Česká republika hlasovala spolu s USA, Kanadou, Panamou, Nauru, Marshallovymi ostrovy, Palau a Mikronésií proti zvýšení statutu Palestiny v OSN. Celá otázka je ale mnohem složitější než něco, co může vyřešit hlasování v OSN, které útlak Palestinců a Palestinek nezastaví. Přinášíme rozhovor otištěny v posledním čísle Akce!, časopisu AFA, který vedl redaktor časopisu s českým antifašistou a anarchistou, který okupovaná palestinská území navštívil jako aktivista mezinárodní antiautotitářské iniciativy ISM.
Cestování je poměrně rozšířený koníček, nemusí však znamenat jen povalování na pláži nebo sterilní obdivování památek. V různých koutech světa se odehrávají konflikty a žijí lidé, kteří oceňují pomoc zahraničních aktivistů, ať už ze zcela racionálních důvodů, nebo kvůli psychické a fyzické podpoře – například v Palestině. Tento typ cestování většinou znamená opuštění domácího pohodlí na týdny či měsíce; jednou z organizací, která zprostředkovává „výlety“ za aktivistickou prací přímo do Palestiny, je International Solidarity Movement (ISM). V následujícím rozhovoru jeden ze spolupracovníků ISM, jenž Palestinu jako aktivista navštívil, mluví o zkušenosti s aktivismem v odlišném prostředí, o situaci Palestinců a Palestinek a o paralelách našeho a tamního hnutí.
Jak dlouho jste na Západním břehu byli a co jste tam dělali?
Byli jsme tam sedm týdnů, ve dvou. Vyráželi jsme odsud letem do Tel Avivu, kde jsme byli tři nebo čtyři dny v Red House, což je místní „house“ projekt, který je centrem anarchistického hnutí v Tel Avivu. Pak jsme ještě byli v Rogatce, to je sociální centrum, nebo spíš infoshop a klub. Odtamtud jsme se přesunuli do Jeruzaléma, kde jsme byli dva dny. Ale vlastně už z Tel Avivu jsme se vydali na první demonstraci. Přiletěli jsme ve čtvrtek, a už v pátek jsme se připojili k Anarchists Against the Wall, protože ti bydlí v Red House, kde jsme byli i my. A z Jeruzaléma jsme se přesunuli do Ramalláhu, kde jsme absolvovali trénink ISM, organizace, kvůli které jsme tam vlastně jeli. Trénink trval dva dny, po něm jsme se zúčastnili další demonstrace. Pak jsme zůstali v okolí Ramalláhu, objížděli jsme utečenecké tábory, dělali interview a podobně. A po další páteční demonstraci jsme se přesunuli do Hebronu a do Chalilu, kde mě hned zatkli na „settler tour“, týden jsem pak nesměl do H2, což je část Hebronu spravovaná Izraelem. Tak jsem odjel do Hebronských hor do malé beduínské vesnice, do Nábulu podpořit mezinárodní demonstraci, kam za mnou přijel i kamarád. Potom jsme cestovali přes Jordánské údolí, Nábulus a Ramalláh do Hebronu, kde jsme vlastně zůstali celý pobyt, kromě výjezdů na demonstrace a další akce. Nakonec jsme se přes Jeruzalém vrátili zpět.
A proč tě zatkli?
