Nacistické a fašistické ideje nejrůznějších vůdců nezemřely spolu s Adolfem Hitlerem. S narůstající sociální krizí a mírou požadavků na jejich rychlé vyřešení získávají jednoduchá hesla a fráze krajní pravice stále více na oblibě. Je důležité si položit otázku: „Co se za těmi hesly skrývá?“
Opět se staré lži ultrapravice se vracejí. Mluví-li se o nacismu nebo fašismu, představí si většina z nás II. světovou válku, nebo několik zamindrákovaných skinheadů, provolávajících nesmyslná hesla. Realita je však jiná.
Nacistické a fašistické ideje nejrůznějších vůdců nezemřely spolu s Adolfem Hitlerem, ale naopak, s narůstající sociální krizí a mírou požadavků na jejich rychlé vyřešení získávají jednoduchá hesla a fráze krajní pravice stále více na oblibě. Je důležité si položit otázku: „Co se za těmi hesly skrývá?“
„Rodit, rodit, rodit…“
Jestliže rozebereme hesla a požadavky krajní pravice, zjistíme, že nám nenabízejí žádné racionální východisko, ale pouze svalují vinu na oblíbené terče. Slyšíme, že „Cizinci nám berou práci“ nebo „Je málo bílých dětí“. Dalo by se říci, že krajní pravice staví na dvou tématech: ekonomické problémy svádí v lepším případě na cizince, sociálně vykořeněná etnika, mentálně postižené…, v horším případě na směšnou představu mezinárodního židovského spiknutí. Druhým tématem je vytváření obavy „bílého“ obyvatelstva z vlastního zániku v množícím se počtu „barevných“, tzv. ne-evropských národů. Jedná se o starý známý pavědecký rasismus. Na druhé téma zná dnes odpověď, byť třeba jen podvědomě, takřka každý. Není třeba ho tedy sáhodlouze rozebírat. Ženy prostě NEJSOU porodní stroje!
Takový diskriminační přístup, který je základem patriarchální (tedy i křesťanské) civilizace, se daří ve společnostech s vyšší životní úrovní – tzv. prvním světě – poměrně hladce vymýtit. Proto připadají na jednu „tradiční“ evropskou rodinu průměrně zhruba dvě děti. Nízká životní úroveň má za následek dva možné extrémy. Tam, kde byla životní úroveň nízká vždy, tj. v rozvojovém světě, nebo např. v romských komunitách, zůstal zakořeněný zvyk, že děti zajišťují přežití rodu – čím víc dětí, tím lépe. Navíc se k tomu přidává nedostupnost antikoncepce, ať už z ekonomických důvodů, z důvodu nedostatku vzdělání nebo vnucovaní náboženských dogmat (viz. například výsledek politiky katolické elity v Africe). Druhým extrémem je situace, která nastává ve společnosti, zvyklé na jistou vyšší životní úroveň – na sociální jistoty. Do devadesátých let Evropu ovládaly sociální státy, ať už v režii socdem na západě, nebo bolševismu na východě. S nástupem liberálního kapitalismu a po následném rozbití těchto jistot dochází u lidí k nedostatku důvěry ve schopnost udržet rodinu v důstojných podmínkách. Tím dochází i k již nezdravému dalšímu snižování porodnosti.
Řešením tedy není pobízení lidí do mechanického plození „nových bojovníků“, jako v nacistické Třetí říši, které prosazují (nejen) čeští fašisté. Problém je sociální povahy, a takový charakter musí mít i řešení. Zajistit blahobyt pro všechny lidi jak u nás, tak i kdekoli jinde na světě.
Kdo komu bere práci?
Závažnější tvrzení, avšak jak vidno s tím předcházejícím úzce související, je, že „cizinci nám berou práci“. Má ale několik chyb. Cílem téměř každého člověka, který má v místě, kde se narodil/žije nějaké závazky, je tam i pracovat a tím získávat potřebné hmotné zabezpečení pro život svůj a svých blízkých; a ty chce mít opravdu nablízku. Ekonomická situace však některé české pracující (například zdravotní sestry) donutila opustit své nejbližší a jít pracovat do ciziny. Cizinci, kteří zde otročí, sem také nepřišli ze svého vlastního popudu, ale díky totální nemožnosti zabezpečit své rodiny v místě jejich bydliště. Mafie a klany novodobých kapitalistů rozkradly veškeré bohatství, vybudováv
ané pracujícími východně od nás v průběhu celých desítek let. Bývalé slovenské, ukrajinské nebo ruské zemědělské oblasti jsou pusté, milióny lidí se ocitly bez práce a zdrojů obživy. Místní zástupci státu a mafie jsou jedna a tatáž ruka vykořisťovatelského systému a společně těží z velké bídy sociálně deprivovaných lidí. Jestliže nám tedy cizinci berou práci, jak ve skutečnosti pracují?
