Lev Molotkov byl vůdcem buňky NSO-Sever, patřící do ruské nacionalistické organizace Národně socialistické společenství, založené v roce 2004. NSO-Sever byla nejkrvavější ruská neonacistická skupina, jejíž případ se dostal až před soud. Jejím členům bylo dokázáno 28 vražd a 50 napadení. V červenci 2011 dostalo pět z třinácti obžalovaných doživotní trest.
Lev Molotkov se narodil 22. listopadu 1981 ve městě Zagorsk (dnes Sergijev Posad) nedaleko Moskvy. Podle vzpomínek jeho učitelů věnoval od dětství pozornost exaktním vědám. Byl to pilný, poslušný žák s poctivým přístupem k učení, od kterého spolužáci opisovali domácí úkoly z matematiky a fyziky. Od páté třídy chodil do radioamatérského kroužku. Podle slov jeho pozdějšího profesora byl Molotkov opravdu nadaný, velmi bystrý, „časem se dokonce zapojil do diskuse, v níž argumentačně dokázal učiteli svůj názor“. Počátkem tisíciletí dokončil Moskevskou státní univerzitu geodézie a kartografie. Vysokoškolský profesor Parvuljusov, na jehož katedře v době studií Molotkov zároveň pracoval s počítači, ho charakterizoval jako „počítačového génia“. Po skončení univerzity si Molotkov sehnal práci IT administrátora a v době svého zatčení pracoval zároveň v několika moskevských komerčních firmách.
Lev Molotkov u soudu.
V roce 2005 se Lev Molotkov přidal k hnutí Alexandra Barkašova Ruská národní jednota (Русское национальное единство, RNE). Stalo se to podle jeho slov po přečtení knihy Grigorije Klimova Pátá kolona v SSSR. O činnosti Molotkova v RNE se toho moc neví. Jak sám řekl, věnoval se rozdávání a výlepu agitačních materiálů. Přesto je známa jedna z epizod tohoto období, která je s ním spojená: 9. května 2005 odjel Molotkov do Moskvy na akci k svátku Dne vítězství a oblékl si na to černou uniformu se stylizovanou svastikou RNE – za což skončil na policejní služebně. Podruhé byl zadržen v době soudu s neonacistou Maximem „Tesákem“ Marcinkevičem (vůdcem skupiny Format-18). Molotkov ho chtěl podpořit a napsal hesla na budovu soudu a do podchodu na třídě Rudé armády. Doplatil na neopatrnost, protože nepředpokládal, že stánek v podchodu, kde se prodávaly videonahrávky, byl opatřen kamerou. Byl odsouzen za vandalismus. Pak se jeho jméno objevilo v souvislosti s podpálením muslimské modlitebny v Dolgokukujevské ulici 1. ledna 2008. Brzy nato byl zatčen mladík, který podle verze vyšetřovatelů hodil na budovu lahev se zápalnou směsí. Ukázalo se, že jde o rodáka z města Sergijev Posad Artěma Garbora, kterého přivedl mezi neonacisty právě Molotkov. Garbor vyšetřovatelům řekl, že k zapálení modlitebny ho přemluvil Molotkov, ale kategoricky to odmítl uvést do protokolu. Odsouzen byl tedy jen on.
Když byla RNE zakázána, Molotkov přešel do Ruské národní fronty a v roce 2007 vstoupil do Národně socialistického společenství (Национал-социалистическое общество, NSO) Dmitrije Rumjanceva. Podle Rumjanceva k tomu došlo v Ústředním domě novinářů v době setkání „všech velitelů nacionalistických organizací kvůli projednání otázek rozvoje nacionalismu v Rusku“. Rumjancev se tam dostal do konfliktu s některými účastníky setkání, který přešel ve rvačku. Při téhle příhodě se Molotkov přidal na Rumjancevovu stranu.
Dmitrij Rumjancev
Zakladatel NSO Dmitrij Rumjancev se narodil v Moskvě v roce 1965. Studoval Moskevský ekonomicko-statistický institut. Sloužil v armádě, kde podle vlastních slov pochopil lež komunistické propagandy o přátelství sovětských národů. Brzy po návratu z vojenské služby si přečetl Hitlerův Mein Kampf a dospěl k závěru, že v knize představený systém hodnot mu vyhovuje. V roce 2000 spoluzakládal Slovanský svaz. V letech 2000 až 2003 pracoval jako vedoucí redaktor nakladatelství Infra-M, 2003 až 2004 byl šéfem vydavatelského útvaru obchodní skupiny Logos. V roce 2004 založil NSO. V návrhu programu bylo uvedeno, že Rusové jsou jediným hlavním národem na celém území Velikého Ruska, kam se musí začlenit všechna „ruská území“. Právem rozhodovat ve vládě a v zákonodárných orgánech musí disponovat jen Rusové. Migranti musí žít ve zvláštních táborech bez práva na volný pohyb v zemi. V armádě musí sloužit jen Rusové. Podniky cizinců musí být znárodněny. Redaktory všech ruskojazyčných médií musí být Rusové. Zákon pečující o praktický „celosvětový pořádek“ musí být nahrazen tradičním ruským právem. NSO v klidu existovalo několik let, dokud nebylo v září 2007 proti Rumjancevovi zahájeno trestní řízení kvůli extremistickým výrokům. Po něm vybídl své spolubojovníky, aby používali legální metody, ti ho ale nepodpořili, a tak oznámil, že z NSO vystupuje. V květnu 2008 byl odsouzen na jeden rok podmínečně. Svědčil při procesech proti svým bývalým spolubojovníkům. Své jednání omlouval tím, že si nepřeje sedět za cizí zločiny. Na to jeho bývalí kamarádi, mezi nimiž byl Tesák Marcinkevič a členové NSO-Sever, odpověděli dopisem, v němž říkali:
Maxim „Adolf“ Bazylev
Po odchodu Rumjanceva se vůdcem organizace stal nazi skinhead Maxim „Adolf“ Bazylev. Podle výpovědi Rumjanceva právě Bazylev na shromáždění v dubnu 2008 prohlásil, že cesta legálního politického boje není správná a že jediná cesta, která může přivést NSO k moci, je přímý pouliční teror. Podle Rumjanceva pronesl Bazylev výzvu, aby „tuhle zemi pokryli mrtvolami“ A slavnostně prý prohlásil: „NSO se musí stát nejradikálnější organizací, která nastaví směr všeho nacionalistického a národně socialistického hnutí, musí se stát následováníhodným příkladem, musí zažehnout totální teroristickou válku“. Bazylev byl zatčen v březnu 2009 pro podezření z účasti na několika vraždách. Podle oficiální verze spáchal sebevraždu ve vazbě na Petrovce 27. března 2009. Mnozí o oficiální verzi pochybují a domnívají se, že Bazylev mohl být odstraněn lidmi podporujícími NSO – na jeho účtech bylo objeveno 200 milionů rublů (asi 120 milionů korun), o jejichž původu už nestihl vypovídat. Řadovým členům organizace chodilo na účty od 2000 do 25 000 rublů měsíčně. Rumjancev v chatu s anonymním spolubojovníkem na svém webu Pravé zprávy (Правые новости) zmiňuje ještě jinou verzi smrti Bazyleva:
Znal všechny podrobnosti kolem těch kartiček, byl jedním z klíčových lidí v tom systému. Myslím, že policajti a tajní neměli důvod ho zabíjet – naopak potřebovali z něj vytáhnout všechny informace. Ale pro ty, co stáli za projektem kartiček, bylo hodně nebezpečné, kdyby se Adolf podřekl. Myslím, že když máš prachy, není zas tak těžké zbavit se člověka dokonce ve vazbě na Petrovce.