Ta „settler tour“, při které mě zatkli, probíhala na nějaký velký židovský svátek. Přijeli prosionističtí Židé z celého světa, z USA, Británie, Ruska a dalších zemí. Šli jsme po ulici, byla to Shuhada Street, což je rozdělená ulice – z velké části po ní Palestinci nesmějí chodit vůbec, část, po které chodit můžou, je rozdělena zídkou, kde je na jedné straně chodníček, kam Palestinci smí, a na straně druhé je ulice, kde mohou Židé jezdit auty a volně se pohybovat. My jsme tedy šli po té menší, palestinské části a snažili jsme se dostat k mešitě, což nám zakázali. Mešita je taky rozdělená, po útoku Žida, který v roce 1993 postřílel asi 130 lidí, z čehož jich asi 30 zemřelo na místě. Takže je rozdělená na dvě části, a my jsme se snažili dostat do muslimské části, chtěli jsme se podívat, zda je tam všechno v pořádku. Protože Izraelci se někdy v pátek večer opíjejí a pak napadají osadníky nebo na ně pouští psy. Část pro muslimy byla ten den nepřístupná i pro muslimy samotné, takže tam nepustili ani nás, a pak nám zakázali stát i venku na ulici. Než jsme to stihli vykomunikovat, přijel nějaký drzejší policista, který nám vzal pasy, řekl „Pojďte za mnou“, pak sedl do auta, zase řekl „Pojďte za mnou“, a odvezl nás na policejní stanici. Tam nám oznámil, že jsme zatčení. Když má někdo tvůj pas, tak ti nic jiného nezbývá.
Jakou roli hrají obecně zahraniční aktivisté a aktivistky na Západním břehu?
Aktivisté a aktivistky se dělí na skupiny, z nichž je ISM naneštěstí ta nejradikálnější. Naneštěstí proto, že nic radikálnějšího není. Na druhou stranu je to asi dobře, protože nevím, co radikálnějšího by mohli lidé ze zahraničí dělat, aby to bylo ku prospěchu věci. Kromě ISM na Západním břehu působí organizace Jordan Valley Solidarity, která je také podporována ze zahraničí a řízena místními. Tato organizace mi tam přijde jako jedna z nejlepších, působí v Jordánském údolí v oblastech, kde je omezená nebo zakázaná výstavba a kde probíhají časté demolice. Jordan Valley Solidarity neustále pracují, střídají se na směny, vyrábějí z bláta cihly, které dva dny schnou, a pak je možné z nich stavět. V té oblasti, kde je výstavba zakázána úplně, to dělají jen v noci. Strávili jsme s nimi dva dny, mají každý večer mítinky, kde rozhodují, co budou dělat, jsou hodně konstruktivní. Líbí se mi, že se starají o jednu konkrétní věc,že se narozdíl od ISM nesnaží obsáhnout všechno. Mají taky stálejší spolupracovníky, jezdí tam minimálně na několik měsíců a starají se o jeden region. Taky dělají další věci, jako třeba pojízdnou školu – protože metodou cihel z bláta by školu stavěli tři roky, koupí dodávku, kterou vybaví tabulí, a učitelé a učitelky mohou objíždět vesnice. Jordánské údolí je pod hladinou moře, je tam stále teplo, a proto mohou děti učit venku. Takže dělají projekty, které jsou dobře promyšlené.
Dále na Západním břehu působí třeba křesťanské humanitární organizace, které dělají některé smysluplné aktivity, jako třeba „checkpoint watch“ – hlídání checkpointů a kontrola toho, zda vojáci Palestince zbytečně nezdržují a neprovokují. Potom je spousta dalších organizací, spektrum je opravdu široké – až k organizacím, které jsou plně placené a organizované vládami nebo třeba Spojenými národy; činnost mnoha z nich však nemá žádný reálný dopad a není vlastně ani namířena na podporu Palestinců.
Na jak dlouho se aktivisté a aktivistky obvykle připojují k ISM?
Liší se to. ISM definuje jako hranici mezi krátkodobou a dlouhodobou přítomností dva měsíce. Když jsi tam déle než dva měsíce, nemusíš ISM nic platit, bydlení máš zadarmo. Platíš si jen stravu a podobně. Když přijedeš na kratší dobu, platíš denně 20 šekelů, což je v přepočtu sto korun, za bydlení, energie a právní pomoc. Řekl bych, že většina lidí se k ISM připojuje na čtyři a více týdnů, někteří i na půl roku a více. Je to omezené i vízovou povinností.
Dá se na Západní břeh jet i na vlastní pěst?
