Kdyby spisovatel Paul Polansky náhodou nenarazil na archivy letského tábora a zarputile se nesnažil vypátrat přeživší, dodnes bychom o historii Let věděli pramálo. Deník, který si v polovině 90. let vedl, se ukázal být dramatickým svědectvím o účelové tvorbě moderní historie. Antifašistická akce se proto rozhodla ve spolupráci s Československou anarchistickou federací vydat tento dokument doby a přispět tak do diskuze o této opomíjené stránce českých dějin.
Kauza koncentračního tábora v Letech je ukázkovým příkladem otřepané fráze, že „Dějiny píší vítězové.“ Přeživší Romové, příslušníci etnika, které genocidní běsnění Druhé světové války téměř kompletně zničilo, nepatřili po výhře spojenců k vítězům. Jejich status byl u nás problematický po staletí. Část Romů unikala represím usedlé společnosti kočováním, část se v ní tiše rozprostřela. Po skončení války se Romové rozptýlili a příběhy o násilí Let si nechali pro sebe. Systematická obrana práv Romů ovšem čekala až na dalece poválečnou dobu.
Četníci, kteří se z tábora vrátili, vypověděli, že byli jen bezbranní vykonavatelé rozkazů a za mrtvé v Letech byla zodpovědná epidemie tyfu. Kolik lidí v táboře zemřelo, dnes již nikdo přesně nezjistí, ale zcela jistě to byly stovky, a hlavně bezbranné děti. Historie tábora, který po většinu své existence sloužil pro zadržení Romů, zneužívaných pro nucenou práci, týraných a zabíjených, byla v poválečné době téměř zapomenuta. Ti, kteří Lety přežili, si své příběhy nechali pro sebe.Jednak chtěli zapomenout, ale také se ani po skončení války nemohli cítit v bezpečí. Byli to přece čeští úředníci, kteří předali jejich jména a adresy německým nacistům, čeští kriminalisté, kteří poslali jako „rasové cikány“ do lágrů, čeští četníci, kteří je sváželi do koncentračního tábora, kde je hlídali, mučili a zabíjeli.
Právě příběh Let nám umožňuje nahlédnout v jiném světle události Druhé světové války, přelomu režimů a historické viny. Orgány českého státu se v době protektorátu staly nástrojem vraždící mašinerie nacistické Třetí říše, aby po změně režimu sloužily demokratickému a následně socialistickému státu. Většina Čechů by ráda dál žila v domnění, že česká účast na zločinech Druhé světové války byla pouze pasivní. Rádi bychom Protektorát Čechy a Morava vnímali pouze jako násilím vnucený útvar, zlo, které z Německa přišlo s hlomozem tanků, kulek a smrti. Ale s prací Paula Polanskyho a Markuse Papeho jsme bolestně konfrontováni s realitou spolupodílnictví českých občanů. Nejen, že v koncentračním táboře v Letech nebyl žádný německý strážný, a na Romy tam shromážděné dohlíželi čeští dozorci. Někteří čeští četníci podle svědectví těch, kteří přežili, vynikali brutalitou. Bez donucení, bez německého dozoru. K samotnému založení a organizaci tábora byla využity data české státní správy. Nacistická vyhlazovací politika měla v době okupace bránu do široka otevřenou.
Romové po staletí unikali disciplinačním strategiím každého z režimů, prostřednictvím „neviditelnosti“ jako své ochranné strategie. Jenže důsledkem toho historii Let definovali spíše dozorci, než jejich oběti.
Ti, kteří se podíleli na fungování koncentračního tábora v Letech, nikdy nešli před soud za zločiny, které během války spáchali. Místo toho pomohli v novém režimu napsat historický pohled, který na Lety dlouhá léta převládal. O životech těchto válečných zločinců nevíme příliš — donedávna jsme ani nevěděli, že to zločinci byli. Zločiny nebyly potrestány, viníci odhaleni, oběti odškodněny. Po válce mohli Romové jen velmi těžko žádat o spravedlnost tu samou policii, která se podílela na jejich holokaustu a svážela je do tábora smrti. Proto se opět ukryli do neviditelnosti a příběh Let tak zůstal mlčet.
