Kde jsou oni, tam jsme i my. Nesmíme dopustit, aby ulice ovládali fašisté! Od velkých metropolí až po maloměsta všude tam, kde se fašisté mobilizovali, byla i ARA aby je zastavila.
Zde je diskuze člověka z Kate Sharpley Library (anarchistické nakladatelství v Londýně, dále KSL) se spoluzakladatelem Antifa Anglie(1) a členem Class War (anarchistická organizace z Velké Británie, dále CW) a se soudruhem ze Severní Ameriky, který je spojen s antifašistickými webovými stránkami Three Way Fight a je členem Antirasistické akce USA (dále TWF). Uskutečnila se koncem roku 2005, přičemž každý z nich hovoří sám za sebe.
Tento rozhovor byl přeložen ze stránek No Pasaran, antifascist portal for Britain!
(libcom.org/nopasaran)
Poznámky jsou uvedeny na konci textu.
Relevantní odkazy jsou uvedeny tamtéž.
KSL: Jaké jsou vaše zkušenosti a názory na antifašismus?
CW: K antifašistickému hnutí jsem se dostal po tom, co jsem se přestěhoval do Londýna v roce 1992. V televizi jsem viděl „Bitvu o Waterloo“(2) a řekl jsem si: To je něco, do toho se chci zapojit!
Několikrát jsem napsal Antifašistické akci (AFA), ale nikdy jsem nedostal odpověď. Tou dobou jsem se připojil ke Class War a začal být aktivní ve věcech co dělali. Obyčejně jsme se účastnili akcí, které organizovali ostatní antifašisté – obvykle AFA, ale dělali jsme i své vlastní akce v okolí Východního Londýna nebo jsme se spojili se skupinou neutrálních antifašistů taktéž ve Východním Londýně.
S tím, jak se působení AFA v Británii chýlilo ke konci, jsem nabýval přesvědčení, že je třeba širšího rozmezí taktiky proti fašismu a potřeba zařadit přímou akci do této strategie jako jednu z možností byla nutná. Krátce jsem byl také zapojen do aktivit Bezplatformní skupiny, ale když tato skupina ukončila svoji činnost tak jsem byl jedním z těch, kdo se podíleli na vytvoření Antify.
TWF: Pár let jsem byl aktivní v punkové a skinheadské subkultuře, ale po čase jsem si uvědomil, že radikální antiautoritářská agenda se musí zabývat širšími vrstvami lidí mimo subkulturní scénu. Zapojil jsem se do činnosti Anarchist Black Cross (Anarchistický černý kříž, dále ABC) a poskytoval podporu jednomu antifašistovi, který byl obžalován za útok na nacistu. V této souvislosti byl v Minneapolis (stát Minnessota) různými anarchisty a antirasisty založen The Anti Fascist Defence Committee (Antifašistický obranný výbor, dále AFDC). O již zmíněném případu stíhaného antifašisty se rovněž rozsáhle publikovala Love and Rage Revolutionary Anarchist Federation („Anarchistická federace lásky a zuřivosti“ – rozpustila se na konci 90. let, dále LRRAF). Obžalovaný byl totiž nejen členem této federace, ale rovněž také jedním ze zakladatelů ARA (Antirasistická Akce, americký ekvivalent AFA) z konce osmdesátých let. Případ se odehrál okolo roku 1993.
V rámci ABC jsme podporovali nejen aktivní militantní antifašisty (jako v případě AFDC), ale i politické vězně (mnozí z nich byli Afro-američané, Portorikánci a Indiáni). Tato kontinuální práce otevřela cestu nejen k diskuzi na téma celého konceptu vězeňského systému, ale také k tomu, jak „právo a pořádek“ bylo a je mechanismem sociální kontroly. V tomto kontextu jsou v U.S.A. nepřiměřeně postihováni chudí a barevní lidé.
ABC byl pozitivní cestou ukazující radikální anarchistickou agendu v praxi. Spoluprací s ostatními skupinami bychom sloučili naše společné perspektivy a tímto bychom nadějně přispěli k budování našeho hnutí jakožto rozhodného, zásadového a seriózního.