Při rozšiřování revolučně-odborářských materiálů jsme narazili například na skupinu slovenských dělníků. Muži ve středních letech, ponížení, zbídačení, bez jakékoli světlé budoucnosti. Své nejbližší zanechali stovky kilometrů daleko. Těžká práce 24 dnů v měsíci, 12 hodin denně, bez jakékoli bezpečnosti práce, bez jakýchkoli sociálních práv. Toto není práce, ale novodobé otroctví – „makej nebo chcípni!“ To však ještě není to nejhorší. Většina zahraničních „otroků“ 50 % ze svého platu odvádí svému „bossovi“ – člověku, jenž rozhoduje o jejich existenci.
Tito Slováci chápali podstatu kapitalismu zcela správně. Nejčastější byly věty: „Sme ako otroci!“, „Robotnícka trieda vždy bude slúžiť pánom hore!“ Po celém světě denodenně migrují za prací miliony pracujících.
Je důležité si uvědomit, že pracující v kapitalismu jsou POUZE položky v nákladech, lidské zdroje vyrábějící zisk kapitálu nebo dotěrný hloupý hmyz, jestliže se začnou bouřit! Nové velké závody postavené na „zelené louce“ zde nejsou z důvodu náklonnosti nadnárodních firem k pracujícím, ale stojí zde pouze proto, že se jim to vyplatí! Každým dnem se na celém světě proměňují lidé na nemyslící roboty u pásu a při jakékoli zmínce o odborech je jim vyhrožováno, že závod může být přemístěn do cizí země! Jak vidno, práci nám neberou nějací cizinci, ale kapitalisté, hmatatelné osoby vlastnící bezdůvodně výrobní prostředky.
Je důležité nebýt sobec a uvědomit si, že pracující na Slovensku, Ukrajině či v Rusku čelí stejným problémům jako čeští pracující. Všude hrozí propouštění, všude se snižuje reálná kupní síla mezd, všude se privatizuje zdravotnictví, sociální pojistný systém, školství a všude pracující umírají na následky úrazů nebo nemocí z povolání. Ať jsem Čech nebo Rus, jsem především příslušníkem pracující třídy, patřím do neprivilegované vrstvy, kterou kapitalismus odsuzuje na celý život k ekonomickému otroctví, posluhování. Nebo, jestliže nemáte páteř, můžete s pomocí různých podlých triků přece jen vyšplhat trochu výše na pomyslném žebříčku úspěšnosti (samozřejmě na úkor jiných).
Proč říct NE pravici
Pravice, tedy i ta krajní, je nepřítelem pracující třídy. Neřeší kořen problému – třídní podstatu kapitalismu – to, že třída vykořisťovatelů ovládá třídu vykořisťovaných. Při jakémkoli zkoumání materiálů krajní pravice zjistíme, že se vždy odvolává na kapitál. „Posílení domácího kapitálu“, „podporu malému kapitálu“, nikde nenajdeme slova o odstranění odvěkého vztahu pán a sluha – kapitál/stát a pracující třída. Naopak ultrapravičáci tento společenský antagonismus popírají – tvrdí, že národní zájmy jsou nad rozpory mezi buržoazií a pracující třídou. Pracující mají mlčet a dál dřít na „své“ české kapitalisty. Odbory podle ultrapravičáků nemají šířit rozbroje mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, jak bylo řečeno na tiskové konferenci nacistického Národně-sociálního bloku (NSB). K čemu pak vůbec nějaké odbory mají existovat?
Tato tvrzení ale nevyhovují nám pracujícím, většině onoho „národa“, o jehož blaho jim jde údajně především, ale vyhovuje menšině – kapitalistům, politikům, prostě vládnoucí třídě.
V krajní pravici se tedy za radikálními hesly schovává jen poskok buržoazie (v případě vedení jde často přímo o samotnou buržoazii), touha dostat se k politické moci a neschopnost ovládat svůj vlastní život. Za „národně-sociální revolucí“ se schovává opět jen kapitalistické otroctví (Totaleinsatz), avšak s jiným politickým dresem „nejchytřejších“ pánů ve vládě. Posílení policie znamená ještě tvrdší represe proti ambicím pracující třídy na udržení a rozšiřování svých těžce vybojovaných sociálních práv a rovněž přitvrzení v boji proti osvobození od vykořisťování jako celku. Jistota je jistota, co kdyby snad pracující nebyli spokojeni s nízkými mzdami, dlouhou pracovní dobou a jinými opatřeními pro dobro národního kapitálu!