Paul Polansky — autor knihy Lety a zároveň člověk, který vyhledal Romy přeživší Lety a sesbíral jejich svědectví 
Příběh koncentráku v Letech je tedy příběhem i o tom, jak se české obyvatelstvo v historicky zlomové době nedokázalo postavit za své nejzranitelnější sousedy. Zásluhou Paula Polanskyho a následně Markuse Papeho dnes víme, alespoň rámcově, co se v Letech dělo. A je příznačné, že historie je to tak ostudná, že český stát vydal nemalé úsilí na její utajení. Jenom díky vytrvalosti obou cizinců můžeme dnes nahlížet na českou historii v pravdivějším světle. Když nedávno poslanec parlamentu ČR Tomio Okamura opakoval výrok Václava Klause o tom, že tábor v Letech nebyl táborem vyhlazovacím, ale „pouze“ pracovním, sklidil vlnu odsouzení a výzvu k odchodu z politiky. Přitom ještě nedávno by byl jeho názor jen zopakováním oficiálního diskurzu. Pohled na naší historii se mění. Ale co se nezměnilo, je přítomnost velkochovu prasat na místě hrobů nevinných obětí, zavražděných mimojiné i českými četníky.
Deník Paula Polanskyho s názvem „Lety“ vypráví o historické ignoranci, zabedněnosti, ale i o útěku před přijetím historické zodpovědnosti. Je to ale i příspěvek k problematice vztahu moci a historie. Doufáme, že vydaná kniha dodá impulz jednak k důslednému historickému zpracování dějin letského tábora, ale především k odstranění zapáchajícího vepřína — smutného památníku české neúcty a ignorance. Doufáme taky, že dnešním rasistům a anticiganistům ukáže míru viny jejich nedávných předchůdců a přiměje je k sebereflexi.
Kniha vyjde počátkem října a veškerý zisk z prodeje knihy půjde na podpoření kampaně za zrušení prasečáku v Letech.
- Podpořit kampaň za zrušení vepřína v Letech můžete zde: Ne Farmě v Letech!
- Další informace o knize viz Lety.info nebo stránky na Facebooku
Ukázky z knihy
Nikdy nezapomenu na to, jak jsem otevřel třetí karton s dokumenty o cikánském táboře ve státním archivu v Třeboni. První dva kartony obsahovaly hlavně táborové účty, které mě více než hodinu k smrti nudily.
První složka třetího kartonu se týkala osmnáct let staré cikánské dívky Františky Petružílkové, která byla poslána do Letů v červnu 1941 a dostala vězeňské číslo 208. Byla zatčena, když požádala o cikánskou legitimaci. Na žádosti se podepsala třemi křížky, namísto tří X, jak bylo běžné pro negramotné lidi v Čechách.
Ve složce byly dvě její policejní fotografie. Snímek z profilu ukazoval kovovou tyč za její hlavou, aby ji držela vzpřímeně. Byla snědá, s dlouhými černými vlasy, měla vystouplé lícní kosti a úzkou tvář. Ačkoli moje šestnáctiletá dcera byla blonďatá, měla tato cikánská dívka stejné zvědavé oči, jasné a plné života.
Když jsem složku této cikánské dívky pročítal, zjistil jsem, že 28. listopadu 1942 utekla. Další poznámka v jejích záznamech říkala, že byla chycena a dopravena zpět do tábora 3. prosince. Více informací složka neobsahovala.
