Před několika dny vyšlo nové číslo Existence, časopisu vydávaného Anarchistickou federací. Jako upoutávku přinášíme úvodní článek hlavního tématu čísla.
Migrace je běžný jev, a je zcela jasné, že lidem z oblastí postižených válečnými konflikty či bídou bez vyhlídky na blízké zlepšení stavu často nezbývá nic jiného než opustit své domovy a snažit se najít lepší podmínky pro život jinde.
S mizející nadějí, že by se krvavý konflikt v Sýrii mohl blížit ke konci, došlo k podstatnému nárůstu běženců do Evropy. Bohaté i relativně bohaté státy Evropy mluví o krizi, do role jejích obětí však často pasují sami sebe namísto těch, kdož jsou oběťmi reálnými. Z našeho pohledu také můžeme mluvit o krizi, dokonce o dvojí. Tou primární je nezáviděníhodná situace uprchlíků, kteří musí čelit mnoha nástrahám, od mořských vln přes vykořisťování ze strany převaděčů až po policejní šikanu ve vysněné Evropě. Odvozenou krizí je proměna nemalé části společnosti, která podléhá či už podlehla xenofobnímu štvaní médií a mnohých politiků, nejen těch ultrapravicových. Odtud výrazný posun k fašizaci, který je vedle přetrvávajícího kulturního rasismu projevem dopadů ekonomické krize z roku 2008. Obětní beránek by se našel tak jako tak, vždyť proměnu objektu nenávisti jsme mohli sledovat už v uplynulých letech.
Jsou tři možnosti, jak na tuto dvojí krizi reagovat, které vedou k výraznému vyhranění postojů. Buď můžeme pohodlně naskočit na rozjíždějící se fašistický vlak, či celou situaci ignorovat, nevyjadřovat se a oportunisticky čekat, kam nás vír událostí ponese, anebo se tomu postavit čelem. Jde o volbu: autoritářství, nebo lidství. Coby antiautoritáři a antiautoritářky nemáme pochyb o svém místě, a snad v tomto případě není až tak překvapivé, že se na něm setkáme i s těmi, s nimiž můžeme mít odlišná stanoviska k různým věcem – s nebigotními křesťany, levicovými liberály, pravicovými liberály atd.
Ještě v polovině léta vypadala situace poměrně beznadějně. Na akce xenofobů reagovali především opět ti samí lidé co v minulosti (největší protest proti nenávisti se pak uskutečnil 17. listopadu evidentně díky symboličnosti tohoto data). Viditelný obrat však nastal, když autonomní centrum Klinika vyhlásilo materiální sbírku pro uprchlíky. Najednou se objevily stovky lidí, kteří přinášeli na Kliniku pytle oblečení a dalších potřebných věcí. Ukázalo se, že tu jsou i ti, kteří nesdílejí xenofobní předsudky či nejsou apatičtí, ale chtějí pomáhat. A právě taková reálná pomoc je pro ně pravděpodobně vhodnějším vyjádřením solidarity než překřikování se s fašisty v ulicích.
Od té doby se rozběhlo hned několik materiálních i finančních sbírek. Někdo se podílel na jejich organizaci, jiní jen přispívali, další docházeli třídit darované věci. A nejednalo se jen o Prahu, postupně se různými způsoby přidávali lidé v dalších městech. Velmi rychle začala fungovat Inciativa Hlavák, poskytující lidem propuštěným z detenčních lágrů prostředky na cestu či krátkodobé ubytování.
Své možnosti jak pomoci, upozornit na problémy a vyjádřit solidaritu nacházeli i umělci. Asi nejvíce pořádáním benefičních koncertů na pomoc uprchlíkům. Bratislavská punková kapela Rozpor spontánně vyrazila do nedaleké Vídně, kde na ulici, na místě velké koncentrace běženců odehrála k potěšení všech přítomných koncert. Guerillový umělecký projekt De-fence v Den české státnosti 28. září upozornil na podmínky v detenčních centrech pro uprchlíky, když jeho protagonisté vystříhali z plotu jedné takové věznice otvor ve tvaru srdce a z něj vytvořený umělecký artefakt nabídli k benefičnímu prodeji. Umělecká skupina Nová Věčnost zase 28. října na výročí vzniku samostatného československého státu doplnila nápis na smíchovské synagoze: „Mír a zdar dalekému i blízkému“ o další aktuální poselství „… i utečencům“. I oni tak státu při jeho významném dnu připomněli, že zavírá v lágrech lidi, kteří nic nespáchali.
