Jejich živá vystoupení jsou energická, vášnivá, unikátní a povznášející. Skupina, která se představila 29.11. v pražském Lucerna Music Baru, zůstává i po šesti albech jednou z mála nekompromisních kapel nejen v oblasti hudby, ale také politiky. My jsme byli u toho a přinášíme vám s FDM zajímavý rozhovor.
Fun-Da-Mental je britská radikální hudební skupina složená převážně z pakistánských imigrantů, hrající směs elektroniky a etno punku, s výraznými vlivy tradiční asijské hudby, tak jak to známe například od Asian Dub Foundation. U nás jsme je mohli vidět naživo již několikrát a vždy je publikum nadšeně přijalo. Kromě strhující show přiváží Fun-Da-Mental souhrn radikálních politických názorů – jedinečnou kombinaci muslimské identity, etnického uvědomění, antifašistických postojů a anarchistických myšlenek.
Minulý rok vydala skupina svou zatím poslední desku All Is War. I pro relativně liberální britská média byla deska těžko stravitelná. Jsou na ní písně, které mluví o zkaženosti kapitalismu, o novodobém imperialismu, ale také o zkorumpovaných vládách muslimských zemí a o zoufalství třetího světa. Jedna z písní dokonce přirovnává Bin Ladina k Che Guevarovi – ne, kapela ani jednoho z nich neobdivuje, jenom ukazuje na sílu ikon a přitažlivost kultu vůdce a lidovou podporu, kterou tyto postavy bohužel mají.
Nejproblematičtější je skladba Cookbook DIY, která popisuje cestu sebevražedného atentátníka za jeho cílem. Není to oslava vražd, ale upozornění na to, že není rozdíl mezi fanatickým teroristou a vědcem, který v čistotě své kanceláře vynalézá novou „chytrou” bombu. Díky této písničce odmítlo hudební vydavatelství desku vydat a několik členů britského parlamentu se vyjádřilo, že členové skupiny by měli být trestně stíháni za nabádání k terorismu. Zpěvák kapely Aki Nawaz se vyjádřil, že hranici „kontroverznosti” překročil schválně a je ochotný nést následky.
Před svým pražským vystoupením v Lucerna Music Baru kapela oslovila Antifašistickou Akci s pozváním na koncert. AFA pozvání samozřejmě ráda přijala. V rámci koncertu jsme tak mohli návštěvníkům nabídnout i antifašistickou propagandu a zároveň našim přátelům pomoci s jejich merchandise. Pódium ozdobil transparent „Proti nacismu 365 dní v roce“, další se vyjímal na balkóně. Členové kapely navíc odehráli koncert v tričkách „Antifašistická Akce“ a „Good Night White Pride“, ve kterých poskytli i rozhovor České televizi. Ta natáčela celý koncert a záběry z něj by měli být vidět v pořadu Music Klub. Během koncertu členové skupiny kromě svých vlastních politických prohlášení také pozdravili antifašisty/ky z České republiky a ocenili jejich aktivity v boji proti neonacismu a proti rasovému násilí. Koncert byl naprostou smrští energie, syrového rapování, tradičních pákistánských nástrojů a zpěvu qawwali. Fanoušci kapely si několikrát zatancovali i na pódiu a zlatým hřebem večera byl zpěvák Dave Watts, který se svlékl donaha a hanobil americkou vlajku s nápisem „Terrorist No. 1“ – noční můra kukluxklanu! Na závěr nám kapela věnovala část výtěžku z prodeje svých triček a CDs. Za jejich podporu jim patří náš dík a samozřejmě se těšíme na další návštěvu Fun-Da-Mental v českomoravských končinách!
Následující rozhovor proběhl před koncertem během zvukové zkoušky. Nejdříve jsme mluvili se zpěvákem a duchovním otcem Fun-Da-Mental Aki Nawazem a později s MC kapely Shamilem.
AFA: Už jsi měl doma návštěvu z MI5? (britská tajná služba, pozn.red.)
Aki: Ne, zatím se nestavili, ale tipnul bych si, že když je moc rozzlobím, tak je můžu čekat. Naše poslední deska byla pěkný skandál, média vytrhla z kontextu tři sloky bez ohledu na význam našich textů. Prý podporujeme sebevražedné atentátníky a náboženský fanatismus. Můj syn jezdí do školy přes King´s Cross, kde došlo k jednomu z atentátů 7. července. Jak bych mohl podporovat něco takového? Jenom se snažím ukázat, že terorismus není nějaké absolutní zlo, ale je to metoda. Metoda, kterou používají frustrovaní, aby na sebe upozornili. Ale taky metoda, jak pomocí strachu zničit normální společnost. Terorismus je válkou chudých, válka je terorismem bohatých. Teď zažíváme v Británii velkou vlnu strachu. Strachu z islámu, z přistěhovalců, z tlaků vnějšího světa, které prý rozloží starou dobrou Anglii. My tak trochu provokujeme, mluvíme o islámu a o společenské změně, mluvíme o respektu ke všem kulturám a o koexistenci. Fašisté a populisté sílí, dneska ti spousta obyčejných lidí řekne, že by klidně volili BNP (pozn.red. Britská národní strana – legální fašistická politická strana v Anglii), protože mají strach.
