivní záležitost. Tihle lidé jsou surovci, násilnící, to nejsou lidé, se kterými se diskutuje. A když jsi z tohoto prostředí, není to pro tebe nic neznámého.

Gary: Levičáci museli chápat, že jakmile se druhá strana objevila, tak to bylo proto, že ta jejich udělala chybu. Fašisti se navíc neobjevují v malém počtu, počkají si na pravou chvíli. Oni taky uvažují strategicky a využívají přitom výhod na fyzické úrovni. Není to o tom čekat, až napadnou naše lidi – náš vklad a určitá prevence je v tom, že rozbíjíme jejich setkání, narušujeme jejich aktivity jako rozdávání letáků a podobně. Nechceme čekat, až se stanou respektovanou opozicí. Pokud to dojde tak daleko, tak už je člověk ztracený.

Michael: A v jakém období po válce začala levice selhávat do té míry, že byla fašistická hrozba viditelná, citelná na ulicích?

Gary: Většina z našich lidí přišla z apolitického prostředí, s čerstvým pohledem a zcela bez politického pozadí. Takže náš pohled na existující organizovanou levici byl zpočátku velmi cynický. Duchovně a intelektuálně jsme podporovali základy levicových principů. Byli lidé, kteří se účastnili stávek – odkud jsem mimochodem přišel já – a akcí, jako je třeba pochod za právo na práci. Ovšem ani v polovině 70. let nebylo rozdělení jasné a my jsme nevyhrávali. Existoval skutečný deficit vedení, které by zaštítilo více skupin – nejen v revolucionářské levici, ale v celém labouristickém hnutí.

V té době se neoliberalismus přestal flákat – myslím, že to bylo v roce 1979, tehdy byli na vrcholu i fašisté – a začal konat. Celá Anti Nazi League Mark I byla velkým úspěchem levice a volební porážky první vlny National Front. V důsledku těchto událostí panovala mezi fašisty neuvěřitelná zlost; ztratili poslední zbytky disciplíny, které mohli mít. V té době mohli napadnout kohokoliv. A jak už říkal Andy, člověk mohl odstoupit ze svého uzavřeného světa anebo mohl zůstat tam, kde byl. A oni zůstávali – v prostředí fotbalu, koncertů, pouličních obchodů, jejich i našich sešlostí...

Andy: Byla to extrémně násilná skupina lidí. Takže pak člověk přemýšlel i o tom, kterými ulicemi prochází, do kterých hospod chodí, kde a jak o různých věcech mluví. Fotbal, koncerty… Všechno tohle jsou potencionálně konfliktní prostory. Nešlo o lidi, kteří by věřili ve svobodu slova, a to nemyslím metaforicky, ale doslova! Člověk by dostal sklenicí do ksichtu. Pro mě to bylo jasný. Když jejich volební kampaň selhala, našli se lidé, kteří se chtěli pomstít. A tak bylo o tyhle prostory nutné bojovat.

Bitva o Lewisham (Jižní Londýn), 1977, 6000 antifašistů zablokovalo pochod National Front.

Michael: Některé násilné scény popisované v knize nejsou pro slabé povahy. Někteří čtenáři mohou přemýšlet o tom, zda neexistuje nebezpečí toho, že se člověk stane stejným, jako jsou oni, že spadne na stejnou úroveň. Co byste řekli těm, kteří tvrdí, že pokud to dopadne tak, že budou dvě skupiny gangsterů, které jsou jedna jako druhá špatné, nezískáte přízeň širší veřejnosti?

Gary: Nebylo to pěkný, to nikdo nepopírá, ale není to cesta, kterou jsme si jen tak sami od sebe vybrali. Oni jsou ten bod agrese, hrot kopí. Pokud se k nim někdo přiblíží, musí být připraven na to, že na něm samotném bude pácháno násilí. A když to víš v předstihu, tak – pokud jdeš bojovat o území – máš povinnost být připraven na násilí na nich. To je jednoduchý. Neslyšeli jsme mnoho stížností od židovských stánkařů, když byl rozprášen prodej novin NF na Chapel Market v Islingtonu. Ve skutečnosti policie nemohla najít jediného svědka, který by vypovídal. Ale na druhou stranu, hostinský na King’s Cross, který vydělával doslova tisíc liber týdně od doby, co otevřel hospodu boneheadským koncertům a lidem jako Ian Stuart (Donaldson, lídr neonacistické skupiny Skrewdriver; pozn. red.), tak ten si stěžoval. Nezajímalo ho, že černí nebo homosexuálové jsou napadáni – což se stávalo zpravidla poté, co hospoda zavřela – zajímal ho výdělek. On na tom vydělával!