V té době začalo několik anarchistů a ABC skupin navazovat kontakty s Lorenzem Kombou Ervinem. Jeho kniha „Anarchismus a černá revoluce“ měla skutečný vliv na mnohé sociální anarchisty a anarchistky vystupující proti rasismu. To, že byl Ervin zainteresovaný v kolektivní (a osobní) sebeobraně proti fašistickým útokům, pomohlo upevnit spojení militantních antifašistů, politiky třídního boje a revolučního anarchismu.
Přestěhoval jsem se do Chicaga, stát Illinois a prostřednictvím ABC pracoval na různých projektech, týkajících se boje proti policejní brutalitě, protivězeňských aktivit a vysídlování chudých lidí za účelem nastěhování se bohatých. Tahle práce nebyla výhradně antifašistická. Snažili jsme se vycházet z politiky mající kritický pohled na třídní, rasovou (stejně jako genderovou a věkovou) nerovnost.
Někteří z nás, co jsme byli v ABC, se začali čím dál tím více podílet na antifašistických projektech jako byly ty, co dělala ARA. Skupina ABC, ve které jsem byl zapojený já, se nakonec tak nějak přeměnila na skupinu ARA. Od té doby jsem se podílel na specificky antifašistických aktivitách a agendě ARA.
KSL: Jaké jsou kořeny vzniku a historie ARA? Jakých významných úspěchů dosáhla?
TWF: ARA vznikla v roce 1987 kdy se ve skinheadské scéně objevil rozpor mezi anti-rasistickými a White Power skinheady. ARA byla vytvořena mnohonárodnostní skinheadskou skupinou v Minneapolis, takzvanými Baldies. Původně měla být ARA katalyzátorem k vytvoření širšího anti-rasistického povědomí za účelem postavit se proti neonacistům, ale ve skutečnosti byla prvních pár let spíše skinheadským hnutím. S tím, jak se reputace ARA a Baldies šířila zemí, se začala formovat spojenectví ARA s ostatními anti-rasistickými skinheady. ARA byla podporována a propagována punkovým fanzinem Maximum Rock and Roll (dále MRR), který také informoval o antifašistických aktivitách. Ve skutečnosti to byl právě MRR, díky kterému se mnozí z nás, co bydleli v jiných částech země, dozvěděli o existenci Baldies a ARA někdy kolem let ´87 a ´88.
Začátkem roku 1990 se ARA přeměnila v širší mládežnické hnutí. Bylo převážně anarchistické, ale jeho politická otevřenost předcházela tomu, aby se z něho stala diskriminující sekta. Také to bylo aktivně bojovné hnutí, čímž se velmi odlišovalo od většiny levice, která jen mluvila ale v praxi nic nedělala.
Během toho roku se ARA značně zpopularizovala. Různé skupiny se pouštěli do projektů zahrnujících nejen antifašistické aktivity, ale i boj proti víceméně institucionalizovanému rasismu. To vedlo k pozdějšímu vytvoření „Cop Watch“ (Antipolicejní hlídky), které monitorovali a narušovali činnost policie v našich městech. Byla to jedna z cest jak dokázat nejen rasově motivovanou policejní brutalitu, ale hlavně jak jí zabránit.
Řekl bych, že největším úspěchem ARA byla její samotná činnost, což znamenalo vytvoření největšího antifašistického hnutí ve Spojených státech amerických a Kanadě. Myslím, že by bylo oprávněné říci, že právě v průběhu roku 1990 se díky ARA zpolitizovaly stovky militantních antifašistů a další lidé k tomu tíhli. Nebyli to bezpodmínečně lidé z „tvrdého jádra“, ale tvořili neodmyslitelnou součást. Kolem roku 1997 byl hrubý odhad členů ARA vyčíslen na 1,500 – 2,000 lidí.
