Skutečné ohrožení pro svobodu a rovnost nepřichází od „extremistů“, ale od „slušných lidí“. Bátora a Joch už dnes představují náhražkové téma. Přicházejí útoky na cizince a Romy, rámování médií či kariérní postup méně viditelných ultrakonzervativců na vysoké posty.
Ozvat se proti kariérnímu postupu reprezentanta nacionalistické a rasistické politiky s druhorepublikovými vzory i způsoby bylo namístě – dvojnásob jedná-li se o ministerstvo školství. Fascinace jedním postfašistou nám ale zastírá podstatnější věci. Jejich indikátorem je fakt, že v řadě zemí západní Evropy značně posílila krajní pravice – v České republice ne. Vandas and his boys jsou stále na okraji, nikdo z popela zatím nevzkřísil nějakou obdobu Sládkových republikánů. Jsme svědky něčeho horšího – poptávku po krajní pravici je schopen saturovat hlavní proud. Ať už politický nebo mediální.
To, co nám hrozí, patrně není „nástup extremistů“, ale posun mainstreamu. Fašizace společnosti nemusí přijít od těch, kteří hajlují, mávají vlajkami s hákovým křížem či případně chválí knihy prvorepublikových antisemitů. Mnohem nebezpečnější je rostoucí agresivita mainstreamu, ideologický fanatismus a hledání nepřátel tak, jak se rozšiřuje mezi „slušnými lidmi“, stejně jako nástup konzervativců tvrdé linie na skutečně důležité posty. Rozeznávacími znaky nového ohrožení pro svobodu a rovnost nebude přihlášení se k minulým vzorům a symbolům, ale, jak nedávno připomněl Václav Bělohradský, spíše umístění na F-scale, škále hodnot spojených s fašizací, již ve čtyřicátých letech vypracoval kolektiv autorů kolem Theodora W. Adorna v knize Autoritářská osobnost. Připomeňme si, že mezi devíti body této škály měřící náchylnost k hodnotám vymezujícím fašizující psychologii patřil hned na prvním místě „konvencionalismus“, vymezený jako „rigidní lpění na konvenčních hodnotách střední třídy“. Následují například „poddajnost vůči autoritám“ či „autoritářská agrese – tendence k vyhledávání, odsuzování, zavrhování a trestání lidí, kteří narušují konvenční hodnoty“, „odpor k subjektivnímu, imaginativnímu a útlocitnému“, ale také cynismus, sklon k projekcím a stereotypům.
Migrační politika – vzor Kuvajt
Podnikatel Tomio Okamura proslul provokativními názory rýmujícími se nezřídka s klasickou ultrapravicí. Názory fašizujícího blogera, jakých je koneckonců plný internet a zejména stránky typu blog.idnes.cz, nečiní zajímavějším ani autorovo bohatství, ale až pozornost, jíž si získávají. Okamura je kdožvíproč často citován, jeho články vycházejí i v Literárních novinách, které druhdy měly více vkusu. A, což je ještě mnohem podstatnější, pro své názory na problematiku migrace si získal spojence v předsedovi poslaneckého klubu TOP 09 Petru Gazdíkovi, který jej podle Parlamentních listů vtahuje do diskusí nad novelou cizineckého zákona. A jaké že jsou ony Okamurovy názory, které mají být součástí diskuse o novém zákonu?
Okamura navrhuje inspirovat se Kuvajtem a Spojenými arabskými emiráty, tedy státy s privilegovaným domácím obyvatelstvem a bezprávnými, vykořisťovanými gastarbeitery. Ve zkratce řečeno: Dokud jsi přínosný pro společnost, můžeš tu zůstat. Když přestaneš, táhni. Posuzování přínosu má být založeno na cizincově bohatství a výši jeho příjmů (který by se prověřoval i zpětně); jen ti nejbohatší by mohli získat trvalý pobyt. Ten by totiž byl pouze za správní poplatek „v řádu minimálně kolem milionu korun“. Občanství by pak bylo vyhrazeno jen pro naprosté výjimky.