To rozhodně dá, mám kamarády, kteří se tam vypravili i po vlastní ose. Ale spolupráce s ISM má tu výhodu, že díky obrovské síti kontaktů je na výběr z široké škály aktivit a činností, kterými může člověk pomoci a kterým se může věnovat. Zároveň si ale můžeš dělat vlastní věci, třeba říct: „Tenhle týden natáčím rozhovory s ženami v Hebronu, takže nebudu k mání.“ Dokonce si můžeš vzít „days off“, jet někam jen tak na výlet, třeba do Tel Avivu, a po tu dobu neplatit nájem a pak se vrátit.
Co se týče aktivismu na Západním břehu, je nějaký rozdíl mezi přístupem represivních složek k zahraničním aktivistům, jako jste vy, a k Palestincům?
Rozdíl je velký. To je i hlavní důvod, proč ISM, palestinská organizace, vítá a chce aktivisty a aktivistky ze zahraničí – jedním z důvodů je šíření informací o situaci na Západním břehu a v Palestině, tím dalším je využívání rozdílného přístupu autorit k aktivistům. Přístup se v podstatě dělí na tři kategorie. Tou nejnižší jsou Palestinci, kteří spadají pod autoritu izraelské armády, ať je to v Gaze, nebo na Západním břehu – přestože jsou pod palestinskou samosprávou, jejich hlavní autoritou – protože oficiální válečný stav je stav okupace – je izraelská armáda. To znamená, že Palestinec, který by se chtěl soudit v jakémkoli sporu, nestane před civilním izraelským soudcem, ale před soudem izraelské armády. Palestinci mohou být bezdůvodně drženi ve vazbě až šest měsíců. Druhou kategorií jsou lidé ze zahraničí, na které se vztahuje izraelská autorita pro mezinárodní právo – lidi z této kategorie mohou vojáci zadržet maximálně na pár hodin a neměli by se jich vůbec dotýkat. Mohou cizince jen zadržet a přivolat policii, které se následně musí legitimovat. Nicméně v Hebronu je realita trochu jiná: když vojákům neukážeš pas, často tě zbijí, i palestinští právníci říkají, že v Hebronu nemá moc cenu si hrát na hrdinu. Policisté pak mohou lidi z této kategorie zadržet na dva dny. Třetí, nejvyšší kategorií jsou Izraelci, kteří spadají pod civilní izraelské úřady a mohou být zadrženi na den. Vojáci se jich vůbec nesmí dotknout ani je zadržet.
Jaké jsou další akce, které se pořádají nebo kterých se mohou aktivisté a aktivistky spolu s místními účastnit, kromě pravidelných pátečních demonstrací, jež jsi zmínil?
Přestože se o těch pátečních demonstracích hodně mluví a píše, tak je to vlastně marginální aktivita – z celého týdne se jedná o dvě nebo tři hodiny. Pro lidi, kteří jsou tam dlouhodobě, to navíc nejsou moc lákavé akce, protože se nechtějí vystavovat nebezpečí zatčení a vyhoštění, když tam chtějí zůstat třeba rok. Protože si myslí, že za ten rok dokážou udělat mnohem více pozitivního, než někde tleskat a křičet. V Hebronu je situace dost specifická a děje se tam toho spousta.
Jde třeba o hlídání checkpointů, další pravidelnou aktivitou je doprovázení palestinských dětí ze školy, protože jejich cesta na několika místech vede kolem osad nebo kolem cest mezi osadami a několikrát se stalo, že byly napadány nebo po nich byly házeny kameny. Takže tahle aktivita spočívá vlastně v prezenci, kdy se předpokládá, že za přítomnosti cizinců si osadníci tolik nedovolí. Někdy je to ale přesně naopak, kdy pod záminkou toho, že jsi antisemita, je to kolikrát ještě horší. Protože někteří Izraelci vidí veškerou podporu Palestiny a Palestinců jako antisemitismus. Jednou se stalo, že nějaká skupinka šla vyzvednout děti ze školy, přišli brzo, a tak se někde natáhli pod strom, a dostali železnými tyčemi přes hlavy a přes záda, když náhodou usnuli. Mluvili jsme s policisty a ti nám řekli, že tam jsou nejagresivnější osadníci, že někdy napadají i vojáky, protože tvrdí, že bez armády by bylo všechno lepší – prostě by Palestince rozstříleli, vyhnali, zapálili jim domy, a bylo by to v pohodě. Na armádu jsou také naštvaní, protože armáda vystěhovala všechny osady v Gaze. Dále se pořádají nárazové akce, jako třeba Freedom Riders, kdy Palestinci nastupovali do izraelských autobusů, což je – přestože ty autobusy jezdí po Západním břehu – pro ně nelegální. Také je snaha bránit demolicím, podávat o nich svědectví, pomáhat s opravami. Zajišťuje se právní pomoc a povědomí, informování směrem ven, spontánní demonstrace před vězeními a další.
