V rámci německé antirasistické a antifašistické scény se v posledních měsících vyostřila debata týkající se kritické sebereflexe vlastní perspektivy, resp. toho, zda a do jaké míry je činnost německých aktivistů a aktivistek skutečně protirasistická. Zní to jako protimluv? Z pohledu teorie „critical whiteness“ ne tak docela. V tomto článku se pokusíme vysvětlit základní teoretická východiska této debaty, nastínit přínosy a některá úskalí pokusů o zavedení politiky critical whiteness do praxe.
Diskuse ohledně critical whiteness rozhodně není specifikem pouze německé aktivistické scény. Tento koncept, který přinesl zcela nový, radikální pohled na rasismus, byl rozvinut v 90. letech 20. století ve Spojených státech amerických a dnes tvoří jádro tzv. critical whiteness studies. Teorie critical whiteness pracuje s předpokladem „bílé“ (white) rasové identity, která je z pohledu „bílých“ neviditelná a těžko uchopitelná. Tato identita není vrozená (jak předpokládají primordialistické teorie) ani není zcela předmětem volby a vlastní sebeidentifikace (jak tvrdí někteří postmoderní teoretici a teoretičky). „Bělost“, resp. „bělošství“ (whiteness) můžeme chápat jako strukturální pozici, která je historicky konstituovaná a spojena s privilegii a mocí. Její neuchopitelnost souvisí s rovnítkem západní kultury, kde „bílé“ je zaměňováno za „lidské“.
Ocitujeme-li amerického teoretika critical whiteness Gregoryho Jaye, dnes už na Západě není rasa určujícím kritériem toho, kdo může volit, kdo může být zotročen, kdo si kam může sednout či z jaké nádrže může pít. Dnes – alespoň teoreticky – jsou lidé odlišných ras a etnik v Evropě a Americe právně rovni. Přesto se podle Jaye od dob otroctví a kolonialismu moc nezměnilo. Stále, i když mnohem více skrytě, existuje „nadřazenost bílých“, což znamená, že ti, kdo jsou svým okolím uznáváni jako „bílí“, jsou držiteli určitých privilegií. Těmto privilegiím lze rozumět tak, že způsoby, jakými „bílí“ prožívají a vnímají okolní svět, jsou nadneseny jako všeobecně správné a platné, což se promítá do reálného života lidí. Jinak řečeno, privilegia spočívají v tom, že „bílí“ profitují z „hegemonie bílých“.
Nechodíte v mých botách
Identita člověka je utvářena v interakci jedince s jeho prostředím: to, co se učím a jak vnímám a reaguji na své okolí, je důležitým aspektem tvorby identity. Francouzský sociolog Pierre Bourdieu hovoří v této souvislosti o tzv. habitu, který je zvnitřněnou zkušeností. Habitus může mít různé formy – například cudné červenání mladých dívek při pohledu na muže, které známe z romantických filmů, není tak docela projevem vrozené „ženskosti“, ale ztělesněním puritánské výchovy. Tak jako si muži a ženy osvojují během života specifické habity, dochází i k utváření specifické rasové identity a s ní spojených habitů. Vrozená rasová identita samozřejmě neexistuje, ale tím že například Afroameričané procházejí zcela jinými životními zkušenostmi než „bílá“ majorita v USA, si osvojují specifické způsoby chování a vnímají svět kolem sebe jiným způsobem než „bílí“. „Nechodíte v mých botách, a proto nemůžete zcela porozumět mé pozici,“ píše anonymní autor na jednom blogu zaměřeném na téma rasismu. Znamená to, že „bílí“ pak ze své „bílé“ perspektivy nemohou z principu zcela porozumět životním realitám a perspektivám lidí barevné pleti, ať už jde o situace spojené s vnímáním rasistických výroků či o pocity nepatřičnosti na určitých místech atd. Redukování a interpretace způsobů vidění a prožívání světa lidí barevné pleti podle kritérií „bílých“ představuje manifestaci moci.
Zažraná bílá
Podat neakademický výklad teorie critical whiteness je prakticky nemožný úkol. Tato skutečnost zcela odůvodněně představuje jeden z problémů její aplikace do praxe. V německém prostředí často zaznívá kritika, že se jedná o politiku, které má šanci rozumět jen hrstka vyvolených, kteří sankcionují zbytek hnutí za věci, jež nikdo nechápe. O co tedy má v praxi jít?