AFA: Možná nevidí nikde alternativu, a když jim někdo nabídne jednoduché řešení, rádi po něm sáhnou.
Aki: Určitě, ale právě my tu alternativu musíme ukázat. Lidé musí pochopit, že je jedno, jestli jsi muslim, křesťan, žid, ateista, anarchista nebo demokrat. V jádru jsme všichni stejní, nikdo není lepší nebo horší, to jenom ti nahoře se nás snaží rozdělit a postavit proti sobě. Neonacisté jsou stále silnější, taky proto, že si s nimi nikdo nechce špinit ruce. Moje názory jsou docela známé. BBC mne nedávno vyzvala, abych se zúčastnil televizní debaty s Nickem Griffinem, vůdcem BNP. A já do té debaty půjdu, i když polovina mého já se proti tomu bouří a říká: není to tvůj oponent, se kterým by sis pokecal u čaje, je to nepřítel. Dodám mu legitimitu, když s ním budu mluvit? Určitě, ale zároveň doufám, že ho znemožním a ukážu, jak se mýlí. Nedávno jsem viděl Griffina v televizi, všichni odmítli se s ním setkat a tak tam seděl jenom s takovým přitroublým moderátorem. V jednu chvíli Griffin řekl: “Až vyhrajeme, všichni budou muset dělat, co my řekneme!“ V tu chvíli jsem zajásal – teď se chytil do vlastní pasti, to je jeho konec! A ten moderátor na to: “Ano, jistě, jistě.“ A publikum ve studiu jenom kývalo hlavami! Nemohl jsem tomu uvěřit! Takže půjdu. Už jsem několik takových debat absolvoval a vždycky jsem zvítězil. Fašisté mají spoustu chytrých argumentů a mají pravdu v mnoha věcech, co se týká kritiky systému. Problém je v řešeních, která nabízejí. My jako kapela nemůžeme udělat moc, abychom je zastavili, ale děláme, co můžeme a jenom doufáme, že se ostatní přidají. A je pro nás obrovskou vzpruhou vidět, že všude na světě jsou lidé, kteří proti fašistům jdou. Viděli jsme záběry z blokády v Praze u nás v televizi, bylo to skvělý, tyhle věci mají obrovský význam pro všechny antifašisty, ať jsou kdekoliv. Úplně jsem cítil ten adrenalin!
Shamil: Dneska jsme taková etno techno world music kapela, ale původně jsme punkeři, i když bys tomu dneska nevěřil, býval jsem punk, skinhead a rude boy. Znal jsem se i s Ianem Stuartem, ještě před tím, než se z něj stal rasistický štváč. Jednou jsme byli v hospodě a vtrhli tam nějaký paka z Národní Fronty a Ian se s nimi rval po našem boku. Měl doma velkou sbírku černý muziky, ale s tím se nikdy moc veřejně nechlubil. Byl to pokrytec. A teď je po něm. Je ho škoda, nebyl hloupý a mohlo z něj něco být. Spousta rasistů není v jádru špatná, jenom se prostě dá na špatnou stranu a pak nechtějí nebo nemůžou z toho vlaku vystoupit. Kdyby se pořádně podívali na původ svých předsudků, museli by si odpovědět na spoustu nepříjemných otázek o nich samotných a o společnosti, a to ne všichni dokážou. I my se snažíme být otevření a bojovat proti vlastním předsudkům. Fašismus není jenom ideologie bílých násilníků, je to postoj, který musí každý zničit ve své hlavě. Bojujeme proti bílému rasismu, ale i proti nenávisti barevných proti bílým, proti islámskému fašismu a netoleranci, proti vládnímu autoritářství a věř mi, je to často o dost těžší, než se někde porvat v hospodě.
AFA: Většina rozhovorů, které dáváte, je hlavně o muzice, já se chci ptát na politiku. Kolik lidí, co chodí na vaše koncerty, tam chodí kvůli politice a kolik lidí vůbec ani neví, že jste politická kapela?