Ale když AFA pochodovala na Benthal Green sněrem k Whitechapelu, bylo to, jako kdyby začal útok. Asijská děcka tam s námi pobíhala po ulici – to byl jejich postoj k nám!

Michael: Při čtení knihy mě zaujalo, čeho se stát, soudě z jeho reakce, obával nejvíce. Byla to situace, kdy to vypadalo, že bude možné propojit komunitu bílé pracující třídy s komunitami v černých či asijských oblastech...

Gary: ...na politické úrovni, ano. Stát byl znepokojen, ale levice nikoliv, o čem to vypovídá? Levice se nesnažila o to, co jsme dělali my – ne na organizované úrovni. Ale stát si myslel, že je tu zárodek, který se může rozvinout. Což z jejich perspektivy nebylo dobré. Ale že by si řekli „uvidíme, jestli tam můžeme někoho dát a trochu to ovládnout“? To ne. Oni to celý rozbili, to byl jejich přístup.

Andy: Myslím, že jsme si byli vědomi, že nechceme být zataženi do „obléhací“ mentality. Abychom se starali o „svoje“ území, fašouni o to své, vedli války a hlídali se navzájem – tohle jsme naopak vždycky chtěli prorazit. Když Red Action (RA) pomáhala formovat AFA, snažili jsme se tu skupinu úmyslně vytvořit co nejrozsáhlejší. V případě že by se lidé snažili zatáhnout do komunity politiky, bylo naším cílem skrze IWCA (Independent Working Class Association) dělat to, co jsme vždycky chtěli – jít za komunitou pracující třídy a zkusit vytvořit politické hnutí tam. Můžeme polemizovat o tom, jaký to mělo úspěch, ale to by byla jiná diskuse. Nikdy jsem netvrdil, že to bylo naprosto úspěšné, ale nemyslím si ani, že by to byl totální neúspěch. Některé věci byly správné, ale člověk se taky musí podívat na dobu a kontext, proti čemu se bojovalo. A byli jsme to my, kdo se snažil efektivně prosadit svou vizi politické organizace v komunitách pracující třídy. To byl vždycky náš cíl. Nikdy jsme si neříkali: „To by bylo skvělý, kdybychom bojovali v nikdy nekončící válce se spoustou dalších lidí.“

Fotka z dobového radikálního tisku. Popisek říká - „Jeden z kluků – Mick – začíná útok na nácky uprostřed vřavy „Bitvy o Lewisham“

Michael: To byste byli obviněni, že jste skončili v subkultuře. Že máte pouze svoje zájmy a skupiny a oni mají svoje a tak dál.

Gary: Podívejme se na alternativy. Oni mají svoji subkulturu, cíl, kapely, fotbalové fanoušky... a ty nemáš nic a nikoho.

Andy: Další věc, co se týká IWCA, je, že my jsme vždycky věděli, že tu budou rasisti. Žijeme v reálném světě. Ale co jsme taky věděli, bylo, že se nebudeme muset ohlížet za sebe, že bychom mohli potkávat lidi ze sdružení nájemníků v lokálních hospodách a mluvit o tom, jak se zařídit proti plánům prodeje sociálního bydlení v samosprávném městě. Takže jsme potřebovali prostor pro to, abychom mohli dělat to, co jsme chtěli. Odmítám myšlenku, že jsme sklouzli do potěšení z konfrontací fašounů, to nikdy nebyla naše vize. Nikdy. Když se mě zeptáš, jestli se dostaly do AFA nějaké živly, které byly trochu unesené z rozruchu nebo se pohybovaly na okraji, je to možný. To je v každém hnutí. Ale nebylo jich mnoho. Rozhodně ne mezi těmi, které bych nazval „vedením“. Tohle nikdy nebyl způsob, kterým jsme se snažili tu organizaci formovat, ani způsob, kterým jsme ji prezentovali.

