Je těžké vystoupit z proudu podobně situovaných vrstevníků a vzdát se jistot, které nám nabízí cesta, pro kterou máme nejlepší předpoklady a na jejímž začátku se zdá, že stojíme. Když se ještě náctiletý Roel van Duyn rozhodl pro dráhu revolucionáře na plný úvazek, těžko mohl vědět, co všechno ho čeká. Holandští raubíři to každopádně měli snazší o dobovou atmosféru rozzářených šedesátých let, o otevřenější postoj mladých lidí, kteří měli větší tendenci vzpouzet se zaběhnutým hodnotám místo toho, aby si zbožně přáli jejich návrat, a ověšovali se odznaky s impotentními aristokraty...
Rituály kolem Miláčka
Provo se už dávno stalo legendou. Do českých končin ale jeho odkaz pronikl zatím jen málo. Byla mu věnována část expozice na výstavě Volný čas. Utopie na hranicích všednosti v pražském Veletržním paláci. Minulý podzim se Provo věnovala samostatná expozice v rámci Bienále grafického designu v Brně. Na výstavě spolupracovala dcera Roba Stolka, jednoho z nejvýraznějších představitelů hnutí. Nezbývá než litovat, že holandské provokatéry představili s hlavním důrazem na estetickou stránku jeho tiskovin.
Poněkud k smíchu je v katalogu snaha vřadit Provo do sousedství velkých uměleckých stylů, chápat ho jako „politickou formu pop-artu“, souseda uměleckého hnutí Fluxus, přestavitele konceptuálního umění a dokonce surrealismu. Stejně tak nepatřičná je lítost nad jeho těžkou vystavovatelností v galeriích a muzeích: „Svým způsobem je škoda, že lidé jako Robert Jasper Grootveld, jehož je bezesporu možné považovat stejně tak za umělce jako třeba Josepha Beuyse, nikdy nevytvořili konvenčně, institucionálně uchopitelné dílo.“ Na druhou stranu se v téže poznámce dočteme, že Provo tvořili velmi různorodí lidé s uměleckými, společensko-kritickými, pacifistickými a politickými tendencemi, kteří se v hnutí sešli, protože se jejich činnost nakrátko překrývala, což je asi nejtrefnější obraz hnutí, které pod názvem Provo vydrželo pouhé dva roky.
Provos na sebe upoutali mezinárodní pozornost, když v roce 1966 atakovali dýmovnicemi svatební průvod nizozemské princezny Beatrix a německého šlechtice Clause von Amsberga, nepřijatelného pro velkou část veřejnosti pro členství v Hitlerjugend za druhé světové války. Provos strávili nad přípravami útoku několik měsíců, během nichž zároveň probíhal Plán bílé fámy (White Rumour Plan). Amsterdamem se začaly šeptandou šířit zprávy, že Provos vypustí do zásobáren pitné vody dávku LSD, zfetují královské koně, olemují promenádu lví mrvou nebo vyrobí obří katapult na barvu, kterou budou svatební průvod ostřelovat. Bezpečnostní složky se tedy na zásah patřičně početně připravily, podomácku vyrobené dýmovnice vpašované do průvodu je ale přesto překvapily. Policajti nezareagovali příliš důvtipně a začali prostě bezhlavě mlátit do davu přihlížejících. Média sehrála svou roli a záběry z uzdy utržených příslušníků holandské policie obletěly svět.
Provo s oblibou používali policisty jako nekreativní, ale zároveň nepostradatelnou složku svých happeningů. Když se ohrazovali proti zákazu marihuany, policisté bez náležitého drogového proškolení pravidelně skákali na špek předem připraveným cílům a prováděli šťáry, při nichž zabavovali seno, bylinky a čaj, zabalené jako velká množství trávy. Média se bavila především v případě zabavení psího krmiva na belgických hranicích. A s nimi i veřejnost.
Provo je legenda a i proto se do popředí derou jména několika představitelů, kteří Provos spoluzaložili nebo se na jeho fungování podepsali. O členech Provo je zbytečné mluvit, protože kdo se za Provo považoval, ten se jím stal a mohl tak vystupovat. Síť těch, kdo dávali Provo tvar ale podle všeho nikdy nebyla příliš veliká. Provos bylo zároveň nepočítaně, bylo to skutečné hnutí.
Všechno začalo setkáním Roela van Duyna (nebo Duijna), rozdávajícího letáky na excentrických představeních protikuřáckého aktivisty Roberta Jasperse Grootvelda na amsterdamském náměstí Spui v okolí sochy Het lieverdje (Miláček). Představovala chlapce a Grootveld si ji nevybral náhodou; byla totiž darována městu tabákovou společností Petera Stuyversanta a byla určena pro všechny malé amsterdamské uličníky.
