Kdy se může potkat americká, sovětská, izraelská a anarchistická vlajka? Jak se demonstruje za smrt svého dědečka? Do Drážďan jsme v únoru vyrazili nejen proto, abychom odmítli neonacistickou demonstraci, ale i proto, abychom našli odpovědi na tyto otázky.
V ulicích Drážďan se během odpoledne potloukají skupinky mladých v černém, v nichž lze na první pohled rozpoznat účastníky demonstrace, která se bude snažit zastavit pochod ultrapravičáků. Ta ovšem začíná až ve čtyři na ulici Dr. Kütz Ring. Ještě před čtvrtou obstoupí plácek policisté v zeleném a každého z příchozích prohledají, zda sebou nemá zbraně či kukly, neboť zahalování obličeje při veřejných shromáždění je v Německu už několik let zakázáno. My jsme prohlídce unikli jen proto, že jsme na shromaždiště přišli s předstihem. I přes policejní otravování se ale za dvě hodiny v chladném počasí sešlo na místě přes tisíc lidí. Převážně se ovšem jednalo o mladé punks nebo v širším slova smyslu autonomní mládež. Celá demonstrace se vlastně moc nelišila od loňského prvního máje v Praze, byla ovšem asi tak třikrát větší.
Jestliže složení účastníků bylo podobné jako v Česku, podstatný rozdíl tu byl v politickém zabarvení akce. Ano, i zde byly černorudé prapory a vlajky Antifašistické akce. Ale zároveň s nimi nad akcí vlály vlajky USA, Velké Británie, Izraele a jedna vlajka SSSR. Někteří němečtí antifašisté se hlásí k symbolům vítězů nad nacismem a ke státu národa, který se měl stát obětí úplného vyhlazení. Oprávněná kritičnost ke zločinům vlastních dědečků a babiček a „vlastního“ národa je vede k tomu, že zapomínají na to, že tyto vlajky jsou (a už v roce 1945, eventuálně 1948 byly) rovněž symbolem imperiálního útlaku, zabíjení civilistů a nespravedlivé války. Pro odpor k hrůzám minulosti se podporují imperiální symboly současnosti, pro minulé křivdy na Židech se zapomíná na současné křivdy na Palestincích a mává se vlajkami států, které zabíjejí civilisty v Afghánistánu, Iráku, Palestině a Libanonu… a dokonce s vlajkou státu, který masakroval své vlastní civilisty v Gulagu.
„To mají, aby nasrali nácky,“ říká nám antifašista Petr, s nímž se potkáváme v drážďanských ulicích a který zná zdejší scénu lépe než my. Vysvětluje nám, že proud „antiDeutsche“, který rozpoltil německou Antifašistickou akci na klasickou autonomní levici a na „protiněmecké“ aktivity, které mimo jiné podporují USA a Izrael, je v Německu na ústupu. V Drážďanech to tak ale nevypadá. Akce nebyla svolána jen proto, aby zabránila náckům zneužít památku obětí bombardování – její hesla se vyjadřují i k bombardování samotnému a schvalují ho. „Neplačte pro skopčáky!“ bylo jedním z mobilizujících hesel na demonstraci, jejímž hlavním heslem bylo „Nie wieder Deutschland“ – „Nikdy více Německo“. Odpor proti nacionalismu, ba národní identitě vlastního národa je sympatický – ale jen do chvíle, než se stane hlavním definičním znakem nějakého hnutí a kdy vede ke schvalování zločinů jiných… „Oma, Opa und Hans Peter keine Opfer sondern Täter“ – „Děda, babička i Hans Peter nebyli oběti, ale zločinci,“ znělo jedno z dalších hesel demonstrace. Demonstrant, který nám podával letáček, se nám, když zjistil, že jsme cizinci, stihl omluvit, že je „jen v tom hnusném a tvrdém německém jazyce“.