Přitom na ně nikdo ani nepomyslí, protože všichni budou myslet, že jde jen o extremismus.
Adolf byl ve spojení přímo s majitelem Schodněnské. Všichni vědí, kdo to je – Gricaj.
anonym: Takový malý zvíře?
Dmitrej: Podle všeho Gricaj není malý zvíře, jestli ho tajní nemůžou dostat. Něco v tom je.
V chatu zmíněný Gricaj je podnikatel Maxim Gricaj, prezident Všeruské veřejné organizace invalidů Fakel (Pochodeň) a šéf národně-vlastenecké organizace Ruská společnost. Dal NSO k dispozici kancelář ve své budově ve Schodněnské uličce. Ředitel výzkumně výrobního kolektivu Pomocník s.r.o. Anatolij Šer (v době vzniku tohoto textu zemřel za nevyjasněných okolností), který podle svého vyjádření přišel o budovu kvůli bezohlednosti Gricaje, na svém blogu odkrývá postupy s kartičkami:
Pak se peníze převedly z karet. Majitelé karet za peníze údajně kupovali všechno možné, jako třeba brambory za 300 rublů, a podepisovali smlouvu, že přijali brambory za 3 miliony rublů měsíčně, za což dostali svého půl procenta z částky. Šer uvádí příklad takové operace s kartičkami, získaný z policejních protokolů:
Molotkov v NSO začal tím, čemu se věnoval i v jiných nacionalistických organizacích – rozdáváním letáků a agitačních materiálů. Hodně jezdil do menších měst. Brzy se dostal mezi velitele – stanul v čele buňky NSO-Sever. Podle Rumjanceva byl „Molotkov talentovaným organizátorem a propagandistou; za svoje peníze koupil tiskárny, na kterých tiskl letáky, které pak šířil“ Rumjancev v něm viděl politického šéfa, proto došel k závěru, že Molotkov může vést buňku NSO. Později u soudu Rumjancev Molotkova úplně „potopil“, když například řekl: „Kdyby zde přítomní viděli Molotkova na schůzích NSO, velice by se divili. Teď se tu snaží působit jako tichý a skromný, ale tehdy byl velmi agresivním národním socialistou, dobrým organizátorem, vytrvalým při uskutečňování svých cílů.“
Molotkov jako velitel buňky odpovídal za organizaci akcí a za členské příspěvky: členové skupiny platili od tří set rublů měsíčně výše. Peníze šly do pokladny organizace, a to i na přípravu kandidatury lídra NSO do voleb do Státní dumy [dolní komory Federálního shromáždění Ruské federace]. Hodně času trávil fyzickou přípravou. Jak napsala Komsomolská pravda, „běhal kros a denně pět hodin trénoval bodnutí nožem do krční tepny“ Pořídil si snoubenku, která sdílela jeho politické názory, chystal se oženit. O tom, jak probíhal Molotkovovův přechod mezi militanty, v už zmíněném chatu mluví Dmitrij Rumjancev:
„V listopadu jsme se rozhodli jít do voleb. Hrozně se chtěl stát poslancem. Když se volby zasekly, přesněji skoro nikdo se nezaregistroval kromě Saši [Šojka], zřejmě Adolf začal za mými zády říkat: je to všechno kravina, potřebujeme to, co bylo v dopise NSPR… [prohlášení tzv. Národně socialistické strany Ruska k vraždě Dagestánce a Tádžika]. A Molotkov byl dost fanatický. Tak jsem se tomu přemlouvání podřídil. To je jasné. Viděl jsi v létě 2007 video s popravou Tádžika a Dagestánce? Potom se na kavkazcenter.com objevil blábol, kde se označili za bojové křídlo NSO, žádali, aby Putin odešel z politiky a Rumjancev byl jmenován premiérem. Pak všechno utichlo.
V lednu nebo v únoru, už nevím přesně, 2008 se objevil dopis NSPR. Takový ohromný pamflet, kde se celkem správně všechno potvrzuje. A shrnuje se tam: je třeba zabíjet co nejvíc, a především důstojníky tajných služeb, ministerstva vnitra atd. Tenhle dopis silně rozvířil situaci. I v NSO. Bazylevovi se přímo rozzářily oči.
Třeba: ,Rumjancev je pro nějaké volby, jenže nás do voleb nepouštějí a nepustí. Přečtěte si ale dopis – tam je všechno napsáno jasně a dobře.‘ Hodně pravičáků ten dopis na fórech probíralo.
Na konci roku 2007 byl Bazylev jako utržený ze řetězu a dál se to stupňovalo. Ale jedna věc je něco schvalovat, a druhá přímo to organizovat. Věděl jsem, že hodně ostatních ten dopis schvaluje, ale když sebrali Molotkova, byl to pro mě šok. To jsem si nedokázal ani představit.“
Lev Molotkov se soudní eskortou.