Nejznámější checkpoint "Calandia"
A těchto akcí se účastní Palestinci i zahraniční aktivisté společně?
Místní se jich někdy neúčastní, protože třeba vědí, že se odehrávají na místech, kde by do nich mohla armáda střílet. Strategicky se postupuje i v případě akcí, které by mohly znamenat vyhoštění, a které jsou tedy prováděny těmi, kdo už se chystají domů a neplánují návrat. Palestinci o akcích spolurozhodují, účastní se příprav, ale v některých případech nemohou dělat nic víc.
Jaká je tvoje zkušenost s chováním represivních složek k aktivistům tady, v Evropě, a na Západním břehu?
Já jsem především nezažil, aby se v Česku střílelo ostrými náboji. Rozdíl je třeba v tom, že na demonstracích jsou lidé málokdy zadrženi, protože armáda ráda používá takové zbraně, aby se nedostala do kontaktní vzdálenosti s demonstranty. Takže používají celou škálu zbraní, ze kterých z Evropy znám asi jen zvukový granát. Když demonstranty zadržují, je to podobné zásahům v Evropě. V Česku jsem sice podobné věci neviděl, ale jinde v Evropě, třeba na protestech proti zasedáním G8, je to běžné – tahání lidí za vlasy, když se drží v řetězu, kopání do hlavy... Ale není to nic horšího, že by k tobě někdo přišel s nožem nebo tě střílel do kolen. V bezkontaktní vzdálenosti je ale postup hodně odlišný oproti tomu, co lze vidět třeba v Evropě. Je to dáno tím, že vojáci Izraele jsou na okupovaném území. Policie třeba v Berlíně nebude střílet „skunk water“ (smradlavá voda, která zamoří vzduch, domy a půdu) do berlínských ulic, protože ti policisté také nejspíš v Berlíně žijí, a proto nebudou své město ničit. Kdežto na Západním břehu je to jen záminka pro útočení a páchání co největšího množství škod.
Jaký je běžný život lidí na Západním břehu? Pracují, respektive mají možnost se uživit? Jsou dostupné školy?
Jak kde. Já jsem neviděl vlastně žádnou námezdní práci, chodit do práce většinou znamená mít nějaký svůj vlastní krámek nebo třeba vozíček s kávou, s oříšky, nebo pracovat na vlastním poli a prodávat úrodu. Něco jako supermarkety tam moc nefunguje, jsou tam sice nějaké velké firmy jako banky nebo telekomunikace, ale je toho mnohem míň než tady. Většina lidí pracuje tam, kde žije, ale někteří pracují i na území Izraele, v továrnách nebo v rámci jiných námezdních zaměstnání. Co se týče vzdělání, v tom je situace celkem dobrá. Ve městech i vesnicích lidé dojíždějí do škol, je tam mnohem hodně dětí ve třídách, ale funguje to.
Jak vlastně přistupují místní lidé k okupaci? Mají v sobě nějakou nenávist vůči Izraeli nebo plošně vůči Židům?