To, o co v teorii critical whiteness jde, je uvědomění si „bílé“ partikulární perspektivy (white awareness). Požadavek reflexe vlastní pozice je jedním z velkých témat v oblasti humanitních věd. Konkrétně můžeme uvést třeba příklad ze současné vlny feminismu. V 90. letech bylo feministické hnutí vystaveno ostré palbě kritiky ze strany nezápadních teoretiků a teoretiček. Kritizovány byly předpoklady univerzální definice „ženství“ (to bylo více či méně esencialisticky odvozováno od výčtu biologických a psychologických znaků nebo třeba na základě všeobecné zkušenosti žen s útlakem v patriarchální společnosti), ale i konkrétní politika, která byla artikulována v zájmu „všech“ žen. Západnímu feminismu mnozí vytýkali, že jeho politické požadavky, jež reflektovaly především zájmy a problémy bílých žen ze středních tříd, byly prosazovány jako univerzálně dobré a žádoucí pro všechny ženy. Kritici a kritičky poukazovali na existenci nerovností nejen mezi muži a ženami, ale i mezi ženami samotnými a napadali tendence bílých feministických teoretiček mluvit za ženy odlišné kultury, rasy či třídy. Když například západní feminismus bojoval za legalizaci potratů či zřizování jeslí pro děti, pro řadu žen barevné pleti žijících v Americe představovaly větší problém životní podmínky neumožňující založit si rodinu či věnovat dostatek času vlastním dětem. Na základě stejné logiky je na místě ptát se, zda to, co aktivisté a pracovníci v nevládních organizacích považují za nejpalčivější problémy a na co jsou cílené projekty, skutečně odráží vlastní zájmy a priority konkrétních kultur a menšin. ělit>
Pochopit, že nejzásadnějším problémem afrického kmene X nemusí být nutně negramotnost, pohanská víra a neznalost angličtiny (jak si zřejmě myslí některé charitativní organizace), není těžké. Cílem teorie critical whiteness je akceptování nejen jiných etnických, ale i rasových identit, které jsou velmi těžko uchopitelné. ělit>
Před pár lety byl v Americe proveden výzkum rasové identity mezi středoškolskými studenty. Studenti bílé pleti o sobě většinou hovořili jako o „člověku“ a „normálním“ bez žádných zvláštních specifik. Tato zjištění korespondují se závěry jiných studií k tomuto tématu, ze kterých plyne, že bílí Američané prožívají sami sebe jako kulturně „nespecifické“ v protikladu vůči „etnicitě“ lidí barevné pleti. Neschopnost reflektovat vlastní identitu je důsledkem „bílé“ kulturní hegemonie, neboli toho, že jeden způsob vnímání světa a sebe samých je chápán jako přirozený a univerzální. Vezměme si pověst některých čtvrtí většiny světových velkoměst. Bronx v New Yorku, Neuköln v Berlíně, londonský East End či Žižkov a Karlín v Praze – ty všechny dlouhodobě nesou nebo nesly punc nebezpečné čtvrti, kde není radno se potulovat po setmění. Ne úplnou shodou náhod se jedná o čtvrti s velkým procentem zastoupení obyvatel etnických menšin. Nabízí se otázka, do jaké míry jsou tyto „zóny strachu“ definovány skrze partikulární zkušenosti a iracionální předsudky „bílých“, a naopak jak tyto oblasti vnímají jejich obyvatelé bílé pleti. Jako další příklady můžeme zmínit neochotu amerických učitelů a bílých studentů zabývat se při hodinách občanské výchovy rasismem (jak vyplývá z několika studií, v Čechách by možná studie tohoto typu dopadly podobně) či podvědomé tendence velkého procenta bílých Američanů spojovat si mladé černochy s gangstery a kriminálníky. ělit>
Dle teorie critical whiteness prochází „bílá“ hegemonie společenskými institucemi a nevědomky strukturuje myšlení a činy lidí. Vstřebáváme ji odmalička skrze naše rodiče, knížky, televizi či školní výuku. To s sebou nese určité důsledky – i přesvědčení antirasisté či sami lidé barevné pleti mohou nevědomě přijmout za své předsudky (a to i vůči vlastní rase/etniku) či se mohou nevědomky uchylovat k užívání rasistických pojmů. Čím více „zažraná“ a podvědomá je v nás naše bílá identita, tím těžší je zbavit se předsudků.ělit>