ARA přitahovala lidi nejen díky své nekompromisní politice, ale také tvořila nutnou kulturní stránku s tím spojenou. Lidé cítili, že jsou součástí skutečné scény. S tím jak militanti cestovali, tak pomáhali organizovat a tvořit hnutí v době, kdy neexistoval žádný internet (jen si to představte!). Vytvořili jsme organizovanou síť, která se zakládala na přímých kontaktech a vztazích. Mohli jste se vypravit do jakéhokoli města a setkat se tam s místní skupinou ARA. Důležitější ale bylo, že jsme byli otevřenou výzvou pro rasistické a fašistické skupiny, které se snažili organizovat. Bod jedna programu ARA zněl: „Kde jsou oni, tam jsme i my. Všude tam, kde se snaží fašisté organizovat a prosadit na veřejnosti. Nesmíme dopustit, aby ulice ovládali fašisté!“
ARA to myslela vážně. Od velkých metropolí až po maloměsta všude tam, kde se fašisté mobilizovali, byla i ARA aby je zastavila a znemožnila jim fungovat. Jak se dá předpokládat, naše výsledky se evidentně lišily. Někdy jsme ty otravné fašisty rozdrtili. Jindy zase měli početní převahu a tak jsme museli přijmout porážku. I v takových situacích se ARA snažila zapůsobit, ale někdy byla bitva ztracena i když válka stále pokračovala.
V jiných případech se ARA angažovala proti policistům, kteří byli zmobilizováni na ochranu fašistických shromáždění. Lidé se chtěli dostat k fašistům a konfrontovat je, ale policejní stěna vytvořená na jejich ochranu se stávala dalším ohniskem zuřivosti. V některých městech jste mohli vidět stovky nebo tisíce lidí, kteří byli ochotni vyjít do ulic a protestovat proti fašistům. Tato čísla reprezentovala spojení všech různých politických pohledů a agend. ARA se snažila navazovat kontakty s militanty a anti-rasisty z řad pracujících a tím se členové ARA dostávali do středu dění. Tímto způsobem se s ARA seznámila spousta lidí. Vytvořilo to jakoby situaci, kdy jste mohli ARA buď milovat nebo nenávidět, ale nikdy ne ignorovat.
ARA hrála bezpochyby velkou roli v znemožnění fungování fašistických skupin. Organizace, jako fašistická „The World Church of the Creator“ („Světová církev stvořitelova“) nakonec nebyly schopné veřejně vystupovat bez masivní policejní ochrany. Dokonce jejich vlastní členové se stali terčem útoků ve svém místě bydliště. ARA přispěla velkým dílem k propadáku mnoha fašistických akcí.
KSL: Jak to s vámi momentálně vypadá?
TWF: V současné době je americké antifašistické hnutí v útlumu. Ať tak či onak, činnost skupin jako ARA se odvíjí od jejich fašistických protivníků. ARA se mobilizuje v případě, že jsou fašisté aktivní. A pokud se fašisté neorganizují, tak jde činnost ARA ke dnu. Tento nedostatek důslednosti a neschopnosti formulovat širší program vedl několik militantních antifašistů k zastavení se a přehodnocení naší agendy.
Myslím, že jak fašistické, tak i levicové skupiny mají svá období růstu a aktivity stejně jako období úpadku, který se projevuje nejistotou ve směřování své politické činnosti a strategie. To, na čem setrvávám, je hodnocení fašismu jako ideologie obdařené potenciálem vynořit se odnikud a zneužít sociálně a politicky polarizované situace zvláště v souvislosti s otázkami rasy, ekonomiky a kultury. Antifašisté potřebují rozvinout hlubší analýzu, zkoumající to, kde se fašistické trendy mohou objevit a také objeví.
Naneštěstí většina antifašistického organizování přetrvává kvůli boji proti fašistům na paramilitární úrovni. Strategická a ideologická podstata antifašismu je brána v úvahu minimálně, anebo vůbec. Podle mě existuje nebezpečí, že se ztratíme ve svém abstraktním teoretizování a naše reálná aktivita klesne na nulu. Na druhou stranu jsem si vědom očividné tendence zabřednout v rovině aktivit bez jakékoli hlubší analýzy, kterou jsem zmiňoval výše.
CW: Momentálně je toho hodně co na práci. Shromažďování informací o ultrapravicových skupinách, jejich strategii a aktivistech je nesmírně obtížný úkol a člověk musí být ve střehu. Antifašisté ve Velké Británii dnes přeskupují své síly právě v době, kdy jsou místní fašisté silnější než kdykoli předtím. Dalo by se říci, že hrajeme hru na kočku a myš. A vyhrát můžeme jen tehdy, když nebudeme ta myš. Já sám jsem tento rok strávil mnoho času studiem ultrapravicových internetových stránek (jak britských tak i amerických) stejně tak jako fyzickým tréninkem v tělocvičně – duševní potrava jde ruku v ruce s fyzickým utužováním těla!
