Pátek 27/7/2012

Korektně nekorektní - Dělnická strana a Strategie proti nepřizpůsobivým

Oprávněná zlost na všudypřítomné zhoršování sociálních podmínek se dá naneštěstí velmi snadno přesměrovat podle starých xenofobních a krátkozrakých mantinelů. U nás z tohoto faktu dlouhodobě těží neonacistická scéna, během posledních let reprezentovaná zejména Dělnickou stranou (sociální spravedlnosti), která vytáhla do dalšího boje proti „nepřizpůsobivým občanům“. Jak se ukázkově míří na špatné cíle? Co to znamená, když DSSS představuje Strategii postupu proti nepřizpůsobivým?

Předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS) Tomáš Vandas představil 28. ledna 2012 na veřejné besedě s občany západočeské Rotavy halasně propagovaný nový stranický program pod názvem „Strategie postupu proti nepřizpůsobivým“. Na zmíněné schůzi byli – kromě údajné padesátky místních obyvatel – přítomni i zástupci karlovarské organizace DSSS, mezi kterými zřejmě nejvíce vynikal Jiří Froněk – tohoto času předseda MO DSSS Karlovy Vary – dříve známý zejména jako agilní a dlouholetý aktivista neonacistického Národního odporu Krušnohoří s dobrými kontakty na německou neonacistickou scénu. Plejádu účastníků pak doplnilo nově vzniklé občanské sdružení, Občané Rotavy, jež dle slov Vandase „snahu DSSS řešit místní problémy vítá“. Pokud bychom dále citovali tiskové materiály strany, za vytvořením programu stojí „tým specialistů, jenž zpracoval Strategii postupu proti nepřizpůsobivému stylu života během uplynulých měsíců, které na problémy soužití nepřizpůsobivých s majoritní společností bohužel nebyly vůbec chudé“. Postup proti nepřizpůsobivým se má po dlouhé době stát vlajkovou lodí celé strany a dovést Vandase k úspěchu v chystaných krajských volbách. Pro doplnění celého kontextu zbývá zmínit cílené zasazení veřejné debaty do sálu Slovanského domu města Rotavy. Tedy do místa, jež se svojí extrémně vysokou mírou nezaměstnanosti, demografickým členěním, početností uměle sestěhovávané romské komunity a v neposlední řadě i náladou tamního „většinového obyvatelstva“ úspěšně řadí po bok obcí ve Šluknovském výběžku. Problematice Rotavy se také věnovala souhrnná analýza Evropského sociálního fondu a dalších subjektů, z jejichž studie jednoznačně vyplývá bezútěšná situace tamního obyvatelstva. Do tohoto prostředí logicky vstupuje Vandas, který se v Rotavě nejprve ukázal jako ohlašovatel demonstrace 29. října 2011 za přítomnosti nezanedbatelného počtu německých militantních neonacistů z organizace Freies Netz Süd či známé saské řečnice Katrin Köhler. Vandas posléze slíbil – i díky očekávané podpoře místního obyvatelstva – svůj comeback, aby se do Rotavy definitivně vrátil 28. ledna na již zmíněnou debatu s občany města.

Jiří Froněk v civilu a jako pořadatel na akci DSSS

Stejný cirkus, jiné město

DSSS tedy postupovala podle již několikrát úspěšně odzkoušeného scénáře. Zvolila problémovou lokalitu, přišla s přímočarým a zdánlivým řešením a dále pouze těžila z frustrace a bezmoci místních občanů, kteří ve své zoufalé životní situaci přístup DSSS kvitovali s nadšením. Pokud k této kombinaci přidáte demagogickou Vandosovu rétoriku, řadu chytlavých slov a náznaků radikálních kroků, máte alespoň dočasně vyhráno. Jako jeden z příkladů se nabízí paralela s projektem DSSS litvínovské „vzdororadnice“(, která po janovských pokusech o pogrom konstantně vyvíjela nátlak směrem k oficiálním strukturám na místní i krajské úrovni. Nabízí se tedy otázka, zdali Dělnická strana vědomě postupuje dle scénáře paralelního hnutí, jež v tomto případě pouze supluje státní aparát v místech, kde dlouhodobě selhává, anebo naopak nabízí reálné a dlouhodobě udržitelné alternativy – v souladu s chápáním sebe sama jako jediné protisystémové a pronárodní síly. K propagaci kampaně pak slouží synchronně spuštěné webové stránky(6), jež jednoduše představují základní (a prakticky jediné) body celé strategie. Tolik k faktům, pojďme se nyní blíže podívat na fenomén nepřizpůsobivosti, rozebrat jednotlivé body programu a srovnat je s reálnými výstupy strany a chováním jejích konkrétních členů.