Překvapilo mě, že s takovým antižidovstvím jsem se setkal spíš u lidí z Evropy, a hlavně u lidí, kteří tam nikdy nebyli, než u Palestinců. Je jistě hodně Palestinců, kteří neřeknou o Židech nic dobrého, a není se jim moc co divit. Jsou lidé, kteří říkají, že jako finální řešení vidí válku, že žijí dvacet let v uprchlickém táboře v osmi lidech v jedné místnosti a že to není život, že raději zemřou v boji. A to neříkají aktivisté, ale běžní lidé, zdrcení svými životy. Naopak třeba Ibrahim Bornat, aktivista, který tam působí už dlouhou dobu, byl mnohokrát zraněn a podobně, říká, že kdyby byla situace opačná, tak by stál na druhé straně a bránil Židy, protože mu nejde o nějaký národ, ale o odpor proti útlaku. A další lidé
ti řeknou, že jim to je už jedno, že jen chtějí, aby okupace skončila. Málokdy slyšíš něco jako „Chceme je vyhnat zpátky do moře“, a často je takový postoj asi upřímný, lidi prostě chtějí, aby už byl konec, aby se mohli podívat za svými rodinami v Haifě, v Jafě, kam desítky let nemohou. A poměrně velké množství lidí si žije relativně dobře, a vůbec to neřeší. Někteří rodiče třeba raději vychovávají děti tak, aby o okupaci, demonstracích a podobně vlastně moc nevěděli, protože chtějí, aby si užili alespoň to málo, co mají.
A vědí Palestinci třeba o Anarchists Against the Wall, o tom, že na druhé straně se to taky někomu nelíbí?
Určitě o nich vědí tam, kam AAtW jezdí. Tam, kde se účastní akcí, zabraňování demolicím nebo demonstrací, tam jsou židovsko-muslimské vztahy velmi dobré, muslimové je vítají, zvou je na kafe. A to je podle mě hrozně důležité. Aktivisté se s místními znají, vozí si dárky, berou se vlastně jako staří známí nebo jako rodina. Ale pak jsou zase místa, kde Palestinci nikdy neviděli jiného Žida než osadníka, který bydlí přes ulici a občas jim zapálí trávník před domem. Takoví lidé logicky Židy rádi nemají.
A jak je to s podporou politických stran nebo hnutí?
Palestinka, která s námi vedla seminář o kultuře, nám říkala, že ten, kdo o politice nemluví, o ní jen nemluví, ale každý má nějakou stranu, které fandí, přičemž jich je asi patnáct. Tady v médiích se vlastně zmiňuje jen Hamás a Fatah, ale je jich mnohem víc. Hamás je odštěpením Islamic Brotherhood a má úspěch hodně na chudých územích, třeba v Gaze, zaměřuje se hodně na propagaci radikálního islamismu. Fatah je méně nábožensky orientovaný. Třetí největší je komunistická strana, jejíž popularita stále roste.
Má ISM nějaké dlouhodobé cíle, které by byly podobné programu některého z politických hnutí nebo stran?
Ne, ISM se skládá z lidí, kteří přijíždějí a odjíždějí, jsou to individuální aktivisté a aktivistky a z velké části se jedná o anarchisticky smýšlející lidi hlavně z Evropy a USA; ostatní jsou přinejmenším aniautoritáři a volnomyšlenkáři. Občas tam zabloudí i lidé, kteří třeba doma volí neoliberály, a to si pak člověk klepe na čelo. Ale je to přínosné v tom, že ti lidé různých názorů pak zjistí, že žijí v komunitě, kde sdílejí jídlo, kde konsensuálně rozhodují, nemají autority a podobně. ISM nemá dlouhodobější cíle, nepřichází s řešením, není ani názorově jednolitá. Dokonce se spolu některé frakce nebaví z důvodu osobních sporů.
Vidíš ty osobně nějaký způsob, jak se k situaci tam z antiautoritářských nebo anarchistických pozic postavit, kromě „hašení požárů“ a aktuálních problémů, jako to dělá ISM?