KSL: Fašismus je sračka – dá se k tomu ještě něco dodat?
TWF: Myslím si, že když spousta lidí slyší slovo fašismus tak si řeknou: „Co je to za ubohost. Jak někdo může opravdu věřit takovému nesmyslu?“ Dokonce i mnoho antifašistů se dívá na fašistické hnutí jako na nějaký vtip, agresivní a násilnický, ale stále jenom vtip. Není pochyb o tom, že fašistické hnutí má mezi svými členy politicky neschopné a strukturu podkopávající hlupáky. Nevyskytují se ale snad tyto typy lidí ve všech hnutích? Řekl bych, že právě tyto podvratné živly by byly z řad skutečného fašistického hnutí vyloučeny. Fašismus si přece zakládá na obratnosti, odhodlání a sebeobětování svých stoupenců. Toto jsou hodnoty, kterými se pyšní. Fašistická hnutí minulosti byla populární pro svoji schopnost nabídnout širokou škálu totalitních ideologií společně s podpůrnými akčními a progresivními programy. Milióny lidí se k fašismu nehlásili proto, že by snad byli hloupí, ale díky tomu, že nabízel vizi pro sociální transformaci společnosti během celosvětové krize, kdy se milióny lidí ocitly v bídě a na vlastní kůži zakusily strasti sociální nejistoty. Právě proto si fašismus získal podporu u širokých mas lidí.
CW: Fašismus je dynamická politická ideologie, která se snaží zalíbit všem třídám a sjednotit je pod nadvládou silného státu, jenž je hierarchicky řízen vládnoucí elitou. Dílčí součástí fašismu, pomocí kterých se snaží sjednotit všechny třídy je často příslušnost k určité rase, ale nemusí tomu tak vždy být. Dalším znakem fašismu je vždy jeho antisocialistický postoj a také odpor k jakýmkoli nezávislým autonomním organizacím pracujících. Dále se obvykle staví proti internacionalismu i když se internacionalismus zakládá právě na příslušnosti k určité rase.(3)
KSL: Jak to nyní vypadá s fašismem v Severní Americe?
TWF: Nejdříve musím říci, že fašistické hnutí v Severní Americe prochází obdobím neustálých změn a soupeření několika politických směrů. Aby má odpověď na tuto otázku byla co nejpřesnější, tak ji rozdělím do třech základních kategorií. Tyto kategorie jsou zjednodušené a obsahují ve větší míře jen některé významnější fašistické trendy. Na druhou stranu opomíjejí další frakce, které jsou nepoměrně menší, více se zabývají ideologií a representují vyhraněnější opozici. Tyto skupiny bychom mohli nazvat „Třetí pozicí“. Obsáhlejší zpracování než je toto by vystačilo na celou knihu. Nicméně toto rozdělení, které jsem uvedl, plně vystačuje pro vytvoření si představy o místní situaci.
První kategorii bych nazval jako Euro/Bílý fašistický blok. Zahrnuje National Alliance („Národní aliance“), The Creativity Movement („Hnutí stvoření“, které se dříve jmenovalo The World Church of the Creator – „Světová církev stvořitelova“), Aryan Nations („Árijské národy“), různé nazi-skinheadské skupiny, moderní Ku Klux Klan a další. V podstatě všechny, kteří navazují na tradici a odkaz evropského/bílého fašismu a Hitlerova národního socialismu.
V této scéně je momentálně mnoho rozepří všech různých druhů. V posledních pár letech několik hlavních vůdců zemřelo a proběhlo soupeření o moc. S tím také souvisí události jako stíhání fašistů v rámci tajných vládních operací nebo tajemné vraždy neonacistických kádrů policejními jednotkami a uvěznění fašistů na základě vykonstruovaných obvinění. Dokážete si lehce představit, že všechny tyto faktory vedly k obviňování ze zrady ve vlastních fašistických řadách a tím pádem k prohloubení vnitřních nesvárů. Přesto všechno jsou fašisté stále aktivní i když si myslím, že mnoho jejich skupin prochází procesem reorganizace a přeskupování svých sil.