Molotkovova brigáda fungovala v ilegalitě, měla různé konspirační byty. Jezdili do Moskvy, zabíjeli lidi, kteří nebyli místní. Podle údajů z vyšetřování provedli více než padesát útoků, zabili dvacet osm lidí. Na stopu se jim policie dostala v létě 2008. Podle molotkovců je udal zrádce nastrčený kriminálkou Nikolaj Melnik. Melnik byl známým Molotkova – podle Molotkova se seznámili dva roky předtím v sídle Svazu spisovatelů na přednáškách o nacionalismu, organizovaných žurnalistou Sevasťjanovem. Melnik poprosil Molotkova, jestli by u něho mohl nějakou dobu bydlet, a navrhl mu, že budou společně podnikat. Na doporučení Molotkova mu počáteční kapitál půjčil Bazylev. Melnik slíbil, že v budoucnu bude finančně podporovat NSO. V průběhu vyšetřování členové Molotkovovy bandy vytahovali různé verze vraždy Melnika. Podle jedné z verzí vzkázal, že ho mají zabít, Bazylev přes Molotkova. Podle jiné se ho rozhodl zabít Tamamšev, odpovědný v NSO-Sever za bezpečnost, když mu Melnik navrhl, aby zabili ostatní členy skupiny a obrali organizaci o peníze. Došli prý k závěru, že Melnik je provokatér, a zabili ho, ale bylo pozdě. Podle advokáta jednoho z molotkovců „byla první otázka, kterou jim policie položila, kde je Melnik“. Odpověděli jim: „Ten práskač leží pod stromem, pojďte, ukážeme vám ho.“ Molotkov a jeho spolubojovníci Vladislav Tamamšev, Sergej Jurov a Konstantin Nikiforenko byli zatčeni ve svém bytě 22. července 2008. Při zatčení kladl Tamamšev odpor a zranil nožem jednoho příslušníka FSB. Jak zatýkání proběhlo, zeširoka vyprávěl u soudu Jurov:
„V noci z 21. na 22. července 2008 zhruba kolem jedné jsem uslyšel, jak na dveře našeho bytu někdo bouchá. Šel jsem ke dveřím a zeptal se, kdo je tam. Odpověď byla nezřetelná, připomínala opilecké blábolení. Slyšel jsem: Dej mi vodku! V tu chvíli ke mně do předsíně přišli Molotkov, Nikiforenko a Tamamšev. Zavolal jsem přes dveře: Jakou vodku, chlape? Určitě sis spletl dveře. On ale pořád naléhal a řekl, že když jeho prosbě nevyhovíme, vypne nám světlo. V tu chvíli zhaslo světlo, přitom na schodišti světlo nebylo. Začal jsem se obouvat a řekl jsem klukům, že si to s tím alkoholikem vyřídím. Otevřel jsem dveře a zdálo se mi, že je tam spousta lidí. Napadlo mě, že jsou to místní – večer předtím jsem byl na trhu a půjčil nějakému chlápkovi 100 rublů, které jsem před ním vytáhl z peněženky. Říkal jsem si, že když ten člověk viděl u mě v peněžence spoustu peněz, rozhodl se mě okrást, a proto se tu teď tohle všechno děje.
Konstantin Nikiforenko
Snažil jsem se zavřít dveře, ale v tu chvíli se zlomila klika. Kvůli obrovskému tlaku na dveře jsem odletěl do předsíně a do bytu vpadli neznámí lidé, kteří začali všechny mlátit. Tamamšev se začal s někým rvát. Nechápal jsem, co se děje. Začalo se střílet, ale to už jsem byl mimo, protože jsem dostal pár kopanců do hlavy. Střelba, nějaký křik, tma. Potom mi svázali ruce a nohy a na hlavu mi natáhli pytel. Pak mě odtáhli do zadního pokoje, kde jsem viděl svázaného Molotkova (pytel se roztrhl skoro napůl a já viděl zařízení kolem sebe). Při tomhle se nás nikdo na nic neptal. V tu chvíli lidi, co k nám do bytu vtrhli, křičeli něco nesrozumitelného. Viděl jsem, jak Molotkova položili na břicho, přivázali ho kabelem z nějaké cívky, podobné vojenským polním telefonům, a začali s ní točit. Lev začal řvát. Pak mě odtáhli zpátky, blíž ke dveřím, přitom mi něco rozbili o hlavu. Když mě vlekli přes předsíň, viděl jsem Tamamševa, který byl v bezvědomí. Potom mi na hlavu hodili deku. Začal jsem křičet, ať ze mě deku sundají, protože bych se mohl udusit… Pak mi řekli, že jeden z nich byl zraněn, a jestli nepřežije, tak poletíme z balkonu.“
Při prohlídce byly v bytě nalezeny části odpalovacího zařízení. Při výslechu Jurov vypověděl, že členové NSO-Sever chystali výbuch elektrárny ve městě Sergijev Posad (při soudním jednání změnil svou výpověď a řekl, že se chystali jen experimentovat s výbušninou v lese). Protokol z výslechu tu uvedu celý, protože si to podle mě zaslouží:
„Do Moskvy jsem přijel 23. ledna 2008. Pátrali po mně kvůli vraždě spáchané skupinou osob v Nižegorodské oblasti, ve městě Pavlovo. 19. ledna 2008 jsme ji spáchali já, Viktor a Žeňka. Viktor je náš hlavní skinhead v Pavlovu, jeho příjmení neznám, obvykle mu všichni říkají Vitek. Vím o něm, že je mu 19 let a také žije v Pavlovu. Je mi známo, že byl zatčen příslušníky vnitřní správy za vraždu, kterou jsme my tři společně vykonali. S Viktorem jsem se seznámil v létě v roce 2007. Dověděl jsem se, že můj bratr skinhead Artěm Širokov se tehdy seznámil s Viktorem, Žeňkou a dalšími kluky.
Žeňkovo příjmení neznám, má přezdívku Glamur (Půvab). Je mu 20 let a také žije v Pavlovu, číslo bytu si nepamatuji. Je mi známo, že byl zatčen příslušníky vnitřní správy za vraždu, kterou jsme my tři společně provedli.
Sám jsem také skinhead od srpna 2007. Skinhead v mém pojetí je člověk, který miluje svůj národ a je ruským patriotem. Na důkaz své lásky k vlasti jsem společně s Viktorem, Žeňkou a dalšími skinheady chodil na fotbal, na bitky s fanoušky jiných fotbalových klubů, mlátil společně s ostatními kluky lidi neslovanského vzhledu (Kavkazany – ,chače‘). V současnosti jsem členem NSO, národně socialistické organizace. Jsem v ní řadovým bojovníkem, k mým povinnostem patří bezpodmínečné plnění rozkazů mého velení. K takovým rozkazům patří průzkum a uskutečňování akcí. Průzkum, to je vyhledání, prohlídka a nalezení ústupových cest u obchodů, prodejních stánků, aby tam mohly být potom provedeny akce. Akce, to jsou zabití, vyloupení různých obchodů a stánků, ozbrojená přepadení (já jsem obvykle používal pušku se zkrácenou hlavní a plynovou pistoli). Akcemi jsou také teroristické operace, jako například výbuch v elektrárně. Byl jsem při plánování a přípravě této akce, ale provést jsem ji nestihl, protože jsem byl zatčen policií.