Nepřizpůsobivost jako fenomén

Pojem nepřizpůsobivosti dlouhodobě představuje předmět bádaní řady tuzemských i zahraničních odborníků, sociologů, etymologů a v neposlední řadě i etnologů. Tomuto fenoménu se například věnuje Filip Lachmann ve své krátké stati Nepřizpůsobivost jako nálepka a mýtus. Lachmann se však na problém soustředí ještě specifičtěji. Přenáší jej do konkrétního prostředí české mediální sféry a zmiňuje zneužívání pojmu k nálepkování (labelingu) určitých sociálních skupin, které jsou a priori charakterizovány svoji kulturní či etnickou odlišností. „Nálepka stigmatizuje svého nositele a zásadně bez ohledu na jeho reálné přispění svými skutky vytváří předsudky a definuje, co je deviantní. Předsudek či stereotyp je souborem vlastností, který je dané skupině osob připsaný sociálním okolím (média, politici, různá zájmová hnutí, sousedé a zpravidla i lidé, kteří nemají dostatečné osobní zkušenosti a informace k tomu, aby nálepku mohli vytvořit – můžeme zjednodušeně hovořit o neurčitém davu; zásadní je však role moci – nálepkování primárně vychází ze schopností mocenských struktur), přičemž je tento proces velmi nesnadné zastavit či naplnit jiným významem.“ V domácím prostředí se podle předpokladu jedná o nálepkování romského etnika, přičemž k funkci „labelu“ slouží právě pojem nepřizpůsobiví/ý. Asi není překvapením, že však v podstatě jde o společenskou kritiku s použitím obecně známých sociologických konceptů – konstrukce identity, stereotypů, stigmatizace, deviace aj. Lachmann však po jazykovém a kontextuálním rozboru pojmu dochází k nálezu, že po vztažení nálepky nepřizpůsobivosti (tak jak jej chápe moderní sociologie) na Romy, dojdeme ke skutečnosti, že požadovaný opak – tedy přizpůsobení se – jako takový postrádá logiku. V případě romského etnika zejména narážíme na fakt, že ač se můžeme víceméně neurčitě bavit o jisté míře kulturní odlišnosti ve způsobu jeho života v porovnání s českou většinou (visící otazník pak ale zase představuje nejednoznačnost definice života české většiny), jedná se o jev, který je sdílen pouze na kulturní a nadindividuální úrovni. Pro lepší pochopení pak Lachmann tvrdí: „V souladu s logikou se však takovému způsobu života vymykají i členové bílé většiny, kteří nerespektují stanovená pravidla (např. bezohlednost některých řidičů luxusních vozů nebo zločiny bílých límečků), ačkoliv ti pod nálepku nepřizpůsobivosti nespadají, a to pravděpodobně z důvodu, že je není snadné a ani možné určit jako homogenní a snadno označitelnou skupinu.“