Druhou kategorií nejsou přímo otevření „fašisté“ (někteří z nich se dokonce díky silnému vlivu amerikanismu prohlašují za „antifašisty“ a jejich anti-rasistická agenda se zakládá na křesťanském fundamentalismu), ale lidé, pohybující se v kruzích konzervativní, náboženské a nacionalistické politiky, která se profiluje jako obecně populárnější ultrapravice. I přes možné míšení s tvrdým fašistickým jádrem je tato kategorie jedinečná tím, že je často definována jako ultrakonservativní hnutí, které stále usiluje o zachování amerického národa jakožto křesťansko-bílé nadvlády. Dalším významným charakteristickým znakem této skupiny je snaha o izolaci a rezignaci Spojených Států Amerických na celosvětovou zahraniční politiku. Tato kategorie je podle mě dost důležitým proudem fašistické scény U.S.A. Pokud by nastala sociální krize, která by se neustále prohlubovala, tak by se právě tento fašistický proud mohl projevit jako nejsilnější politický směr, který by vytvořil opozici vůči stávajícímu volebnímu systému dvou stran. Tato opozice by zahrnovala skupiny hlásající anti-imigrační politiku, různé druhy domobrany, výbory občanské sebeobrany a nepochybně aktivisty a aktivistky z okruhu hnutí proti potratům. Mezi tímto ultrakonzervativním proudem a ostatními otevřeně fašistickými skupinami je ale jeden diametrální rozdíl - a to v otázce revoluce. Většina neonacistů je totiž pro sociální revoluci a zničení stávajících Spojených Států Amerických. Právě toto je v rozporu s mentalitou ultrakonzervativců. Ti by samozřejmě za předpokladu jistých sociálních okolností byli pro radikální a autoritářské přetvoření společnosti U.S.A., ale rozhodně ne pro kompletní destrukci. Političtí teoretikové jako Pat Buchanan s jeho časopisem The American Conservative („Americký konzervativec“) by byli schopni stát se hlasem tohoto politického proudu (i když ne bezpodmínečně převládajícím).
Poslední kategorie je nevyzpytatelná a dosud se nikde nezhmotnila v masové podobě, přestože potenciály pro její nástup již existují. Předtím, než vyložím situaci chci ozřejmit, že v takové situaci jednoduché nálepkování pomocí termínu "fašismus" vykazuje jisté problémy. Jisté charakteristické rysy této kategorie jsou nicméně podobné fašismu. Jakákoli diskuse zabývající se touto kategorií vyžaduje maximální pozornost a detailní analýzu její autoritářské povahy. Základy této skupiny bych viděl mezi neorganizovanými a marginalizovanými masami chudých pracujících lidí. Řekl bych, že právě z těchto skupin by se mohly stát ultra autoritářské sociální hnutí, které by byly nábožensky orientované, machistické a propagovaly by militarismus s potenciálem vojenského převratu.
Tyto skupiny a hnutí nejsou omezeny rámcem Euro/Bílé kultury, ale spíše naopak. Hnutí Hamas, dále Sadristé v Basře a v neposlední řadě síť Al-Kajdy jsou nejvíce do očí bijícími příklady nesocialistických a ne-emancipačních ideologicky orientovaných hnutí. Hamas, který je mohutně přítomen v pásmu Gazy, již disponuje de facto fyzickým prostorem, který si určuje a kontroluje. Ochota bojovat proti Izraeli spolu s programy sociální podpory, které aplikují v jimi kontrolovaných oblastech, jim zaručuje masovou podporu. Tyto skupiny se vyvinuly v podmínkách, které jsou pro ně specifické, ale myslím, že ne nepodobná situace by mohla nastat i u nás. Pokud se v U.S.A., které jsou tvořeny a formovány utlačovanými masami lidí neobjeví revoluční „levicová“ opozice, tak by toto prázdné místo mohly vyplnit reakčnější formy opozice. Tato situace by byla kontroverzní, jelikož by popřela teorii, že právě utlačovaní musí nezbytně vytvořit levicovou opozici proti státu.
Zde ve Spojených Státech operují mezi chudými a barevnými komunitami lidí obrovské zločinecké organizace, které jsou ozbrojené. Přestože mají tyto organizace kontakty ve vládě a u policie, tak si stále zachovávají relativní autonomii. Myslím, že právě tato skutečnost by mohla poskytnout základy pro vytvoření protistátně-autoritářské opozice ve chvíli, kdy by došlo k takovému sociálnímu posunu a změně, že by byly v sázce moc a zdroje.