Během následujícího měsíce, jak jsme se vrhali na knihy a kartony, jsem odkryl stovky složek s fotografiemi, podpisy, soupisy majetku, potvrzeními o zlatých náušnicích, které byly později prodány v dražbě zaměstnancům tábora, fotografiemi z rodinných alb a dopisy od příbuzných, hledajících místo pobytu svých zatčených blízkých. Potom jsme v kartonu číslo 7 našli dlouhé seznamy jmen, jmen bez složek. Byly to přijímací seznamy, metodicky vedené, zaznamenávající jméno, datum narození a místo zatčení. Byly to tisíce jmen, která Vlasta zanesla do databázového programu v mém počítači. Také Patrick začal brát věci poprvé vážně a dlouhé hodiny pracoval při kontrolním vyhledávání jmen přijatých vězňů s oficiálními táborovými knihami. Jeho práce mi umožnila poznat, že v táboře byly drženy tisíce vězněných. Ačkoli oficiální kniha uvězněných vykazovala pouze 695 vězňů, kamufláž bylo snadné odhalit. Kniha uvězněných vedla každého jednotlivého vězně pod vlastním číslem, ale na přijímacích seznamech v kartonu 7 se nacházely celé rodiny, dokonce několik rodin, které byly uvedeny pod stejným číslem, pod jedním individuálním jménem. Po zpracování všech přijímacích seznamů jsme s Patrickem odhadovali, že průměrně bylo pod jedno vězeňské číslo zařazeno asi osm vězňů. Ale někdy jsme našli až 17 lidí uvedených pod jediným číslem, pod jedním individuálním jménem.
Po pouhém měsíci výzkumu jsme odhalili, že Lety byly skutečně táborem smrti. Vězňové zde umírali každý den po celé tři roky existence tábora. Když někteří umírali, byli do tábora přiváženi noví vězni a dostávali uvolněná čísla, ale záznamy v oficiálních knihách se měnily zřídka.
Když jsem s Josefem domluvil, vrátili jsme se k obvolávání dalších rodin z Prahy. Bylo to k ničemu.
„Musí existovat nějaký snazší způsob, jak tyhle lidi najít,“ řekla Alena.
„Existuje, ale vláda nebude spolupracovat. Na policejním počítači v Praze by stačilo jenom napsat jméno dozorce a datum jeho narození, které mám, a bum! Víme, kde žije dnes, pokud je ještě naživu. Vláda ale nechce, abych je našel.“
„Proč?“
„Domnívám se, že si nepřejí, abych s nimi dělal rozhovory.“
„Stejně pochybuji, že by vám ti dozorci řekli pravdu.“
„Někteří ano,“ odpověděl jsem. „Jednou jsem dělal rozhovor s mužem, který byl dozorcem v německém vyhlazovacím táboře. Byl v ukrajinské jednotce SS. Řekl mi všechno. Chtěl to ze sebe dostat dřív, než zemře.“
„Kdo to byl?“
„Bohužel můj vlastní příbuzný.“
„Vy jste ale Američan.“
„On po válce do Ameriky přišel. Lhal o své minulosti a dostal se tam. Když jsem se pustil do hledání všech svých příbuzných přes babičku své matky, které zanechala na Ukrajině, našel jsem jeho jméno. Vystopoval jsem ho zpátky do Německa a odtamtud do Connecticutu. Nikdy mi neodpověděl na žádných z dopisů, a tak jsem mu jednoho dne zavolal z New Yorku, abych mu oznámil, že k němu za dvě hodiny dorazím. Když jsem přijel, měl sbalené kufry a byl připravený se mnou odejít. Myslel si, že jsem od FBI. Řekl mi, že na tenhle okamžik čekal třicet let. Byla tam celá jeho rodina a všichni plakali. Trvalo mi dlouho, než jsem ho přesvědčil, že jsem jeho příbuzný a že jsem nepřišel, abych ho zatkl.“
„Myslím, že dozorce z Letů by se vám takhle nesvěřil.“
„Divila byste se, jak se lidé promění, když se jim objevíte u dveří. Kdybych měl jen pár dokumentů se jmény, vsadím se, že by mi řekli: ‚Ten a ten zabíjel, ne já.‘ Brzy bychom na ně všechny něco měli.“
„Už chápu, proč vám vláda nechce pomáhat. Vy byste ty staré chudáky terorizoval.“
Přikývl jsem. Jo, terorizoval, řekl jsem si tiše pro sebe. Terorizoval bych staré lidi, kteří bývali dozorci v Letech, dokud by mi neřekli pravdu; neřekli mi, proč v tom táboře zemřelo tolik cikánských dětí.