S Jakubem Polákem o úskalích politické etno-reprezentace, romském hnutí, „syndromu získané grantové závislosti“ nevládek, ale i o alternativách, které by mohly fungovat.
Úvodní díl patří Jakubu Polákovi. Přijde nám svým způsobem symbolické odstartovat cyklus rozhovorů o anticiganismu povídáním s člověkem, který se po několik dekád snažil propojovat boj za práva romů s mimo-parlamentní politikou a přístupem jdoucím zdola a autonomně. Přestože Jakub Polák nedávno zemřel, žijí jeho myšlenky, přístupy, činy, texty. S dozníváním situace v ostravském Přednádraží a před možným „bouchnutím“ situace v ústeckých Předlicích opět s naléhavostí ožívají jeho kritiky integračního paternalismu. Ukazuje se totiž, že stát ani k němu přidružené vládní i nevládní organizace situaci rostoucího počtu sociálně vyloučených lokalit řešit neumí. Jimi nabízená a aplikovaná řešení většinou spíše slouží k pacifikování možných sociálních konfliktů vzešlých z vyloučených lokalit. I proto je legitimní nebát se poohlížet po alternativách, jež státní dozor ani dotace nepotřebují a jdou za jeho limitované možnosti v této oblasti. Polák nabízí přístup, jež bourá zavedené způsoby přemýšlení o sociálně vyloučených lokalitách a proto je pro mnohé kontroverzní, pro další zase snílek.
Rozhovor jsme s ním prováděli na etapy v období přípravy prvomájové debaty „Autonomií proti paternalismu a anticiganismu“. Jakub Polák nás zahltil informacemi a ještě další pak doposílával v mailech odkazem na své starší články. V našich řadách mnohé jeho vize vyvolaly vášnivé debaty. Ještě aby ne! Bylo jasné, že národní obrozování Romů a náš antinacionalismus si nemohly bez problémů podat ruku a v tichosti se skamarádit. Stejně tak přísné dělení na většinu a menšinu tak nějak odporovalo našemu rozumění rasismu coby rasové dominanci, přestože on vychází z reality segregované společnosti, jež v Česku bují. Naše vnitřní debaty jsme pak tlumočili i Jakubovi, což znamenalo další kolo hádek. Polák neustupoval ani o píď. Na první poslech bylo patrné, že je skálopevně přesvědčený o pravdě vlastního přístupu. Nutno dodat, že podložený ho měl ale mnoha argumenty, které nešlo obejít mávnutím ruky a které pomáhaly tříbit argumenty naše.
Buď jak buď, jsme rádi, že můžeme odstartovat celý cyklus rozhovorem právě s Jakubem Polákem.
Budovat dům od střechy?
S Jakubem Polákem o úskalích politické etno-reprezentace, romském hnutí, „syndromu získané grantové závislosti“ nevládek, ale i o alternativách, které by mohly fungovat
Je možné změnit situaci chudých v Česku, z nichž velkou část tvoří Romové, pomocí politických stran a cestou oficiální politiky? Můžeš uvést příklady?
Celoevropská zkušenost prokazuje, že politické strany založené na etnickém principu při hájení zájmu menšiny vesměs selhávají a je potřeba otevírat diskurs o jiných formách politické participace, než je klasický systém politických stran. Určité výsledky dosahují v komunální a regionální samosprávě tam, kde soustředění příslušníků menšiny v určitých oblastech je natolik velké, že vyrovnává či převyšuje poměr vůči jinak majoritnímu etniku. To však není případ ČR, kde byli Romové minulým režimem cíleně rozptylováni. Základní podmínky pro vznik politické reprezentace – uvědomění vlastní svébytnosti, uznání nezadatelných práv a legální prostor pro hájení skupinových zájmů – zde byly záměrně likvidovány. Po generace byli Romové jen „obyvatelstvem cikánského původu, které je nutno co nejrychleji asimilovat“. Bohužel tento postoj vůči Romům ve společnosti stále přetrvává a spíše posiluje, a to i u státních institucí, navzdory oficiálnímu uznání Romů jako národnostní menšiny.
