Všichni jistě znáte Krkonošské pohádky. Nejsou žádným příběhem o boji za sociální spravedlnost - vždyť Kuba s hajným udělají vše co se pánu zamane, a Anče uctivě oslovuje obojí vrchnost, světskou i pohádkovou, „jemnostpane“. Anče se vzepře jen tehdy, když to Trautenberk s chamtivostí přehání, třeba chce privatizovat vodu, jíž je nedostatek. V pohádkách napsaných v časech nesvobody pomáhal dobru Krakonoš a i voda dál patřila všem, Anče se stávala hrdinkou, Trautenberk padouchem.
Teď, v časech „svobody“, ten pohádkový příběh začínáme prožívat, 40 procent světa trpí nedostatkem vody a nadnárodní společnosti ji privatizují. Důsledky proměny prý příznivé zažíváme i my, zatímco pivo od dob nesvobody zdražilo asi desetkrát, voda padesátkrát. Pánům se nehodí, aby nám oblíbené pohádky říkaly, že takhle to nemáme nechat. Už dříve jsem zaregistroval nový, „svobodnější“, výklad těch příběhů: nešlo o spravedlnost, ale nacionalistický spor, v kterém Češka Anče dělá schválnosti chudému Němci, který sám má málo a přesto lidi zaměstnává. Ten nový výklad posunulo ještě o kousek dál čtrnácté letošní číslo „Respektu“. Tento týdeník je ve většinovém vlastnictví Karla Swarzenberka, říkejme proto pro krátkost autorům nového výkladu „knížecí“ sluhové.
Titulní stranu si vzal do své péče kreslíř „rei“, snad P.Reisenauer. Moc podle něj převzal Kuba, co byl v pohádce spíše za nekňubu - má za pasem pistoli, ale na zemi už nic neroste. Na Anče zase zbyla práce – nenávistně plive na spoutaného Trautenberka. Trautenberkovi sice teče krev, z jeho očí však lze vyčíst zklamání z těch, které si pustil do domu, i odhodlání nad lůzou zvítězit. „Rei“ ukázal i na údajný zdroj té nesnášenlivosti, Anče má pod paží manuál s nápisem Antifa v černo-rudém provedení. Tak se činí sluhové: protože antifašisté odmítají dělení lidí dle národů jako krok k holocaustu, obviní je první sluha z nacionalismu. Druhý, Jáchym Topol, k tomu přidá slovní omáčku že „vychází na světlo další část zamlčené české historie“. Ta však silně připomíná letitý zvyk upravovat historii, aby vyhovovala pánům. Nebudu spekulovat, zda to sluhové činí z hlouposti či za peníze. Ty totiž ve hře jsou, a nemalé!
Jistý Tomáš Kosta, přítel a poradce Gerharda Schrödera, byl původcem Paroubkovy dílčí „omluvy antifašistům“, týkající se jen Němců a jen toho, co se jim dělo po válce, té „omluvě“ jsem se věnoval v příspěvku „Nebýt fašistou nestačí“. Tentýž Kosta má být v čele komise, která rozdělí 30 milionů Kč, prý aby povědomí o antifašistech německých už z Čech nevymizelo. Historici prý už bádají v archivech, v plánu je stálá expozice na způsob Spielbergova centra holocaustu, píše Jáchym Topol ve zmíněném „Respektu“ a do vyhrazených třech stran vtěsnal nemálo polopravd.
Topol napsal, že po válce „docházelo k výbuchům krutosti a masovým vraždám civilistů, jako třeba v Postoloprtech…“, zamlčel že tenhle „výbuch krutosti“ byl především státem organizovaným násilím. Miroslav Bambušek, jeden ze zřizovatelů lounského Multiprostoru a projektu Perzekuce.cz k tomu napsal 26.5.2005 v příloze PRÁVA „Salon“: „Největším překvapením ale pro mě bylo, že masakr v Postoloprtech mělo v rukou především OBZ - Obranné zpravodajství, kterému šéfoval Bedřich Reicin, člověk vyškolený sověty a podřízený Moskvě. OBZ spadalo pod ministerstvo vnitra, to ovládali komunisti, a vojáci OBZ byli Ukrajinci a volyňští Češi. Když se pak zeptáme kdo to tam tehdy udělal tak domácí Češi se do toho moc nevejdou… Myslel jsem si totiž, že to byla čistě sousedská msta. I ta tam byla, ale jen částečně… Lidi, kteří se na těch likvidacích podíleli, si tím v podstatě budovali kariéru. Příklad je Jiří Zicha, v OBZ měl krycí jméno Petrov, člověk, který za ty věci vlastně nejvíc odpovídal, se stal předsedou Okresního národního výboru v Žatci. Hned v roce 1946 vyhrál za komunisty volby, zároveň velel žatecké posádce, ale předtím ho uklidili na rok na Slovensko…“
O pár řádků dál Topol psal „Strašlivá nenávist k Němcům byla běžnou součástí tehdejšího života“, zaštítil se autoritou „historika Jana Křena, jednoho z expertů Kostovy komise, který to dobu prožil jako student gymnázia.“ Zamlčel, že „strašlivá nenávist“ se nezrodí ze dne na den, ani během jednoho studia gymnázia. Proč po staletích spolužití v jedné zemi, masivněji od dob Přemyslovců, nastává krize až ve 20.století? Proč mluví Češi o odboji protiněmeckém?