Stavět tak silně jako anti-Deutsche na odmítání národní identity znamená vlastně potvrzení jejího významu, motání se v kruhu kolem ní, namísto toho, aby byla znevýznamněna. Rozpaky vzbuzuje i další důležité heslo: „Gegen Geschischtsrevisionismus“, tedy – abychom použili v českém prostředí oblíbený pojem – proti přepisování dějin. Jistě je nutné vystupovat proti nacistickým lžím o dějinách. Ale to, že se o dějinách může lhát, rozhodně neznamená, že bychom byli schopni plně poznat dějinnou pravdu. Každé poznávání dějin je jejich přepisováním, jejich revidováním, vnášením nových pohledů a zpochybňováním těch dosavadních. Dějiny je třeba neustále „revidovat“, neustále přepisovat.
Anti-Deutche demo
Na místě srazu nás nerozpohybovala ani hudba znějící z jednoho auta a čekání na šestou hodinu, kdy se konečně vyrazilo na pochod, bylo libůstkou pro milovníky chladnějšího počasí. Pochod ale nakonec přece jen začal a znamenal trochu pohybu a zároveň povzbuzení, právě tak jako skandování hesel – je zajímavé, že z velké části ve španělštině (že by součást odporu proti „hnusné a tvrdé němčině?): „No pasaran!“ či „Alerta, Alerta, antifascista!“ Problémy začaly, až když jsme došli před synagogu, kterou jsme chtěli bránit před neonacistickým průvodem. Policisté, kterých bylo nasazeno asi dva tisíce, průvodu zablokovali cestu, pak jej rozdělili, a ten se rozpadl na několik shluků. Policie pochopitelně nepustila ani myš k neonacistům, různými způsoby blokovala dopravu a komplikovala antifašistům přesuny. Průběžně rozprašovaní antifašisté ale nebyli jako ovce a dokázali se znovu seskupovat, rychle přesouvat a mást policii. A tak se podařilo v už setmělých Drážďanech zablokovat jedno z míst, kam měli neonacisté dojít, mimo jiné se i začala stavět barikáda. V pochodu k synagoze se neonacistům ovšem zabránit nepodařilo…
Drážďanské dozvuky
14. února 2007 uplynulo 62 let od mohutného spojeneckého náletu na německé Drážďany. Proudy bombardérů se nad městem střídaly v noci i ve dne, zničeny byly celé čtvrti zejména v centru města. Rozbombardované centrum města pohltila tzv. ohnivá bouře – jedná se o jev typický pro zápalné nálety na zastavěné městské plochy (v průběhu války byl tento jev k vidění ve více případech), kdy ohromná hořící plocha města vytváří vysoký sloup plamenů a horkého vzduchu, který do svého nitra vtahuje vše v okolí a dále tím přiživuje oheň. Přeživší svědci hovoří o skutečné podobnosti s vichřicí.
Historici se ani dnes nedovedou shodnout na počtu obětí náletu. Odhady se pohybují mezi třiceti tisíci a zhruba čtvrt milionem zmařených životů, převážně civilistů. Nepřesnost údaje je způsobena zejména situací, ve které k náletu došlo. Nacistické Německo bylo počátkem roku 1945 již v rozkladu, na všech frontách ve strategické defenzivě, místy na úprku. Společně s německou armádou ustupovalo z východního území Německa (dnes součásti Polska) i civilní obyvatelstvo. Drážďany jako důležitý komunikační uzel byly jednak využívané k přesunu vojsk na nedalekou slezskou frontu, zároveň se staly přechodným i trvalým útočištěm pro část z několika set tisíc civilních uprchlíků z východu. Vzhledem k pohybu obyvatelstva ani není možné s jistotou říci, kolik lidí se tou dobou v Drážďanech nacházelo. I proto panuje tolik nejasností o celkovém počtu obětí náletů.
Samolepka anarcho-syndikalistické organizace FAU
Argumentem spojenců pro útok na Drážďany byla jejich důležitost jako komunikačního uzlu i role Drážďan jako střediska průmyslové výroby. Tak jako tak se jednalo o klasický likvidační nálet na centrum města, při kterém jsou sice udány záměrné body (např. nádraží, určitá továrna apod.), ale kde se s rozptylem bomb počítá a postižení celé oblasti je i cílem náletu. Pro pokrytí celé plochy cílové oblasti (tj. města) měly bombardéry přesně určeny koridory přiblížení k cíli i změny kurzů jednotlivých letounů tak, aby došlo k efektivnímu využití bomb. Bombardovalo se směsí výbušných a zápalných náloží. Na ideálním poměru výbušných a zápalných bomb pracovali Britové po celou dobu války tak, aby byl výsledek co nejefektivnější. Výbušné bomby měly za cíl poškodit budovy, udělat díry ve střechách a tlakovými vlnami rozbít okna a vytvořit tak průvan důležitý pro následný požár způsobený zápalnými náložemi. Protože zápalnou nálož bylo ještě možné lidskými silami uhasit než se stačila rozhořet, bylo jisté procento zápalných náloží vybaveno výbušnou částí, jejichž exploze by zabila člověka, který by se ji pokoušel hasit. V dlouhodobém horizontu měla odrazovat od hašení náloží vůbec.