Shamil: Řekl bych, že naprostá většina chodí na muziku. Většina lidí si myslí, že nejsou političtí. Ale politické je skoro všechno – i to jak se bavíš, jak utrácíš peníze a jak žiješ. Takže my jim tu politiku nějak zprostředkováváme. Je to frustrující, vidět ty slečny a chlapce trendovně oblečený, jak si kupují naše trička, a je to pro ně jenom módní doplněk. Ale třeba se při tom zamyslí, a nápisy na tričkách pro ně budou začátkem uvědomění. Pro nás je muzika důležitá, ale jenom jako způsob, jak prosadit politická témata.
AFA: Kde stojíte politicky? Volí někdo z vás ve volbách nějakou stranu?
Shamil: Nikdo z nás nevolí. I když vypadáme jako klišé spořádaných přistěhovalců z Pakistánu, Afriky a tak. Jsme punkrockeři a anarchisti. Vždycky jsme byli v první řadě aktivisti, až potom hudebníci. Vždycky jsme chtěli dělat věci pořádně. Když jsem byl mladý skinhead, chtěl jsem změnit svět, byl jsem anarchista a socialista, i když jsem tenkrát moc nevěděl, co to znamená. Dal jsem se dohromady s lidmi ze Socialist Workers Party a cítil jsem, že jsem našel svoje místo. Pak jsme jednou byli v hospodě a vešla tam parta neonacistů. A všichni mí přátelé z SWP se najednou tvářili, že mě neznají. Jak vidíš, jsem z Kašmíru a je to na mě docela vidět, tak jsem měl smůlu. Naproti tomu lidi z AFA nikdy nic moc neřešili, na nic se neptali a hned šli do boje. Nesnažili se rekrutovat černochy nebo Asijce, aby lépe vypadali. Šli proti nacistům silou, a kdo se k nim chtěl přidat, ten mohl. To se mi líbilo. Konečně jsem neměl pocit, že mne nakonec stejně ostatní zradí. Když jsme vyhrávali, byl to skvělý pocit. A když jsme prohráli, dostali jsme do huby společně. Solidarita v praxi. A příště jsme do toho šli znovu. Později jsem začal dělat vlastní věci, hrál jsem v kapelách a Antifa přestala být tak aktivní. Oproti 70. A 80. letům se situace dost zlepšila a fašisti se moc neukazovali.
AFA: Když říkáte, že jste anarchisti, mluvíte o tom ve svých textech?
Shamil: Upřímně, je to náš osobní postoj, ale necpeme to do lidí za každou cenu. Když řekneš lidem, že jsi anarchista, automaticky tě spousta z nich přestane poslouchat. Mluvíme o spoustě věcí z radikálních pozic. Mluvíme o islámu, ne o náboženském dogmatu, pokrouceném lidskou touhou po moci, ale o duchovní síle, směřující k harmonii a míru. Islám je pro nás vyjádřením naší identity, a také provokujícím postojem, který tě dneska staví do opozice proti systému. Spousta lidí nás nenávidí, a nejvíc ze všeho někteří muslimové. Kdybychom hráli v Pákistánu, odkud většina z nás pochází, tak by nás tam popravili.
AFA: Jak moc se v Británii změnila situace po 11. září pro muslimy a etnické menšiny?
Shamil: Situace se změnila výrazně k horšímu. Dřív, když jsi byl barevný, tak spousta lidí se tě bála a měla dojem, že jim při nejbližší příležitosti ukradneš peněženku. Teď se tě spousta lidí bojí a mají dojem, že se vyhodíš vedle nich do vzduchu. Bohužel, zkušenost, kterou mají, jim to radí. Co je ale mnohem důležitější, je celková snaha po potlačení disentu. Veškerá teroristická horečka posledních šesti let pomáhá vládě zavádět opatření k potlačení svobod, která by byla dřív nemyslitelná. Británie je teď jednou ze zemí, která nejvíc kontroluje svoje občany.
AFA: Nedávno jste měli návrh na možnost vazby na 56 dní bez obžaloby…
Shamil: Těch 56 dní vazby je lež. To platí v případě, že si myslí, že nic nevíš. Ale když má policie jenom stín podezření, třeba tě měl někdo jiný podezřelý v telefonním seznamu, tak tě můžou držet ve vazbě neomezeně dlouho. Británie je ze všech evropských takzvaných demokracií asi nejdál ve špehování a kontrole společnosti. Nejhustší síť kamer, jednotný systém pro sledování vozidel i na vedlejších silnicích, shromažďování biometrických údajů, kriminalizace držení jakýchkoliv, nejenom střelných zbraní. Nevím, jestli to vidím správně, ale připadá mi, že země bývalého komunistického bloku jsou v tomhle ohledu pořád výrazně svobodnější, společnost tam není tak stabilizována, probíhá veřejná debata na spoustu témat a lidi si nenechají všechno tak snadno líbit.