Emancipace menšiny skrze politické strany se tedy ukázala býti slepou uličkou. Dokládá to i vývoj Romské občanské iniciativy (ROI), která vznikla po roce 1989 s cílem sdružit všechny romské a pro-romské aktivisty. ROI se časem rozpadla – a to nikoli jen díky selhání jednotlivců, ale i díky ostré sociální stratifikaci, jež se po roce 1989 ve společnosti nastartovala. Romská komunita v ČR je příliš malá (2–3 %), aby se její zástupci prosadili v parlamentu, ale dost velká, aby v ní vznikly podobně jako v majoritní společnosti dramatické majetkové a sociální rozdíly vedoucí až k sociální nesouměřitelnosti — jak by řekl Jan Keller — a ztrátě komunitní sounáležitosti. Když předseda ROI Emil Ščuka a lidé kolem něj začaly v raných devadesátých letech občanskou iniciativu přetvářet na partaj direktivně řízenou shora a nechali se zlákat nabídkou desítky poslaneckých míst od Občanského fóra, tak se zákulisní hrátky postupně staly důležitější než budování demokratické struktury zdola. ROI se nakonec deklarovala jako pravicová politická strana, ztratila podporu mezi Romy a postupně se rozpadla.
Z ROI se odštěpili mladší radikálové jako Hnutí angažovaných Romů a starší pragmatici jako Romský národní kongres, ale i tyto iniciativy posléze zanikly. Delšího trvání se dočkal Demokratický svaz Romů díky napojení na komunistickou stranu. Obecně je možno říci ze větší vliv i trvání získala a udržela si „nepolitická“ sdružení z mimo-parlamentních vod jako např. Společenství Romů na Moravě či Romea.
Je vůbec možné menšinu reprezentovat na úrovni vysoké politiky?
V jednom z mých článků do A2 jsem se snažil nastínit problém etnopolitické reprezentace Romů, jež systém zastupitelské demokracie politických stran ze svého principu vyžaduje. Až na naprosté výjimky se nikdo z nich nemůže prokázat ověřitelným, skutečně demokraticky získaným mandátem. Nehledě na to, že většinový politický systém je z logiky svého fungování neochotný poskytnout šanci pro vznik autentické a zdola budované menšinové reprezentace. Prázdné deklarace o právech menšin místo prostoru pro ustavení skutečné autonomie a samosprávy umožňují mocenským centrům majority manipulativně vytvářet pseudoreprezentaci. Tu účelově podle momentální potřeby buď akceptují, anebo naopak, když se stane nepohodlnou, delegitimizují.
Byla romská politická reprezentace navázána na mezinárodní romské hnutí? Existují nějaké společné projekty, ale i věci, na kterých se neshodnou?
Když se po pádu „železné opony“ rozjeli romští aktivisté z tehdejšího Československa do světa, až s určitým překvapením zjistili, že se jsou schopni na mezinárodních setkáních domluvit romsky. Otevření hranic a proces sjednocování Evropy dal silný impuls idei romského exteritoriálního národa, který by měl své zastoupení na úrovni Rady Evropy a Evropské unie.
ROI se intenzivně zapojila do činnosti Mezinárodní romské unie (IRU), působící již od počátku 70. let. Emil Ščuka se dokonce v roce 2000 stal jejím předsedou. Na mezinárodní úrovni se snažili působit i lidé sdružení kolem Ondřeje Gini v Gremiu romských regionálních představitelů a Romském demokratickém kongresu Rudka Kawczynského či Sdružení Dženo vedené Ivanem Veselým.
Výraznějších výsledků ale na mezinárodní úrovni nebylo dosaženo.
Jak hodnotíš emancipační úsilí romských iniciativ?
Problém, který se týká prakticky všech romských organizací snažících se vystupovat jménem Romů ať už na úrovni jednotlivých zemí, tak na mezinárodním poli, je nedostatek legitimity, která by vycházela od zdola budované demokratické struktury reprezentující prokazatelně zájmy romských komunit. Opakované pokusy zastřešovat romské hnutí připomínají budování domu od střechy na nedostatečných základech.