Tyto vize nepronáší nějaký ultrapravicový blábolil, ale viceprezident Asociace cestovních kanceláří. Navíc, mají-li Parlamentní listy pravdu, minimálně pro část těchto představ získal podporu významného představitele politické strany, která se rozhodla hrát v koalici roli liberální, zásadové a protifašistické síly. Můžeme tedy jen očekávat, co se z Okamurových fantasmagorií reálně projeví v novele cizineckého zákona (do níž ostatně mluví další, mlčenlivější síly, které si přejí udělat z cizinců bezprávnou pracovní sílu, která je „k dispozici“, ale zároveň „nemá nárok“) a jak moc přispěje uvolňování podobných vizí „kuvajtské cesty“ do veřejného prostoru k legitimizaci reálných omezení svobody pohybu a přesidlování, v dalším uzavírání české společnosti a v posilování strachů před cizím.
Státní správa – Jochovi vysoce postavení spřízněnci
Nástup Romana Jocha, dlouholetého šéfa ultrakonzervativní ideologické lobby Občanský institut, do pozice poradce premiéra pro lidská práva a zahraniční politiku vyvolal oprávněný odpor. Poprask okolo tohoto schopného provokatéra ovšem zastínil kariérní vzestup jeho dlouholetých spolupracovníků z Občanského institutu, kteří nikdy neměli potřebu na sebe upozorňovat tak kontroverzními stanovisky, jako jejich bývalý ředitel proslulý obhajobou Pinocheta.
A tak vládní Sekci pro evropské záležitosti vede Vojtěch Belling, druhdy dlouhodobý spolupracovník Občanského institutu. Právě tato sekce formuluje velkou část českých pozic v Evropské unii. Jakou politiku přesně prosazují, se nedozvíme, i proto, že řada unijních dokumentů se projednává v neveřejném režimu. Levicoví a liberální novináři se příliš neptají a netlačí ke zdi. Můžeme se jen dohadovat, jaké asi postoje bývalý Jochův kolega jménem nás všech na evropské úrovni protlačuje. Poslední srpnový den to navíc vypadá, že se právě tento muž stane státním tajemníkem pro Evropskou unii.
Významnou roli získal i Matyáš Zrno – stal se zástupcem vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Na rozdíl od Jocha má tedy přímou roli v exekutivě, navíc je druhým po mírně řečeno zcela nevýrazné zmocněnkyni, která se soudě podle jejích mediálních vyjádření v řadě témat, jež má v agendě, příliš neorientuje. Zrno může podobně jako Joch využít úřadu k redefinici lidských práv, ke zdůrazňování „práv většiny“ či „práv rodiny“ proti právům menšin, žen, sexuálních a rasových menšin apod.
Tak jako Jocha si je přivedl premiér Nečas, který je oba svého času zaměstnával už na ministerstvu práce a sociálních věcí. Nemá smysl prodírat se články Bellinga či Zrna a hledat v nich nějaká skandální vyjádření jochovského typu, nebo podobně jako v případě Bátory pátrat pod drobnohledem, s kým se znají a jestli mezi nimi není nějaký „extremista“. Nedá se jim čelit obvyklou skandalizační rétorikou, která fungovala (a ještě špatně) na Bátoru a Jocha. Zároveň nemáme kritickou investigativní žurnalistiku, která by nám dala přehled o tom, co jim prochází pod prsty v jejich práci vysokých úředníků, jak moc jejich východiska v radikálním křesťanském konzervativismu ovlivní náš život.
Mačeta dává rozhřešení zápalné láhvi
Kam se ostatně dostala vládní obrana lidských práv, nám ukázala nová zmocněnkyně pro tento popelkový obor před pár dny. Na co se vzmohla v reakci na zatím nejvíce znepokojující projev fašizace, reakci české společnosti na projevy násilí na severu Čech? Na poskytnutí rozhovoru, ve kterém redaktorovi iDnes.cz Janu Wirnitzerovi odkývala jednu z nejpitomějších a nejnebezpečnějších ekvivalencí posledních dvaceti let. Vyšel pod názvem: „Nevidím rozdíl mezi mačetou v baru a žháři z Vítkova, říká Šimůnková“ a je opravdu poučným čtením.
