Byla to sláva veliká, celá hala povstala a pěla se hymna na počest hochů, kteří odjížděli do Německa hrát fotbal. Napadlo něco podobného ty, kteří začali hrát fotbal počátkem 19. století na školách v Etonu, Harrow a Rugby a roku 1862 se domluvili na jednotných pravidlech? Nejen míč kulatý je věc záludná.
Záludní byli i politici, kteří pomáhali svému klubu způsobem přímo teroristickým - v té souvislosti se často zmiňuje jméno Lavrentije Beriji. Politikům se zase jeví jako záludní diváci. Už K.H.Frank si poznamenal své zklamání, když 8. června 1939 na Letné publikum zápasu Praha – Berlín (2:0) vypískalo hostující tým zdravící arijským pozdravem. V průběhu zápasu tehdy létaly vzduchem dokonce i kameny a lahve. Snad proto bylo nově domluveno, že při nevhodném chování publika bude ukončen televizní přenos a nebude platit výsledek dosažený na hřišti.
V šedesátých letech minulého století se evropský fotbal profesionalizoval, jednou z jeho hvězd byl Franz Beckebauer. Němec své doby – podle jeho biografie byl jeden jeho strýc u SS, druhý u gestapa, první tchyně sekretářkou u Rudolfa Hesse. Jeho jméno, šarm a diplomatické schopnosti teď prý zajistily Německu pořadatelství současné mistrovství světa, které dostalo do vínku slogan „Wir sprechen Fuβball“. Tedy něco jako žijeme fotbalem.
Záludně se zakrývá skutečnost, že tenhle fotbal žije především kšeftem. I Beckenbauerův životopisec připomíná, že při výběru pořadatelské země působily i investiční kontrakty, které německé firmy podepisovaly před hlasováním o pořadatelství v zemích se zvláště důležitými hlasy. A tak se stalo, že kšeft zase zvítězil nad proklamacemi, že nelze tolerovat pozůstatky nacismu, fašismu. Pořadatelé začali řešit otázky: Zakrýt či nezakrýt před stadionem v Berlíně monumentální sochy idealizovaných hrdinů nacistických mýtů vztyčených nacisty? Říct či neříct návštěvníkům z celého světa, že kvůli nesprávnému rasovému původu mohou být pro ně některé oblasti „hostitelské země“ životu nebezpečné?
Žít na povel kšeftu mají i diváci. Bez nichž by mistrovství bylo ničím, přesto pouze třetina lístků byla určena přímo jim. Pokud je FIFA vylosovala jako šťastné majitele vstupenek, směli je platit jen kartou MasterCard, jinak museli spoléhat na štěstí, že na ně milostivě shlédne některá z mnoha firem, pro něž lístky samozřejmě byly. Electro World hlásí, že na další zapůsobil slogan „Dejte kopačky své staré televizi“ a kšefty rostou. Markety všeho druhu prodávají potřeby prý nezbytně nutné k „fandění na současné úrovni“, kupř. šaškovské čepky zdobené vlajkou a reproduktory bičují atmosféru – kdo neskáče není Čech! Nevadí, že u kolébky sloganu byli rowdies sparťanští (kdo neskáče není sparťan) a opoziční (kdo nekrvácí není sparťan). Vinou českých nacionalistů nás tenhle slogan spojuje s Hitlerlandem.
Za Hitlera se mnohému Němci zhroutil život, pokud bylo zjištěno, že v jeho žilách koluje kapka „krve neněmecké“. S podobnou rétorikou nyní přišla Národní strana – stát se Čechem, Moravanem, Slezanem je možno pouze – „narodit se rodičům české krve“. Národní strana je nacističtější než nacisté – ti zkoumali krev 3 generace nazpět, čeští nacionalisté tuhle ulehčující podmínku nepřijali. Nadhodím tedy otázku: Každý z nás se učil o Sámovi, že vyhnal Avary, ale až po mnoha letech, v nichž měli děti se slovanskými ženami, žije tu ještě Čech ryze slovanské krve? Kdo smí skákat podle Národní strany?
Kdo má rád fotbal, bude fandit bez šaškovských symbolů doporučovaných kšeftem. Pokud budou hrát sympatičtěji borci z Ghany, bude fandit jim, i když budou nacionalisté pukat vzteky. Skákat může každý, kdo má radost ze vstřeleného gólu ve víře že není koupený, a nemusí k tomu „být Čech“.