Michael: Nechci zabíhat do rozličných anarchistických kritik, nicméně to zní, jako byste měli celkem centralizovaný model s jasným jádrem. Což je částečně zřejmě také kvůli potřebě lidí, na které je spolehnutí, kteří nenechají nikoho na holičkách.

Andy: AFA byla vlastně hodně demokratická, v porovnání například s ANL. Pokud na ulicích nebyla, tak protože nemohla. Ale jako široká organizace byla velmi demokratická ve způsobu, jakým fungovala, při práci v politických kampaních apod. Podobně jako RA. Jsme demokratická organizace, ale když dojde na ulice, tak to nejde, a každý to chápe. V porovnání se zbytkem levice, podle toho, co znám, jsme to měli úplně naopak. Zastávali jsme ten názor, že když jde o politiku, měli bychom být demokratičtí a otevření. To je to, co jiní nepřijali – v tomto ohledu byli striktně řízeni. Ale na ulicích říkali (zesměšňujícím tónem): „Zapojme tolik lidí, kolik je možné, každý může přijít na otevřené organizované setkání.“ My bychom těm lidem řekli, že je to směšné – nemáte tušení, kdo tam stojí. (smích) Podle mého názoru je to špatná cesta.

Antifašistický mobilizační leták proti koncertu Blood and Honour v Londýně.  1992

Michael: Jsem si jistý, že už jste to slyšeli, ale zástupci leninistických skupin tvrdí, že jste se v zásadě snažili sebou nahradit organizovanou pracovní třídu, a namísto mobilizování širších společenských skupin jste prosadili sami sebe jako malou městskou guerillovou armádu, vznešené obránce tříd.

Andy: To je jen jejich výklad. Nikdo jiný než my tolik nepropagoval rady pracující třídy ve východním Londýně. Organizovali jsme všechny karnevaly (mezi koncem ANL Mark I a jejím obnovením na začátku 90. let), byli jsme to my, kdo organizoval výstavu, na kterou jsme pozvali školní děti. Existovala celá řada projektů. V té knize to bezpochyby není dostatečně popsané a zdůrazněné, ale byla celá řada kampaní a mnoho úsilí bylo vynaloženo k dosažení hybných sil mezi černou či asijskou mládeží...

Bitva o Waterloo, během této několik hodin trvající pouliční bitvy bylo uzavřeno několik stanic metra, protože zde probíhali intenzivní konfrontace fašistů.

Michael: ...a v té chvíli přišel stát, aby to zastavil. Myslíte si, že uvnitř AFA byli tajní agenti?

Gary: Bezpochyby se o to pokoušeli. Problém pro ně představovala různorodá struktura. Na organizačních setkáních mohl každý říct, co chtěl, a snažit se to tak směrovat. Ale na ulicích to bylo úplně naopak. Nalepili se na tebe, ale šlo je setřást.

Michael: Takže jste mohli poznat, kdo to byl?

Andy: Občas. Kdo ví? Když mohli proniknout do IRA, tak mohli proniknout i k nám. Ale nemyslíme si, že by nás zvládli efektivně vykolejit. Myslím, že když jsme něco chtěli udělat, tak jsme to udělali. Když jsme chtěli učinit rozhodnutí, tak jsme ho učinili.

Gary: Ano, když se na to člověk dívá zpětně, neexistuje důkaz pro to, že by nás citelně vyvedli z rovnováhy. Jak je to popisováno v knize – jsou lidé, nad kterými se vznáší otazník. Ale pokud jde o vykonané věci, pak ne. Mít nehierarchickou strukturu znamená, že nemůžeš vstrčit někoho do pozice typu střední manažer. Ale my jsme byli také demokratičtí. Bylo to asymetrické a fungovalo to dobře. Pokud by to bylo asymetrické naopak, jak říkal Andy, nemohli bychom vydržet ani víkend.

Andy: Skončili bychom spolu ve stejné cele.

Michael: A lidé občas byli odsouzeni...

Gary: Ale jak je to vysvětleno v knize, odbočovali jsme z cesty, abychom tomu za každou cenu zabránili. Z věrnosti k dobrovolníkům, chceš-li. Potřebovali jsme lidi a měli jsme lidi, co pracovali na plný úvazek, ale zároveň byli na podpoře, protože nedostávali plat. Ale to mluvím o omezeném počtu. Takže bylo třeba udržovat morálku. A taky: i jednoduché obvinění mohlo časem vést k vězení.