Grootveld začal se svojí protitabákovou (a promarihuanovou) kampaní již mnohem dříve. Nejprve přepisoval vývěsní štíty s reklamami na tabákové výrobky nápisem „rakovina“ provedeným černým dehtem. Také navštěvoval obchody s tabákem, kde díky hadru napuštěnému chloroformem zanechával svěží vůni nemocnice. Jeho cílem bylo šokovat a tím probrat davy závislých konzumentů, do nichž řadil i sám sebe.
Nakonec mu zámožný majitel restaurace dal k dispozici výlohu svého podniku, kde Grootveld zřídil „protikuřáckou svatyni“. Pořádal zde pravidelně pseudošamanské rituály, které měly za cíl odstrašit kouzelníky reklamy, kteří drží v hypnóze vyznavače cigaretového kultu pro svého NikoLorda. Při jednom z těchto rituálů Grootveld omylem založil ve svatyni požár. Z něj ho zachránili příslušníci policie vyslaní kvůli preventivnímu dohledu nad akcí. Majitel restaurace potom Grootvelda s jeho svatyní vyhodil.
Ale netrvalo dlouho a Grootveld se se svými perfomancemi, do kterých zapojoval i obecenstvo, usídlil právě na náměstí Spui. Jeho akce už přitáhly několik následovatelů z rodící se kontrakultury, a jejich řady se ještě rozšířily s Marihuettegame, částečně performancí, částečně hrou s politickým poselstvím namířeným proti novým zákonům proti marihuaně. Jejím hlavním cílem bylo mystifikovat a zesměšnit policii.
„Rituál“ kolem Miláčka měl vždy podobný průběh: Grootveld oblečený do šamanského se snažil dostat až k soše, v čemž mu zabránil kordon policajtů, do nichž začali tlačit přihlížející účastníci performance. Následoval násilný zásah policie. Jak později napsal Rob Stolk: „Rituál u Miláčka se stal vodním vírem, který pohltil celé město.“
Roel van Duyn poskytl svými letáky Grootveldovým performancím teoretické zázemí, které ho propojovalo se širšími politickými hnutími. Grootveld si uvědomil, jak cenné to pro něj je, a van Duyna vyhledal. Dohodli se, že budou napříště pracovat společně.
Bílé plány
Právě na van Duynových letácích se poprvé objevil výraz „provo“ ve spojení s aktivitami skupiny. Slovo si vypůjčil od Woutera Buikhuisena, který v lednu 1965 odevzdal na utrechtské univerzitě svou dizertaci o „mladých výtržnících“, kterým se v Holandsku říkalo nozems (obdoba britských teddy boys) a které rozřadil do podskupin, z nichž jednu nazval „pouliční nozems“ čili „provo“. Buikhuisen na nozems respektoval jejich destruktivní sílu, kterou by rád viděl přetavenou v revoluční činnost.
Brzy potom, co se van Duyn s Grootveldem dohodli na spolupráci, van Duyn formuloval manifest skupiny. Provo se objevilo v létě 1965 a kromě skupinky kolem Grootvelda zahrnovalo pacifisty z hnutí Ban-the-bomb (Zakažte tu bombu), kteří protestovali proti studenoválečným opatřením a závodu ve zbrojení nukleárním arzenálem. Roel van Duyn se stal teoretikem skupiny a kromě anarchismu se inspiroval dadaismem, texty německého filozofa a guru kontrakultury šedesátých let Herberta Marcuse i markýzem de Sade. Třetím výrazným členem a spoluzakladatelem Provos byl už zmíněný Rob Stolk, který zřídil vlastní tiskárnu pro potřeby Prova podle bonmotu, že „svoboda tisku se týká těch, kdo ho vlastní“. Dalšími důležitými postavami hnutí Provo byli Sara Duys-Stolk, Loe van Nimwegen, Luud Schimmelpennink, Peter Bronkhorst a Hans Tuynman.
Brzy, konkrétně 12. července 1965, se objevilo první číslo časopisu Provo, které mimo jiné obsahovalo návod na výrobu bomby přetištěný z anarchistického letáku z 19. století. Van Duyn na každý výtisk připevnil zápalník z pušky a doprovodil jej nápisem „Vem kladivo a začni s prásknutím revoluci ve vlastním životě!“ Celý náklad prvního čísla byl zkonfiskován a Provo vstoupilo do povědomí. Kromě časopisu Provo se myšlenky skupiny postupně dostaly do dalších opozičních časopisů, jako bylo Revo, Eindelijk, univerzitní studentský týdeník Propria Cures a další.