Jak již bylo řečeno, Drážďany vůbec nebyly prvním městem, které by bylo takto postiženo, stalo se ale symbolem zbytečných útoků proti civilním cílům. V únoru 1945 již bylo o osudu války beztak rozhodnuto. Drážďanskou tragédii si tak každoročně připomínají odpůrci válek. Své se k tématu ovšem snaží říct i němečtí neonacisté, jejichž cílem není protest proti válce jako takové, ale pouze proti válce, která zničila Německo. Kromě toho používají neonacisté Drážďany k tomu, aby odvedli pozornost od faktu, že to byl právě nacistický režim, který s taktikou likvidace civilních cílů začal. Inu jak se říká – kdo seje vítr, sklízí bouři. Jejich pseudointelektuální guru David Irving o bombardování Drážďan napsal i knihu, která byla přeložena i do češtiny a lze ji ještě dnes zakoupit v prodejnách levných knih– historická úroveň knihy je ale ostatními historiky zpochybňována pro svoji zaujatost. Neonacisté si připomínají oběti mezi civilisty. Trochu přitom zapomínají (nebo alespoň se tak naoko tváří) na fakt, že hitlerovské Německo se rovněž dopouštělo útoků proti civilistům. Nic na tom nemění ani fakt, že německé výsledky v totální likvidaci měst se s těmi spojeneckým nemohly co do úspěšnosti měřit. Spojenecké průmyslové možnosti a letecká převaha v průběhu války narostly až k absolutní dominanci a nic na tom nezměnilo ani použití „zázračných“ zbraní nacistického Německa (proudové bezpilotní V1 a raketové V2), které byly nasazovány proti spojeneckým aglomeracím (zejména Londýnu).
O spojenecké bombardovací ofenzivě jsme již v A-kontře psali v jednom z minulých ročníků, nebudeme se jí tedy více zabývat. Co se týká bombardování měst, jsou však neonacistické výtky spojencům pouze směšné – možná jim závidí, že Němci něco takového nedokázali, i když se o to po celou válku snažili.
Zarážející informaci jsem se dozvěděl od známého, který se před několika málo týdny účastnil jedné z levicových demonstrací v Německu. Jednalo se o jednu z tradičních akcí v německém duchu, kdy vedle sebe stojí bolševici nejrůznějších typů a sekt a s nimi bohužel i anarchisté a autonomové. Můj kamarád byl v šoku – a já při jeho vyprávění také – když viděl německé mládežníky mávající spojeneckými vlajkami s hesly oslavujícími zničení Drážďan. Tomuhle asi nikdy neporozumím, nepřijde mi možné, aby někdo mohl likvidaci nějakého města, byť během války, oslavovat, navíc oslavovat zcela demagogicky. Spíše mi to přijde jako snaha upoutat, šokovat, možná se vůči někomu vyhranit. Vůči komu? Neonacistům, rodičům, buržoustům?
Toto téma se mi zdá příliš vážné pro takovéto hrátky. Bohužel část německé radikální levice, tzv. Antideutsche se svojí podporou Izraele či takovýchto masakrů (mezi jejich hesly lze naleznout i takové skvosty jako „Benešovými dekrety proti sudetským Němcům“), je zřejmě „tak trochu jiná levice“ nebo se jedná o nějaký recesistický surrealistický relikt šedesátých let, který však zůstává nepochopen.
Upraveno z článků Kde to žije, tam je ANTIFA: Drážďany a Beroun, únor 2007 a Drážďanské dozvuky (A-kontra 1/07)