Andy: Byli jsme ostražití, hodně jsme se toho naučili z Irska, to je fakt. Třeba jak je lehké obrátit jednotlivce na druhou stranu, je-li v případě zatčení vydaný napospas. Musíš se starat o svý lidi, být k nim fér, na ulici, ve vazbě.

Gary: To se stalo jednou v Hammersmithu s Martinem Websterem (vedoucí aktivistů NF). Když utíkali, jeden z jeho party zůstal pozadu a dostal přes hubu. Webster byl přitom doslova ve dveřích. Skončil v nemocnici bez monoklů. To jsem si říkal, že je hrozný PR.

Andy: Oni se o svý lidi nikdy nestarali. Pro ně je to svět, kde je člověk člověku vlkem.

Gary: Stáli a bojovali každý za sebe, ale nikdy se nestarali o sebe navzájem. Pro nás to bylo prostě nepřípustný. Pokud to jenom trochu šlo, nikdo nebyl v takové situaci ponechán.

Andy: My jsme dokonce změnily plány ve snaze pomoci nějakým lidem, aby se nenechali z vlastní blbosti chytit. Dohlíželi jsme na členy ANL v době, kdy začínala v East Endu. Chystali se roznášet letáky a my jsme věděli, že v té oblasti jsou nějaké známé tváře. Šli jsme za ANL a říkáme jim: „To není dobré, viděli jsme tam nějaké lidi.“ A oni: „Ale, nebuďte blbí.“ A pak jejich lidi skončili v nemocnici. My jsme si po tom rozhovoru řekli „dobrá, tady nic nezmůžeme“, šli jsme zpátky do auta a odjeli. A jenom jak jsme jeli, tak už nás předjížděly sanitky. Jeden z ANL, který byl ošklivě zraněný, hned potom přešel k AFA.

Antifašisté napadají neonacisty mířící na koncert Blood and Honour v Londýně. Hyde Park, 1989.

Gary: Levice chtěla být zapojena jen v případě, že to bylo v jejím zájmu – a často dělala potíže tam, kde už byly záležitosti urovnány.

Andy: Ano, když AFA organizovala první významný národní pochod proti BNP v East Endu – a když vezmeme v úvahu, že jsme vycházeli z centrálního Londýna, tak to byl skutečně velký pochod – dostalo se to do rádia, kam přišla jakási žena a řekla, že to bylo zorganizováno nově zavedenou ANL! Jo, ti toho fakt hodně zorganizovali...

Andy: Proto jsem nikdy nebral vážně, když lidi naříkali, „proč AFA nespolupracuje s jinými lidmi“ a podobně. Spolupracovali jsme, snažili jsme se. Byla to spousta času a energie našich lidí, kteří za jinými chodili, mluvili s nimi a snažili se je zapojit a říkali: „OK, dáme vám dvě místa v komisi, pokud to nikde nebudete říkat.“ A byli jsme i relativně úspěšní. Na jedné scéně byli anarchisté, Direct Action Movement, společně s dogmatickými trockisty a lidmi jako Workers Power, a všichni spolupracovali. Všechno nešlo vždycky hladce, ale dařilo se. Nakonec se ukázalo, že jsme schopní ukázat úroveň politické zralosti, což je u levice neobvyklé. Byla SWP připravena vzejít ze stejných základů jako my? Pche. S tím se nemohli vypořádat. Zatímco my jsme měli zapojené lidi z komunistické strany i jednotlivce z lokálních labouristů.

Gary: My jsme byli skupina 30 nebo 40 lidí a měli jsme tak 15 pořadatelů, zatímco zbytek mohl chodit po bytech a dělat politickou práci, rozdávat letáky apod. Takže ne od každého bylo očekáváno, že se bude bít. Byli tu lidé, kteří s námi chtěli pořádat kampaně a podporovali naše aktivity.

Ian Stuart na koncertě Skrewdriver po tom co byl s soukmenovci napadený antifašisty před koncertem v hospodě. Sám k tomu řekl: „Zjistili (AFA) že děláme koncert nedaleko od klubu Swiss Cottage a já jsem s několika kámoši zrovna seděl nedaleko na pivu když jich (AFA) asi 15 vtrhlo dovnitř a úplně nás rozsekali.“

Michael: Byly zapojeny i ženy, nebo šlo o čistě mužskou záležitost?

