Antifašisté v Srbsku se potýkají s mnoha projevy fašizace ve společnosti – na ulici i v institucionální rovině. Jedním z nich jsou i pokusy o rehabilitaci Draži Mihailoviče, válečného zločince a kolaboranta, který velel za druhé světové války četnikům, fašistickým oddílům, jež pustošily zemi a spolupracovaly s nacisty. Následující článek chce vyvrátit některé argumenty zastánců četniků, které jsou poplatné konzervativní a nacionalistické politice současného Srbska.
Před časem jsme na stránkách Antifa.cz přinesli zprávu o srbském antifašistickém aktivistovi, kterému hrozilo uvěznění za urážku Srbské pravoslavné církve. Tento incident byl jedním z mnoha, které v současném Srbsku poukazují na poměrně specifický vztah státu a církve. Poněkud středověká forma prorůstání vlivu patriarchy a kněží do struktur státní moci je v Srbsku jen jednou ze součástí systému, ve kterém se neobvykle daří fašizovat společnost a ztěžovat svobodnou existenci jednotlivce. To spolu s divokou historií (bývalé) Jugoslávie plodí společenské klima, ve kterém je nacionalismus standardem. Kromě fašistů či neonacistů, se kterými se v Srbsku musí potýkat v ulicích, mají antifašisté a antifašistky i dalšího nepřítele, a to nepřítele velmi silně a otevřeně nacionalistického a xenofobního – stát, církev a další instituce. Nejde přitom jen o církev a stát jako takové, ale o mnoho dalších oblastí, na které má konzervativní a nacionalistický establishment výrazný vliv – jedná se mimo jiné o školství a potažmo vědu, historii nevyjímaje.
Chaos dělá hrdiny
Že je historie a geopolitika Srbska a s ním celé bývalé Jugoslávie poněkud složitá a nepřehledná, asi nikoho nepřekvapí. To, čemu Chorvaté říkají „válka za vlast“, spolu s dalšími přidruženými konflikty zamíchalo v devadesátých letech mapou jihovýchodní Evropy a vyznat se ve všech příčinách, důsledcích a průbězích konfliktů je poměrně obtížné. Podobně obtížné je však i pídit se po skutečném průběhu staršího konfliktu, druhé světové války, v tomto regionu. Navíc je kvůli politizaci historie v současném Srbsku poměrně složité najít nevychýlený zdroj, který by se na historii díval jinak než pragmaticky ve snaze obhájit současnou revizionistickou politiku.
Současné Srbsko pluje na vlně antikomunismu, nacionalismu a konzervatismu. Zcela v souladu s touto vlnou se objevily snahy rehabilitovat osobu Dragoljuba „Draži“ Mihaloviče, vůdce organizace četniků, která působila na území dnešního Srbska v době, kdy bylo okupováno nacistickým Německem. Kdyby byl Mihailovič všeobecně považován za nacistického kolaboranta, zřejmě by jeho rehabilitace neměla šanci. Jenže v Srbsku, kde nechybělo málo, aby byla zakázána výuka evoluční teorie, a kde jsou děti ve školách vedeny k nacionalismu, má historie několik verzí. Takzvaní „orální“ historikové se snaží, bez jakýchkoli důkazů, propagovat verzi, ve které Mihailovičovi četnici proti nacistům vlastně bojovali, a dokonce proti nim udělali mnohem více než partyzáni, jež vedl Tito – tedy muž, který se následně stal „nejstylovějším diktátorem východního bloku“, jak je někdy v nadsázce nazýván. Verze o četnicích důsledně bojujících proti nacismu však stojí na vodě a ve světle historických důkazů padá.
Vlajka Mihailovičových Četniků - Za krále a za vlast - Svobodu nebo smrt.