O nevalné duchapřítomnosti nové zmocněnkyně výmluvně svědčí to, že jí autor rozhovoru v otázkách formuluje už i odpovědi, které zmocněnkyně bez obtíží přijímá, a to i tehdy, pokud ví, že jsou manipulativní.
Otázka: „Je podle vás rozdíl mezi žhářským útokem ve Vítkově, jehož pachatelé byli odsouzeni pro pokus o vraždu, a sekáním mačetou do hlavy neozbrojeného, nebránícího se člověka? Ten je totiž vyšetřován ‚jen‘ jako ublížení na zdraví.“
Odpověď: „V konečném důsledku rozdíl nevidím. Obojí jsou neomluvitelné brutální činy, které si zaslouží nejtvrdší tresty. Jediný rozdíl je, že vítkovští žháři útoky předem chladnokrevně naplánovali a provedli, cílem byla rodina s malým dítětem, což asi předvídali. V Novém Boru dlouhodobé plánování útoku chybělo, šlo o okamžitou neadekvátní reakci. Ale v konečném důsledku je to v zásadě stejné.“
Vládní zmocněnkyně je sice schopna popsat velkou část rozdílu mezi pokusem o úkladnou vraždu na spící rodině a napadením návštěvníků herny (jakkoli brutálním). Toto sdělení ale na začátku i na konci zarámuje „v konečném důsledku v zásadě“ souhlasem s manipulativně položenou otázkou. Souhlasem, který navozuje ekvivalenci. „Jejich“ strana má „Natálku“, „naše“ strana má mačetu. Jsme si kvit, jako by chtěla média a paní zmocněnkyně simulovat. Netřeba se „Romům“ za cokoli omlouvat, netřeba vidět rasismus, jemuž dennodenně čelí. „Oni“ jsou stejně špatní jako ti nejhorší z „nás“. Druhého dne tuto manipulaci skutečnosti po panu redaktorovi a své zmocněnkyni zopakoval i premiér Nečas.
Symetrizace obou situací není falešná jen kvůli odlišné povaze útoků. Falšuje především kontext. Jistě, mezi bílými Čechy i mezi Romy existují násilníci, hospodští rváči a brutální tlupy. Jistě se u nich vyskytují protiromské i protičeské postoje a nadávky. Navíc zde ale existuje hnutí bílých Čechů, kteří se politicky organizují na rasistických platformách, přičemž někteří z nich usilují o genocidu Romů v budoucnu a jejich zastrašování, napadání nebo dokonce vraždění již dnes. Žádné takové hnutí na „romské straně“ není, i když by se jeho vzniku mezi mladými ve vyloučených lokalitách nedalo vůbec divit. I proto nikdy nedošlo k tomu, že by nějaká romská rasistická bojůvka hodila do okna české rodiny zápalnou láhev jen proto, že to je česká rodina – zatímco Romové se analogické situace obávat mohou. Uvědomují si to Wirnitzer, Šimůnková a Nečas?
Kořeny hněvu
Na další zhoršování již tak nevalné situace chudých rodin, mezi něž patří také velká část rodin romských, upozornil jako jeden z mála Jiří Paroubek. Ten ve svém článku Tři měsíce, jež Romům změnily svět upozornil na to, že kroky vlády znamenaly pro řadu rodin výpadek v příjmech až o sedm tisíc korun měsíčně. Pro novináře dělajícího rozhovor s vládní zmocněnkyní pro lidská práva to ovšem není téma. Jej i zmocněnkyni zajímá jedině nepříliš šťastná formulace v Paroubkově článku, která hovoří o sociálních dávkách jako o prostředku k zajištění bezpečnosti. To jim totiž umožní celou debatu přerámovat.
