Neděle 26/6/2011

Kolik je vlastně neonacistických vrahů?

Uvádí se, že po roce 1989 mají v ČR neonacisté na svědomí něco přes dvacet zmařených lidských životů. Většinu obětí tvoří Romové a Romky nebo ti, kteří se provinili tmavším odstínem kůže, bezbranní lidé bez domova a několik obětí doplatilo životem za své nepřátelství k neonacismu. To jsou případy, kdy byl „politický“ motiv zřejmý nebo byly jednotlivé kauzy medializovány. Vedle toho ale existují i případy další a tento článek chce sloužit jako odrazový můstek k jejich zmapování.

Případy vražd tradičně připisovaných neonacistům rozhodně netvoří homogenní celek a z trestněprávního pohledu je ostatně sporné, zda vůbec mohou být všechny považovány za vraždu. Najdeme mezi nimi promyšlené sadistické vraždy (nalákání šestiletého romského chlapečka do garáže a škrcení elektrickým kabelem, po kterém následovalo rozřezání břicha rozbitou lahví), rasistické lynče, které skončily smrtí nešťastnou shodou okolností (smrt Milana Lacka v Orlové, kterého útočníci zbili do bezvědomí a nechali na silnici, kde ho přejelo auto), případy, kdy patrně úmyslem útočníků ani nemuselo být oběti těžce ublížit (smrt Heleny Biháriové ve Vrchlabí), skupinové lynče, kde oběť zemřela na mnohočetná zranění způsobená naprosto nepromyšleným odhadem použitého násilí, útoky s několika promile alkoholu v krvi (súdánský student v Praze), i zcela jasné vraždy (sedmnáctiletý anarchista z Tanvaldu Zdeněk Čepela, kterému neonacista prořízl nožem krk).

Neonacistické násilí

Vedle případů, které skončily smrtí napadených, existují případy, kdy k úmrtí nedošlo jen díky shodě šťastných okolností. Do této skupiny by se dala zařadit velká skupina útoků vedených pomocí nožů, protože při použití nože, zejména netrénovaným člověkem, se takřka absolutně nedá předvídat a regulovat intenzita útoku.

Jedním z takových případů je kauza ze Strakonic, kde dva účastníci akcí Dělnické strany, Martin Vachta a Lukáš Vorobel, zaútočili noži na hlavu a krk kluka, který je okřikl, když hajlovali. Nebo když pražský neonacista Jakub Tichý, který v domluvené rvačce mezi znepřátelenými skupinami SHARP a naziskinheadů vytáhl nůž na jednoho z oponentů a pobodal ho. To mu vyneslo zařazení na seznam POWs (Prisoners of War). Jiným příkladem je dlouholetý aktivista Národního odporu Praha a Autonomních nacionalistů Lhotka Ignác Šebor. Nedávno se Šebor spolu s dalším neonacistou dostal v baru na pražském sídlišti do konfliktu se dvěma muži takřka důchodového věku. Po konfliktu si Šebor odskočil pro nůž a minimálně jednoho z mužů pobodal.

Dalším příkladem může být absolutní ztráta sebekontroly a míry užití násilí, jako byl případ z konce roku 2008, kdy víc než deset neonacistů kolem (později s tak velkou slávou rozbité neonacistické „teroristické organizace“) White Justice v Benešově napadlo osmnáctiletého studenta. Ten měl prostě tu smůlu, že zrovna šel okolo a skupina neonacistů mu způsobila těžké zranění a vnitřní krvácení. Tento případ nevzbudil prakticky žádný mediálně-policejní ohlas. Můžeme spekulovat, zda bylo důvodem, že se represivním složkám hodil více obraz „elitní zakonspirované teroristické buňky“, než hovad, která bez jakéhokoli promyšleného motivu málem ukope k smrti náhodného kolemjdoucího středoškoláka. Nebo snad sehrála roli skutečnost, která se ukázala u soudu, že pachatelům v průběhu vyšetřování vynášel informace syn tehdejšího vysoce postaveného benešovského policisty?

Místo toho byli čtenáři novin týdny krmeni absurdními povídačkami o zakonspirovaných teroristech, kteří chtějí spáchat bombový útok na vodní elektrárnu (našly se plány malé vodní elektrárny, protože několik z „teroristů“ pracovalo jako vazači armatur) nebo případně že plánovali únos syna předsedy vlády.

Další z případů byl, když skupina neonacistů kolem hooligans Sparty Prahy před pražskou diskotékou zbila skupinu návštěvníků ze Srí Lanky. Incident údajně završila lynčováním ležících obětí tím způsobem, že jim položili na obličej utrženou dopravní značku a takto jim skákali po hlavě. O jednom z útočníků jsme v souvislosti s případem psali v článku Michal „Voják“ Sýkora.

Pochopitelně ale existují případy další neonacistického násilí, kde politický motiv nebyl zmiňován nebo případ nebyl jakkoli medializován.