Reálné šance pravice
Všechna politická, krajně pravicová uskupení, zatím nabízejí svá „rychlořešení“ skrze parlamentní systém. Naštěstí se stranická propaganda dělá jinde, než přímo mezi pracující třídou. Anarchisté svou propagační práci dělají naopak na pomyslném dně pyramidy společnosti, mezi pracujícími, protože celá pyramida na nich stojí, a právě toto přízemí dokáže setřást zbytečnou zátěž patra nad sebou. Proto anarchisté vybízejí ostatní pracující k sebeorganizaci do akčních skupin zaměstnanců nebo do samosprávných rovnostářských odborů přímo na pracovišti – a tím nejlépe vštěpují pracujícím přirozený odpor ke zkorumpovaným politickým stranám toužícím po moci a „vyvoleným vůdcům národa“. Jestliže je údajný vůdce člověk z masa a kostí, je omylný a v měřítku všech otázek nedokonalý. Potom, jak někdo takový může být vyvoleným? Jak může znát problémy, které tíží pracující na určitém pracovišti, nebo v bydlišti lépe, než samotní pracující? Copak jsme méně než nějaký vůdce?
Z těchto jasných důvodů anarchisté usilují o budování orgánů třídní samosprávy na principech volených a kdykoli odvolatelných delegátů, rovnosti, federalistického uspořádání a přímé akce bez jakékoli kolaborace, doprošování a smlouvání!
Je jasné, že pravice je přirozeným opakem těchto sebeorganizačních snah. Naneštěstí se krajní pravice zabydlela jako relevantní směr v politickém spektru, média jí dávají prostor pro prezentaci jejích plánů a pro sebepropagaci. Pravice a její nesolidární postoje (xenofobie, rasismus, sexismus, nacionalismus…), jsou největším nebezpečím pro sjednocený boj pracující třídy proti kapitalistickému otroctví. Je důležité odsunout ultrapravicovou politiku mimo rámec veřejného zájmu, hlavně v dělnických oblastech, všude tam, kde se vyvíjí anarchistická odborářská práce. Jakékoli propagační materiály pravice musí být ničeny, i fyzicky! Pracující si musí mezi sebou vybudovat ducha solidarity a tím vzít nesnášenlivým heslům vítr z plachet. Je rovněž důležité, aby pracující vystupovali proti krajní pravici a její armádě pouličních rváčů. Na jakékoli pouliční násilí neonacistů musí zaznít rázná fyzická odpověď. Neonacističtí rváči musí vidět, že si nemohou na ulicích dělat, co chtějí. Prvním krokem může být třeba jasné vystoupení proti přítomnosti neonacistů v restauraci.
Pokud někdo tvrdí, že každý má mít právo na svobodu projevu, pak jedinou odpovědí je, že každý má mít právo na sebeobranu. Ultrapravičácké štvaní, ať už ve formě ústní, hudební, tištěné, filmové nebo formou demonstrace je útokem na pracující třídu – a ta se musí bránit! Tak, jak fašisté rozbíjeli odbory, vraždili dělníky, rozháněli demonstrace a stávky, ničili dělnickou agitaci, tak dnes musí ve svém zájmu pracující odpovědět fašistům silou a jasně říci: „Náckové, táhněte z naší planety, bez vás nám bude lépe!“ Jinak nám totiž v budoucnu hrozí nové totální nasazení, či nové vyhlazovací tábory.
Převzato ze Svobodné práce, červen 2001
A3: Pár poznámek k situaci migrantů v ČR
Zvykli jsme si dělit cizince na dvě různé skupiny. Na ty, kteří do této země přijíždějí na krátkou dobu, za nejrůznější formou zábavy či poznání, ale předně přinášejí peníze a říkáme jim turisté. Jejich počty se chlubíme, vždyť například Praha je pak v návštěvnosti na rovni s takovými městy, jako je Paříž, či Řím. O druhé skupině cizinců na našem území se v lepším případě taktně mlčí, v horším jsou terčem nenávistných slovních útoků. Jde o různorodou, nicméně rovněž početnou skupinu imigrantů. Přicházejí z nejrůznějších důvodů, ale zpravidla naprosto jiných než je rekreace či zájem o českou kulturu. Někteří přijeli za prací, jiní se rozhodli pro život v této zemi, někteří dokonce přicházejí v obavě o svou vlastní existenci v původní zemi. Dělíme lidi podle toho, z které země přicházejí, jakoby „geografický původ“ byl nejzásadnější charakteristikou člověka, konkrétní důvody migrace znát nechceme.