Otázka: „Expředseda sociální demokracie Jiří Paroubek před několika dny napsal: ‚Spravedlivě vyplácené sociální dávky – to přece není jen podpora flákačů. Společnost si jimi kromě jiného také může zajišťovat bezpečí. Díky nim můžeme jít večer z kina pěšky, máme možnost volně parkovat auta u chodníků.‘ Souhlasíte s takovým výkladem?“
Odpověď: „Ta věta působí tak trochu, jako by sociální dávky byly určitým obnosem, který společnost a slušní lidé platí potenciálním zločincům a kriminálníkům za to, že nebudou páchat kriminální činy. To mi přijde trošku nadnesené, s tím souhlasit nemohu. Účel sociálních dávek je naprosto jiný, než že by měly odrazovat od trestné činnosti.“
Otázka: „Používáte slova ‚trošku nadnesené‘, ale vlastně tím říkáte, že sociální dávky nejsou výpalné.“
Odpověď: „Ano.“
Nejen, že zde opět vidíme novináře v půvabné roli nápovědy, která před zraky čtenářů vysvětluje vysoké vládní úřednici, co si vlastně myslí. Obě strany především smetou otázku souvislosti sociálních dávek a příčin zločinnosti a použijí Paroubkův argument proti chudým. Je to už podruhé za necelé dva roky, co jsou příjemci sociálních dávek líčeni jako bezpečnostní hrozba. Nejprve byli před volbami vykreslováni jako příčina dluhu, který nás zatáhne do Řecka, krize a bankrotu. Nyní jsou líčeni jako někdo, kdo si na „společnosti a slušných lidech“ vymáhá „výpalné“. Proti „společnosti“ a „slušným lidem“ stojí „potenciální zločinci a kriminálníci“, kterým se má platit „výpalné“. Celá tato rétorika poukazuje k jedinému: místo přemýšlení o problémech chudých se budeme bavit o problémech, které chudí údajně vytvářejí svou pouhou existencí.
Samozřejmě, sociální dávky nejsou řešením, jen udržováním problému v omezených mezích. Co ale řešením je? Dnešní situace chudých, vyloučených a „nepřizpůsobivých“ nespadla z nebe. Všichni přece velmi dobře vědí, kde má kořeny. Ztráta práce, která Romy masivně postihla na počátku devadesátých let. Masivní rasismus, s nímž se potýkají dennodenně. Nástup mafiozních struktur, pro které je situace vytěsnění a tlaku skvělou živnou půdou. To vše má společného jmenovatele – budování rozvinuté třídní společnosti. tedy společnosti, v níž ekonomická pozice předurčuje celou řadu šancí a překládá se zcela samozřejmě do toho, kdo kde bydlí, jakou má lékařskou péči, na jaký stupeň vzdělání dosáhne a v jaké kvalitě. Nerozhoduje výkon, ale původ. Jestliže jsme z minulého režimu zdědili značnou míru sociální rovnosti, kterou Klaus z pragmatických důvodů (aby byl klid na prvotní akumulaci kapitálu, tedy fázi číslo jedna v budování rozvinuté třídní společnosti) konzervoval, dnes je třeba návrat k „normálu“, v němž se bohatým přidává a chudým ubírá.
Vznik ghett a vytlačování chudých do okrajových částí měst je prostorovým aspektem budování normálního, soukromého kapitalismu, jehož logickou součástí je vymístění chudých. Praha velkou část svých Romů vytěsnila do různých Janovů a jiných míst, kde je vydala všanc mafiím a sociálním problémům, jejich sousedy pak rozličným problémům soužití. Pouhé vyjíždění v roli aktivistů, kteří budou na místní skandovat, že jsou rasisti, patrně ničemu nepomůže a stane se jen variantou Nečasova posílání těžkooděnců a hysterického křiku o tom, že klidně pošle do ulic polovinu policejního prezídia. Obojí je totiž mixem pokrytectví a bezradnosti. Nebyli jsme schopni pojmenovat realitní firmy, které Romy z Prahy vystěhovaly, ani jejich ekonomickým tlakem vyvolanému exodu zabránit. Nebyli jsme schopni pojmenovat lichvářské formy a mafiozní struktury, které se na jejich bídě přiživují. Nejsme schopni zorganizovat kampaň za jejich vyvlastnění a přesměrování získaných prostředků do vyloučených komunit. Za zavření heren a jejich nahrazení zajímavou nabídkou pro mládež, která neví, co s volným časem. Za nalezení důstojné práce pro vyloučené. Není divu, že pouze bezradně přihlížíme.