Viktor „Vitek“Appolonov
19. ledna 2008 asi v 17 hodin mi volal Viktor a řekl, že bude naléhavá schůzka. Když jsem přišel na schůzku, která se konala u Viktora doma, dozvěděl jsem se, že se ukázalo, že jeden z našich kluků – Ignat s přezdívkou Jogurt – je zrádce. Ignat o nás řekl příslušníkům policie, tj. mluvil o tom, kdo jsme, kde žijeme, jaká máme telefonní čísla. Taky jim řekl o dvou „střílečkách“, kterých jsme se účastnili (jde o setkání s cílem vyjasnění vztahů prostřednictvím bitky s antifašisty a místními autoritami). O tom, co Ignat udělal, jsem se dozvěděl od Viktora a Žeňky. Vitek mi taky řekl, že je třeba Ignata zabít. Potom Vitek zavolal svému známému Koljovi, který nám objednal taxi, jehož řidičem byl ,náš‘ člověk. Odjeli jsme k domu Ignata, řekli mu do telefonu, ať jde ven, strčili ho do auta a odvezli ho do lesa.
Když jsme vystoupili z auta, ušli jsme asi 100 metrů do lesa, zastavili jsme se a Žeňka bodl Ignata do zad nožem. O tom, že má Žeňka s sebou nůž, a o tom, že chce zabít Ignata, jsem věděl předem. Nůž jsem s sebou neměl. Ignat začal křičet, já a Vitek jsme ho srazili na sníh tak, že ležel obličejem dolů, Žeňka ho ještě dvakrát bodnul v oblasti levé lopatky (zjevně ho chtěl bodnout do srdce), ale Ignat se dál bránil, a tak jsem si na něj sedl a držel mu ruku. Vítek řekl, že musíme Ignata podříznout, vzal si Žeňkův nůž a zabodl ho Ignatovi zprava do krku, zhruba tam, kde je krční tepna (vím přesně, kde se nachází krční tepna), potom Vitek nožem otočil a pak ho z rány vytáhl. Ignat ztichnul, já poznal, že zemřel, a vstal jsem z něho. Všichni společně jsme ho odtáhli do rokle vzdálené asi 20 metrů od místa, kde jsme ho zabili, hodili jsme ho do rokle a zaházeli ho větvemi a sněhem. Pak jsme jeli domů. O tom, co se stalo, jsem nikomu neřekl.
21. ledna 2008 mi zavolala Ignatova máma, jejíž jméno jsem neznal, a ptala se mě, jestli jsem Ignata neviděl. Řekl jsem, že ho neznám. Potom mi volal nějaký muž, představil se jako Ignatův bratr a řekl mi, že se musíme sejít. Chtěl, abych mu řekl, kde jsem, že za mnou s přáteli přijede, abychom si promluvili. Odpověděl jsem mu, že jsem u děvčete, a navrhl mu, že se sejdeme večer. Došlo mi, že mi volá policie, a rozhodl jsem se utéct. Tentýž den jsem zavolal svému kurátorovi Dimkovi (přezdívka Krpec), vypadá na dvacet let, je z NSO Nižnij Novgorod, a sdělil jsem mu, co se stalo. Dimka mi řekl, abych za ním přijel.
Potom jsem odjel do Nižního Novgorodu, kde mě Dimka seznámil s velitelem buňky nižegorodské NSO Alexandrem Osipovem (přezdívka Spiritista), vypadá tak na osmnáct let. Osipov se na internetu (přes ICQ) spojil s Maximem Makijenkem (přezdívka Adolf), kterému je tak 28 let, žije v Moskvě, ale kde přesně, to nevím. Makijenko řekl, že musím přijet do Moskvy, tam se sejdeme. 22. ledna 2008 asi v jedenáct večer jsem odjel autobusem do Moskvy. V Moskvě na Kurdském nádraží jsem se setkal s Vladem Tamamševem (přezdívka Gríša), kterého jsem do té doby neznal. Patřil do buňky NSO-Sever a byl v buňce odpovědný za bezpečnost. Tamamšev mě přivezl do města Sergijev Posad, kde jsem se seznámil se Lvem (přezdívka Žora). Nějakou dobu jsme tam žili všichni tři společně, pak se k nám přistěhoval Kosťa (přezdívku měl zvláštní, nemůžu si na ni vzpomenout). Dokud jsme tam bydleli tři, účastnili jsme se různých akcí.
25. ledna 2008 mě vzal Tamamšev „na zkoušku“, při které jsem musel nožem zabít nerusa. Asi v devět večer u metra Babuškinská v Moskvě jsme uviděli mladý pár, vypadali tak na dvacet let, Kyrgyzové. Šli jsme za nimi. Nedaleko metra zahnuli do postranní uličky. Vlad mi řekl: ,Do práce!‘ Vytáhl jsem nůž, který jsem si předtím připravil. Vlad taky vytáhl nůž. Zaútočili jsme na mladý pár Kyrgyzů. Měli na sobě džíny a péřové bundy. Dívka měla červenou bundu, kluk měl tmavou. Vlad začal bodat toho kluka, já jsem několikrát bodl dívku do hrudi a do ramene. Vykřikla a já ji pustil. Vlad tomu klukovi podřízl hrdlo, aby ho zabil. Mně se to nepovedlo a pak jsme utekli. Později jsme na internetu zjistili, že dívka nezemřela. Vlad mi to vyčítal, nadával mi a řekl, že je vždycky nutné napadeného zabít.
16. března 2008 jsme se já, Tamamšev, Druid, Pinzeta a ještě další kluci, které si nepamatuju, bylo nás asi sedmdesát, účastnili akce, při které jsme napadli antifašisty, co šli na koncert v centru Moskvy u stanice metra Kitaj-gorod. Napadli jsme je tam, viděl jsem, jak Vlad zabil jednoho kluka – později jsem na internetu zjistil, že to byl Alexej Krylov.