Já se v názoru na ten konflikt celkově s mnoha jinými anarchisty a anarchistkami neshodnu, jako ve spoustě jiných věcí, ale je to vlastně jedno, protože nakonec se všichni shodnou, že okupace je špatná a něco se dělat musí. Ale osobně si myslím, že nejlepším řešením by byl jeden stát, který by ovšem nebyl definovaný ani etnicitou, ani náboženstvím, ale kde si idé budou rovni. Nechci říct, že si třeba o evropských státech myslím něco dobrého, ale všechno musí projít nějakým procesem. A nevidím řešení v prosazování silou ani z jedné strany. Lidé si to musí uvědomit sami, a třeba v Izraeli se to podle mě i děje. Zlo jsou osadníci a měli by osady opustit. Není to tak, jak se tu někdy říká, že by se jednalo o zneužití přistěhovalců ze zemí, kde to mají Židé těžké, třeba z Ruska nebo Běloruska, a kteří se tedy přestěhují a příliš se nestarají o to, že se stěhují do osad. Osadníci jsou většinou sionisté, kteří chtějí zabírat půdu, vodu, vyhánět muslimy – jedná se o ultrapravicově smýšlející lidi. Ideální by bylo, kdyby padly hranice a checkpointy lidé se naučili žít spolu, protože okupace nemůže usmíření přispět. I když by v jednom státě přetrvaly nějaké občasné konflikty, byl by to posun k lepšímu.
Co ti cesta přinesla, kromě toho, že jsi pomáhal v konkrétních situacích? Byla nějakým poučením v obecnější rovině?
Já jsem si přivezl obrovskou zkušenost z toho, jak média a peníze dokážou mluvit, jak ovlivňují rozdíl mezi pravdou veřejným míněním. Mezi tím, jak to skutečně vypadá, a obrazem, na který máme možnost se dívat odsud skrze média, je neskutečný rozdíl. Člověk si taky uvědomí, v jakém žije blahobytu. Do cestovního deníku, který jsme si vedli, jsme si při návštěvě u aktivisty Ibrahima Bornata napsali takovou pasáž, která tenhle dojem hodně vyjadřuje. „Došlo mi, že když někdo jako on říká: ‚Kdybych mohl‘, má na mysli, že by chtěl, ale nemůže, doopravdy nemůže. Na rozdíl od našeho konzumem zhýčkaného hledání výmluv a plakání ‚Kdybych mohl‘, které ve skutečnosti znamená, že já vlastně pouze nechci. Až přijde chvíle, kdy budeme chtít dát našemu životu víc, možná už doopravdy nebudeme moci. Stejně jako Ibrahim a tisíce Palestinců a lidí na celém světě, kteří nemůžou.“ Lidé tu zkrátka nechtějí věci měnit. Spousta z nás by to mohla dokázat, ale vlastně žijeme v pohodlí, máme problémy, ale ne takové, aby nás nutily s nimi něco dělat. Přitom bychom mohli. Mohli bychom mít samosprávnou komunitu, odtrhnout se od toho, co je nám předkládáno... Ale bylo by to mnohem těžší, bylo by to mnohem zodpovědnější. Se svobodou přichází zodpovědnost, a to je to, čeho se všichni bojí nebo na co nejsou ochotni přistoupit.
Autor: Michal Svatoš
Vysvětlivky:
ISM
International Solidarity Movement (ISM) je hnutí, vedené Palestinci a Palestinkami, které se věnuje odporu proti apartheidu, jejž páchá Izrael na palestinském lidu. Odpor se děje nenásilnými metodami přímých akcí. Hnutí bylo založeno v roce 2001 malou skupinou především palestinských a izraelských aktivistů a od té doby se snaží posilovat palestinský lidový odpor tím, že přináší dva zdroje – mezinárodní solidaritu a hlas, který nenásilně čelí masivním vojenským kupačním silám.