Dobrá vůle nestačíělit>
Z toho, co jsme výše uvedli, vyplývá jednoznačný závěr: k tomu, abychom nebyli rasisty a rasistkami, nestačí jen „dobrá vůle" a věčné opakování mantry „Myslím, že si jsou všichni lidé rovni“. Rasistické struktury prolínají celou společností a i nejpřesvědčenější antirasisté mohou nevědomky jednat na základě předsudků, čímž mohou jiné lidi nejen urážet a zraňovat, ale i přispívat k reprodukci rasistických struktur. Nejradikálnější aktivisté a aktivistky vycházející z teorie critical whiteness dokonce říkají: „Bílí nemohou být skutečnými antirasisty, protože ať chtějí nebo ne, jsou těmi, kdo profitují z rasistických struktur. Mohou být pouze kritičtí vůči rasismu.“ Zde se dostáváme k samotné aplikaci teorie critical whiteness do praxe a k úskalím, na které naráží. ělit>
Než se k výše uvedenému výroku vrátíme, podívejme se ještě na teorii critical whiteness kritickým pohledem. Teorie critical whiteness vznikla ve Spojených státech a nese zřetelné stopy odkazující na původ jejího vzniku. Jejím prvním výrazným problémem je značné riziko redukcionismu – tendence redukovat obrovskou škálu etnik a kultur do dvou kolonek „bílí“ a „lidé barevné pleti“ a pojímat je jako dvě jednotvárné masy. Co částečně funguje v Americe, totiž rovnítko mezi „bílými“ jako rasou a hegemonní americkou kulturou, je mnohem hůře aplikovatelné na evropské poměry. Toto duální rozlišování (byť třeba fungující v amerických podmínkách) nás vede k následujícímu uvažování: „bílí“ = privilegovaní; „lidé barevné pleti“ = diskriminovaní. S tím souvisí další výrazný problém – pojmy „bílý“ a „člověk barevné pleti“ mohou být v praxi velmi matoucí. V Americe, Kanadě či Austrálii není tolik běžné, že by lidé bílé rasy (s evropskými kořeny) byli oběťmi rasové diskriminace do takové míry, jako je tomu v Evropě (především u skupin migrantů z východní Evropy či na Balkáně). Uvažování v termínech „bílý“ = privilegovaný jednoduše vede k záměně „člověk bílé rasy“ = privilegovaný a opačně: lidé barevné pleti (ve smyslu fyzického vzhledu) mohou být automaticky onálepkovaní jako „neprivilegovaní“, potažmo jako univerzální „oběti rasismu“. Podobný redukcionismus se stává slepou uličkou v případech, kdy určití lidé v určitých kontextech představují privilegovanou skupinu profitující z rasistických struktur (např. Turci ve vztahu ke Kurdům) a v jiných kontextech neprivilegovanou (např. Turci v Německu). Měli bychom příslušníka Šedých vlků (turecká neonacistická organizace) žijícího v Německu označit spíš za „člověka barevné pleti“, či za „bílého“? Jak dále uvidíme, tyto problémy (zdaleka jsme nevyčetli všechny) značně komplikují politickou praxi. ělit>
Osobní příklad:
Angažuji se aktivně v pořádání akcí proti rasismu. Jela jsem jednou tramvají; když jsem nastoupila, zamířila jsem přímo k nejbližší volné sedačce. Všimla jsem si, že na mě mává a píská muž (zřejmě) tureckého původu. Jeho projev jsem patrně podvědomě interpretovala jako snahu o flirt, reakci mužského macha na přítomnost mladé holky, takové to „čau, kočko v minisukni“. Zachovala jsem se tedy obdobně, jak se v takových situacích chovám – ignorovala jsem ho a dělala, že ho nevidím. Usadila jsem se na sedačku a při pohledu směrem k zemi jsem uviděla pozvracenou podlahu, přičemž jsem do těch zvratek málem šlápla. Věřím, že dotyčného muže mohla moje reakce urazit (z čehož jsem měla opravdu špatný pocit). Vlastně, sama jsem se potrestala. Uvědomila jsem si, jak bylo moje jednání motivováno předsudky (Turek = macho = komunikace s jinými ženami především proto, že se snaží nějakou sbalit), a že pokud by byl na jeho místě Němec, patrně bych ho neignorovala a alespoň se zastavila a zamyslela se nad tím, co se mi snaží sdělit.
