Nevolám po zakládání totemu, kultu, piedestalu či mýtu. Pouze nabízím vlastní pohled antifašisty, který Jakuba Poláka dlouhá léta znal a v poslední době s ním i nepravidelně spolupracoval. Polykám v sobě všechna ta negativa spojená s jeho často „komplikovanými“ způsoby politické činnosti a fungování v anti-autoritářském hnutí, kterých rozhodně nebylo málo. Místo toho chci být konstruktivní a vybírám proto jen několik veskrze kladných momentů, jež považuji za klíčové jak v aktivistické práci Jakuba Poláka (dále jen JP), tak coby hnací motor, základní stavební kámen či „filozofické minimum“ práce Antifašistické akce.
Teorie pro praxi
Snažit se zachytit odkaz JP v textu – v doméně intelektuálů – je na hranici paradoxu. Proti ukecaným intelektuálům se Jakub vždy ostře vymezoval. Jak sám hřímal, strašit je bude i ze záhrobí. Přesto i on sám ale věnoval značnou část své aktivistické energie psaní textů a utváření časopisů – ať již coby šéfredaktor A-kontry, Amaro Gendalos či jako občasný přispěvatel do novin A2. Rovinu vědění a textu ale neglorifikoval. Věděl, kde je její místo. Byla pro něj důležitá pouze ve spojení s praktickou činností, nikoli sama o sobě. Když jsme před několika měsíci připravovali debatu „Autonomií proti paternalismu a anticiganismu“, byl to právě JP, který donekonečna zdůrazňoval, že taková debata má cenu pouze tehdy, budeme-li v ní usilovat o nějaký praktický výstup, respektive stane-li se „výkopem“ k nějaké organizované a systematické činnosti.
Teorie má smysl, je-li zacílena ke konkrétní praxi, respektive je-li její součástí coby jedna z položek v pestrobarevném repertoáru užitých politických strategií a má tak hmatatelný a promyšlený dopad. Stejně tak teoretik má smysl, je-li oné praxe integrální součástí. Žádná prázdná rétorická cvičení levicových intelektuálů o zkaženosti světa, kteří ve svých pracovnách předpokládají buď, že svět změní tříbením názorů čtenářů, či ještě hůře, že těžkou, neveřejnou, každodenní aktivistickou práci mimo rovinu diskurzu za ně udělá někdo jiný. K donekonečna opakované odpovědi typu „Já si ale uvědomuju...“ (že např. anticiganismus je špatný) by Kuba okamžitě vypálil otázku: „Fajn, co s tím ale uděláš?!?“
Politika redukovaná na diskurz, na rovinu uvědomování, vědomí a názoru či vědění pro vědění, teorie pro další teoretizování a publicistické orgie, podobající se kohoutím zápasům eg autorů, jsou k ničemu. Možná jeho averze vůči intelektuálnímu tlachání vyrůstala z toho, že coby příslušník starší generace na vlastní kůži zakusil přechod do současné evropské post-průmyslové společnosti vědění, ve které se dominujícím aktérem mnoha sociálních hnutí stává mladý, bílý, středo-třídní student, pro kterého je rasismus či kapitalismus teoretickým problémem k diskusi ke kávě v „cool“ kavárně nějakého vysokoškolského velkoměsta.
Možná ho dráždil nepoměr mezi tím, jak snadné je překonat rasismus či kapitalismus na rovině myšlení, vědění a textu, ale jak zatraceně náročné, nekonečné i nebezpečné, je snažit se o to vlastním přičiněním na rovině praxe v oblastech, ve kterých kapitalismus zanechává lidi bez práce, důstojnosti, perspektivy a rasismus tam realitu maskuje a slouží jako nástroj dominance, ženoucí skupinu jedněch chudých proti druhým. Možná tím jen dával najevo své problémy s přístupem teoretických revolucionářů, kteří sice po každé své schůzce odcházeli s hřejivým pocitem, že to zase tomu kapitalismu v plodné debatě krásně nandali a že revoluce je teoreticky a ideologicky skvěle rozplánovaná, ale v praktické rovině soustavně naráželi na to, že člověk není koherentní a dokonalý jako teorie sama a tudíž se podle revolučního plánu nechová a ani chovat nebude.
Občas se zdálo, že pro JP byl nevalný a silně limitovaný potenciál akceschopných lidí nepodstatný – hlavní je mít myšlenku jak, kde a co udělat rozpracovanou v hlavě a sehnat k tomu lidi je pak ta nejmenší drobnost, případně rutina. V tomhle smyslu byl fanatik a snílek zároveň. Když jsme společně probírali situaci chudých Romů v Čechách a řešili, co je možné dělat, JP měl vždy tendence vzít si slovo a hovořit o konceptu samosprávy a autonomie místních lidí z těch nejhlubších filozofických perspektiv – jako kdyby mluvil k někomu, kdo poslouchá jeho myšlenky poprvé. „Kubo, Kubo, Kubo, zastááááav,“ museli jsme mu opakovaně říkat a doufat, že tok jeho myšlenek přerušíme, on se bude muset nadechnout a v tu chvíli my spustíme „Tohle my všechno víme a z 95% se na tom s tebou shodneme. To, co chceme řešit je, jak toho prakticky docílit.“ Kuba to většinou odbyl ledabyle odplivnutou poznámkou „Založíme tohle, pošleme lidi támhle, postavíme tohle, pojedeme tam, blablabla“ a brzy zpět naskočil na nezastavitelný vlak směrem k ideji romské autonomie.
