Události k výročí Křišťálové noci se daly komentovat různě. Karel Steigerwald (Mladá Fronta Dnes) vsadil na emoce, nepravdu a falešnou symetrii. Neonacisté z Národního odporu a jejich odpůrci z řad Antifašistické akce jsou podle něj jedno a totéž. Proč? Na obou jinak nesmiřitelných táborech Steigerwalda znepokojují dvě věci – mají ideály a jsou ochotni za ně demonstrovat, vyjít do ulic.
"Idealismus je nepochybně porucha duše," hlásá náš autor a odmítá mezi těmito "poruchami" rozlišovat, nezajímá jej, jestli je něčím ideálem diktatura nebo svoboda, "rasová čistota" nebo lidská různost.
Ideály nacismu, který poslal na smrt miliony lidí a rozpoutal otřesnou světovou válku, jsou pro něj na stejné úrovni jako ideály anarchismu, který se snaží rozšířit svobody člověka a v dějinách dvacátého století bojoval (pravda marně) proti nastupujícím diktaturám v Rusku, Německu, Španělsku i jinde. Chtělo by se říct s Josefem Švejkem – byl to buď vrah, nebo zavražděný, to je jedno, každopádně to bude pěkný lump.
Chápu Karla Steigerwalda, novinového komentátora a člena správní rady Klausova Centra pro ekonomiku a politiku.Ve světě, v němž má být vše na prodej, jsou skutečně jakékoli ideály nebezpečné. Ještě nebezpečnější je snažit se pro své ideály něco dělat, vyjadřovat je nahlas a snažit se jimi ovlivňovat svět kolem sebe. Vždyť politika je přeci výlučnou doménou politiků a na vyjadřování názorů mají nárok pouze novinoví komentátoři – jako by nám chtěl autor říci. Ostatní se mohou vyjádřit maximálně jednou za čtyři roky ve volbách nebo každodenně koupí novin.
Jen potom musíme zapomenout na to, že mnohé svobody, které dnes vnímáme jako samozřejmé, vybojovali v různých revolucích, bouřích a pouličních střetech lidé, kteří byli ochotni vyjít pro své ideály do ulic. Že to byli podobní "blbci" (onoho slova autor používá nepříliš nápaditě v celém článku celkem pětkrát), jako ti, na které volá své komentátorské citoslovce "fuj". Jako kdyby zapomněl, že demokrati, feministky, odpůrci otroctví – to vše byli ve své době "extremisté". Právě tak jako u nás ještě docela nedávno odpůrci vlády jedné strany.
Aby mohl Steigerwald hodit odpůrce fašismu do jednoho pytle s neonacisty, vypomáhá si manipulací. Pro organizátory protestů má slovní spojení „leninská antifa“. Česká Antifašistická akce, pro niž se zkratka "Antifa" vžila, přitom nemá s leninismem nic společného – snad krom toho, že její stoupenci leninisty často a razantně kritizovali. Příznivci Antifašistické akce jsou velmi často anarchisté, tedy stoupenci hnutí, které má dlouhou tradici nesouhlasu s leninismem. Řadu anarchistů leninisté zavraždili. Slovní spojení "leninská antifa“ je asi stejně smysluplné, jako slovní spojení "leninská MF Dnes" či "leninský Steigerwald". Kdyby Steigerwalda někdo označil za leninistu, asi by byl uražen a požadoval by omluvu. Omluví se však Antifašistické akci? Nebo je mu proti "blbcům" každá nepravda dobrá?
Podle autora jsou nebezpeční idealisté, protože si myslí, že znají pravdu. Ano, něco na jeho názoru je. Takoví, kteří se domnívají, že mají absolutní pravdu a že je třeba, aby ji společnosti vnutili, jsou skutečně nebezpeční – zejména pokud má jejich pravda charakter rasistických bludů a snů o vládě tvrdé ruky. Je-li ale něčím ideálem rovná svoboda všech lidí, sotva to může představovat hrozbu pro společnost. Tu představují spíše agresivní konformisté, dštící oheň a síru a především neuvěřitelné množství nadávek na právě aktuální "extremisty". Každý totalitní režim potřeboval zlikvidovat idealisty a "blbce", kteří mu stáli v cestě a byli ochotni proti němu něco dělat. A žádný totalitní režim by nefungoval nebýt mnoha prostých lidí, kteří jen "dělali dobře svou práci" a s hlubokou nedůvěrou shlíželi na "idealisty", kteří se snažili situaci změnit.
Poznámka: zasláno do MFD v reakci na tam publikovaný článek Karla Steigerwalda Blbci - banda odporná, ale co s nimi dál? , která však autorovi neodpověděla. Převzato z Britských Listů.