Nacistické vraždy bez nacistického motivu

Ovšem smyslem tohoto článku jsou útoky, kdy politický motiv zcela chybí a ke smrti člověka došlo na základě aktivit neonacistů, které by se daly označit za ryze kriminální nebo psychopatologické. Pokusíme se uvést několik případů, tento výčet si rozhodně nedělá nárok na kompletnost, naopak jeho smyslem je, aby sloužil jako odrazový můstek pro zmapování vražd (a pokusu o ně) spáchaných neonacisty.

Živě si dokážeme představit, jak neonacističtí čtenáři v tento moment skřípou zuby s tím, že přeci když někdo uškrtí a okrade prostitutku, není to něco, co lze automaticky spojit s politickým přesvědčením. Budou mít samozřejmě pravdu. Na druhou stranu tyto případy mohou ukazovat, v jakých sférách se neonacisté pohybují a třeba se ti inteligentnější z našich neonacistů alespoň na chvíli zamyslí nad současnou strategií svého hnutí, které se snaží medializovat a vykládat každý kriminální delikt spáchaný Romem jako projev „černého rasismu“. Ostatně již v této aktivitě jdou tak daleko, že se neostýchají lhát a vymýšlet si. Nedávno například na všechny strany rozesílali informaci, jak v Přerově čtyři Romové ubili k smrti šestnáctiletého kluka, protože je napomínal za předbíhání ve frontě na lístky na vlak. Ke smůle neonacistů, a ke štěstí napadeného, který byl bezmála dvakrát starší, byli útočníci pouze dva (nikoli čtyři), napadený žije a s vlakem měl případ společného zejména to, že se útok odehrál v nálevně u vlakového nádraží.

K napsání tohoto článku nás přivedly i některé kauzy, které se v nedávné době mihly na veřejnosti. První je zmínka z rozhovoru s vyšetřovatelem vražd uveřejněný v časopise Týden. Ten při vzpomínce na první případ, který vyšetřoval, mluvil o tom, jak se v hospodě dva neonacisté pohádali se starším mužem, kterého následně venku umlátili k smrti. Jinak nic dalšího nevíme a neznáme případ, který by takovému popisu odpovídal.

Podobný průběh měla smrt kytaristy Františka Sahuly ze skupiny Tři Sestry, kterému dva útočníci po konfliktu v restauraci venku prakticky rozdupali hlavu. Podle našich neověřených informací se minimálně jeden z nich pohyboval v prostředí kotle Sparty.

Dalším případem je vražda brněnské prostitutky spáchaná Vítězslavem Šrámkem, Pražákem žijícím v Bratislavě a průkopníkem prodeje neonacistické módy v Čechách a na Slovenku (Netvor shop, House of Fun). Zmínka o vraždě a fotografie od soudu se objevily na serveru iDNES. Šrámek prostitutku uškrtil, a poté z jejího bytu odnesl klíčky od jejího auta, do zastavárny dal vše, o čem usoudil, že by se dalo zpeněžit.

Víťa Šrámek (druhý zprava) se drží kolem ramen s Rasťo Rogelem (zpěvák kapely Juden Mord) a zakladatelem Národního odporu Filipem Vávrou

Rogel a Vávra s vrahem prostitutky

Dalším případem je pak Michal Slanař, který pobyl delší čas za zdmi věznice. Nejprve se objevil v seznamu POWs, ale zanedlouho z něj byl odstraněn poté, co vyšlo najevo, že jeho obětí nebyl „levičák“, jak správci webu POWs původně informovali, ale jednalo se o vyřizování účtů mezi přáteli.

Michalův volný čas a doma s cedulkou Auschwitz

Michal Slanař

Tento náš nekompletní průřez pak ukončíme případem, který nedávno v médiích proběhl. Skupina přibližně šesti mladíků popíjela nedaleko nákupního centra v Pardubicích a rozhodla se, že někoho zbije. V prvním případě jim to nevyšlo, zaútočili na skupinku mužů středního věku, ale místo dokázání si vlastní sily a hrdinství to byli útočníci, kdo byl nakonec bit. To je nezastavilo a vybrali si tedy snadnější cíl: do bezvědomí zbili dva bezdomovce a hodinu po útoku se na místo ještě vrátili, do napadených znovu kopali a nakonec je pomočili. Jeden z mužů bez domova zemřel.

Vedle Romů tak lidé bez domova tvoří nejčastější případy obětí neonacistických násilníků, jak ukazují i další případy, jako bylo proražení lebky skupinou mladých neonacistů kolem Národního odporu Praha z roku 2003, která se odehrálo nedaleko Litochlebského náměstí na pražském Opatově, upálení bezdomovce na brněnském Hlavním nádraží mladými aspiranty na členství v nazuichuligánském gangu JKG nebo podobný smrtelný útok hořlavinou z Hodonína, kterého se dopustili pravidelní účastníci neonacistických akcí v roce 2007.

Pokud máte o zmiňovaných kauzách nebo o podobných případech nějaké informace, prosím napište nám na mail kontakt[zavináč]antifa[tečka]cz .