Několik násilných incidentů, jakkoli brutálních, by těžko mohlo být roznětkou pro podobnou morální paniku, nebýt ostrého a zcela matoucího světla nedávných londýnských nepokojů. Jedny z mála zajímavých reakcí v českém jazyce bylo možné číst na okrajovém anarchistickém blogu (viz zde a zde a zde a zejména zde), lze jim vytknout snad jen to, že si autor poněkud ulehčuje práci opomenutím analýzy gangů, které zřejmě bohužel ve většině případů nejsou nositeli emancipace, ale spíše vyhrocenější a brutálnější nápodobou autoritářských a kapitalistických vztahů. Buď jak buď, vystihuje jádro problému – tím není Cameronův „úpadek morálky“, ani vpád cizáckých barbarů do civilizace. Je jím Janem Kellerem a dalšími i v českém kontextu skvěle popsaný nástup sociální nesouměřitelnosti, společnost béčkového vzdělání, béčkových šancí, béčkových možností – zkrátka běčkových životů pro jaksi „béčkové“ lidi. Je jím třídní společnost, v níž budou starší z nás ještě vzpomínat na některé instituce právem proklínaného normalizačního režimu. Známá, která v Londýně několik let žila, napsala:„Nepokoje mě nepřekvapily, a dokonce schvaluji, jakou formu to nabylo, mladí lidé jsou zoufalí a volají o pomoc... Já tam s těmi lidmi žila a chodila do škol. Po roce života v Anglii (a po pouhém roce studia angličtiny) jsem se rozhodla složit zkoušku z angličtiny GCSE (tou se zde ukončuje základní škola). Jako jediná ve třídě jsem byla cizinec (nenarozená v Anglii) a jako jediná jsem dostala vyznamenání. Ostatní buď vyletěli, nebo jen tak tak prošli s odřenýma ušima. To bylo před šesti lety. Dodnes jsem s některými kamarádka, nikdo z nich nemá job, nikomu z nich se nepodařilo dostat na univerzitu. Všichni šli rozbíjet výlohy. Tenkrát jsem si začala vážit vzdělání, kterého se mi dostalo za komunismu.“
Nemáme tuto empatii k londýnským protestům (která nevylučuje odpor k některým formám násilí). Neumíme je takto vztáhnout k naší vlastní situaci. Umíme protestovat proti korupci a proti Bátorovi. Je to výraz naší bezradnosti.
Slušní lidé: Cikáni do plynu
Video z rumburského rasistického průvodu, tak jak je sestříhala Romea, je silnou výpovědí o stavu naší společnosti. Mělo by se povinně promítat všem středoškolákům a rozebírat v kurzech občanské nauky – pokud by v současném ideologickém klimatu nehrozilo, že se budou inspirovat.
Neonacisté jsou v tomto světě promíšeni s mainstreamem k nerozeznání, jejich puberálně chuligánské skandování Co je, co je, co je co je co je co je odposlouchané z filmu Proč je ostatně mnohem méně démonické než lynčerské upozorňování muže, který působí jako místní občan a žádný neonacista (viz dění po páté minutě záznamu). Zpěv hymny se prolíná s jekotem černý svině! a chcípněte (viz dění po první minutě) – pocit oprávněnosti navozený celonárodní písní se nevylučuje, ale doplňuje se zacílením proti vyloučenému nepříteli. Zdatný holohlavý rasista vyzývající posléze k násilí, konfrontuje poslance Foldynu s jakousi pokleslou verzí ideologie občanské společnosti: Každej na vás sere, proč tady mluvíte? Jste tady zbytečnej! Vypadni pryč! Tady musej občanský sdružení fungovat, lidi musej jet! (viz dění hned na začátku záznamu), aby o chvíli později za potlesku přítomných vyzýval, aby si lidé příště do Varnsdorfu přinesli vidle, lopaty a všechno (těsně před druhou minutou). Autentická občanská společnost v akci… Mladík vykřikující na kameru Normálně bych je někam zavřel a upálil je (těsně před třetí minutou záznamu) se doplňuje s tím, že účastníci kvazipogromistického tažení k domu s romskými obyvateli se opakovaně označují v konfrontačních dialozích s policií jako slušný lidi (viz dění mezi devátou a jedenáctou minutou záznamu). Terče lynče, většina z nich patrně pracující a integrovaní Romové, jsou zastrašeni a plánují odstěhování.