Asi v květnu 2008 ve městě Krasnoarmejsk v Moskevské oblasti jsme s Tamamševem vyloupili prodejní stánek. Tamamšev měl pušku se zkrácenou hlavní, já plynovou pistoli. Odnesli jsme si 15 tisíc rublů. Nikoho jsme při tom nezabili ani nezmlátili.
Taky v květnu jsme s Tamamševem a Kosťou přepadli poštu v Alexandrově ve Vladimirské oblasti. Tamamšev si vzal pušku se zkrácenou hlavní, já plynovou pistoli a Kosťa nůž. Získali jsme 31 500 rublů. Nikoho jsme nezabili ani nezmlátili.
Vladislav „Gríša“ Tamamšev
Tamamšev se účastnil dalších akcí, při kterých jsem nebyl. Vyprávěl mi, jak někde v Moskvě zabil Ázerbájdžánce. Z internetu jsem se dověděl, že měl u sebe 40 tisíc rublů, které mu Tamamšev z nějakého důvodu nevzal. Tamamšev tam nebyl sám, ale nevím, kdo konkrétně tam s ním byl. Taky mi vyprávěl, jak v zimě spolu s Druidem, Lvem, Timurem (přezdívka Tim 88) a Iljou (přezdívka Obersturmführer) napadli neruské studenty. Říkal, že jednoho ze studentů s Druidem pobodali, ale jemu se stejně povedlo utéct a stopem dojet na služebnu dopravní policie, kde zemřel. [Tím studentem byl Rus Maxim Kostikov – viz text Jak zabili Alexeje Krylova, dostupný na http://anarchistblackcross.cz/?p=1677] To se odehrálo blízko vlakové zastávky Losinoostrovská v Moskvě. Vím, že Tamamšev se účastnil prakticky všech akcí-zabití v Moskvě od ledna do března 2008.
Lev se s námi akcí neúčastnil, jen když chtěl zkontrolovat, jak „pracujeme”, protože je velitelem celé buňky NSO-Sever. V buňce je asi 20 až 25 lidí. V bojovém družstvu, kam jsem patřil já, byli celkem tři lidé. Vím, že existují další bojová družstva jako to naše.
Peníze, které se nám podařilo sehnat na akcích, jsme používali pro potřeby buňky, například na agitační letáky, počítačové vybavení, zbraně, jídlo apod.
Asi měsíc předtím jsme s Tamamševem, Kosťou a Lvem odjeli do obce Podjačevo Dmitrovského okresu Moskevské oblasti, kde jsme si přes agenturu pronajali byt (podrobnosti ví Lev). Asi za týden se u nás objevil tzv. Alexandr (jak se potom ukázalo, jmenoval se Nikolaj). Lev a Tamamšev ho mně a Kosťovi představili jako důvěrného člověka, o jehož činnosti nic vědět nemusíme. Nikolaj s námi začal bydlet. Asi 15. července 2008 mi Tamamšev řekl, že Nikolaj ho přemlouval, aby mně, Lva, Makijenka a Míšu (přezdívka Specnazz) zabili, a vysvětlil mi, že Nikolaj se chce vykašlat na všechny, protože mu dali peníze na nějakou pyramidovou hru. Tamamšev mi řekl, že Kosťa už ví, že Nikolaj je zrádce a že je ho třeba zabít. Domluvili jsme se, že Kosťa s Vladem Nikolaje zabijou a já to budu natáčet na video, abychom potom nahrávku mohli používat jako odbornou pomůcku.
V pátek 18. července 2008 jsem přijel z Moskvy, došel domů a Tamamšev mi řekl, že s Kosťou dnes zabijou Nikolaje. Řekli mi, abych si vzal kameru a čekal v kuchyni, že ho chtějí zabít v koupelně, až tam půjde. Potom, co jsem odešel do kuchyně, Lev šel ven běhat. Slyšel jsem nějaký hluk z pokoje, vzal jsem kameru a šel tam. Viděl jsem, jak Kosťa s Tamamševem mlátí Nikolaje, zapnul jsem kameru a začal natáčet. Mlátili ho rukama i nohama do různých částí těla včetně hlavy. Když Nikolaj upadl na pohovku, stáhli ho na podlahu a já pomáhal Tamamševovi svázat Nikolaje lepicí páskou. Kameru jsem dal Kosťovi. Když jsme ho svázali, vzal jsem si ji zpátky a vypnul ji. Tamamšev a Kosťa odtáhli Nikolaje do koupelny. Já dal kameru na stativ, nastavil ji na koupelnu a šel jsem pryč, protože jsem věděl, že Tamamšev s Kosťou se chystají Nikolaje zabít a rozřezat, aby z toho bylo dobré video a aby bylo jednodušší mrtvolu odnést a zakopat. Když jsem odcházel, Nikolaj byl ještě živý, ale v bezvědomí. Odešel jsem do nejvzdálenějšího pokoje, protože jsem se nemohl dívat na to, co budou dělat Kosťa s Tamamševem. Křik jsem neslyšel.
Za nějakou dobu se vrátil Lev a my mu vyprávěli, co se dělo. Nejdřív byl v šoku, potom vzal nůž a šel do koupelny, aby ho bodl do mrtvoly Nikolaje. To ještě nebylo tělo rozřezané. Pak nám řekl, že do Nikolaje bodl nůž a tak že je nutné zacházet se zrádci.
Potom Kosťa rozčtvrtil mrtvolu sekerou, pilkou a noži, části zabalil do odpadkových pytlů a naskládal do tašek. Čekali jsme, až se setmí a na ulici nebudou lidi, a potom jsme s Kosťou a Lvem šli do lesa vzdáleného asi dva kilometry a zakopali balíky s částmi Nikolajova těla. Tašky jsme přinesli zpátky domů. Jsem schopen ukázat místo, kde jsme zakopali části Nikolajova těla, i to, jak jsme to udělali. Tamamšev s námi nešel, protože prý už toho udělal dost. Když jsme se vrátili, šli jsme všichni spát.“
Jurovovu výpověď potvrdil Tamamšev:
„V Chabarovsku jsem na stálé adrese bydlel do podzimu 2007. Žil jsem tam s matkou Marinou Lvovnou Tamamševovou, otcem Viktorem Nikolajevičem Kazejkinem, mladším bratrem Andrejem Viktorovičem Tamamševem. Známý Maxim (přezdívka Adolf) mě pozval, abych bydlel v Moskvě. Odjel jsem tam, ale bydlel jsem v nedalekém městečku Sergijev Posad spolu se Lvem Molotkovem v pronajatém bytě. S Molotkovem mě seznámil Adolf. Telefon na Molotkova mi dal Adolf telefonicky (osobně nás neseznámil). Měl jsem Molotkovi zavolat a domluvit se s ním, kde budu v Moskvě bydlet. V Posadu jsme spolu bydleli do května nebo června 2008. Mezitím tam s námi přijeli bydlet v únoru Sergej Jurov, koncem jara Konstantin Nikiforenko a krátce před odjezdem Nikolaj Melnik (který se představil jako Alexandr). Pak jsme v pěti odjeli do obce Podjačevo Dmitrovského okresu v Moskevské oblasti, protože tam pro nás byly lepší podmínky.