Také mnozí akademici odmítli stát stranou. Nejprve desítky z nich poměrně opatrně vyzvaly k racionální diskusi, za což sklidili od xenofobů vlnu nenávistných reakcí. Posléze začali někteří pořádat besedy a přednášky na téma migrace, k nimž by měla přístup i veřejnost, a dělo se tak například v Praze nebo v Plzni.
Asi nejpozoruhodnějším fenoménem byla účast stovek lidí při pomoci uprchlíkům v zahraničí. Jednalo se o zcela dobrovolnou a neinstitucionalizovanou pomoc, jejíž koordinace probíhala zejména prostřednictvím Facebooku. Dá se říci, že fungovala na principu horizontální organizace, kdy aktivita vycházela z vlastní vůle dobrovolníků a byla společně diskutována na organizačních plénech na jednotlivých místech. Hlubší reflexi si jistě ještě vyžádá role koordinátorů pomoci, s níž někteří byli spokojeni a jiní nikoliv. Bezesporu jde o nevděčnou a namáhavou úlohu a pravdou je, že většina dobrovolníku na místo přijížděla jen na pár dní, jak jim to dovolovaly jejich možnosti.
Vzájemná pomoc je jedním ze základních anarchistických principů, a pokud je ve hře ještě nehierarchická organizace zdola, měli bychom zbystřit. Po vzoru Colina Warda, který se snažil hledat anarchii již v některých stávajících aspektech života lidí a společnosti, bychom se i my měli zajímat o procesy, které probíhají na principech nám tak vlastních, ať už s námi či bez nás. Humanitární pomoc organizovaná zdola je právě takovým příkladem. Je asi škoda, že jsme se na tento fenomén nepokusili zaměřit třeba po povodních v roce 2002. Máme ale i příklady ze zahraničí, jako byla kupříkladu zkušenost iniciativy Occupy Sandy o deset let později.
Důvodem, proč se může pomoc zdola stát tak výraznou, je mimochodem selhání státního systému. Buď může jít o jeho neschopnost a byrokracií zaviněnou nemožnost konat, nebo o prostý záměr, jako když při hurikánu Sandy měly přednost bohaté oblasti a ty chudé byly ponechány bez povšimnutí, nebo nyní, kdy se mnohé státy včetně ČR snaží uprchlíkům ztrpčovat životy, jak to jen jde, místo toho, aby jim pomohly, jak jsou k tomu mezinárodním právem zavázány.
Přetrvává také kritika, že pomoc zdola hraje do karet neoliberální rekonstrukci státu, který má být zbaven své levé, pečující ruky a má se ohánět jen tou pravou, trestající. Z toho pak těží zejména jedno procento těch nejbohatších, kteří tak ušetří obrovské částky na daních, a ti dole se už o sebe nějak postarají. Naší rolí by nemělo být suplování státu tam, kde vědomě či nevědomě selhává, ale snaha odstranit ho spolu s kapitalismem nadobro.
Pomoc zdola je částečně i reakcí na selhávání či nemohoucnost institucionalizovaných organizací, které mají humanitární pomoc v popisu své placené práce. Není třeba zpochybňovat určitou míru profesionality, nesmíme si ale nechat vnutit myšlenku, že pomáhat mohou jen profesionálové. Je žádoucí kombinovat profesionální dovednosti a znalosti s aktuálními potřebami a možnostmi, zapojovat potřebné a neoddělovat se od nich.
Důležitým momentem pomoci uprchlíkům na evropských hranicích byla internacionalita, která vycházela jak z rozmanitosti prchajících, tak pomáhajících. Tento důležitý prvek pak mohl zaniknout při nepříliš šťastném označení dobrovolníků „Czech team“. Každý se mohl zapojit dle svého uvážení – řadit lidi do skupin, hrát si s dětmi, třídit materiální pomoc, povídat si s příchozími, vařit čaj, komunikovat s policisty, vydávat jídlo… Dobrovolníci si mnohdy sáhli na dno svých sil, museli čelit nejednomu silnému vypětí, na druhou stranu si mohli o „uprchlické krizi“ udělat médii nezkreslený obrázek, přehodnotit své dosavadní životní postoje, a zejména si odvézt zkušenost, která je k nezaplacení. Někteří pak své zkušenosti předávají při různých besedách či přednáškách na školách.
Jestliže chceme vytvářet paralelní struktury, které by působily mimo stát a kapitalismus, musíme se dívat kolem sebe a hledat jejich zárodky na všech možných i nemožných místech. Krize s sebou přináší mnoho špatného, ale zároveň pomáhá taková místa odkrývat. Snažme se je rozvíjet a uchránit vlivu autorit všeho druhu.
Více o obsahu Existence č. 1/2016 a přehled distribučních míst.
Ke stažení.