Situaci nelze redukovat na nenávist. „Nikdy jsem neviděl tolik usměvavých a šťastných tváří,“ popisuje atmosféru na akci Míra Brož a cituje dva účastníky: „černý dneska dostanou za uši“ a „dnes se tu bude psát historie“. Rasistické srocení smrdící možností lynče je vnímáno jako takřka extatické vytržení z odcizení a atomizace, jako možnost vyjádřit se a něco změnit. Náhradnímu nepříteli se podupe živý plot za všechno – zejména za jeho cizost a za obavy z vlastní existence v reálném kapitalismu.
Nejistota třídní společnosti vede k návratu k jistotám. Co je jistotou v této zemi? Dědictví národního obrození, paranoidní české „my“ (permanentně někým – Němci, Rakušáky, „Rusáky“ – ohrožené) , předávané z generace na generaci v hodinách českého jazyka a literatury četbou obrozenců, televizí a mnoha dalšími formami. Předpokládaný a nereflektovaný nacionalismus. Jeho nejbližší podobou je návrh některých starostů, aby mohli kontrolovat a omezovat stěhování lidí do „svých“ obcí a měst. Jaké budou jeho další podoby?
Toto „my“ je utvrzované médii. Podívejme se po zhlédnutí videa z rumburského rasistického marše na to, jak o demonstraci informovaly hlavní zpravodajské portály (idnes a novinky). Symptomatické je pojmenování jednotlivých stran – podle iDnes protestovali „lidé“, podle Novinek „nespokojení lidé“ a „nespokojení občané“. Na druhé straně, oproti „lidem“ a „občanům“ stáli „Romové“ a „sociálně slabí“, u Novinek rovnou „nepřizpůsobiví“ (pro česká média zkratka pro označení etnicity i hodnocení v jednom). Z bohatého rejstříku rasistických výkřiků si iDnes všiml pouze ojedinělého „chceme vyhnat cikány“, jinak oba portály informovaly pouze o skandování Češi, Češi… Jak jinak, „lidé“ a „občané“ jsou „Češi“. „Nepřizpůsobiví“, „sociálně slabí“ a „Romové“ stojí proti Čechům. Z pogromistického pochodu je protest proti kriminalitě, legitimní vyjádření nesouhlasu.
Na severu Čech se rozvíjí obrovský konflikt z problémů soužití majících kořeny v neřešených sociálních skluzech rozsáhlých skupin. Možná se tento konflikt rozšíří do celého Česka na křídlech novinových titulků. „Otec dělá mistra na dílně v jednom městě v jižních Čechách, dělaj tam čtyři Romové. Poslední dny furt slyšej od kolegů: Tak co, kdy přijdete s mačetama?“ vyprávěl mi nedávno kamarád. Tak co, jak dlouho asi bude trvat, než se jim chození do této práce zají? Kolik z nich ustojí postoj obdobný tomu, jaký příkladně zaujal Josef Banom?
České „my“ je vždycky ohrožené a vždycky nevinné. Bude ideální potravou pro celou řadu kandidátů politické existence – frontu na ně už teď stojí islamofob Zeman, Bobošíková, hrdý posluchač rasistického Orlíku a dnes předseda KDU-ČSL Bělobrádek, ale jak vidno tak také někteří sociální demokraté, počínaje Jandákem, Foldynou, zvoucím na pódium rasisty (dobře je popsal Karel Dolejší v glose). Republikáni jsou pouze zdivočelí sociální demokraté, říkával kdysi Miloš Zeman. Uvidíme, kolik sociálních demokratů, zejména pak na lokální úrovni, jsou pouzí zpomalení republikáni.