Šoková terapieělit>
Německá aktivistka Anna, jejíž organizace čerpá z teorie critical whiteness, shrnuje cíle protirasistické politiky následovně: „Jde nám o to zviditelnit bariéry mezi lidmi, abychom je poté mohli rozbořit.“ Tato politická cesta nese znaky jakési šokové terapie, která musí být aplikována nejen navenek, ale především dovnitř, na široké antifašistické a antirasistické hnutí, kterého je součástí. Zásadní složkou této antirasistické politiky je využití principu pozitivní diskriminace, ačkoli v mnohem radikálnější podobě. Cílem je nechat lidi barevné pleti mluvit a naslouchat jim, respektovat jejich odlišné perspektivy, nehodnotit je a podporovat je při prosazování svých vlastních názorů, ať jsou jakékoli. Podpořit lidi barevné pleti, aby ovládli diskurs, bílé „umlčet“ a nechat je zakusit pocit partikularity je skutečnou subverzí „bílé“ hegemonie. „Bílí“, zbaveni (byť reálně jen v prostředí jednoho squatu, skupiny, univerzitního semináře) svých privilegií na definici pravdy, si skrze tyto radikální kroky mohou uvědomit vlastní hegemonii ve společnosti. Další, snad ještě důležitější dimenzí této radikalizované afirmativní akce je tzn. empowerment: umlčet „bílé“ a převzít privilegium na definici pravdy znamená pro lidi barevné pleti šanci na (znovu)nabytí sebevědomí či důstojnosti a šanci k překonání stigmat. Empowerment marginalizovaných je klíčový k tomu, aby tito nabrali sílu k politické angažovanosti a překonání stávajících struktur. ělit>
V Německu se v souvislosti s empowermentem marginalizovaných rozšířil koncept tzv. definiční moci. Jedná se o nástroj, jehož původ lze vystopovat ve feministické kritice policejních a justičních institucí ohledně problematiky domácího a sexuálního násilí. V zásadě jde o to, že ženě má příslušet právo rozhodovat o svém vlastním těle, a tím pádem by měla mít poslední a definitivní slovo v záležitostech svého psychického a fyzického prožitku, například ohledně znásilnění. Jinými slovy: není to policista, kdo má rozhodnout, zda došlo ke znásilnění, ale oběť sama, a to bez traumatizujícího a ponižujícího zdůvodňování a vysvětlování, proč si tak myslí. Definiční moc je v Německu běžně uplatňována v rámci aktivistických skupin či autonomních center ve formě konečného slova v otázkách diskriminace, sexismu či sexuálního obtěžování. Právo definiční moci (tzn. právo stanovit, jak se určitá událost udála a co se stalo, bez toho, aby komukoli jinému příslušelo právo tuto definici události zpochybnit) má sloužit jako empowerment žen ve hnutí a prostředek v boji proti genderové nerovnosti. Definiční moc umožňuje ukázat na nekorektní chování druhých bez toho, aby osobě poškozené tímto jednáním hrozil výsměch nebo opovržení nechápajících přihlížejících. Na základě definiční moci je například možné vykázat sexistické návštěvníky koncertů, vyhodit násilníka z kolektivu či si vydobýt slovo ve skupinách dominovaných machistickými muži. Kromě sexismu se v poslední době zdůrazňuje nutnost práva lidí barevné pleti definovat s konečnou platností rasistické chování a výroky, kterých se jejich okolí vědomě či nevědomě dopouští. Jinými slovy jde o moc definovat, že určité jednání je diskriminační až rasistické, a možnost požadovat potrestání nebo napravení viníka.ělit>
Problémem však je, že využívání definiční moci, ať už se jedná o sexismus nebo rasovou diskriminaci, nenaráží na jasně definované meze, a tak se může stát, že jako „rasistické“ či „sexistické“ může být označeno a sankcionováno prakticky jakékoli jednání. Tím se může definiční moc rychle proměnit v nástroj k performanci moci či snadnému vyřizování účtů s nepřáteli či expartnery. V německé autonomní scéně koluje velké množství příznačných historek o vykázání expřítele z koncertu z důvodu pomsty či vykázání mladíků z aktivistického campu na základě toho, že v letním počasí chodili bez trička. ělit>
