Nedávno jsem seděl se svým kamarádem a poslouchal jeho vyprávění o životě na studentských kolejích v první polovině devadesátých let. Vzpomínal na své černošské spolužáky. "Mnozí z nich skoro nevycházeli, trávili celý dny na koleji. Když už někam jeli, bylo to tramvají. Nikdy metrem."
Poslouchal jsem trochu zaraženě ten příběh. Jako bílý Čech jsem prožíval ve stejné době a ve stejném městě klidné dětství, z řečí dospělých jsem tehdy chytal především klíčové slovo "svoboda", slovo, které bylo pro daná léta určující a které se od té doby stalo určujícím i pro můj další život. Až mnohem později mi začalo docházet, že ona svoboda existovala jen pro někoho. Téhož dne večer jsem si na netu přečetl, že se Dan Landa stal nejúspěšnějším zpěvákem loňského roku. Předběhl i Gotta…
Jsi skin, skin, skin, tak si toho važ…
Kdysi jsem ke slávě Landy sám svým maličkým dílem přispěl – jako třináctiletý jsem jeho chytlavé popěvky poslouchal, jako mnozí jiní ve třídě, včetně romského spolužáka. Byla druhá polovina devadesátých let a zpěvák už byl klidnější – nebyl to tehdy v našich očích zjevný (zavrženíhodný) rasista, ale (chvályhodný) vlastenec. "To by se podivil pan tatíček Masaryk, kdyby žil," zpíval moralisticky. Když jsem se pak dozvěděl o Landově minulosti, jeho písně jsem samo sebou zavrhl. Netušil jsem, že se s jeho zpěvem setkám o dvanáct let později, jako zatčený po antifašistické demonstraci. Když mě policisté nutili při prohlídce svléknout se a dělat dřepy, pouštěli si k tomu ponižujícímu představení právě Dana Landu.
Ve stejné době, kdy se u nás černošští studenti báli jezdit metrem, zpíval dnešní nejpopulárnější zpěvák: "Co to bylo za ránu? Kdo nám to sem z palmy spad? Černý voči, je to negr, to není můj kamarád." Mockrát se zopakovalo, že Dan Landa stál u zrodu českých rasistických skinheads, že právě jeho písně, masově šířené televizí a desetitisíci nahrávek, patřily k inspiracím jejich bojůvek a lynčů. Nic naplat, dnes ho v parlamentu cituje premiér. Čerstvý čtyřicátník může slavit úspěch ve velkém stylu – a také to dělá, s plakáty stylizovanými jako známky s jeho prezidentským portrétem. Na pozadí je protektorátní trikolóra...
Nemá ovšem smysl dělat z Landy neonacistu, tím patrně nebyl ani v době svého působení v Orlíku. Možná to myslel upřímně, když říkal se svou typickou formulační obratností roku 1990 v televizi o vztahu své kapely k fašismu "prostě proti tomu celkem nějak jsme". Je spíše dokladem, že rasismus a agresivní šovinismus nejsou vlastní jednomu národu a jednomu hnutí. Malé české fašounství a zaplivaný rasismus za sebou nemá Osvětim ne proto, že by byl lepší než ten německý, ale proto, že je neschopnější. Landa opravdu nebyl protagonistou německého nacismu, ale českého šovinismu – to jej ale nedělá o nic lepším. Jeho "jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ" či "tahle země bude jenom naše“ má morálně stejný význam, jako "sieg heil" dalších generací českých národovců – nikoli náhodou ostatně intelektuálně vyrostlých právě na Orlíku.
Šovinismus a paní učitelka
Proč ale myšlenky nesnášenlivosti a agrese získaly takovou popularitu? Proč může průkopník hnutí rasistických vrahů dodnes exhibovat v televizi jako bojovník za morálku a zakládat rytířský řád, na němž se podílí poslanec vládní strany (Jan Vidím) a přední policejní důstojník (Jiří Komorous)? Především jeho hodnoty rezonovaly s tradiční výchovou k "vlastenectví", která je v české společnosti zažraná až pod kůži. Vlastenectví se po desetiletí považovalo za jednotící a neproblémově pozitivní hodnotu, sdílenou kýmkoli od krajní pravice až po komunisty. Jestliže zejména v posledních letech je v médiích a v politice řečnění o národu, vlasti apod. do jisté míry vytlačováno, vytváří to jen nostalgickou potřebu po návratu k hodnotám, o nichž si šlo číst v čítankách plných obrozenecké poezie, o kterých vyprávěla paní učitelka a jež byly i jednotícím tmelem sociálních hnutí v roce 1968-9 a 1989. To, že dostatečně neodkazoval na "vlastenectví", prohlásil za jednu ze svých hlavních chyb na konci devadesátých let Václav Klaus. Od té doby tuto svou "chybu" napravuje – a přineslo mu to značný politický úspěch. Jiným, kdo dokázal na potřebu vlastenectví zareagovat, byl právě Landa.