Sergej Jurov
S těmito lidmi mě spojovaly společné zájmy, cíle, druh aktivit. Všichni jsme byli členy NSO, já jen neformálně (nepodal jsem si žádost o členství, což je nutný krok, abych se jím mohl stát). NSO má tyto cíle: základním cílem je vybudování národně socialistického státu, tj. státu, který hájí a chrání zájmy pouze původního ruského obyvatelstva, zájmy jiných národností se neberou v úvahu. Vraždy, které jsem páchal, nesouvisí s mou příslušností k NSO, jednal jsem z vlastní iniciativy a z vlastního přesvědčení. Domnívám se, že na území Ruské federace má právo žít jen původní ruské obyvatelstvo, a ostatní národy (Číňané, Kyrgyzové, přivandrovalci z Kavkazu a Střední Asie) nemusí žít ani se vyskytovat na území Ruské federace, tito lidé jsou podle mě okupanty, které je třeba vyhubit.
Můj postoj neodpovídá oficiálnímu programu NSO. Oficiální program NSO neznám, ale vím, že v něm není zabíjení neslovanů. Můj názor na zabíjení neslovanů sdílel Konstantin Nikiforenko, nevím ale, z jakého přesvědčení zabíjel Sergej Jurov. Lev Molotkov je velitelem buňky NSO-Sever, já jsem šéfem pro bezpečnost (i když oficiálně v NSO nejsem, jak už jsem uvedl). Do uvedených funkcí nás jmenovala politická rada NSO, ve které jsou Adolf (Maxim), Zubař (Maxim Makijenko), Specnazz (Michail). K mým povinnostem jako šéfa pro bezpečnost patřila fyzická příprava členů NSO (ovládání techniky zabíjení nožem, střelecká příprava, boj zblízka) a odhalování zrádců NSO. Když jsme potřebovali peníze, dával nám je Adolf, Zubař trénoval nováčky v NSO, Specnazz se věnoval propagandě myšlenek NSO na internetu.
18. července 2008 jsem byl celý den doma s Jurovem, Nikiforenkem, Melnikem a Molotkovem. Ten den jsme trénovali. Asi v sedm hodin večer odešel Lev Molotkov z bytu zaběhat si. Já a Konstantin Nikiforenko jsme napadli Nikolaje Melnika (představil se nám jako Alexandr, že se jmenuje Nikolaj, to jsem se dověděl, když jsem viděl jeho pas potom, co jsme ho zabili). Melnik k nám tak docela nepatřil, nesdílel naše ideje a cíle, chtěl nás navzájem proti sobě poštvat. Když jsem to řekl Nikiforenkovi a Jurovovi (kteří měli s Melnikem konflikty), všichni tři jsme se rozhodli Melnika zabít. Mluvil jsem o tom s nimi zhruba v posledním týdnu před zabitím. S Nikiforenkem jsme Melnika mlátili rukama a nohama, po hlavě a krku, svalili jsme ho na křeslo a pokračovali v mlácení asi minutu. Melnik po prvních úderech ztratil vědomí a nemohl se bránit.
Sergej Jurov to nahrával na digitální videokameru. Potom Jurov nebo Nikiforenko (nevím už přesně) zavázal Melnikovi hlavu nějakým hadrem tak, že mu zakrýval dýchací cesty, a na to natáhl igelitový pytlík, který na krku přelepil lepicí páskou. Potom jsem Melnikovo tělo (to už byl určitě mrtvý) s Nikiforenkem odtáhl do koupelny. Nikiforenko navrhl, že tělo rozčtvrtíme, abychom mrtvolu pohodlněji odnesli z bytu. Jurov dal videokameru v koupelně na stativ. V koupelně jsem zůstal jen já s Nikiforenkem, který začal rozřezávat tělo svojí dýkou. Tou mu uřízl hlavu. Potom jsem z koupelny odešel. Nikiforenko odsekával ruce a nohy turistickou sekerkou.
V té době se do bytu vrátil Lev Molotkov a viděl, co se děje. Vysvětlili jsme mu, proč jsme Melnika zabili, Molotkov to pochopil a nic nenamítal. Když Nikiforenko skončil, zavolal nás do koupelny. Ležely tam pozůstatky Melnika: zvlášť hlava, trup, dvě ruce, dvě nohy. Nikiforenko, Jurov a Molotkov začali balit části Melnikova těla do plastových pytlů a potom do sportovních tašek. Balení částí těla jsem se neúčastnil. Ti tři pak šli ven (nevím, kam konkrétně), aby části těla zakopali. Odešli asi v jednu hodinu v noci, vrátili se asi ve čtyři. Řekli mi, že to zakopali v lese. Nůž a sekerka, kterými Nikiforenko rozčtvrtil tělo, zůstaly doma.
Chci ještě říct, jak jsme v srpnu 2006 v noci v Chabarovsku společně s Igorem (přezdívka Mrtvá hlava) házeli na místní synagogu Molotovovy koktejly, což způsobilo požár. Molotovy jsem předtím vyrobil doma.
Dál chci říct, že někdy koncem ledna nebo v únoru v Moskvě asi v devět hodin večer u stanice metra Medvedkovo jsem se Sergejem Jurovem napadl muže a ženu středněasijského vzhledu, kterým mohlo být tak 20 až 25 let. Mnohokrát jsem bodl muže do oblasti srdce a krku. Jurov pobodal ženu. Muž zemřel na místě (tělo bych poznal), jestli žena přežila, to nevím.
