Commons – cizí slovo, které asi mnohým našim čtenářům nic neříká. A přitom znamená něco, co je pro nás všechny tak důležité. Stručně řečeno označuje to, co je přístupné všem. V češtině se nejčastěji nahrazuje ekvivalentem „společně sdílené statky“. Jsme přesvědčeni, že pro anarchistickou teorii i praxi je důležité si toto slovo osvojit. Je důležité pro naši analýzu vztahů ve společnosti a k porozumění tomu, jak se tyto vztahy proměňují skrze chápání a nárokování vlastnictví.
Komodifikace
Často opakujeme, že kapitalismus je charakterizovaný zejména soukromým vlastnictvím, od něhož se následně odvozují sociální nerovnosti a vykořisťování, které ke kapitalismu neodmyslitelně patří. Často také brojíme proti komodifikaci různých oblastí našich životů, veřejných služeb, přírody i živých tvorů. Komodifikace je procesem, kdy se z něčeho, co jsme považovali za samozřejmé a společné, začíná dělat zboží. Užitná hodnota a rovný přístup se mění na hodnotu směnnou a přístup exkluzivní. Společné se mění na soukromé. Aby mohlo vzniknout soukromé vlastnictví, musí být okradena společnost. Vlastnictví je krádež, chtělo by se říci společně s Proudhonem.
Mluvíme-li tedy o commons, o společném, mluvíme zároveň i o jeho rozkrádání, o ohrazování. Pojem ohrazování se od popisu privatizace společné, obecní půdy přenáší i na další oběti komodifikace. Mluvíme o novém ohrazování.
Nové ohrazování
To je svým způsobem synonymem pro neoliberální politiku, která ničí společnosti ve jménu privatizace, škrtů, zavádění tržního prostředí, odbourávání práv pracujících atd. Je chybou chápat neoliberalismus jen jako souboj sociálního státu a trhu. Za tím vším je totiž téměř tabuizovaný pojem commons, který úvahy o novém ohrazování vrací do hry. Právě stoupenci kapitalismu mají tendenci commons zcela ignorovat či dezinterpretovat a vytvářet tímto způsobem argumenty pro privatizaci.
O novém ohrazování se mluví (nikoli však v mainstreamových médiích) od 80. let, kdy začaly být ve velkém zaváděny programy strukturálních úprav diktované rozvojovým zemím Světovou bankou a Mezinárodním měnovým fondem. Jejich skutečným cílem nebyla pomoc chudým zemím, ale rozšiřování kapitalistických vztahů a trhu ve světě. Jejich důsledkem pak byla likvidace místních commons (privatizace půdy, vody, vzdělání…). Projevy nového ohrazování můžeme vidět i v Evropě například v procesu gentrifikace, kdy dochází k privatizaci veřejného prostoru a změně charakteru měst z míst pro lidi na místa generování zisku.
Pilíře nového ohrazování
Nové ohrazování se dá uvést pěti základními charakteristikami, které ho umožňují. Prvním je omezování lidí v přístupu k půdě a dalším základním podmínkám obživy, čímž lidé ztrácejí společnou kontrolu nad svým živobytím. Druhým nástrojem nového ohrazování je dluh, který umožňuje korporacím a nadnárodním finančním institucím kontrolu nad celými státy. Podobně funguje dluh i na individuální úrovni. Třetím projevem je vytváření mobilní a flexibilní pracovní síly. Udržování lidí v pohybu, jejich separování a individualizování dělá „lidské zdroje“ přizpůsobivější. Celý tento proces vede k podlomení schopnosti pracujících se organizovat a k rozbití lidové komunálnosti. Dál novému ohrazování napomohla geopolitická proměna související s kolapsem „východního bloku“. Trhy/korporace tak mohly skrze politiku nadnárodních finančních institucí, v krajním případě za pomoci vojenských intervencí, expandovat neomezeně po celém světě. Pátým pilířem se stal rozvoj geneticky modifikovaných organismů, technologií všeho druhu a byznysu s tzv. duševním vlastnictvím, čímž začalo docházet k vyvlastňování společného vědění.