Respekt, vytrvalost, téma
Jakubu Polákovi se podařila nebývalá a unikátní věc v hnutí zmítaném těkavostí, jepičím životem různých skupin, nedůslednou povrchností kombinovanou se všezahrnujícím a všekritizujícím přístupem a izolací. Začal být brán vážně a respektován. Vybral si totiž jedno téma – situaci Romů v Česku – a více než dvacet let se mu soustavně věnoval v komplexní perspektivě – od rasistických vražd, spáchaných neonacisty, přes kritiku integračních projektů vlády či Člověka v tísni až po navrhování vlastní alternativy vycházející z myšlenek autonomie. Ano, mluvil i do jiných věcí, ale toto téma systematicky sledoval a věnoval se mu a nakonec to bylo právě ono, které mu většina nekrologů přiřkla jako nejdůležitější. S buldočí důsledností se stal zmocněncem práv poškozených, respektive pozůstalých v kauzách rasistických vražd, redigoval časopis Amaro Gendalos - „Naše zrcadlo“, bydlel s lidmi z vyloučených lokalit, získával si jejich důvěru, a mezi mnohými se stal dokonce jedním z nich, účastnil se celé řady debat a v poslední době byl i hnacím motorem aktivistů v kauze Přednádraží.
Stal se osinou v prdeli lidem, kteří v paternalisticky a hierarchicky nastaveném státním systému rozhodují o životě lidí z vyloučených regionů. Pil jim krev. Příkladem budiž kritika vládní Koncepce romské integrace na stránkách časopisu Amaro Gendalos. Jan Jařab, toho času vládní zmocněnec pro lidská práva a garant oné koncepce, na ní hystericky zareagoval v dalším čísle. Kromě výrazů jako „Nevadí mi časopis, ale Jakub Polák“ také pohrozil, že může zařídit, aby Amaro Gendalos přestalo dostávat finanční dotace. Co čert nechtěl, brzy se tak také stalo.
Když Jakub Polák ke své soustavné kritice přidal ještě vizi vlastní alternativy, státní úředníci a další papaláši integrační a rozvojové moci šli do mdlob. Poláka nenáviděli, jeho důslednost a neústupnost ještě více, a rádi říkali, že je úplně mimo, že tématu nerozumí a ze své mocensky vyvýšené pozice dělali vše proto, aby nemuseli přistoupit na věcnou debatu. Ve společnosti kde je ignorace projevem mocensky nerovné konstelace, kterou je rádoby demokratický veřejný prostor zatížen, je zřejmé, že nenávist je výrazem respektu. A JP si ho získal. Přestože řada papalášů a profesionálních rozvojářů po jeho smrti kondolovala, ve skutečnosti si hluboce oddechla a setřela pot z čela.
Nepřijmout logiku státu, středních tříd a oficiální politiky
Jakub Polák kolem sebe viděl odrůstat minimálně dvě generace rebelů – disidentů v 80. letech a anarchistů a anti-autoritářů v 90. letech a prvním desetiletí nového milénia. Viděl, jak se z disidentů stávají ministři, prezidenti, šéfové BIS a zarytí pravičáci. Stejně tak sledoval, jak se z kovaných anarchistů stávají představitelé Strany zelených, šéfové různých nevládek, zastupitelé měst či „radikálnější“ sociální demokraté. Sledoval to trpce, s ironickým úsměvem, ale mezi ně se nezařadil.
Vzbouřil se algoritmu radikálních sociálních hnutí v Evropě, v rámci kterého člověk v mladém věku začíná jako nekompromisní radikál, aby „po třicítce“ postupně podlehl a přijal logiku státní argumentace v rámci oficiální politiky. Tento vývoj je ovlivněn do velké míry skutečností, že se současní aktivisté ve většině rekrutují z prostorů střední třídy, jejíž zájmy začínají postupně hájit či si mohou dopřávat privilegium politiku neřešit vůbec. JP střední třídy, a zejména střední třídy v aktivismu, v mnohém kritizoval – ať již v konzervativním boji za zachování jistoty vlastního životního standardu či za zachování sociálního státu, který znárodnil zdola jdoucí myšlenky sociální solidarity a spravedlnosti, nebo a zejména v tom, že politická agenda středních tříd je třídně sobecká a končí přesně tam, kde začínají v české společnosti ty nejhorší sociální úkazy, jakými jsou sociálně vyloučené lokality neboli ghetta. Střední třídy tíhnou ke kašlání na ty nejchudší a nejvíce ponižované, totiž Romy – ba co hůře, když některým z nich teče do bot a začíná jim být jasné, že středními třídami, přestože to stále sami sobě tvrdí, již dávno nejsou, proti Romům se obrací.