Meze definiční moci ělit>
Definiční moc, přímé či nepřímé obviňování z rasismu či škatulkování na základě barvy pleti nadzvedává plno aktivistů a aktivistek ze židle. V Německu se dokonce před časem začalo v této souvislosti hovořit o totálním rozštěpu antirasistické scény; obrazy bílých Němců sedících v kolečku a vzájemně se obviňujících z rasismu jsou jen smutnou karikaturou ilustrující celé dění. Zmiňovaná aktivistka Anna a její organizace prosazují princip definiční moci jako prostředek k emancipaci lidí barevné pleti. „Zastáváme se partikulárních pozic, čímž posilujeme empowerment,“ říká. „Zastáváme se názorů a pozic lidí barevné pleti, aniž bychom je jakkoli soudili.“ Tím, že se celá organizace staví za partikulární stanoviska neprivilegovaných, pomáhá jim překonat paralyzující pocity studu a bezmoci. V praxi se ale může jednat o politiku, která se radikálním způsobem pouští proti zbytku antifašistického a antirasistického hnutí. ělit>
V nedávné době došlo k události, kdy skupina několika antirasistických aktivistů zničila výstavu zaměřenou proti rasismu ve fotbale. Jak daná skupina uvedla ve svém vyjádření, pohnutkou ke zničení několika výstavních tabulí bylo to, že na nich byly fotografie s rasistickými bannery a citovaná rasistická hesla (byť s komentářem a v jasném kontextu, který je odsuzoval). Daná skupina jednala na základě přijmutí partikulární perspektivy člověka, který se cítil osobně dotčen tím, že na půdě autonomního centra jsou citována rasistická hesla, se kterými se musí setkávat na denní bázi, a že opakování těchto hesel (je jedno v jakém kontextu) neslouží ničemu jinému než reprodukci rasismu. Komplikace celého případu ale spočívá v tom, že daná výstava rozhodně nebyla přešlapem „bílých“ aktivistů, které vystavování rasistických hesel nezraňuje a netraumatizuje takovým způsobem jako lidi s osobní zkušeností s rasismem – naopak, mezi členy pořádající organizace bylo mnoho osob z migrantského prostředí. Jinými slovy: lidé barevné pleti nepředstavují v žádném případě homogenní skupinu a definiční moc jednoho může být snadno uplatněna na úkor jiného. ělit>
Diskursivní policie ělit>
Definiční moc v souvislosti s teorií critical whiteness by měla sloužit k empowermentu lidí barevné pleti a k oslabení „bílé“ hegemonie. Její uplatnění je slibné například v tom, že lidé barevné pleti mohou označit některé projevy a praktiky jako rasistické, aniž by byli argumentačně převálcováni bílými, kteří ze své podstaty nemusí zcela chápat a rozumět danému problému. Jestliže critical whiteness znamená útok na struktury bílé dominance, nejde jenom o to poukazovat na předsudky a rasistické jednání, ale i na zakotvenost rasismu v našem jazyce či nakládání se symboly. V organizacích, jako je ta, v níž pracuje Anna, se zavádí i seznamy „nekorektních“ termínů, které lidé barevné pleti (jako oprávnění definovat, co je a není rasismus) označili za rasistické a které by neměly být nadále reprodukovány. Zatímco u mnoha pojmů jako „negři“ „černý držky“ apod. je jejich rasistický podtext jednoznačný a málokdo jej zpochybňuje, u jiných výrazů dochází k velkým svárům. V německé prostředí se například v současnosti vede diskuse o pojmu Flüchtlinge, tedy „uprchlíci“, který kdosi označil jako marginalizující, protože přípona -inge se používá u zdrobnělin.ělit>
V jednom letáku, který se mi před časem dostal do ruky, je pro změnu uvedeno slovo „redskin“, označující příslušníka antirasistické odnože skinheadské subkultury, jako rasistické. „Red skin“ totiž bylo rasistické označení původních obyvatel Ameriky užívané kolonizátory, a proto by měl být tento termín smazán ze světa bez ohledu na odlišnou etymologii a kontext užití. Kroutíte hlavou? Zda autoři letáku hledají ve všem a za každou cenu rasismus, nebo jen vy nemáte takovou zkušenost s rasismem, která by vám pomohla daný krok pochopit, je těžko rozhodnutelné. Anna a její přátelé mají jasno – musí se postavit za partikulární perspektivu a na použití „nekorektních“ termínů upozorňovat, i kdyby to znamenalo funkci jakési diskursivní policie.ělit>M., který na vlastní kůži zažil střety ohledně používání některých pojmů, dodává, že mezi snahou o emancipaci a totalitními technikami existuje tenká linie, kterou už někteří aktivisté překročili.ělit>