Cílem prvních útoků Provo byla holandská královská rodina a monarchistické zřízení vůbec. Různé ceremonie poskytovaly mnoho příležitostí k akci. Nejvíce jich Provo uskutečnili kolem výše zmíněného sňatku princezny Beatrix, kdy se poprvé sjednotili se studenty. Během „Dne královny“, kdy královna každoročně četla projev, přišli Provo se svou verzí proslovu, ve které královna Juliana ohlašuje, že se stala anarchistkou a vyjednává s Provo o předání moci.
Od podzimu 1965 si začali Provos všímat také pomníku generála z koloniálních dob Johanna van Heutsze, který vedl nizozemskou armádu ke konečnému vítězství ve válce proti bojovníkům za nezávislost Sumatry (1873-1905). Postupem času natřeli pomník na bílo a nakonec byl vyhozen do vzduchu, což Provos ocenili, ale distancovali se s poukazem na odmítání násilí.
Provos aktivně protestovali i proti válce ve Vietnamu demonstracemi a poklidnými blokádami. Ty byly často násilně rozháněny, především z iniciativy nenáviděného starosty Gijsberta van Halla.
Provo proslavily tzv. bílé plány, které měly za cíl přeměnu prostoru města ve smyslu lepší žitelnosti v něm . Vliv na jejich podobu měl malíř, sochař a architekt na nějakou dobu spjatý se situacionisty: Constant Nieuwenhuys a jeho koncepce Nového Babylonu. Nešlo o žádnou budoucí zemi zaslíbenou. Constant viděl Nový Babylon jako nový svět nadbytku rodící se díky automatizaci práce, kde už se člověk (homo ludens) nemusí dřít a lopotit, ale může svůj čas zaplnit hrou a tvorbou.
Jako první z bílých plánů se objevil Plán bílého kola (White Bicycle Plan). Provos umístili na náměstí Spui několik bíle natřených kol ke všeobecnému použití. Kola byla posléze zabavena policií, protože porušovala nařízení o povinném zabezpečení kola na veřejných místech. Provos reagovali krádeží několika policejních kol a když jim byly jejich bicykly vráceny, uzamkli je na ulicích zámky na číselný kód, který pak na kola napsali. K Plánu bílého kola ale patřila i představa zákazu veškeré motorizované dopravy v centru Amsterdamu s výjimkou elektricky poháněných taxíků, které by se nesměly pohybovat rychleji než 25 km/hod. Město by navíc koupilo každý rok 20 000 bílých kol, které by byly obecním majetkem a mohl by je využívat kdokoli. Když byl v červnu 1966 zvolen za Provos do městské rady jeden zástupce, začal hned plán prosazovat, nakonec ale bez úspěchu.
Plán bílého komína (White Chimney Plan) řešil omezení chemikálií a jedovatých plynů vypouštěných do ovzduší. Plán bílých žen (White Wives Plan) se zabýval prevencí nechtěných početí. Plán požadoval zřízení klinik pro ženy a dívky, kde by mohly obdržet antikoncepci a lékařskou pomoc. Šestnáctileté dívky by byly automaticky zvané k návštěvě kliniky a školní zdravotní dozor by o klinice ve všech školách informoval. Plán zdůrazňoval nezodpovědnost vstupu do manželství bez sexuální zkušenosti. Provos pamatovali i na rodičovství: Plán bílých dětí (White kids plan) nabízel možnost vyhnout se zoufalství rodičovství na plný úvazek mezi čtyřmi stěnami a sdružoval vždy pět rodin, které se o všechny děti střídavě staraly.
Plán bílého kuřete (White Chicken Plan - v holandském slangu se říká policajtům „kip“, kuře) požadoval odzbrojení policie a její podřízení městské radě, ne přímo starostovi. Každá samospráva by si samostatně zvolila náčelníka policie a budoucí policisté by měli spíše funkci sociálních pracovníků než dozorců. „Bílý polda u sebe nosí sirky a antikoncepční ochranu, jakož i pomeranče a kuřecí stehýnka pro hladovějící provotariát.“
S nástinem zlepšení špatné bytové situace přišel Plán bílého bydlení (White Housing Plan). Řešení podle něj vyžadovalo zastavit spekulování ve stavebnictví, užívat ekonomičtější stavební metody, posunout rekonstrukce do doby až bytová krize poleví a umožnit využití prázdných domů squatery. Plán se zasazoval o zachování Waterlooplein jako tržnice pod širým nebem a opuštění projektu výstavby nové radnice. Provo také protestovalo proti plánům města zbourat část zchátralých čtvrtí Amsterdamu a proto vyhlásilo akci „Zachraňte domek, obsaďte domek“. Později se objevil návrh zpracovávat pro Plán bílého bydlení týdenní přehled prázdných domů, bytů a pokojů pro potřeby lidí hledajících v Amsterdamu přístřeší.