Jakub Polák chtěl jít opačnou cestou – nikoli propadnutím středním třídám, nýbrž vyvazování aktivistů i jejich agendy z mocných chapadel středotřídních tlaků, přemýšlení, zájmů a očekávání. To ale vyžaduje velkou dávku sebeobětování. Ona politika koneckonců není moc velká zábava. Chce-li se hnutí například věnovat boji proti anticiganismu a za emancipaci vyloučených lokalit, pak tak nemůže činit v diskusních debatách v pražských kavárnách. Namísto toho se člověk musí sebrat a odjet do oněch lokalit samotných - na den či dva v době, kdy tudy pochodují náckové a nebo úplně optimálně na dobu delší, což umožňuje získávat si respekt a důvěru mezi chudými.
Nepřijmout logiku státu a oficiální politiky znamená neřešit koho volit či zda volit, ale jakým způsobem být politicky aktivní mimo volební systém. Squatting a autonomie – to byla další témata, kterým se JP věnoval. Dělat si věci po svém, bez kompromisů, autonomně a tedy mimo státní struktury, ale vlastní vytrvalou činností zároveň ukazovat, že to lze dělat mnohem lépe než to dělá stát a tím státní struktury konfrontovat a ukazovat jejich nesamozřejmost.
Řada z vás si nyní určitě klepe na čelo a říká si, vždyť Jakub Polák přeci využíval státních soudů coby zmocněnec, tak jaképak nepřijímání logiky státu? Zde je záhodné zmínit další klíčový moment – totiž...
Být strategický
Našli se autoři, kteří po jeho smrti začali hovořit o tom, že JP byl Romem pro Romy, marxistou pro marxisty, lidskoprávním aktivistou pro lidskoprávní aktivisty či anarchistou pro anarchisty. Chápání identity aktivisty jako té, která v různých kontextech stojí na straně různě definovaných slabších, má jistě v případě Kuby své opodstatnění – nikoli ovšem jako výraz jeho ideologického ukotvení v jakémsi postmoderním liberalismu či morálního ukotvení v havlismu, nýbrž jako výraz citu pro strategii. Byť se to mnohým může zdát zarážející, JP byl v mnoha politických aktivitách důsledným stratégem. Přestože byl duší anarchista a anti-autoritář, nebyl dogmatik a dokázal nepraktické ideologické vzdušné zámky dočasně opustit a klidně i přijmout pravidla hry určené státem, jen aby dosáhl svých parciálních politických cílů. Věděl, že lpění na politické korektnosti a čistotě dogmat vylučuje jakoukoli rozsáhlejší praktickou činnost a že kompromis nemusí být vždy ideologický, ale i strategický.
Nejlépe tento moment vystihuje část rozhovoru, připraveného pro film 161>88, ve kterém hovoří o tom, proč se v první polovině 90. let stal zmocněncem obětí rasistických útoků: „Tehdy valná část veřejnosti, spousta politiků a evidentně i policie a justice sympatizovala s neonacisty. Byly zde tendence je legalizovat namísto postihů. Nefunkčnost orgánů činných v trestním řízení, tj. státního zastupitelství, policie a soudů jsme vnímali jako závažnou záležitost, kterou nelze zvrátit pouze veřejnými shromážděními, ale že je třeba dokázat, že i podle stávajících zákonů by měli být postihování a že když nejsou, tak že zákony nefungují a že je tady netečnost či dokonce sympatie policie a justice, což by mělo být něco nepřijatelného ve společnosti. V situaci, kdy přímé akce, demonstrace a různé aktivity nepřinášely dostatečný výsledek, jsem měl pocit, že je třeba otevřít další frontu – zvlášť, jako v případě Písku i dalších, když obětmi byli Romové a pachateli synkové z rodin politiků, policistů. Po vyčerpání všech možných prostředků jsme zkusili tuhle záležitost.“
Kdo vyseje vítr, sklidí bouři
Cesta, kterou Jakub Polák prošlápl, rozhodně nedošla svého cíle. Ani se nedomnívám, že nějaký neměnný cíl má. Stejně tak ale neskončila s jeho úmrtím. Jeho politika, kterou s ním v mnoha ohledech sdílí celá řada organizovaných antifašistů a antifašistek, není o vytyčení jasného konce cesty, ale o promýšlení vyšlápnutí každého jednotlivého kroku, o vytrvalosti a zarputilosti, o specifikaci a soustavné práci na konkrétním tématu, o strategickém myšlení, o odmítání logiky státu, o vymítání středních tříd v nás či o tom, že lepší je být nenáviděn než ignorován.
Karel Jeřábek
Autor je členem Antifašistické akce (AFA)