Trénink ISM
Trénink probíhá tak, že než přijedeš, s předstihem zavoláš nebo napíšeš e-mail, samozřejmě ne tak, abys měl hned na letišti problémy, takže sdělíš jen přibližné informace, a pak po příjezdu je kontaktuješ a oni dají dohromady skupinku nově příchozích na trénink. Je to dvoudenní blok seminářů a povídání, začíná kulturou, na co si dát pozor, co máš a nemáš dělat, seznámení s rozdíly mezi Evropou a arabským světem. Dál jsou tam bloky jako práva, praktické věci typu jak se nenechat napálit od taxikářů, kde nakupovat, jaké používat telefony, kde spát a kde nespat. Pak je tam spousta nácviků na demonstrace, workshopy o tom, co je násilné a co nenásilné, co je konstruktivní a nekonstruktivní. Takže se pracuje v malých skupinách, dostaneš třeba popis situace a skupina se musí rozhodnout, jak bude postupovat. Seznámí tě s principy – konsensem, „Palestinian- -led“ a nenásilím. A v té skupině máš třeba rozhodnout, co je a není nenásilí, dojít k tomu rozhodnutí konsensem, a následně ti řeknou, jak by na základě těchto modelových situací bylo dobré se zachovat. A spousta dalších bloků, jsou to dva nabité dny.
Settler Tour
Osadnická „tour“ je něco, co probíhá v Hebronu každou sobotu na židovský svatý den, šabat. Účastní se jich hlavně osadníci žijící v Kiryat Arba. To je vůbec nejstarší osada, která se začala stavět v roce 1968. Žijí v ní nejmilitantnější sionisti, takže se o ní nedá říct, že by sem stěhovali Židé odněkud ze Somálska a nevěděli, o co jde – jde naopak o lidi, kteří se do osady nastěhovali z politických důvodů. Hebron byl v roce 1994 rozdělen na dvě zóny, tito lidé žijí v oblasti H2 spravované Izraelem a každou sobotu se vydávají do H1 nebo do jiné části H2, kde žijí Palestinci, na průvod. Během něj si ukazují svatá místa Židů nebo místa, kde žili Židé před rioty v roce 1929, a podobně. Ale spousta lidí to využívá k tomu, aby mohla napadat cestou Araby, plivat na ně, ničit jim obchody. Při „tour“ tak vždycky vznikají šarvátky, při kterých jsou Palestinci biti a pak ještě zatýkáni. Je to vlastně provokace. Sice „tour“ skutečně vede přes památná místa, ale zdokumentovali jsme chvíle, kdy průvodce vykládá o kultuře, ale nikdo ho nevnímá a všichni jen pozorují Palestince, kteří se snaží projít tou ulicí, a nemůžou.
Palestinian-led a tři principy ISM
ISM je řízeno Palestinci, respektive o každé akci musí vědět koordinátoři, kteří jsou v každém městě. Důvodem je zajistit, aby akce nebyly kontraproduktivní. To je již zmíněný princip „Palestinian-led“. Protože třeba počmárat džíp, propíchat mu pneumatiky nebo nasprejovat na dům „Free Palestine“ může znamenat, že ten dům druhý den zbourají, i když by si člověk kvůli takovým akcím mohl připadat aktivisticky. Palestinské vedení ale neznamená to, co si pod ním hodně lidé představuje – neznamená, že k tobě přijde zakuklenec z Hamásu a řekne ti, co máš dělat, a ty řekneš: „Rozkaz!“ O všech aktivitách se rozhoduje principem konsensu, přičemž non-violence znamená nenásilí vůči lidem; o majetek nejde, takže jde-li o bourání zdi, zastavování buldozerů a podobně, to problém není.
Checkpointy
Checkpointů je v rozděleném Hebronu zhruba dvanáct stálých a dalších osmnáct dočasných. Jedná se vlastně o „hraniční přechody“ z okupovaného území do Izraele. Často se stává, že Palestinci jsou šikanováni tím, že jsou na checkpointech zdržováni víc, než je nutné. Proto je hlídání checkpointů jednou z aktivit různých propalestinských organizací. Každé ráno tam jsou přítomni lidé dohlížející na to, zda nejsou Palestinci obtěžováni nad rámec už tak přísných a apartheidních zákonů, a to se opakuje i každé odpoledne – když lidé docházejí do práce a když se vrací. Jeden z problémů je i to, že hraniční zeď a checkpointy jsou posunuty dále na území Západního břehu, než jak určují dohody z roku 1948 nebo jak vede okupační linie z roku 1967. Takže Palestinci vlastně překračují hranici do Izraele, aniž by opouštěli území Západního břehu, a to i z pohledu formálních smluv Izraele. Celkový počet checkpointů na Západním břehu je okolo 120, dále je tam celkem 520 občasných či stálých uzavírek. Zeď má přes 700 km, z čehož je 70 % už hotových a zbytek je rozestavěný. Na Západním břehu je 300 000 osadníků plus 250 000 v západním Jeruzalému. Palestinských utečenců je celkem 4,3 milionu.