V současné době emancipační úsilí romských organizací spíše stagnuje, situace Romů se nelepší, spíše naopak. Vzpomeňme, jak v roce 2000 byl na zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky vyhlášen jako jeden z hlavních cílů boj s chudobou. Evropské státy tehdy slavnostně vyhlásily tzv. Romskou dekádu, během níž mělo být postavení Romů výrazně zlepšeno.V Česku vláda sociální demokracie vyhlásila Program romské integrace, který ale přinesl přesně opačný výsledek – prudký nárůst segregace, vznik více jak tří stovek ghett, do kterých byla přesunuta zhruba třetina romské populace atp.
Jak si stojí nevládní organizace pracující s Romy v Česku?
Nevládní sektor je slabý a deformovaný přílišnou závislostí na grantech od státu a nadnárodních nadací, případně sponzoringu velkých firem, které si tím účelově snaží vylepšit svoje image. Nevládky dnes nestojí na práci dobrovolníků ochotných soustavně se věnovat neplaceným aktivitám, ba i finančně podporovat své sdružení, ale trpí tím, čemu říkám „syndrom získané grantové závislosti“. Pravidla systému soutěže o granty a sponzory určují spíše zájmy donátorů než objektivní potřeba. Znám celou řadu sdružení, které právě proto, že se snažily o skutečně účinnou pomoc, se dostaly do sporu s orgány státní správy a přišly tak o dotace, což vedlo k ukončení jejich činnosti.
Efekt činnosti nevládek snižuje zásadní chybnost koncepčního přístupu, kterou dokresluje podpora štěpení romských komunit a jednotlivých rodin. Podporováni jsou ti nejsilnější a nejaktivnější, ctí se individuální vzestup, který zároveň vyžaduje distanc od ostatních „méně přizpůsobených“. Místo aby existovala snaha o podporu celé komunity, cíleně jsou z ní vytrháváni ti, kteří by jinak mohli pomáhat ostatním. Ti jsou pak s cejchem beznadějných případů „nepřizpůsobivých“ ponecháváni napospas segregační politice místních samospráv a nejrůznějším spekulantům s lidskou bídou.
Co podle tebe dále schází politickým aktivitám nevládek a mimo-parlamentních iniciativ, které se zaměřují na podporu Romů?
Chybí dostatek politické vůle romských i pro-romských aktivistů odmítnout stále převažující populistické lavírování, rázně odmítnout jak podléhání předsudkům, tak přímé či nepřímé ospravedlňování přetrvávání či přímo posilování diskriminačních přístupů. Cesta ke zlepšení postavení Romů vede podle mého soudu nikoli přes asimilaci, ale naopak přes důslednou emancipaci. Znamená to přijmout takové cíle a politický program, který jim vrátí hrdost a důstojnost, přestane s nimi jednat jako s objektem manipulace. Romové potřebují nikoliv paternalistickou péči, ale respektování práva na vlastní způsob života a možnost o něm svobodně rozhodovat. Jestliže jim k tomu majoritní společnost dá prostor a umožní vlastní samosprávu, teprve tehdy získává právo požadovat po nich odpovědné jednání. Připomínám, že k obdobnému stanovisku se dopracovala i Charta 77 ve svém dokumentu z 80. let minulého století.
Co podle tebe brání kladení většího důrazu na samosprávu namísto integrace?
Příčiny, proč emancipační snahy Romů na mezinárodní úrovni i v jednotlivých státech selhávají, lze hledat jak u majority (předsudky a jejich vliv na postupy politické reprezentace), tak u Romů samotných. Není to ale ona dokola omílaná „nepřizpůsobivost“, která je jen novou variací na věčné téma rasismu a xenofobie. Po světě žijí vedle sebe komunity s daleko většími kulturními rozdíly, nemluvě o právech zaručených mezinárodními úmluvami.
Problémem je nedokončený a zablokovaný proces zformování Romů jako národa a tím i schopnosti hájit své zájmy nejen jako jednotlivci, ale i jako celek. Předpokládá to ovšem ustavení dostatečně legitimní a sebevědomé reprezentace.
V minulosti se již mezi Romy začaly s určitým zpožděním v porovnání s vlnou národních obrození v 19. století objevovat osobnosti, které bychom mohli vnímat jako národní buditele. Evropou dokonce kolovala i myšlenka oficiálního ustavení Cikánské autonomní oblasti, kam by se Romové mohli dobrovolně přestěhovat a mít vlastní samosprávu. Stalinismus ovšem tuto ideu stejně jako jiné emancipační snahy zdeformoval až k praktické likvidaci. K nám pak v roce 1948 přinesl už naprosté popření romské svébytnosti. Oficiální doktrína uznávala Romy pouze jako „obyvatelstvo cikánského původu“, které je třeba urychleně začlenit v rámci úsilí o zglajšaltování celé společnosti.