Sládek naostro – Vandas s obalem

Tomáš Vandas: „..Já musim s tou rukou opatrně.“

Tomuto stavu se pak konkrétně váže – zejména v kontextu hmatatelné politiky Dělnické strany – i další zajímavý úkaz. Dělnická strana na českém politickém poli zřejmě patří mezi nejviditelnější kritiky, ale zároveň i hlasatele, ne/korektního newspeaku. V praxi se tento jev na jednu stranu odráží v časté kritice informací přinášených oficiálními médii (má se na mysli například neochota médií prezentovat „skutečné zázemí a rasový původ“ pachatelů trestné činnosti) či poukazováním na „absurditu“ zákonů, jež „nadržují kriminálním živlům a potlačují svobodu projevu“. Na druhou stranu ale řada rétorických obratů činitelů strany napomáhá tento status quo udržovat. Předsedu Vandase bychom mohli s ledovým klidem zasadit do jednoho z dílů Haškova Dobrého vojáka Švejka, totiž do doby, kdy se o císařpánovi hanlivě mluviti nesmělo, ale v chápající společnosti přál starýmu Procházkovi brzkou smrt každý. Vandas tedy často sahá k výrazům typu „trvale opálení spoluobčané, asociálové, kriminálníci“ a v neposlední řadě i k „nepřizpůsobivým“, přičemž kolektiv posluchačů jeho slova vždy spiklenecky chápe. Na jedné z mnoha šluknovských demonstrací v loňském roce pak s „humorem“ sobě vlastním kritizoval neschopnost českého soudnictví v případě tzv. mačetového útoku v Novém Boru slovy: „Oběti totiž byly asi málo opálené, nebo se dozvíme, že je nepřizpůsobiví pouze chtěli ostříhat?“ Na samém začátku jiného proslovu na demonstraci v Novém Bydžově pak po patřičném gestu pro změnu rýpnul do práce protiextremistického oddělení PČR slovy: „..Já musím s tou rukou opatrně, abych zas nebyl obviněn z propagace...“ Zřejmě již definitivně odzvonilo době, kdy předseda SPR-RSČ (a Vandasův bývalý stranický nadřízený) Miroslav Sládek plamenně vybízel k nazývání věcí pravými jmény a sám šel příkladem. Parafráze nejznámější Sládkovy citace během parlamentního zasedání o tom, že „cikáni by měli být trestně odpovědní už od narození, protože už to je prakticky jejich největší zločin“, by pak ústy současného Vandase zřejmě zněla: „Nepřizpůsobiví by měli být v této pseudokracii před zákonem odpovědní stejně jako slušná pracující většina.“ Obecně lze tedy konstatovat, že současná xenofobní rétorika napříč společností častěji sahá k sofistikovanějším a „zaobalenějším“ termínům. Veřejné výstupy DSSS pak můžeme chápat pouze jako pomyslnou špičku ledovce a dotažení korektně nekorektního slovníku ad absurdum. A právě na poli české politické korektnosti se pak objevuje další příznačný jev, jejž nedávno zmínil v debatě během předpremiéry dokumentu Terezy Reichové politolog Ondřej Slačálek. Ve svém příspěvku lakonicky konstatoval, že pro dnešní dobu je typické, že být politicky nekorektní je „in“, a paradoxně tak dochází k určitému převrácení rolí.

Miroslav Sládek: Vše na ostro

Friendly Fire

Po spuštění internetových stránek k novému programu DSSS snad i poslednímu váhajícímu nad pojmem „nepřizpůsobivý“ musí být jasno. V hlavičce webu lze v popředí rozbořeného panelového domu spatřit početnou romskou rodinu. Hned v úvodní sekci „Kdo je nepřizpůsobivý“ se dočteme osobitou definici z pohledu Dělnické strany. „Nepřizpůsobivý je ten práceschopný občan, který splňuje všechna následující kritéria: 1. Dlouhodobě nepracuje, ani nemá jiný legální zdroj příjmů kromě sociálních podpor, nepodniká, nepečuje o děti nebo o zdravotně handicapované příbuzné, ani se nepřipravuje na budoucí profesi. 2. Jeho rodina má zápornou sociální bilanci, tj. dostala z veřejných peněz více, než tam po celý svůj život přispěli její členové. 3. Opakovaně porušuje právní řád České republiky, případně z této činnosti svých příbuzných nebo blízkých těží.“ Jinými slovy, nepřizpůsobivý je ten nezaměstnaný občan, jenž pobírá dávky sociální podpory a dopouští se kriminální činnosti. Přejděme jistou komičnost definice, která do sebe v souladu s Lachmannovým výkladem svojí podstatou a širokým polem působnosti vtahuje i řadu „rozhořčených bílých obyvatel“ (v Rotavě tvoří Romové z celkového počtu sociálně vyloučených přibližně 50 %), pro které má být nový program hlavním lákadlem, a zůstaňme u třetího bodu. Na webových stránkách Antifašistické akce (antifa.cz) se můžete dočíst o konkrétních případech a životních osudech představitelů Dělnické strany (sociální spravedlnosti). Řada z nich čistým trestním rejstříkem rozhodně neoplývá. Namátkou zmiňme členy „trestně bezúhonných“ Ochranných sborů DS v článku Kdo jsou Ochranné sbory Dělnické strany?, kandidáty Dělnické strany či aktuálnější případ místopředsedy personálně provázané Dělnické mládeže Tomáše Skyby, jenž během svého krátkého života vynikl zejména alkoholovými excesy a zmlácením seniora. S úšklebkem na rtech se tedy nezbývá než zeptat, zdali měl tým specialistů při tvorbě Strategie postupu proti nepřizpůsobivým na mysli i nepřizpůsobivé z vlastních řad? Zbytek obsahu stránek doplňují pouze převzaté body ze staršího programu strany, které v sobě zahrnují jak klasické rychlo recepty na zlepšení situace (zejména na poli reformy policie, bydlení a rodinné problematiky), jež jsou vlastní populistickým partajím, tak evidentní lákadla pro širokou veřejnost – jako je tomu například v bodě o omezení práv soudních exekutorů. V tomto ohledu tedy jde o přepsání již napsaného a zveřejnění již zveřejněného. Na druhou stranu nelze pominout cílenou snahu představitelů strany o stručný a dobře uchopitelný koncept, který svou chytlavostí jistě dokáže zaujmout určitou část cílové skupiny. Přimícháme-li k této kombinaci zhoršující se sociální a ekonomickou situaci a neukojenou touhu po rychlých řešeních, může podobná snaha do budoucna představovat – a již částečně představuje – riziko.