Dready a tričko s Che Guevarou ělit>
Kromě „zakázaných“ termínů čelí německé antifašistické a atirasistické hnutí dalším kritikám a obviněním z rasismu. Jedním z nich je přivlastňování si a užívání symbolů, které původně sloužily jako vyjádření odporu vůči „bílým“ – kolonialismu, imperialismu, „bílé“ středostavovské morálce atd. Obléknutí si trička s Che Guevarou bílým Němcem vede podle kritiků k „přeznačení“ původních významů tohoto symbolu. Ze symbolu revoluce se rázem stává symbol odporu ochuzený o původní antiimperialistický, „anti-bělošský“ obsah. Z hlediska těchto výkladů teorie critical whiteness nezáleží na tom, zda je „bílý“ nositel trička s Che Guevarou kritikem kolonialismu, nebo ne; je „bílý“, a ať chce nebo nechce, profituje ze systému „bílé“ dominance. Tím, že si propůjčuje, a proto zeslabuje symboly odporu lidí barevné pleti, pomáhá tento systém utužovat. Vedle triček s Che Guevarou, zapatistických či kurdských symbolů odporu stojí na pranýři i takové věci jako dready. Dready známe ve spojení s reggae a rastafariánstvím, málokdo však ví o jejich hlubším spojení s biblickými motivy. Podle anglického teoretika Dicka Hebdige dready zdůrazňovaly a reprodukovaly etnickou „jinakost“ rastafariánů v odcizeném prostředí britských velkoměst. Dnes, kdy jsou dready celkem běžným účesem mladých lidí (včetně „bílých“), tento šokující a radikální nádech ztrácejí. ělit>
Politika zákazů slov a symbolů vytváří nepřekročitelnou propast mezi „bílými“ a lidmi barevné pleti. Aktivistka Anna vidí tento postup jako nutnost k uvědomění si rozdílů mezi lidmi a jejich následné dekonstrukci. Otázkou ale zůstává, zda tato politika nepřispívá k budování a následné esencializaci rozdílů i tam, kde už byly dávno rozbořeny či kde vůbec nebyly. V neposlední řadě je třeba ptát se, kam se ztrácí svoboda manipulace se symboly a kulturními artefakty. V době, kdy je prakticky všechno opatřeno copyrightem, se objevují kritické brožurky zavádějící nový copyright na produkty „ne-bílých“ kultur a zakazující západním subkulturám účesy, hudbu, motivy, šperky atd.ělit>
Závěr ělit>
Vraťme se znovu k výroku „bílí nemohou být antirasisty“. Způsoby aplikace teorie critical whiteness, které jsme představily, mají velmi ambivalentní důsledky. Všudypřítomné ukazování a následná esencializace bariér mezi „bílými“ a „lidmi barevné pleti“ mohou vést k úzkosti a obavám, že všechno, co „bílí“ aktivisté dělají, může být rázem smeteno jako rasistické. Německá aplikace teorie critical whiteness je dobrým příkladem, jak se z inspirující teorie může stát ideologie, jejíž pokusy o zpochybnění mohou vést k represi. Objevuje se zde plíživý pocit viny za to, že jsem „bílý“, pocit, který nikdy nemůže věštit nic dobrého. ělit>
V neposlední řadě může vést neúnavné škatulkování „bílých“ a „barevných“ k zapomínání na další druhy společenských nerovností a k idealistickému přesvědčení, že „barevný“ je vždy ten ukřivděný a hodný, který má naprostou pravdu. Na druhé straně nemá smysl vylévat s vaničkou i dítě a odmítat teorii critical whiteness jako takovou. Naopak, přestat mluvit za sebe a více se zajímat o názory a zkušenosti druhých, je přesně tím, co boji proti rasismu a diskriminaci u nás stále vehementně schází. ělit>
Článek vyšel v časopisu Antifašistické akce AKCE! číslo 17.
Přečtěte si dále k tématu:ělit>
Whiteness Studies: Deconstructing (The) Race
Resist racism
Poslední rasista
Německo musí zemřít