Hledání klaďasů
Je pravdou, že na počátku války bojovali četnici a partyzáni spolu proti okupačním silám Německa – do podzimu roku 1941. Dokonce společně osvobodili první okupované území – Užickou republiku. Jenže Draža Mihailovič se stále víc děsil „rudé hrozby“ a také vítal materiální i nemateriální pomoc nacistů. A tak se postupně přidal na stranu hitlerovského Německa a začal bojovat proti partyzánům. Byl to poměrně silný obrat, protože na počátku války spojenci v čele s Winstonem Churchillem podporovali právě Mihailoviče a jeho četniky coby nejvhodnější spojence proti Ose na území Srbska. Na rozdíl od skupin „oficiálních“ či „legálních“ četniků, kteří šli okupačním silám na ruku hned, totiž Mihailovič coby royalista původně své četniky skutečně vedl „na obranu vlasti“, a nikoli jako pomocné oddíly Osy. Churchill si nicméně nebyl jist, zda si vybral ten správný odboj a zda prostředky Spojenců putují do správných rukou. Vyslal proto na území Srbska vlastní spojky, které měly odhalit, kdo skutečně provozuje odboj, a kdo si tedy zaslouží podporu.
Plakát, vytvořený srbskými antifašisty. "Sluha nacistů, válečný zločinec. Draža Mihailovič, hanba srbska! Historii nelze falzifikovat."
V té době posílali Mihailovičovi četnici exilové vládě zprávy o odbojové činnosti, které však byly zfalšované – pojednávali o hrdinném boji proti nacistům, zatímco se už dávno děl pravý opak: boj proti partyzánům s nacisty po boku. Co se týče zpráv pro Churchilla, Mihailovič se v nich dost dlouho vymlouval, že vyčkává na správný moment, čímž se snažil dokázat, že skutečně stojí proti nacistům – jenže přítomnost Churchillových lidí přímo na místě tuto lež zprůhledňovala, až byla nakonec popřena zcela. Churchill proto přesunul podporu na stranu partyzánů, a dokonce i jugoslávský král Petr II. z exilu vyzýval k podpoře Titových partyzánů jako jediné skutečné odbojové síly. Není divu, že všem zúčastněným trvalo se v situaci zorientovat – Mihailovičovy četnici se totiž snažili spojovat tu s nacisty, tu s Titem, podle toho, co jim v dané oblasti a čase víc hrálo do karet.
Antifašisté? Ani náhodou
Argumentů, které stále slouží konzervativním silám nejen v Srbsku k obhajování Mihailovičovy cti, je celá řada. Jakkoliv nepodložená, dokáže politicky pohodlná historie překračovat čas i prostor. Prvním z takových argumentů je počáteční boj proti okupačním nacistickým silám, který v pohledu Mihailovičových obhájců jako by měl vystačit na celý zbytek války. Mihailovič a jeho četnici nebyli nacisty, mnohem spíše se jednalo o válečné zločince, kteří plenili a ubližovali, vedeni spíše touhou po moci než ideologií. Právě to je ale vedlo do náruče nacistů.
Událostí využívanou na obhajobu Mihailoviče je to, co se odehrálo v roce 1941, kdy četnici a partyzáni osvobodili od okupantů Užickou republiku. Toto území je však mnohem více symbolem přechodu Mihailoviče na stranu nacistů než důkazem jeho „nevinnosti“. Oblast Užice byla již od počátku dvacátého století silně levicová, nicméně Mihailovič a Tito ji skutečně osvobodili společně a začali tu budovat poměrně silné centrum odporu. V té době začali Němci ztrácet na východní frontě a převaha Sovětského svazu učinila z levice hrozivě vypadajícího nepřítele. Royalista Mihailovič se začal obávat levicového převratu, rychle obrátil a doslova přinesl Užici nacistům na podnose zpět. Díky informacím o partyzánských pozicích nebylo příliš obtížné opět území ovládnout. Partyzány i civilní obyvatelstvo zachránily oddíly pracujících zvané Radnički batalion; ty bojovaly za svobodu Užice až do posledních sil a díky tomu se mnoha partyzánům (i četnikům, kteří se k nim přidali, znechucení Mihailovičovým přeběhlictvím) spolu s civilisty podařilo uprchnout do Bosny a vyhnout se nejhoršímu.