Postavit se do cesty této vlně neumíme. Raději demonstrujeme proti Bátorovi.
Ať žije extremismus
Ve světle těchto posunů v mainstreamu je rituální vymítání jednoho „extremisty“ na ministerstvu školství pověrečným rituálem. Rétorika „extremismu“ je pastí, která zneviditelňuje, že skutečnou hrozbou nejsou okraje-extrémy, ale střední proud.
Nasedá na představu, že „u nás se to stát nemůže“ žijeme přece uprostřed Evropy v jednadvacátém století, poučeni zkušeností totalitarismu, pohrobci fašismu se mohou vyskytovat pouze na okrajích a jsou pod kontrolou… Blablabla. Můžeme si vzpomenout na osmou z Dějinně filozofických tezí Waltera Benjamina, psaných v době triumfu německého nacismu: „Tradice utlačovaných nás učí, že ‚výjimečný stav‘, v němž žijeme, je pravidlem. Musíme dojít k pojmu dějin, jenž tomu odpovídá. Pak se nám objeví, že naším úkolem je přivodit skutečný výjimečný stav; a tím se naše pozice v boji proti fašismu zlepší. Jeho nikoli nejmenší šance spočívá v tom, že jeho odpůrci se s ním střetnou ve jménu pokroku jako historické normy. – Údiv nad tím, že věci, které prožíváme, jsou ve dvacátém století ‚ještě‘ možné, je nefilozofický. Není východiskem poznání, byť i jen poznání toho, že představa o dějinách, v níž má svůj původ, je neudržitelná.“
Údiv nad tím, že je starej fašoun možný „ještě“ v době facebooku a EU, je hloupý přesně tak, jako Benjaminem popsaný údiv nad triumfem Hitlera „ještě“ ve 20. století. „Extrém“, „výjimečný stav“ může být každodenní zakoušenou situací obyvatel vyloučených oblastí a nejen jich. V této situaci je naší povinností přemýšlet o „skutečných výjimečných stavech“, o řešeních, která jsou mimo rámec představitelného. Například o tom, jaké formy vlastnictví a majetku budou prohlášeny za nelegitimní, protože mají zdroj ve zjevném parazitismu na utrpení druhých, a budou zabaveny ke kompenzaci způsobených škod. Úvaha tímto směrem je zcela jistě „extremističtější“ z hlediska současného mainstreamu než cokoli, co kdy řekne či udělá Bátora. Skandalizovat ho jako „extremistu“ znamená zužovat nám samotným prostor politické představivosti. Samozřejmě, ne každý půjde v chytání této rétoriky za slovo tak daleko jako Václav Klaus mladší, který měl tu drzost postavit Bátoru na roveň profesorce Dvořákové pro její členství v minulorežimní KSČ, či jako Jakl, podle něhož by mělo být v případě postihu neonacistických kapel zakázáno také Lenonovo Imagine coby komunistické. Jejich nehoráznosti jsou ale pouhým domýšlením toho, jak skvěle může fašizující se mainstream rétoriku „boje s extremismem“ využít.
Podívat se do tváře fašizaci mainstreamu by vyžadovalo odvahu a politickou imaginaci. Vyžadovalo by to vykročit z postmateriálního ráje, v němž lze, jak svého času demonstroval vstup zelených do Topolánkovy vlády, snít o tom, že zde bude žít v souladu neoliberální lev se zeleným beránkem. Vykročit z ráje, ve kterém nám pak blonďatý pohodář Tomáš Sedláček vysvětlí, že se tak nějak všichni máme až moc dobře, a tak nám neuškodí, když si tak nějak všichni utáhneme opasky (jinými slovy, přeloží havlovskou a zelenou moralistní kritiku konzumu do klausovských a kalouskovských řešení). Vyžadovalo by to projít peklem třídní analýzy. Takže raději demonstrujme proti Bátorovi, je to intelektuálně pohodlnější a politicky bezpečnější. Milujme Bátoru svého jako sebe samé, beránku náš, vykoupíš hříchy naše. Amen.
Ondřej Slačálek.
Originál článku vyšel v Deníku Referendum