Gary: Na každé úrovni byly ženy, na každé. Ale především byly u tajné práce. Šly do hospody, kam chlapi neměli koule jít! Daly pak zprávu o tom, kdo tam byl, co mají v úmyslu...

Andy: Zkoušeli jsme tam posílat chlapy, ale všecko, co jsme se dozvěděli, bylo „je jich tam kurva dost, ale můžeme je mít, mohli bychom udělat to a to“. Ženy věděly, jak se věci mají, vyfikly se, upoutaly jejich pozornost v konverzaci a zjistily skutečně věci, které jsme chtěli vědět: kdo byl hnacím motorem, jaký byl vztah mezi fašouny, majitelem hospody a obsluhou; jak s nimi místní jednají a takové věci. Ženy mohly získat takovéhle informace, protože měly mnohem menší ego. A to je taky důvod, proč policie v bojích proti RAF v západním Německu říkala: „První střílejte ženy.“ Ženy byly tak efektivní, protože byly ve svém způsobu myšlení chladnokrevnější, logičtější a systematičtější.

Gary: Kdykoliv byly odhaleny – když vešly do hospody v džínách a bundě, třeba trochu namalované a fašouni si mysleli, že jdou po informacích – tak předpokládali, že jsou od policie. Pokud to ty ženy vydržely s nervy, mohly se odtamtud dostat.

Andy: A nadržený fašoun řekne našim lidem spoustu informací, prozradí místa setkání a tak. To je fakt. Lidská přirozenost. Ale pro tuhle práci musí mít člověk skutečné nadání – aby z nich dostal to, co chce vědět. S ženami jsme jednali jako s rovnými. Někteří lidé z jiných levicových skupin občas namítali, že jakákoliv zapojená žena je jako gangsterova děvka, nebo podobné povýšené urážky. Ženy se tak ale necítily. Jen ta role byla jiná, často by jejich schopnosti mohly být využity lépe. Ale ne vždycky. A někdy byly taky zapojené v ulicích, to je fakt.

Welingtonské nepokoje, 1993, pochod Anti Nazi League (Liberální antifašistická organizace úzkostlivě hájící nenásilné postoje) se díky plánovanému policejnímu útoku na demonstranty proměnil v masivní nepokoje.

Michael: Podstata pravicové hrozby je ovšem od těchto dnů jednoznačně odlišná, zejména v souvislosti se změnami v BNP pod vedením Nicka Griffina. V úvodu knihy se vyjadřujete ve chvíli, kdy BNP jsou po evropských volbách vysoko. Od té doby, po volbách, se ale nezdá, že by jako organizace byli o moc dál. Takže jakou hrozbu podle vás představují dnes?

Gary: To, co jsi zmínil, je důležité – jako organizace o moc dál nejsou. To jim ale nesnižuje podporu, kterou ukázali, že mohou mít. Myslím, že co se týká BNP, je to částečně proto, že nemají zkušenost s vysokou politikou, nikdy k ní neměli příležitost. Za prvé – neměli mezi sebou jedince ze střední třídy. Bojovali za stejnou věc, která je formovala, všichni byli v ulicích, i Griffin. Byli zaseknutí v čekárnách na zastávkách Stockporu a podobně – nikdy neměli šanci vystoupit z tohoto scénáře. Další věc je, že jsou poslanci Evropského parlamentu a mají tucet členů městské rady. Jak toho dosáhli? Jsou zvyklí plánovat koncerty Blood and Honour v hospodách v Deptfordu. A najednou jsou nahoře. Jsou ale nevybavení – to je první věc. Druhá věc – ucítili dlouhou ruku státu, to je bez debat. BNP má potíže, ale kostky jsou vrženy, v tom smyslu, že radikální alternativa přijde z řad krajní pravice uvnitř volebních obvodů, které jsme identifikovali. Levice neudělala za posledních 30 let nic, aby se s tím vypořádala. Neměla chuť nic dělat a má ještě menší chuť něco dělat teď. V levici není nic, co by ji mohlo organizovat na národní úrovni. Zkoušeli to – Socialist Alliance, Scottish Socialist Party, Respect – skoro všichni ale padli při první překážce, a někteří se k ní ani nedostali! A co to říká o Respectu – mluvit o enklávách nebo „subskupinách“ a pak izolovat sebe sama! Tenhle přístup je zčásti to, proti čemu jsme bojovali: vzdálit se od základního volebního obvodu a bojovat jinde, na poli identit. Viděli jsme to přicházet. V roce 2001 jsme tvrdili, že BNP dokáže, že – na rozdíl od levice – má pohon, může mobilizovat podporu v komunitách bílé pracující třídy. A v roce 2002 – boom!