Z rozhořčení nad statistikou úmrtí chodců vznikl Plán bílé mrtvoly (White Corpse Plan). Řidič, který zabil chodce, by podle něj měl zhotovit výstražný pomníček, memento mori, na místě dopravní nehody, a to obkreslením těla oběti, zahloubením siluety několik centimetrů pod povrch vozovky a vyplněním siluety bílou maltou.
Činnost Provos byla ještě rozsáhlejší, ač i tohle všechno je obdivuhodné vzhledem k tomu, že co chvíli seděli ve vězení.
Dobře střižený konec
Napětí po událostech na princeznině svatbě vyvrcholilo několik měsíců po té, 13. června 1966, kdy byl během demonstrace zabit stavební dělník Jan Weggelaar. To vedlo ke stávce, protestnímu průvodu, útokům na sídlo deníku Der Telegraaf, který stranil policejní verzi události, a rozsáhlým bojům mezi demonstranty a policií.
Ve stejné době se Provos účastnili nepovolených demonstrací levicových studentů proti válce ve Vietnamu. Protesty získávaly čím dál větší oblibu, na což policie reagovala větší razancí zásahů a týdně zatýkala stovky lidí. Šéf amsterdamské policie H. J. van der Molen byl nakonec donucen k rezignaci a brzy se svého úřadu vzdal i starosta Gijsbert van Hall.
Grootveld a Rob Stolk se rozhodli ukončit činnost Provo. Na poslední schůzce (jaro 1967) k tomu Stolk dodal: „Provo musí zmizet, protože odešli všichni ti Velcí Mužové, kteří udělali velikými nás.“ Nic ale vlastně neskončilo. Roel van Duyn a další zformovali hnutí Witte Kabouters (Bílí skřítkové), které se snažilo o nastolení nové společnosti. Mimo jiné uspořádalo v roce 1975 první celostátní squaterský den s poukazem na to, že třicet let po válce není stále vyřešena bytová krize. Kabouters se rozšířili do 35 nizozemských měst, v některých se účastnili komunální politiky.
Jako volné pokračování Provo vzniklo také hnutí za Nieuwmarkt, které se snažilo ubránit čtvrť Amsterdamu, jež měla ustoupit čtyřproudé dálnici, trase metra, administrativním budovám a hotelům. Domy v této čtvrti byly zabírány squatery a jak se boj zostřoval, stala se z celé čtvrti autonomní zóna s rozvinutou sebeorganizací. K vyklizení Nieuwmarktu došlo na jaře 1975 za mohutných soubojů se policií. Na hnutí však navázala pomalu se rozvíjející squaterská scéna...
Píše se o tom, že bez Provo by v Holandsku nikdy nedošlo k legalizaci marihuany a squatingu, k vytváření pokrokových frakcí uvnitř starých zkostnatělých politických stran... Rozhodně se z Amsterdamu za notného přispění Provo stalo jedno z magických míst vesmírného cestování šedesátých let, jedna ze zastávek karavan hledačů s chtivýma očima ze všech konců světa.
Na závěr nezbývá než dodat, že někdy prostě lidé během své bezhlavé, překotné snahy udělat svět něčím jiným než je, místem, kde se dá poněkud lépe dýchat, prostě nemyslí na to, jak se budou obálky jejich časopisů a letáků vyjímat na zdech galerií. Řečeno slovy teoretika umění a architektury, který byl socialistou a stalinisti ho zašlapali do země: „Umění jako takové, v nejobecnějším smyslu, v posledku usiluje o osvobození člověka a vůbec všech lidí a není mu prioritou obšťastniti blahobytného měšťáka v bílé krychli.“
„Co je provotariát? Provos, bítníci, tuláci, nozems, teddy boys, rokeři, greaserové, chuligáni, zahaleči, studenti, umělci, nepřizpůsobiví, protiváleční aktivisti... Ti, kdo se vzdali kariéry a kdo žijí jinak: ti, kdo pocházejí z betonových džunglí Londýna, Paříže, Amsterdamu, New Yorku, Moskvy, Tokia, Berlína, Milána, Varšavy a kdo cítí, že špatně zapadají do týhle společnosti... Provotariát je posledním živlem vzpoury v našich „rozvinutých“ zemích. Proletariát je otrokem politiků. Dívá se na televizi. Připojil se ke svému dávnému nepříteli, buržoazii, a teď spolu s ní spoluvytváří obrovskou šedou masu. Novou třídní opozicí v našich zemích je provotariát čelící téhle mase. Provotariát ale není třída, jeho skladba je na to příliš různorodá.“
manifest Provo
Zanedlouho bude mít autorka k dispozici knihu Richarda Kemptona Provo. Amsterdam's Anarchist Revolt, Autonomedia 2007. Kdo byste měl zájem o její zapůjčení, kontaktujte redakci.
Marie Tlustá
Článek původně vyšel v posledním čísle anarchistického časopisu A-kontra