Prvního května 1886 se radikální pracující v americkém Chicagu rozhodli stávkami a demonstracemi prosadit snížení pracovní doby z dvanácti hodin na osm. Na tehdejší dobu to byl naprosto nevídaný požadavek. Následovaly státní represe proti aktivním pracujícím a členům chicagského Sdružení pro osmihodinovou pracovní dobu.
Došlo na otevřené boje v ulicích, při kterých bylo kromě dělníků zabito i sedm policistů. Dodnes se neví, zda to byl čin protestujících, nebo špatně provedená provokace samotných policistů za účelem zdiskreditovat protestní akce. Chicagská policie pátrala po pachatelích a vše vyřešila obviněním osmi anarchisticky smýšlejících dělníků z vraždy. Ve vykonstruovaném procesu bylo pět z nich odsouzeno k smrti. Čtyři byli následně popraveni, jeden z nich spáchal ve vězení ještě před popravou sebevraždu. První květen se proto stal ke konci 19. století dnem, kdy se připomínají události z Chicaga jako symbol boje pracujících za svá práva. Přestože osmihodinová pracovní doba byla nakonec uzákoněna, a přestože od roku 1886 uplynulo 127 let, pracovat více jak 8 hodin denně není ani dnes nic výjimečného. Boj dělníků v Chicagu ale nebyl jen bojem za osm hodin v práci. Byl to boj za emancipaci, za osvobození.
Jsme dnes, 127 let od událostí v Chicagu, svobodnější? Nepochybně tomu věříme. Nebo možná máme věřit. Je nám sugerován pocit svobody, která se však v realitě zcvrkává na svobodu výběru mezi supermarketem a hypermarketem. Všichni jsme neustále přesvědčováni, že politici a nadřízení jsou nepostradatelní, a že současný systém, jakkoliv nedokonalý, je prostě to nejlepší, čeho je lidstvo schopné. Politická moc, kterou svým hlasem ospravedlňujeme ve volbách, dostává prostor pro vytvoření vlastních měřítek normálnosti. Rozděluje lidi na přizpůsobivé a nepřizpůsobivé a vytyčuje normy chování a přijatelného myšlení ve všech oblastech našich životů. Je jí umožněno vnucovat lidem takový pohled na svět, ve kterém se hledají obětní beránci, ve kterém máme uvěřit, že za naši situaci nesou vinu Romové, cizinci či nezaměstnaní.
Události z Chicaga zanechaly svou stopu v historii. Jsou pro nás neustálou motivací bojovat proti předsudkům, stereotypům a klišé. Ukazovat nesmyslnost dělení lidí na přizpůsobivé a nepřizpůsobivé, bílé a barevné, normální a nenormální. Ukazovat, že chyba je v kapitalismu, že nestačí bojovat za jeho zdánlivé vylepšení či vyměnit politiky. Je v zájmu nás všech převzít odpovědnost za podobu společnosti a začít bojovat za autentický a svobodný život. První Máj není svátkem práce ani svátkem soudržnosti českého národa. První Máj je den, kdy si připomínáme náš boj za důstojný život, náš dennodenní odpor proti systému, ve kterém jsme nuceni žít. Připomínáme si, že v tomto boji už tisíce lidí položili své životy.
1. květen není výročí, ale jedna malá připomínka, že boj osvobozuje.
Prvomájová demonstrace "Párty skončila" l Nám. Republiky l Praha l 14:00
1.máj.cz
Nacházíme se uprostřed období, kterému říkají krize. Důsledky cítíme a vidíme všude okolo sebe: lidí bez domova přibývá, věci denní potřeby se zdražují, platy klesají, zprávy o sebevraždách z ekonomických důvodů se staly stejně všední, jako ty o podvodech a krádežích ve velkém.
Jak ze současného marasmu ven? Je asi zbytečné připomínat, že cestu nevidíme ve výměně politiků za jiné. Tentokrát nechceme vůbec mluvit o politicích. O těch se mluví dost na všech frontách. Beztak to jsou jen vykonavatelé vůle těch, co mají nejvíce moci a peněz. Chceme zaměřit pozornost na ty, jejichž zájmům současná krize vyhovuje, na ty, co z ní nemálo profitují.
Ti nejbohatší jsou v dobré náladě a mají k tomu pádný důvod. Krize je pro ně skvělou příležitostí, jak získat více peněz. Nemluvíme tu o vydělávání peněz, o jejich získávání reálnou, alespoň do určité míry smysluplnou činností. Mluvíme tu o spekulacích, o koncentraci bohatství v rukou bezohledné menšiny na úkor všech ostatních.
Hledáme-li cestu ven, položme si následující otázky: Chceme žít ve společnosti, kde někdo disponuje majetkem v řádu sta miliónu či miliard, zatímco jiným lidem hrozí smrt umrznutím, protože nemají střechu nad hlavou? Chceme žít ve společnosti, kde jedni kupují teplákové soupravy za šestimístné sumy, zatímco o pár set metrů dál živoří jiní z odpadků?
Těm, o kterých mluvíme, jsou klasické politické protesty ukradené, zvlášť pokud ti u kormidla neohrožují jejich majetek. Přečkají je v klidu u bazénů svých vil a pak se vrátí k tomu, co umí nejlépe. Ale možná je načase, aby to bylo jinak. Možná je načase ukázat, že pokud krize, tak se vším všudy a pro všechny. Váš mejdan skončil. Tentokrát jen na pár hodin, na které pokazíme vaši party… Těch pár hodin ale nebude jen nepříjemným rozptýlením. Bude vzkazem. Že viníci současného stavu nejsou jen politici, ale i ti, co na současném uspořádání obscénně profitují. A že toho máme dost. Váš mejdan skončil. Náš právě začíná…