Novi Sad byl na jaře plakátu proti rehabilitaci plný.
Postupné prozření ze strany Spojenců začalo již v Užici – zatímco partyzáni dále bojovali proti okupantům, četnici vyčkávali a vymýšleli strategii, jak porazit partyzány. Nacisté se jim jevili jako přirozený strategický partner v boji proti „rudé hrozbě“. Nejednalo se tedy skutečně o ideologický soulad, ale spíše o prospěchářství. Totéž lze říci i o dalším z argumentů Mihailovičových obhájců – faktu, že četnici bojovali proti kolaborantským skupinám, jako byly například SDK (Srpski dobrovoljački korpus), a tím zachovávali loajalitu k exilové vládě. Pravda je ovšem taková, že střety Mihailovičových četniků s kolaborantskými skupinami byly pouhým bojem o moc, který neměl s odbojem a antifašismem nic společného. V roce 1944 byla již situace taková, že všechny více či méně otevřeně kolaborující skupiny (od Mihailovičových četniků až po SDK, kterým se přezdívalo Srbské SS) se místo toho, aby se snažily urovnat vztahy se Spojenci, rozhodly spojit v nacionalistické koalici proti bolševické invazi. Tím se zcela otevřeně spojily s nacistickým Německem a fašistickou Itálií.
Kolaborant, ale hlavně zločinec
Nejsou-li důkazy o kolaboraci Dražových četniků s nacisty dost pádným důvodem proti jeho rehabilitaci, rozhodně jím jsou zvěrstva, která četnici napáchali na srbském civilním obyvatelstvu. Střed Srbska byl oblastí s téměř úplným klidem zbraní – centrem konfliktu byla oblast Bosny – přesto nebyli jeho obyvatelé v bezpečí. Oddíly četniků zabíjely, vypalovaly, mrzačily – a to vše páchali na Srbech, jejichž národ a „biologický odkaz“ se dle vlastní propagandy snažili chránit. Nemluvě o nevraživosti a násilí páchaném na Chorvatech a Muslimech. Ani Dražovi zastánci se nesnaží popírat opilecké drancování, kterého se četnici dopouštěli – samozřejmě se však snaží vykonstruovat vysvětlení, které by vůdce očistilo.
Draža Mihailovič před tribunálem v roce 1946, kde byl za válečné zločiny odsouzen k smrti.
Stejně jako v předchozích případech i zde oplývá jejich vysvětlení množstvím trhlin. Je postaveno na výpovědích samotného Mihailoviče, které jsou zaznamenány a dostupné (v srbštině) například na YouTube. Mihailovič horoval za svou nevinu dvěma způsoby, jež dohromady působí jako protimluv. Za všechno dobro, které se za války v Srbsku událo, přísluší chvála jemu – přitom každý spojenecký voják, který nebyl nacisty či kolaboranty včetně četniků zabit, jimi byl „zachráněn“, všechny domy, které nezapálili, četnici uchránili před zničením a dětem, které nestihli v opilosti zmrzačit, zaručili lepší život – tak nějak by se dala shrnout realita chrabrých činů četniků. To vše pod pevným vedením a za přísného dohledu Draži Mihailoviče, který se označuje za kladného hrdinu, odpovědného za uvedené „dobré skutky“. Drancování, plenění, ubližování a ničení, to je však něco jiného. Přísný a vlivný Mihailovič se při zmínce o zvěrstvech páchaných na území Srbska náhle stává dobrohloupým lokálním velitelem, který nerozhoduje o ostatních skupinách, nemá na ně vliv, netuší, co páchají. Stejně jako se četnici přesouvali od partyzánů k nacistům podle toho, z čeho koukal větší zisk, i sám Mihailovič se ze svrchovaného vůdce sil, bránících srbský národ, proměňuje v prosťáčka, jemuž se oddíly zcela vymkly z rukou.