Tomáš Skyba

Vandas v přítomnosti maskovaného Jiřího Tůmy

A s (v pozadí stojícím) Tomášem Kebzou - zřejmě nejznámějším českým mnohonásobně trestaným neonacistou, jenž v současné době s Vandasem obráží česká města v rámci prezidentské kampaně

Jsem nepřizpůsobivý/á. No a co?

V záhlaví článku představujeme více než 70 let starou fotografii dokumentující atmosféru během vítání příjezdu cvičné plachetnice německého námořnictva Horst Wessel do hamburské loděnice. Fotografie patří mezi nejznámější snímky předválečného a válečného Německa. Osobní statečnost v prostém činu muže na fotografii fascinuje i po mnoha letech od jejího pořízení. August Landmesser (1910–1944) byl jedním z mnoha dělníků hamburského doku a montovny válečných lodí. Do roku 1935 také vlastnil členský průkaz NSDAP. V témže roce se oženil se ženou židovského původu, se kterou postupně zplodil dvě dcery. Na základě sňatku byl shledán vinným podle nově zavedených rasových zákonů a společně manželkou byl odsouzen do vězení. Jedna z dcer putovala na výchovu k prarodičům, druhá našla domov u náhradních rodičů. Landmesser byl – na rozdíl od své ženy – v roce 1941 propuštěn a po krátké době přirazen k trestnému bojovému oddílu Strafdivision 999, v jehož řadách nuceně bojovali také odpůrci nacistického režimu. V únoru 1944 byl prohlášen za nezvěstného v akci a posléze za mrtvého. August Landmesser byl podle veškerých definic nacistické třetí říše také pokládán za nepřizpůsobivého. Vymykal se sociálním požadavkům, nezapadal názorově ani životním stylem. „Odměnou“ se mu stala smrt během posledních bojů v severní Africe. Byla to „odměna“ od režimu, který svojí mocenskou pozicí mohl již s přehledem rozhodovat o osudech všech nepřizpůsobivých a nepohodlných. Proč tedy nevytvořit vlastní definici nepřizpůsobivosti? Takovou, jež bude vycházet z našich reálných životů, povah a sociálních potřeb. Vycházíme-li z předchozího textu, můžeme si apaticky vystačit s primitivním dělením, které však vlastní povážlivé mezery? Není již spíše na čase uvědomit si, že na poli ne/zodpovědnosti se vlastně pohybujeme všichni? Chceme věřit těm, kteří si vystačí s několika odstavci, jež ale ve výsledku ani sami nesplňují? Udělejme z naší nepřizpůsobivosti ctnost. Historie mnohokrát ukázala, že přítomnost a slepé vyžadování přizpůsobivosti brání svobodnému rozvoji. Dávejme najevo solidaritu tam, kde je třeba, a stavme se útlaku tam, kde jiní nemohou. Protože falešná nenávist na základě rasového a ekonomického klíče nám naději nedává. Příznivé vyhlídky nám zajistí pouze pojmenování opravdových viníků a zamíření pozornosti na skutečné cíle – třeba na ty, které nám vnucují své koncepty o přizpůsobivosti a povrchní konformitě. Můžeme začít dnes.

Kam dál?