Antikapitalistická perspektiva
Pojem nového ohrazování umožňuje jiný pohled na neoliberalismus v třídních bojích, v environmentálních zápasech, stejně jako u alterglobalizačního hnutí, iniciativ proti privatizaci vody či studentských protestů proti zavádění školného. Tato perspektiva má stále potenciál být jednotícím prvkem a propojovat mnoho na první pohled nesouvisejících bojů. Zvláště v chudých zemích jde při těchto bojích právě o zachování commons.
Antikapitalistické požadavky se nesmí zastavit u levicového požadavku, aby veřejné a společné padlo pod správu státu. Anarchistická perspektiva jde za stát a odmítá zprostředkovávající správu commons. Nesmíme si plést státní sféru se sférou obecně sdílených statků. Nic bychom totiž nezměnili na skutečnosti, že jsme přišli o kontrolu nad společným, a komodifikace na sebe vzala jen jinou podobu. Antikapitalistický boj by tedy neměl být veden za zachování či resuscitaci sociálního státu, naopak coby boj za commons je živou alternativou, která nás přibližuje principům autonomie, samosprávy a organizace zdola.
Commons na půl cesty
O commons je třeba stále přemýšlet, jak vzhledem k jeho podobám a proměnám na dlouhé cestě lidského pokolení, tak k jeho různým projevům dnes. Při takovém rozmýšlení narazíme třeba na otázku mantinelů různých společenství či projektů, které interně fungují jako rovnostářské v přístupu k rozhodování a vlastnictví. Tyto principy jsou ale uplatňovány jen v rámci dané skupiny, kterou může být kupříkladu výrobní družstvo. Navenek však taková společenství působí jako každý jiný soukromý subjekt a jsou kooptována v rámci kapitalistických vztahů.
Nebezpečným se může stát nacionalistický pohled na commons, který vede nutně k diskriminaci a ze společného vylučuje každého, kdo neodpovídá etnickým a rasovým kritériím. K diskriminaci může ovšem docházet i podle sociálních měřítek, jak jsme mohli zažít třeba při posledních komunálních volbách, kdy v Plzni jedna kandidátka propagovala „veřejnou dopravu zdarma, ale ne pro bezdomovce“.
Malé krůčky
Ale dost už teoretizování. Položme si otázku, co my můžeme pro commons udělat tady a teď, abychom si vzali zpět, co nám bylo ze společného ukradeno, a abychom společné znova generovali a utvářeli.
Vedle „velkých“ bojů tak můžeme činit po malých krůčcích každý sám a v kooperaci s ostatními. Zakládejme autonomní sociální centra, která utváří společný prostor v tom nejširším slova smyslu. Obsazujme prázdné domy, berme si zpět vyvlastněný prostor pro bydlení. Bojujme o veřejný prostor měst, který je okupovaný reklamami, sterilitou a automobily – bojujme graffiti, street artem, plakátováním, poškozováním a pozměňováním reklam… Udělejme z potravin a stravování společnou věc – zahrádkami, recyklací vyhozeného jídla, poskytováním přebytků, komunitním stravováním… Podporujme lidové vzdělávání – bezplatné přednášky, promítání, workshopy, lidové univerzity… Odmítněme instituce duševního vlastnictví a autorských práv, užívejme volně dostupný software, tvořme pro potěšení vlastní i všech ostatních… A dalšími příklady by se dalo pokračovat.
I malými krůčky se dá ujít dlouhá cesta. A možná že se díky nim naučíme dělat i velké kroky, které nás povedou na cestě ke společnosti, kde materiální i duševní hodnoty nebudou soustředěny v rukou privilegované menšiny, ale stanou se skutečně společně sdílenými statky.
O Existenci č. 1/2015 ZDE, ke stažení ZDE.