AFA: Tak to možná vypadá při pohledu zvenku.
Shamil: Jo, já vím, nejvíc chyb najdeš na místech, které nejlíp znáš. A všude, kde jsem byl, tak jsem měl pocit, že to tam není tak špatný a místní lidi mi říkali, jak je to tam špatný. Psychologická deformace, asi.
AFA: Jak bys charakterizoval lidi, co chodí na vaše koncerty a kupuje si vaše desky? Daří se vám oslovovat lidi z etnických menšin?
Shamil: Většina lidí, co nás poslouchá, by asi spadala do škatulky „bílý student ze střední třídy s nevyjasněně radikálními názory“. Vidí, že je spousta věcí špatně a my se jim líbíme, protože mluvíme jednoduše a v symbolech. Ale kdybychom mluvili o věcech skutečně do hloubky, asi by nás skoro nikdo neposlouchal. Říkáme jim tak jednoduché pravdy a doufáme, že neskončí u našich desek, ale stanou se aktivními, začnou si hledat vlastní informace a budou se snažit pochopit problémy v celé jejich šíři. Svět je hodně složitý a způsob, jak ho změnit, taky. Etnické menšiny se nám daří oslovovat mnohem méně, než bychom chtěli. Hodně černé a barevné mládeže žije v mentálních ghettech. Poslouchají jenom muziku, co poslouchají ostatní na jejich škole a nic mimo to je nezajímá. Naprostá většina aktivní mládeže pochází ze dvou sociálních skupin – buď jsou to bílí političtí aktivisté, nebo velmi zpolitizovaní mladí muslimové.
AFA: Proč? Je snad aktivismus luxusem privilegovanější části společnosti?
Shamil: Naprosto upřímně, myslím si, že většina takzvané černé hudby je sračka. Já to můžu říct, spousta bílých by se to bála přiznat, aby je někdo neobvinil z předpojatosti. Rap až na výjimky podporuje status quo. Zpívá se v něm o prachách, děvkách, zbraních a drogách. O tom, jak být bohatší a jak se líp zařadit do mašinérie kapitalismu. Celé se to tváří jako radikalismus, ale je to jenom přetvářka. Takže v této hudební scéně moc přátel nemáme. Ale je spousta skupin, se kterými spolupracujeme. Známe se s lidmi z Asian Dub Foundation, vždycky jsme se měli hodně rádi s Rage Against the Machine, jsme velký kamarádi s Dropkick Murphys, teď se objevuje spousta nových kapel, i z hardcore scény, se kterými děláme společné projekty. Snažíme se být v kontaktu se všemi antifašistickými kapelami, ale občas jim asi připadáme jako nějaká hvězdná popová kapela, takže nám chvíli trvá, než si k sobě najdeme cestu. Taky jsme tak trochu v ghettu, všichni si nás hned zařadí – muslimská, politická, etno kapela. Vypadáme jako mainstream, což je trochu paradox, vzhledem k tomu, že nás hudební byznys okázale přehlíží. Naše poslední deska je docela vyděsila a label, se kterým jsme dělali, ji odmítl vydat. Spolupracujeme se spoustou mladých muslimských kapel, ale i tam je mezi námi bariéra, oni se staví proti systému, ale často z radikálně náboženských pozic, jsou plní nenávisti, ale nevidí východisko, jejich vztek míří nesprávným směrem. My jsme byli punks, oni si četli korán. Těžko se hledá společná řeč. Teď se vracíme obloukem k našim punkovým kořenům, hrajeme trochu tvrději a rychleji. Ale Fun-Da-Mental není jen hudba, je to politika a akce. Musíme vybudovat silné antifašistické hnutí, spojit jednotlivé komunity dohromady. Muslimská komunita není nějakou oázou pozitivního myšlení a spravedlnosti v moři rasismu. Máme obrovské problémy, nevzdělanost, fanatismus, islámský fašismus a nenávist. Boj proti fašismu začíná ve vlastním domě a ulici.
AFA: Chceme vám ještě jednou poděkovat za vaši podporu Antifašistické akce. Jak dlouho budete ještě hrát – dalších šestnáct let?
Aki: To my jsme rádi, že jste přišli. Jsme součástí antifašistického hnutí a chceme přispět společnému boji. A myslím, že za šestnáct let už se budeme věnovat spíš politice, než hudbě.