Dál chci říct, že v únoru asi ve tři hodiny odpoledne jsem se setkal s Nikolajem Michajlovem (přezdívka Modrý), s kterým jsem se seznámil na internetu v chatu Sláva Rusi, a jeli jsme na schůzku s přáteli Modrého na nějaké stanici metra (teď si nemůžu vzpomenout kde). Jednoho z nich si pamatuji přezdívkou – Bradka (jeho jméno a příjmení neznám, viděl jsem ho tehdy poprvé, ale poznal bych ho), jméno ani přezdívku toho druhého si nepamatuji. V sedm nebo osm hodin večer u stanice metra Tušinská jsme s Bradkou a jeho kamarádem vypátrali muže kavkazského vzhledu, bylo mu tak 35 až 40 let, byl obtloustlý.
Michajlov odjel, protože někam pospíchal. Já napadl zmíněného muže. Bradka a jeho přítel na něj nezaútočili, to jsem se rozhodl udělat jen já. Chytil jsem muže zezadu za kolena, pak jsem ho povalil na zem obličejem dolů, pak jsem na něj skočil a začal ho bodat nožem do zad pod levou lopatku (abych zasáhl srdce) a do krku. Bodl jsem ho asi 15 až 20krát. Muž na místě zemřel (tělo bych možná poznal). Celou tu dobu se Bradka a jeho kamarád dívali. Nůž, který jsem použil, jsem si pak schoval.
Ještě chci říct, že někdy v únoru nebo březnu jsem spáchal tři vraždy v průběhu čtyřiadvaceti hodin: první z nich se stala ve čtvrti Jaroslavská silnice asi v jedenáct večer. Byl jsem spolu s Molotkovem, Nikiforenkem a Viktorem (přezdívka Druid), s kterým jsem se seznámil díky NSO na tréninku. Spatřili jsme muže neslovanského vzhledu, bylo mu tak 25 až 27 let, pevné tělesné konstrukce. Zaútočil jsem na něj s nožem, ostatní (Molotkov, Nikiforenko a Viktor) se lekli, stáli stranou a sledovali mě. Zasadil jsem muži tak tři až šest ran do trupu. Tělo bych poznal.
Druhý den kolem čtvrté odpoledne ve čtvrti Zjuzino jsem spolu s Nikiforenkem napadl asi pětatřicetiletého Kyrgyze středního vzrůstu, podsaditého. Oba jsme ho bodali nožem v místech, kde je srdce. Já jsem bodl třikrát nebo čtyřikrát, Nikiforenko přibližně stejně. Kyrgyz na místě zemřel. Tělo bych nejspíš nepoznal.
Uprostřed trojice v zeleno-černém tričku stojí Nikolaj Michajlov.
Tentýž den jsem se potom setkal s Nikolajem Michajlovem a kolem deváté večer u stanice metra Ščelkovská jsme napadli muže kavkazské národnosti, bylo mu tak 40 až 50 let, sportovního vzhledu. Bodali jsme ho do trupu a krku. Já jsem ho bodl šest až osmkrát. Vyplašil nás muž se psem, který k nám běžel se slovy: Stůjte, nebo střelím! Začali jsme utíkat, každý jiným směrem. Muž, kterého jsme napadli, umřel na místě. Nůž jsem si schoval, mám ho doma.
Dál chci říct, že přibližně v půlce února nebo března 2008 u stanice metra Kitaj-gorod jsme spolu se Sergejem (přezdívka Rostokinský), s kterým mě seznámil Druid na schůzi NSO, na kterou Druida pozval právě Rostokinský, a skupinou nacionalistů (fotbalových fanoušků) napadli skupinu pankáčů, anarchistů (antifašistů). Ten den byl koncert antifašistické skupiny Ničego Chorošego. Šel jsem v čele skupiny směrem ke skupině antifašistů. Přiběhl jsem k jednomu klukovi z té skupiny, pravou rukou jsem ho chytil na hrudi za oblečení a řízl ho. Potom jsem ho dvacetkrát nebo třicetkrát bodl nožem v oblasti hrudi a krku. Ten kluk na místě zemřel. Později jsem se ve zprávách dozvěděl, že se jmenoval Alexej Krylov.
Dále chci říct, že na jaře nebo v létě 2008 jsem se Sergejem Jurovem přijel do města Krasnoarmejsk v Puškinském okrese, abychom našli obchod vhodný k ozbrojené loupeži, při níž bychom si opatřili peněžní prostředky. Za vhodný jsme považovali obchod ležící dál od centra, ve kterém by byla jen jedna pokladna. Takový jsme našli. Na loupež jsme pak přijeli za pět dní. Vzali jsme s sebou pušku s uříznutou hlavní a plynovou pistoli. V sedm nebo osm večer jsme vpadli do obchodu, měli jsme přitom na obličeji masky, v rukou zbraně (Jurov měl pistoli, já pušku), žádali jsme peníze. Pokladní nám dala 15 tisíc rublů. Pak jsme odjeli do města Sergijev Posad. Zbraně jsme si nechali.
Také chci říct, že asi tři týdny po uvedeném přepadení obchodu jsem spolu s Nikiforenkem odjel do Alexandrova najít poštovní úřad vhodný k ozbrojené loupeži. Ten jsme našli. S Nikiforenkem a Jurovem jsme den dva potom znovu přijeli do Alexandrova. Ve třech, s operačními maskami na obličeji jsme vpadli na poštu, já jsem měl v rukou pušku, Jurov měl plynovou pistoli, Nikiforenko nůž. Žádali jsme o peníze. Úředníci to odmítli, a tak je Jurov vzal z pokladny sám. Bylo to 30 tisíc rublů. Pak jsme se vrátili do města Sergijev Posad. Zbraně jsme si ponechali.
Zbraň, kterou jsem měl u sebe v Podjačevu, jsem si pořídil na jaře 2008 u člověka s přezdívkou Darwin (seznámili jsme se přes internet, měří asi 165 až 170 cm, má pevnou postavu, kulatý obličej, zrzavé kudrnaté vlasy střední délky, šedé oči, baňatý nos). O koupi zbraně jsme se dohodli přes ICQ.