Jelikož jsem uvedl a definoval tři základní (a zjednodušené) kategorie, tak bych rád také řekl, že to znamená i rozdílný přístup ke každé z nich. Nelze vidět tato hnutí jako stejná a podle toho s nimi tak jednat. Fašismus a rozsáhlejší formy autoritářských systémů jsou komplikované a naše reakce na ně nemohou být klidné.
KSL: Nemohl by jsi říci něco podrobnějšího o myšlence „Three way fight“ („trojstranný boj“)? Jestli tomu dobře rozumím, tak vychází z toho, že fašisti nezbytně nejsou prodlouženou rukou stávající vládnoucí třídy.
TWF: Svým způsobem jsem se o tom již zmínil. Podstata této myšlenky se dá vyložit jako boj zaprvé státu a kapitalistických vládnoucích tříd. A potom zde jsou povstalecké síly zdola, které bojují pro svoji vlastní vizi, jsou autonomní a na státu nezávislé. Tyto povstalecké síly se dělí na různé strany. Jednou z nich jsou autoritáři – například fašisté a autoritářští socialisté. A na straně druhé jsme my; revoluční svobodná antikapitalistická levice.
Toto trojí rozdělení není vždy tak jasné a pravidelné. Tento pohled nebere marxisty a leninisty jako fašisty. A také to neznamená, že svobodná/antiautoritářská levice je neomylná a nedělá chyby. Pro nás to znamená, že ideologicky a prakticky musíme bojovat nejen proti státu. Nebereme to jako jednoduché dělení na „My a Oni“, protože je to mnohem komplikovanější. Autoritářská levice utrpěla zdrcující ránu po zániku SSSR. Spolu s vzestupem „antiglobalizačního“ hnutí se objevila nová vlna radikální antiautoritářské politiky, která byla populární díky již zmíněné diskreditaci autoritářské levice. Ale toto všechno se může změnit. Není důvod se domnívat, že autoritářská a stalinistická politika se nemůže opět vrátit stejně tak jako by bylo naivní si myslet, že antiautoritářská politika bude schopná stát se převládajícím politickým trendem v boji proti státu.
Musíme nabízet a zároveň se zabývat pohledy, které mají kořeny v radikální, svobodné a socialistické agendě. Ne všechno co děláme musí být výlučně nejlepší, ale hlavně musíme uplatňovat kritický pohled na strategii nebo na politické trendy. Přesně jak už jsem řekl předtím; pokud nebude aktivní revoluční antiautoritářská opozice, tak její prázdné místo vyplní její autoritářský protiklad.
Mohli byste si myslet, že tento pohled je evidentně anarchistický, ale já si to nemyslím – při nejmenším ne v Severní Americe. Fašismus jako politická opozice je často podceňován. Dokonce i mnozí revolučně smýšlející lidé si myslí, že v drsných podmínkách, kdy stát stojí proti radikální výzvě, splyne právě fašismus s levicovou opozicí. Tento pohled odmítám, protože jsem si vědom toho, že historie poukazuje na něco mnohem různorodějšího.
KSL: A jak se to má momentálně s fašismem v Británii?
CW: Schopnost fašismu splynout s dobou a přizpůsobit se měnící se politické situaci je pozoruhodná, zvláště když ji srovnáte se zkostnatělou levicí minulého století (a tehdejším anarchistickým hnutím), která ničeho takového schopná nebyla. Fašismus se hroutil pod tíhou levice posledních 50 let, ale dnes se opět dostává k sobě a sbírá všechny své síly.
Podívejte se třeba na způsob „British National Party“ („Britská národní strana“, dále BNP), jakým se pokouší organizovat se v Jižním Yorkshiru. Řeční o současných problematických tématech – vzestup islámu, změny, které přinesl azyl a následný efekt na sociální péči a dále například korupce dlouhodobých „Labour Councils“ („Dělnické rady“)(4). Na druhé straně píše levice stále jenom o relativně neaktuálních záležitostech jako například o Palestině nebo o porážce velké hornické stávky před dvaceti lety. BNP se očividně snaží vyplnit politické vakuum.
Zadruhé si myslím, že vztahy, které si mezi sebou vytvořily fašistické skupiny v Evropě/Severní Americe zahanbují úroveň vztahů mezi evropskými a americkými antifašisty. Je třeba, abychom se do toho opět opřeli.