Mnoho autorů často upozorňuje, že přimknutí k velkému národnímu kolektivu představuje náhradu za individuální nedostatečnosti. U Landy a Orlíku to vidíme zvlášť patrně. Člověk se až stydí, když poslouchá píseň Orlíku Dudy, která dělá ze sexuálního loudilství autorů věc národního cítění: "holky, holky, to, co máte hezký, schovávejte jen pro nás, jen pro kluky český". Je-li k dispozici silná kolektivní identita, nezáleží na individualitě a potažmo ani na individuálních nedostatečnostech: "ať jsi, kdo jsi, jsi brácha, Čech". Landa si ovšem češstvím vypomáhá i jinak – když si vypůjčuje kolektivní české mýty nebo písně Karla Kryla, ukazuje tím na nedostatečnost vlastních témat a nápadů. František X. Šalda kdysi požadoval po umělcích, aby nevykrádal minulé mytologie, ale aby vytvořili sami ze sebe novou "mytologii". Landa z tohoto hlediska není umělcem.
Pouhý produkt
Ať už umělec nebo neumělec, je dobrou potravou pro hudební průmysl – a v tom je druhá část skládačky Landova úspěchu. Trocha dráždivosti a provokace… ale vždy s mírou. Landa si dal pozor, aby neskončil na podzemních rasistických koncertech svých následovníků, za nimiž se ohlížel s nostalgickou sympatií (např. v písních Hoši ztracení či Přízraky). Jeho "drsnost" byla vždy především dobře propočítanou pózou. Landa tak není jen symbolem českého rasismu a fašounství, ale ve stejné míře i "šoubyznysu", oné prazvláštní průmyslové výroby "hvězd" a umění. Ukazuje, že manipulativní mechanismy moci televize a nahrávacích společností nám mohou naservírovat takřka kohokoli.
Docela často jsem přemýšlel, jestli je škoda, že jsme vlastně nikdy neměli nějaký "anarchistický Orlík". Že v oněch klíčových rocích na počátku devadesátých let nebyl nikdo, kdo by byl schopen oslovit řádově desítky tisíc lidí písněmi o svobodě, kritice moci a odporu proti všem formám rasismu. Nikdo, kdo by dokázal pro tak masové publikum vyzpívat zkušenost těch, kteří se rasistických skins měli důvod bát.
Poslech Orlíku, Landy i kteréhokoli jiného produktu českého zábavního průmyslu mě ale přesvědčuje o tom, že by nějaký "anarchistický Orlík" za možnost šířit své poselství zaplatil jeho naprostou banalizací. Hlavní proud a jeho média bude z logiky věci asi vždy především pro jednoduchá hesla a jednoduché myšlenky. Surrealistický malíř Jindřich Štyrský kdysi napsal: "Naše generace sní o koupací vaně. Pro skutečného básníka není dnes jiného místa než na pranýři." Pro nás zase platí, že důstojné místo anarchistické kultury zůstává v undergroundu.
Příběh Dana Landy je ale znepokojující i z hlediska onoho slova, které bylo tak důležité pro počátek devadesátých let – slova "svoboda", které zní tak hrdě a je právě pro nás anarchisty tak důležité. V naší společnosti ovšem platí, že svoboda sama o sobě neexistuje, že svoboda (a potažmo moc) jedněch znamená často bezmoc a strach druhých. Dan Landa měl svobodu k tomu, aby dosáhl úspěchu a peněz. Kdo se zajímal o svobodu těch, kteří se kvůli barvě pleti báli vycházet, byli napadeni nebo dokonce přišli o život?
Převzato z A-kontra
Přečtěte si také:
Landův vzkaz, nebo moje paranoia?
Daniel Landa vyráží na své třetí sólové turné a nejen mě to znepokojuje. Z plakátů, jimiž své fanoušky na koncerty láká, zřejmě posílá zvláštní vzkaz. Na límci kabátu, v němž je na plakátu zobrazen, má runový nápis, který v překladu znamená Mercurius, tedy merkur. A malá, skalnatá planeta naší sluneční soustavy slunce oběhne za 88 dní. zde
Související článek:
Máme dva prezidenty. Oba jsou nacionalisté
Poslanci a senátoři zvolili jednoho prezidenta, posluchači populární hudby druhého. Oba jsou nacionalisté a oba je má v úctě premiér Mirek Topolánek. První se jmenuje Václav Klaus, druhý Daniel Landa. zde