Jedna z charakteristik dnešního postmoderního světa je ztráta hodnot a hlednání nových. Staré hodnoty, jako náboženství, tradiční rodina, bezmezná úcta k autoritám nebo nacionalismus ztrácejí čím dál více na významu. S tím se těžko srovnávají jejich protagonisté z řad církevních hodnostářů nebo politiků extrémní či křesťanské pravice.
Počátkem nového roku se objevily dva skandály katolických církevních hodnostářů na Slovensku a v Polsku. Oba spolu na první pohled nemají nic společného, ale svědčí o provázanosti církve s dvěma podobnými totalitními systémy. Na počátku roku zaznělo v rozhovoru pro televizi TA3 z úst slovenského arcibiskupa Jána Sokola, že během období tzv. Slovenského štátu (1939 – 1945) „byl blahobyt, i když probíhala válka“. Během rozhovoru neopomenul arcibiskup pochválit tehdejšího prezidenta Josefa Tisa za jeho „zásluhy“ o samostatný stát. V něčem však musíme dát Jánu Sokolovi za pravdu. Ve válečném Slovenském štátu byl opravdu blahobyt, ale pokud jste zrovna nebyli Židem, Romem, Čechem, antifašistou nebo komunistou nebo kýmkoliv jiným, kdo se režimu znelíbil, na což pan arcibiskp jaksi „zapomněl“. Skutečná tvář Slovenského štátu byly deportace a následná smrt desetitisíců lidí, vyhrocený nacionalismus a aktivní podpora hitlerova tažení Evropou. Není divu, že církev na toto období vzpomíná v dobrém, neboť byla v té době na vrcholu moci a všechny zločiny byly páchány ve jménu Božím. Výroky arcibiskupa se také nedají odsoudit pouze jako slova jednoho (byť nejvyššího) představitele církve v zemi. Předseda slovenské biskupské konference František Tondra řekl, že k osobnosti prezidenta Tisa se nedá zaujmout jednoznačný postoj. "Jsou argumenty pro a proti," řekl. "Největším "hříchem" Tisa bylo, že byl katolický kněz," prohlásil Tondra. Z čehož vyplývá, že církev nemá problém s deportacemi lidí a jejich zabíjením, ale s tím, že je prováděl kněz. Pokud někdo o Tisovi tvrdí, že k němu nelze zaujmout jednoznačný postoj, stojí na straně jeho diktatury.
To, že si katolická církev „zadala“ s fašistickými diktaturami po celé Evropě (Španělsko, Portugalsko, Itálie, Slovensko, Polsko, Maďarsko...) na první pohled nepřekvapí, protože všechny se vesměs odvolávaly na Boha a katolickou věrouku. Více překvapí to, že vysocí hodnostáři církve spolupracovali ve Východním bloku s tajnými službami bolševických diktatur, které prosazovaly radikální ateismus. Situace rovnající se panice nastala nyní v Polsku, kde bude v březnu zveřejněn archív spolupracovníků bývalé tajné policie a historici odhadují, že je v něm přes 1500 jmen kněží, kteří působili jako agenti. Seznam má již svou první oběť, a to ještě před zveřejněním. Nový varšavský arcibiskup Stanislaw Wielgus se raději dopředu přiznal a slavnostní mše v neděli 7. ledna na oslavu jeho inaugurace byla na poslední chvíli změněna. O jeho rezignaci rozhodl až telefonát mezi papežem Benediktem XVI.a polským prezidentem Lechem Kaczyńskim.
V obou kauzách padá ostuda na hlavy ne nějakých bezejmenných kněží, kteří se dají nějak v tichosti „uklidit“, ale přímo na hlavy nejvyšších představitelů katolické církva v Polsku a na Slovensku. Jelikož ale platí, že ryba smrdí od hlavy, nacházejí všichni „hříšníci“ z řad vysokého kléru podporu u papeže, který však sám má máslo na hlavě svým členstvím v Hitlerjugend a posléze svojí kariérou novodobého inkvizitora. Všechny tyto skandály snižují důvěru již beztak zprofanované církevní instituce a nastolují otázku, kam se vydají masy zklamaných věřících. Můžeme jen doufat, že ne do náruče dalších populistů hlásajících jednoduchá, jasná, rázná a tím pádem ta nejhorší řešení.