Chemické látky potřebné pro výrobu výbušnin jsem nepořizoval, to dělal Lev Molotkov a Sergej Jurov.“
24. března 2009 byla provedena konfrontace Tamamševa s Bazylevem. Při ní Tamamšev změnil linii své výpovědi. Začal tvrdit, že vraždy nespáchal z vlastní vůle, ale na příkaz velení. Bazylev řekl, že Tamamševovi nedával příkazy páchat vraždy osob neslovanské národnosti a exploze s cílem destabilizace situace v zemi. Tamamšev potvrdil jeho svědectví jen částečně. Sdělil, že Bazylev mu řekl, že zákonnou cestou se země zmocnit nelze, že je k tomu nutné podnikat aktivní kroky – zabíjet lidi nepatřící k bílé rase (Kavkazany, černochy a Asiaty). Zmocnit se země bylo podle Bazyleva možné jen při nestabilní situaci v zemi, když probíhají masové nepokoje, neustále jsou páchány vraždy a teroristické činy. Zabíjení a exploze bylo nutné uskutečňovat, aby byly státní orgány nuceny rezignovat. Jak vypověděl Tamamšev, Molotkov mu říkal tytéž věci jako Bazylev a neustále ho vyzýval, aby zabíjel lidi neslovanské národnosti a připravoval exploze objektů pro zemi životně důležitých. Na silvestra 2008 prý Molotkov řekl, že nový rok se stane rokem bílého teroru – rokem masových vražd lidí neslovanského původu a teroristických aktů. Tamamšev přiznal, že zapálil sergijevposadskou mešitu, a to na příkaz Molotkova.
„Molotkov řekl, abychom s Dimou (přezdívka Dust), který bydlel se mnou a Molotkovem začátkem prosince 2007, šli zapálit mešitu, která se tu stavěla asi kilometr od domu, kde jsme bydleli. Já a Dima jsme šli a mešitu zapálili. Když jsem se vrátil domů, řekl jsem Molotkovovi, že jsme to udělali. Pochválil mě a řekl, že je nutné přistoupit k vážnějším akcím, tedy k vraždám osob neslovanské národnosti. Zároveň řekl, že mi to říká už dávno, ale já neposlouchám.“
Podle výpovědi Tamamševa si na něj Molotkov kvůli tomu stěžoval Bazylevovi. Bazylev ho pozval na schůzku a sdělil mu, že když nebude zabíjet, stane se zrádcem. A NSO má prý zvláštní oddíl, který likviduje zrádce a jejich příbuzné. O existenci tohoto zvláštního oddílu vyprávěl Tamamševovi i Molotkov, když odmítl připravit bombu. Po tomto setkání Tamamšev, vyděšený Bazylevovou hrozbou, začal se zabíjením neslovanů.
„Když jsem se účastnil na vraždě Kajumova, Akmatova a Ergeševové, Kerimova, Kostikova, Džarkinbajeva, Gulijeva, Taramarina a Krylova, bezprostřední pokyny ke spáchání vraždy mi dával Molotkov, ale po setkání s Bazylevem jsem si to vykládal tak, že všechny tyto zločiny se dějí podle plánu připraveného Bazylevem. Před vraždou Melnika mluvil Molotkov přímo o tom, že rozkaz k jeho zabití dal Bazylev kvůli tomu, že Melnik chce podvodně ukrást peníze organizace.“
Dva dny po konfrontaci Bazylev ve vyšetřovací vazbě zemřel.
Velitelem skupiny byl podle vyšetřovatelů Molotkov. Když do případu vstoupil advokát Kolobov, Molotkov odmítl vypovídat s tím, že první výpovědi byly získány díky mučení. Podle jeho slov byl přemístěn do nátlakové cely, aby se přiznal, že organizoval vraždu Melnika. Vrátily se mu záchvaty epilepsie. Měl je nejen v noci, ale i ve dne. V první nátlakové cele seděli Ázerbájdžánci, kteří ho mlátili, když zjistili, z čeho je obviněn. Přes kavalec věšeli prostěradlo, aby nebylo vidět, co se děje. V další cele byl Ázerbájdžánec, který po rozhovoru s vyšetřovateli neustále Molotkova „bil po hlavě a uších“ V následující cele Molotkova bili Čečenci i Ázerbájdžánci. Ve výsledku nestíhali už ani mýt podlahu v cele. Podle Molotkova jeho kamarádi mučení nevydrželi a svědčili proti němu. Pro soudní jednání vypracovali členové NSO-Sever víceméně jednotnou verzi událostí – žádnou extremistickou skupinu neměli, Molotkov žádné rozkazy nedával a vraždy neřídil, protože žádnou autoritu u ostatních neměl. On sám je celkem bojácný a schopný jen výlepu letáků. Vraždy byly páchány různými lidmi, kteří se často navzájem neznali, z jejich osobní iniciativy. Svědectví, která poskytli ve stadiu vyšetřování, byla vynucena mučením. Vyšetřovací verze o existenci ilegální organizované skupiny s velitelem Molotkovem se zakládá jen na tom, že je starší než ostatní (v době páchání vražd bylo většině členů NSO 18 a Molotkovovi 26). Ať je to, jak chce, Molotkovovi je třeba přiznat jedno: byl opravdu velmi opatrný. Sám se žádných vražd neúčastnil, dokonce ani když byl blízko, jako tomu bylo například v době zavraždění Kostikova, a v době vraždy Melnika si zajistil alibi tím, že šel ven běhat. Ale opatrnost mu nepomohla. 11. července 2011 dostal Molotkov a ještě čtyři obžalovaní doživotní trest. Ostatní byli odsouzeni k dlouhým trestům odnětí svobody. Po vyhlášení rozsudku NSOovci křičeli: „Naše svědomí je nad vašimi zákony. Ještě se vrátíme!“ V červenci 2011 ve věznici Butyrka všech pět doživotně odsouzených – Molotkov, Tamamšev, Michajlov, Appolonov a Rudik – společně se SPASovci [členy vojensko-vlasteneckého hnutí SPAS] Koroljovem a Kostarevem dali do oběhu provolání:
„Oznamujeme své odhodlání k našemu boji. ZOG [zkratka z angl. Zionist Occupation Government] se nedočká našeho pokání. Není tu kompromis, není tu strach, není tu malomyslnost. Je tu jen víra v budoucí Vítězství a Láska k našim příbuzným, našemu národu a naší rase, a nejlepší odměnou je pro nás v této nelehké době vaše podpora, přátelé, a vaše konání pro blaho budoucího Bílého Vítězství. Jsme spolu! Ať žije Árijské spiknutí.“
11. října 2011 byl Molotkov pokřtěn Nikolou Koroljovem ve vězeňském antonu. V dopise, který Molotkov poslal na svobodu v lednu 2012, píše: „Doufám a modlím se, abychom v tomto roce řízením osudu zvítězili!“
Překlad kapitoly Лев Молотков (Lev Molotkov) z knihy I. Falkovskij – A. Litoj: Гражданская война уже началась (Občanská válka už začala), Algoritm, 2013, s. 95–118.