Kde by byla krajní pravice, kdyby měli posledních 30 let volný prostor? Představ si, že by nikdy nemuseli řešit úbytek lidí a mohli by přivést všechny organizačně schopné jednotlivce, včetně mediálních odborníků apod.? V BNP by neměli nic z toho, co mají.

Nikdy neměli prostor, protože AFA jim ho nenechala. Ale představ si, kdyby měli 30 let volný běh, jako měli ve Francii a řadě jiných evropských zemí – s volným revírem, představ si, kde by byli? Kdyby všechna vynalézavost a síla v AFA byla aplikována za BNP namísto proti!

Přeloženo z článku Bashing the Fash, z anglického časopisu Red Pepper (prosinec/leden 2012) ámeček>

Vyšlo v časopisu Akce! číslo 16. Akci! si pořád můžete pořídit v našem e-shopu, nebo na stálých distribučních místech.

Co byla Red Action Red Action

(RA) se zformovala v roce 1981 kolem stejnojmenného časopisu. Její hlavní agendou byla přímá konfrontace neonacistů a neofašistů. Širším programem byl socialismus a třídní pohled na společnost. Hlavní zásluhy za rozsáhlý a militantní boj proti fašistům v Británii, který probíhal od 70. let 20. století, připadají právě RA a její rozsáhlé síti antifašistických militantů. I když RA měla dlouhodobého partnera v boji, anarchistickou organizaci Direct Action Movement (DAM), která byla společně s RA hlavním aktérem v pozdějším zformování Antifascist Action, tak nejvytrvaleji a nejpočetněji se na pouličním antifašismu podílela právě RA. Jak přiznává K. Bulstreet, člen DAM, v knize Buď zlý na svého nácka: „Z objektivního hlediska musím přiznat, že většina zásluh za militantní antifašismus v 80. a 90. letech patří Red Action. Díky Red Action byla v roce 1985 vytvořena iniciativa AFA, jež spojila DAM, RA a některé další levicové skupiny a jednotlivce. Red Action vyvolávala hrůzu mezi britskými fašisty již dlouhá léta předtím, než jsem se přidal já, a pokračuje v této tradici i poté, co jsem přestal být aktivní. Nemohu říci, že bych souhlasil se všemi jejich zásadami, ale vždy je budu obdivovat za jejich antifašistickou odvahu a oddanost věci.“ (Bulstreet, 2001; str.9; dostupné na online na jaime.cz)

Většina původních členů RA pocházela z britské trockistické strany Socialist Workers Party (SWP), z níž ovšem byli někteří na začátku 80. let vyloučeni. SWP tak reagovala na nekontrolovatelný živel militantních antifašistů, kteří nabourávali mocenskou dominanci vedení a často se vzpírali iracionálním rozkazům ústředního výboru. SWP tedy k potlačení radikálních antifašistů, kteří byli mimo její kontrolu, rozpoutala kampaň proti tzv. squaddismu (squad – angl. jednotka), jak dosud SWP militantní antifašismus označuje. Pozdější členové RA byli vyloučeni pod záminkou rasistického, sexistického a násilného chování, jehož se měli dopustit. Současně s tím SWP udělala revizi antifašismu ve své agendě, když zdůraznila klíčový význam masového antifašistického hnutí a popřela vhodnost násilné konfrontace fašistů. RA vždy zdůrazňovala svůj třídní pohled na věc, zatímco různé lidskoprávní a široké platformy antirasistických a antifašistických iniciativ se zaměřovaly na rasismus a propagovaly politiku identit. RA argumentovala, že je nutné svoji pozornost zaměřit na dělnickou třídu, která je nejčastějším zdrojem rekrutů pro neofašistické organizace, a vyhnout se posilování etnických linií, které dělnickou třídu rozdělují.