V současnosti platné mezinárodní úmluvy zaručují národnostním menšinám právo na vlastní nejen kulturní, ale i politickou samosprávu a další práva jako školní výuku v mateřském jazyce, možnost sdružování se přes hranice států, atd. Bohužel konkrétní zákony to formálně deklarují, ale vytváření prostoru pro jejich naplnění nijak nepomáhají. Ten by si musela vydobýt svým aktivním postojem sama menšina. Státní i evropští úředníci a většina politiků její vznik blokují. Místo podpory demokratického procesu jejího vzniku, svým výběrem ustavují jakousi pseudoreprezentaci z osob ochotných působit jako převodové páky moci. V případě potřeby je pak mohou kdykoli delegitimizovat.
Rezignaci Romů prohlubuje zkušenost se selháváním zastupitelské demokracie a právního státu, nahrazované klientelismem a korupcí. Přesto pro Romy nevidím jinou cestu než prosazování skupinových práv a program společenské samosprávy s možností samostatného hospodaření a spravedlivého rozdělení společenských prostředků ve všech oblastech života, navazující na romské tradice, ale prosazovaný demokratickými prostředky, aby byla vyloučena manipulace a zneužití moci. I kdyby se nakrásně sebevíce snažili „přizpůsobit“ a asimilovat, nemůže se jim to podařit. Předsudky majority jsou příliš silné a potřeba náhradního nepřítele je ještě silnější.
Dokážeš si představit spolupráci romského hnutí s jinými sociálními hnutími v Česku? Co by to podle tebe z obou stran obnášelo?
Představit si ji dokážu a od počátku 90. let o ni usiluji, ať už v rámci Levé alternativy, Československého anarchistického sdružení, A-kontra, Hnutí občanské solidarity a tolerance a celé řady romských sdružení. Překážky jsou ovšem velké a těžko překonatelné. Z naší strany je to vedle občasné xenofobie a tendence k paušalizujícím odsudkům, hlavně paternalismus, který se projevuje zejména u právně registrovaných organizací.
Ze strany Romů jsou to kromě výše popsaných problémů i staletími utvrzované obavy a nedůvěra, které díky přetrvávající diskriminaci někdy přerůstají ve více či méně skrývané nepřátelství. Je obtížné a bez individuálního přístupu prakticky nemožné tuto bariéru překonat.
Zkušenost mě přesvědčila, že je lepší orientovat se na neformální, ale zase autentické, byť lokálně omezené struktury. Bohužel ty tradiční rodinné struktury jsou oslabené a pod stále větším tlakem. Ghetta, jakožto uměle vytvářené komunity odkud kdo může by raději odešel, nejsou zrovna příznivým prostředím pro trvalejší a kvalitnější společenské vazby.
Každopádně z vlastní zkušenosti vím, že spolupracovat lze — za určitých podmínek, kterými bývá bohužel zpravidla intenzivní vnější ohrožení. Pro příklad uvedu jednu starší, jinak už pozapomenutou a dnes až nepředstavitelně se jevící záležitost. Po vraždě anarchisty Zdeňka Čepely v Tanvaldu v červenci 1994 se k demonstracím a dalším akcím připojili i místní Romové. Tehdy tu ještě fungovala místní organizace ROI a její předseda byl i zdejší uznávanou autoritou. Byl to pozůstatek optimistické doby po Listopadu 1989, kdy na památné téměř miliónové demonstraci v Praze na Letné, po vystoupení Jana Rusenka dav nadšeně skandoval „Romové jsou s námi!“. Tehdy místní organizace ROI vznikaly spontánně prakticky ve všech místech, kde byla romská komunita. Jako skutečná občanská iniciativa měla potenciál být silou schopnou vydobýt si rovnoprávné postavení na úrovni obcí a bránit své lidi před dopady nastupujícího kapitalismu – tedy zejména ztrátě bydlení a práce.