Zbraně používané izraelskou armádou k rozhánění civilistů
Slzný plyn
Střílený v kanystrech či házený v granátech. Kanystry mají dolet až 800 m a celkově náraz kanystrem zabil asi tři lidi. Plyn je dávivý, vyvolává pocit, že se člověk nemůže nadechnout, a pepřová složka spouští silné slzení a pálení v očích a až několikaminutovou slepotu.
Zvukový granát
Používá se hozením do davu, po nárazu a pár vteřinách se ozve silný výbuch, který ohluší a šokuje dav.
Světelný granát
Používá se za šera a při vybuchnutí vytvoří světelnou záři, která dočasně oslepuje.
Scream
Zvuk vysokých frekvencí, namířený pouze určitým směrem, se vysílá z vojenských džípů. Následky: nevolnost, dezorientace, zvracení, někdy dočasné K.O.
Skunk water
Chemicko-biologický roztok, stříkaný z velkého auta. Nepopsatelný zápach, po kterém je třeba se kompletně oholit, spálit oblečení; z pokožky se smívá cca tři týdny.
Rubber Bullet
Gumové, ale častěji kovové pogumované projektily, střílené snipery z M4, přesné do 70 – 100 m. Na menší vzdálenost lámou kosti a mohou i zabít (nejednou se tak stalo). Je možné je střílet po 15 z nástavce na pušku.
Ostrá munice
Není výjimkou. Nejprve do vzduchu, pak do nohou, či do konkrétních lidí. Mnoho lidí bylo zastřeleno na demonstraci či jinde. Izraelské obranné síly (IDF) používají i zakázané tříštivé střely dumdum.
V muzeu Ibrahima Bornata je možno vidět i rarity jako high velocity tear gass canister, který vybuchuje až po nárazu na cíl. Slzák je tedy jen záminkou ke střílení granátů. Touto zbraní byl trefen americký aktivista Tristan, který je dodnes postižený a připoután na invalidní vozík. Dále například ,,pijavice“, která se přisaje na kůži a tahá krev, dokud se nenaplní.
Ibrahim Bornat
Aktivista, publicista a umělec, který byl několikrát vězněn v Izraeli a dvakrát na území Palestinské samosprávy. Svými aktivitami je Izraeli hodně nepohodlný a stejně tak se nebojí říkat nahlas své názory na adresu podplacené palestinské vlády. Jako bývalý voják Arafatova Fatahu měl možnost poznat, jak politika funguje, a dnes je zastáncem názoru, že by si lidé měli vládnout sami. V Bil’inu, vesnici, odkud pochází, má své malé muzeum koláží poskládaných z izraelských zbraní a nábojů posbíraných „před domem“ (Bil’in je asi nejznámější místo pátečních demonstrací). Izraelská armáda mu jeho sbírku několikrát zničila. Ibrahim Bornat byl osmdesátkrát v nemocnici po zásahu nábojem či jinou zbraní vystřelenou vojáky okupační armády, rok a půl byl v nemocnici po trojitém zásahu střelou dumdum do stehna. V náručí mu zemřel kamarád Mustafa Tamimi, jehož obličej byl ustřelen kanystrem slzného plynu, vystřeleném ze tří metrů. O Ibrahimu Bornatovi by se dal napsat samostatný článek a při naší cestě jsme s ním udělali dechberoucí rozhovor, který v redakci ISM cz právě překládáme.