Zdroj: Sean Birchell: Beating the Fascist, Londýn: Freedom Press, 2010

Příběh Antifašistické akce

Předloni vyšla ve Velké Británii kniha prozaicky pojmenovaná Beating the Fascist: The Untold Story of Antifascist Action. Jde o velmi významný počin na poli mapování antifašistické historie, i když jak sám autor (resp. kolektiv autorů) přiznává, je psán z jednoho pohledu – pohledu členů Red Action. Kniha komplexně hodnotí více než 30 let pouličního boje s fašisty a snaží se čtenáři přinést i vhled do potřebného dobového a politického kontextu. Právě charakter militantního antifašismu nám napoví víc i o charakteru knihy. Většinu tvoří akční, brutální a napínavé přímé akce a střety z demonstrací. V knížce narazíte na detailní popisy bitev, včetně jedné z nejznámějších, „bitvy o stanici Waterloo“, během které se antifašistům povedlo řádně prohnat a poslat do nemocnice většinu neonacistů chystajících se na londýnský koncert organizace Blood and Honour. Nechybí ale ani veselé historky o trampotách Iana Stuarta, jemuž antifašisté řádně znepříjemňovali život. Stuart, jedna z nejvýznamnějších postav celého neonacistického hnutí, si nezapomněl postěžovat na árijské problémy jednomu novináři: „Mluví rudí o občanských svobodách? Já si nemůžu jít ani nikde tady nakoupit, protože komouši řekli prodavačům, ať mě neobsluhují. Jediný, co mi něco prodají, jsou Asiati...“

Ovšem neméně důležitou část knihy tvoří politické pozadí antifašistických bitev. Autor se snaží čtenáři přiblížit analýzy vývoje neofašistického/neonacistického hnutí z pohledu tehdejších členů AFA, ale i ostatních zainteresovaných organizací, ať už liberálního, nebo radikálně levicového politického zaměření. V několika kapitolách se také snaží vysvětlit často propastný rozdíl mezi vnímáním problému fašistů mezi AFA a ostatními. Radikální levice např. v podobě SWP často problém fašistů ignorovala a nepovažovala je za reálnou hrozbu, i když byly několikrát napadány právě její akce. Liberální část antifašistického hnutí v čele se známým časopisem věnujícím se monitoringu Searchlight naopak často hrozbu krajní pravice přeceňovala; v knize je zmíněn příklad organizace Combat 18, která ač nebyla schopná se reálně na ulici vyrovnat militantním antifašistům, byla ze strany Searchlight často zmiňována v médiích s až hysterickým tónem a byl zvýrazňován její teroristický charakter. Zajímavým dokreslením pohledů je pak citování fašistických zinů, časopisů a představitelů, což dotváří relativně komplexní obrázek o vnímání antifašismu v té době.

Bezesporu palčivým problém, který vyplývá z výše řečeného, byla pro britskou AFA její politická izolace, jíž se sice někdy dařilo prolomit, ale v konečném důsledku většinou zůstávali členové a členky AFA osamocení. Liberálové se distancovali od jejich prostředků i od jejich vidění problémů, ostatní radikální levičáci volali po masovém hnutí a média si dala pečlivou práci s vykreslováním antifašistů jako „znepřáteleného teroristického gangu“. Tato izolace se pak nejčastěji projevila ve chvílích, kdy byli militanti terčem státní represe, které pak nakonec museli čelit sami bez pomoci nebo solidarity širšího antifašistického/antirasistického hnutí. Podobných sporných témat o podobě, cílech a politickém pozadí antifašismu přináší kniha několik a právě ony mohou být přínosné pro čtenáře při hodnocení nebo uvažování o prostředcích a směřování antifašistického hnutí. Z mého pohledu nelze knize nic vytknout; možná jediným rušivým momentem je zasazování popisů bitev do pasáží, kde se mluví o kontextu hnutí, což občas narušuje jinak jasnou linii argumentace. I když knihu u nás neseženete a budete si muset připlatit za poštovné z Velké Británie, tak její pořízení určitě stojí za to.ámeček>

Sean Birchall: Beating the Fascist.

The Untold Story of Antifascist Action

(Freedom Press, 2010)