Minulý týden bylo přemalováno několik fasád pražských podniků, které se hlásí ke kampani HateFree Culture, vzkazy s neonacistickou symbolikou. Reakce Hate free během následné demonstrace ukazuje na limity této mediální kampaně.
Projekt HateFree Culture (HFC) je mediálním projektem, kterému se daří pravidelně, rychle a přesně informovat o šíření lživých a manipulativních zpráv, které mají vyvolávat nenávist vůči některým minoritám a informovat o pozitivních krocích, vycházejících různě znevýhodněným lidem a skupinám vstříc. Na druhou stranu, činnost HFC je vymezena (a také omezena) požadavky zřizovatele, kterým je Vláda České republiky.
HFC tak tvrdí, že stojí proti jakémukoliv násilí: jak proti fašistickému, tak proti „anti-fašistickému“ - maluje nám představu světa, kde bude vše v pořádku, když na sebe budeme všichni hodní a zbavíme se svojí nenávisti. To je ovšem dost nepřesné. HFC totiž vystupuje proti jakémukoliv násilí nestátnímu, ale přitom se spoléhá na "řešení" pomocí státního násilí. Jinými slovy, HateFree Culture násilí deleguje na policejní složky, potažmo celý represivní aparát, což jí umožňuje udržovat iluzi světa bez nenávisti a násilí. To je ovšem ale i představa světa, kdy se zbavujeme odpovědnosti za svoje životy a doufáme, že nám záda bude neustále krýt fízl.
V tuto chvíli je dobré připomenout, za jakých okolností vznikla v druhé půli devadesátých let Antifašistická akce. Byla to doba porevoluční uvolněnosti, bouřlivá a svobodná. Byla to ale také doba rasistických vražd Romů, všudypřítomných neonacistických skinheads, každodenních útoků na lidi, kteří se lišili barvou pleti nebo vzhledem a neodpovídali tak neonacistické či rasistické šabloně slušného Čecha či árijce. Policie byla k takovému násilí nejen laxní, často se dokonce zakrýváním takového násilí či aktivním zapojením stala do velké míry spolupachatelem. Policie pravidelně rozháněla antifašistické demonstrace a dělala ochranku fašistům (tento starý dobrý zvyk jí ovšem přetrvává dodnes).
Stručněji řečeno, v České republice roku 1996 existovalo široké, násilné, rasistické hnutí, které bylo kryto policií a hlavními terči jeho násilí se pravidelně stávali lidé z alternativních subkultur. Vznik Antifašistické akce (AFA) se pak dá považovat za následek policejní razie v klubu Propast, kdy policejní komando se samopaly vymlátilo podnik, kde se alternativní mládež scházela. Politika Antifašistické akce tak vychází z poznané skutečnosti, že svoje práva je potřeba bránit vlastními silami, protože nikdo jiný to za nás neudělá. A policie už vůbec ne. Pokud svou osobní zodpovědnost vkládáme do jejích rukou, stáváme se pouze loutkami v rukou mocných.
Pravda, doba se posunula a policejní aparát se stal vnímavějším k očividně rasistickému násilí. Sám ovšem zůstává implicitně rasistickým, šikanujíc především Romy, chudé, lidé bez domova či jedince s jinou barvou pleti nebo subkulturní vizáží. Asi každý z vás si všímá toho, že policie ve veřejném prostoru selektivně kontroluje lidi s tmavší barvou pleti nebo jedince vypadající jako Romové či bezdomovci, anebo jedince odpovídající policejní představě o anti-systémovém živlu. Je zbytečné vyjmenovávat všechny případy policejní zvůle, stejně jako typický osud stížnosti na postup policie, která končí zahrána do autu vzájemným krytím policistů nebo legislativními obstrukcemi. Ve výjimečných případech, kdy některý policista měl tu smůlu, že pro něj křivě nevypovídal kolega nebo že ho nepokryl nadřízený, hovoří policie o selhání jedince v jinak perfektně odváděné práci. Ale stačí sledovat, jak často policisté sami páchají organizovanou trestnou činnost, nechávají se korumpovat a překračují či zneužívají své pravomoci, aby bylo více než jasné, že problém je systémový a nikoliv v opakovaných selháních jednotlivců.