Americké medaile
Další argument, který mají zastánci rehabilitace v oblibě, je vyznamenání Mihailoviče prezidentem Trumanem. Jedná se o argument nanejvýše příznačný. Truman Mihailoviče in memoriam vyznamenal Řádem cti, přičemž pronesl několik vzletných slov o Dražově úloze v boji proti okupantům. Zastánci četniků se tohoto faktu chytají o to pevněji, že pochází z USA, tedy ze země, která přece nemůže být nařčena z kolaborace s nacisty. Takové podání ovšem zapomíná na jeden podstatný fakt – nejsou to současné konzervativní síly v Srbsku, kdo vynalezl překrucování historie ve vlastní mocenský profit. Tato technika je využívána odnepaměti, její mistrné zvládnutí pak předváděly znepřátelené strany během studené války a Trumanova pocta Mihailovičovi je součástí přesně takové propagandy. Američané chtěli jednoduše naštvat Sověty, kteří oslavovali jako největšího hrdinu odboje Tita, někdejšího vůdce partyzánů.
Protesty proti rehabilitaci Draži Mihailoviče z počátku roku 2012 v Bělehradě.
Podobnou hru dnes hrají konzervativní nacionalisté, kteří se snaží z „obránce biologické podstaty srbského národa“ udělat hrdinu a zapomenout na jeho válečné zločiny. V Srbsku naštěstí ústavní soud schválil zákon, podle kterého usvědčení váleční zločinci a kolaboranti (tím Mihailovič stále je) a jejich dědicové nesmějí dostat žádnou penzi či majetek v restituci, a nemají tedy stejná práva jako veteráni z řad partyzánů a jejich potomci. Je tak zřejmé, že celá snaha má i čistě materiální pohnutky. Mnohem širší hrozbou se však rehabilitace šovinistických násilníků, jakými byli četnici, zdá v kontextu současného společenského klimatu v Srbsku. Děti jsou vychovávány konzervativním, nacionalistickým a pravoslavným kurikulem, občanská společnost je slabá. Parlamentní opozice, která by měla působit proti konzervativcům, je kvůli „volbě menšího zla“ udržována v letargii – tento princip velmi dobře známe i v Česku, voliče lze zkrátka snadno získat tak, že budeme o něco méně nesnesitelně neschopní než konkurence, nic víc netřeba. Velkou moc získává církev, a to spolu s nacionalismem, jaký Jugoslávie neznala, vrací tón veřejného diskursu v Srbsku kamsi do doby temna. Mihailovič zatím rehabilitován nebyl – a nejvyšší soud uznal, že četnici za osvobození země na rozdíl od Partyzánů nebojovali. Na verdikt v konkrétním případě Draži Mihailoviče se však stále čeká, a je otázkou, jaký bude – Srbsko je totiž stále zemí, která svým „vlastencům“ dokáže ledacos odpustit.
Článek byl napsán ve spolupráci s AFA Novi Sad a byl doplněn informacemi z textu Johna Crippse „Mihailovic or Tito? How the Codebreakers Helped Churchill Choose“, dále z historických videí z procesu s Dražou Mihailovičem (dostupné např. na YouTube po zadání klíčových slov Sudenje Drazi Mihailovicu) a z rozhlasového pořadu Peščanik, vysílaného stejnojmennou nevládní organizací, která se jako jedno z mála liberálně orientovaných a společensky kritických uskupení zaměřuje na lidská práva a úroveň občanské společnosti v Srbsku.
autorka: Andrea Černá
Článek vyšel v časopisu AKCE! číslo 17. Akci si můžete koupit na stálých distribučních místech, v internetových distribucích, nebo v našem e-shopu.