Ve Velké Británii prosperují politicky fašisté, kteří se přizpůsobili společnosti (podívejte se na Nicka Griffina), zatímco aktivita těch, kteří uvízli ve starých antisemitských konspiračních teoriích stagnuje nebo je odkázána na příchod nováčků zklamaných populistickým přístupem „nové“ BNP.
Mistrovský kousek Nicka Griffina byla změna agendy BNP. Zrušil bod, který žádal navrácení všech nebílých lidí z VB do svých vlastí. Tato politika byla absurdní (v mnoha směrech!) a odstranění již zmíněného bodu znamenalo odchod několika starých cvoků z BNP. S touto politikou se lidé, kteří měli černošské přátele nebo kteří vycházeli dobře s místní asijskou komunitou, nemuseli cítit při volení BNP tak, jako když právě tyto své „odlišné“ přátele posílají do plynových komor.
Další důvod vzestupu fašismu v této zemi je zcela vnějšího charakteru a je něčím, proti čemu antifašisté asi nic nezmůžou. Sílící vliv militantního islámu se příliš netýká tohoto interview, ale realita je taková, že to, co se stalo mezi muslimskými společenstvy za posledních 20 – 30 let a to, co lidé vidí v jistých muslimských komunitách v Británii je k smrti děsí.
Právě tento fakt spolu s nízkou úrovní integrace britských muslimů a dalších komunit nebyl britským politickým establishmentem vážně projednán. A jsou to fašisté, kdo se touto problematikou zabývají a mluví o ní. Dále je tu také stará levice, kterou tvoří „Respect Unity Coalition“ („Koalice respektu a jednoty“), jejíž slogan je podstatě „Nekritizujte muslimy“. Všechno se může zhoršit ještě před nějakým eventuálním řešením, hlavně pokud bude přibývat sebevražedných bombových útoků britských muslimů.
KSL: Splnila „Válka s terorem“ svoje cíle?
TWF: Myslím, že vystrašila mnoho radikálů a ztížila hromadnou práci. Stát užívá bezpochyby represivnější taktiku. Také je tu masivní propaganda, kteří říká: „Buď jsi s Amerikou, nebo proti ní.“. Ve skutečnosti nás média zaplavují zprávami, že nebezpečí nehrozí pouze ze strany zahraničních teroristů, ale také od domácích teroristů jako například „White Supremacists“ („Bílí šovinisté“), anarchistů a radikálních ekologických skupin jako ELF/ALF (Earth/Animal Liberation Fronts – „Svoboda Země a Svoboda zvířat“). S tím, jak se válka v Iráku protahuje, jsou z ní lidé svým způsobem rozčarovaní. Protiválečné hnutí stále sílí a ničí tak představu o loajalitě lidí ke stávající vládě. Lidé se cítí povzbuzeni mluvit otevřeněji. Právě to může vytvořit více prostoru pro vzájemný dialog a radikální hlasy.
CW: Ve Velké Británii to byla pro vztahy mezi jednotlivými rasami katastrofa. Zapříčinilo to hlubší vzájemné odcizení mezi komunitami; to znamená něco, k čemu je americký/anglický politický establishment pravděpodobně lhostejný a co naopak těší Bin Ládina a britsko-muslimské extremisty. Když se objeví rozpor, tak si lidé vyberou strany. Vždy, když je vidět jak britský muslim mluví o Jihadu nebo vychvaluje ty, kteří bojují proti U.S.A./VB v Iráku, tak to znamená další hromadu hlasů a podpory pro BNP.
KSL: Co potřebuje militantní antifašistické hnutí k tomu, aby vyhrálo?
TWF: Tak to je otázka, na kterou bych těžko hledal odpověď.
Myslím, že je nejdůležitější, abychom se zabývali bojem, který se odehrává daleko za pouličními antifašistickými bitvami. Podle mě je třeba mít skupiny zabývající se monitoringem a sledovat různé fašistické snahy a aktivity, ale naše výzva proti fašismu může znamenat širší arény boje. Vidím to tak, že budeme bojovat proti fašistické politice (ať už otevřeně fašistické nebo kvazi-fašistické) zahrnující imigrační problematiku a taky protiválečné aktivity.
Jedná se i o to, že se na fašismus nemůžeme dívat pouze jako na Euro/Bílou politiku. Problematika fašismu sahá hlouběji a je mezinárodní. Musíme se stýkat s různými opozičními hnutími a zachovat si kritický pohled v oblasti co, jak a koho podporujeme. Někdo si může myslet, že ti, kteří bojují proti americkému/britskému imperialismu v Iráku nebo Afganistanu si zasluhují bezvýhradnou podporu, ale co jsou tyto povstalecké skupiny zač? Chceme podporovat hnutí, která jsou autoritářská, homofobní, potlačují svobodu žen a která se staví proti participační politice? Řekl bych, že nikoli. Někteří lidé ale takovým otázkám nepřisuzují sebemenší význam.
Myslím, že se musíme o náš antifašistický postoj starat za každých podmínek. Antifašismus je komplexní politická agenda a neznamená jen pouliční boj proti nazi-skinheadům.
CW: Abychom vyhráli, tak musíme být schopni znát, zničit a nahradit svého nepřítele. Nejsem si jistý, zda-li máme militantní antifašistické hnutí a stejně tak si nejsem jistý, jestli se chceme profilovat jako „militantní“. Vždycky jsem říkal, že jsem umírněný – to právě lidé, kteří jsou ochotni uzavírat kompromisy s fašisty jsou těmi extremisty!
KSL: Jakou radu byste na závěr dali někomu novému v hnutí, kdo chce bojovat proti fašismu a podílet se na vytváření svobodné společnosti?
TWF: Myslete, zachovejte si kritický pohled a nedívejte se na debatu a analýzu jako na něco, co s naším bojem nesouvisí. Avšak nedopusťte, aby vám a vašemu hnutí komplikované otázky zabránily v přímé akci. Politická situace se mění a může tím pádem volat po nových strategiích; mluvte o tom s těmi, kteří se o vaše myšlenky zajímají a jsou seriózní. A poslední věc – bezpečnost na prvním místě. Buďte chytří, opatrní a nic neriskujte bez předem připraveného plánu.
CW: Buďte si jistí v tom, jaký svět chcete, aby byl. Poznejte svého nepřítele a pamatujte si – musíme s fašisty zatočit pokaždé, protože jim to stejné s námi stačí učinit pouze jednou, a to jestliže se dostanou k moci. Potom jsme už mrtví a pohřbení. Doslova.
Převzato z:
Beating Fascism (“Boj s fašismem”): Anarchist anti-fascism in theory and practise (“Anarchistický antifašismus v teorii a praxi”),
upraveno k vydání Annou Key
Anarchist Sources Series #6 ISSN 1479-9065
ISBN 1-873605-88-9 Cena: £2.50 + poštovné 30p/ $3
Nyní k dostání v dobrých knihkupectvích nebo přímo u nakladatele:
Kate Sharpley Library, BM Hurricane, London WC1N 3XX, UK nebo
Kate Sharpley Library, PMB 820, 2425 Channing Way, Berkeley CA 94704, USA
KSL:
www.katesharpleylibrary.net
TWF:
threewayfight.blogspot.com
CW:
www.londonclasswar.org
Antifa Anglie: www.antifa.org.uk
Anti-racist action (ARA) USA:
www.anti-racist-action.org
(1) Poměrně nedávno vzniklá britská antifa pokračující ve stopách AFA Londýn. Projekt vzešel z iniciativy anarchistů z Anarchist Federation, Class War Federation a No Platform.
(2) „Bitva o Waterloo“ je známou antifašistickou bitvou, která se odehrála v Londýně v roce 1992 a dostala se dokonce do celostátní televize, rádia, novin apod. Byla to akce proti koncertu pořádaného Blood and Honour, což je fašistická hudební organizace. Tato bitva začala ve stanici metra a následně se rozšířila na přilehlé ulice. Účelem bylo znemožnit neonacistům návštěvu již zmíněného koncertu.
(3) Tato věta je zde z důvodu zachování autenticity překládaného textu avšak je očividným nesmyslem, jelikož právě internacionalismus se staví prosti jakýmkoli rasovým předsudkům a logicky se zakládá na mezinárodní solidaritě a vzájemné výpomoci.
(4) „Dělnické rady“ jsou zaměstnanecké rady na pracovišti, orgán pro vyjednávání se šéfy.