Odsun byl vyvrcholením sta let nacionalistického šílenství. Nejprve „příslušníci elit“ přicházeli s návrhy na odsun druhého národa. Pak Masaryk s Benešem dohodli s politiky ještě mocnějšími vznik Československa, slibovali přitom, že zde jistojistě vznikne druhé Švýcarsko, v němž se lidé různých národů budou respektovat. Jak mohlo vzniknout, když E. Beneš dříve než Hitler začal vštěpovat lidem iluze, že nejsou jen tak někdo, ale nejobdivovanějším národem světa, miláčky Dohody, kteří si mohou říct prakticky o cokoliv a bude jim ještě nadto přidáno?
T.G.Masaryk vzkázal už při prvním prezidentském poselství Národnímu shromáždění (22.12.1918): „My jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně přišli do země jako emigranti a kolonisté…“. Čeští Němci sem přišli před více než půl tisíciletím, jen tady se cítili doma, Masaryk je vyhlásil nejvýše za hosty jen proto, že Slované přišli historicky o pár let dřív. Není divu, že když Masaryk přišel do sněmovny složit slib prezidenta všech, řekl mluvčí německých nacionalistů (původem Ir!) „němečtí kolonisté a přistěhovalci opouštějí sněmovnu.“ E. Beneš jako vzorný žák potvrdil vyhlášení nacionalistické války 5.2.1919 přímo na „mírové konferenci: „... Češi si vždy uvědomovali svou zvláštní misi; tvořit hráz Teutonské záplavě.... Fanatické odhodlání Čechů, pozorované v této válce, vychází z odvěkého pocitu Čechů být ochránci demokracie proti Germánstvu a jejich povinnosti stále bojovat s Němci." 23.7.1920 hlásí britský vyslanec do Londýna cosi o české sobeckosti, šovinismu apod. Když se svět dovídal o začínajících problémech s italskými „nacionalistickými fascisty", už věděl o brutálních útocích českých nacionalistů i proti bezmocným „jinačím“. V Praze bylo nebezpečné mluvit německy a britský vyslanec Clerk upozornil Masaryka, že těhotná žena anglického činitele „byla atakována legionáři, že mluví německy“ (mluvila anglicky) a její zdravotní stav hrozí smrtí.
Když se E.Beneš vrátil z dalšího exilu, prohlásil 12.5.1945 v Brně: „Tento německý lid… přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jako jedna veliká lidská nestvůra… Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat.“ Slabší povahy podlehly a začaly „definitivně likvidovat“, proto si polopravda knížecího sluhy a „historika Křena“ žádá dodatek: zákony o tom že Masaryk a Beneš „se zasloužili o stát“ doplnit „a národnostní nesnášenlivost, nesou plnou odpovědnost za její oběti“.
Topol zamlčel i počátek a konec „odhalované historie“. Chybí jakákoli zmínka o předválečném odporu Němců samotných i společně s Čechy, panský publicista nepíše o tom, o čem ještě nemluví pan Paroubek. Topol uvedl, že za konec odsunu je považován rok 1947, a že po skončení odsunu zůstali v zemi už jen antifašisté, lidé ve smíšených manželstvích a rodiny asi dvaceti tisíc odborníků - zamlčel jednu kapitolu svědectví o otrockém údělu lidí v lidově demokratickém státu. V roce 1945 byla podepsána tajná dohoda mezi SSSR a ČSR těžbě uranu a jeho dodávkách do SSSR a stát potřeboval tisíce nových horníků, proto byli z odsunu vyjmuti němečtí horníci (s rodinami) a do uranových dolů nasazeni i němečtí váleční zajatci, jejich zadržování v ČSR přerůstalo v mezinárodní ostudu.
Sporná je Topolova připomínka slov 82 leté Herty Sedláčkové, že „byli komunisti spíše z odporu proti nacistům než kvůli ideologii“ - komu se hodí zapomenout že Strana tehdy nácky prohlašovala za třídní bratry, a že tu působil i odpor sociálně-demokratický?
Důvěryhodně vypadají na první pohled informace, že sedlák Němec přišel o statek, či o tom, že dnešní mizerné důchody jsou prodloužením perzekuce do dnešních časů. Proč však psát „takto byli postiženi Němci!“, když takto byli postihováni nejenom Němci? Jsou snad Němci někým víc?
Část z 30 milionů má být použita na stálou expozici podobnou americkému centru holocaustu. Nekvalita Topolova zjevování historie naznačuje, že z USA přebereme se stylem i výsledky. Nedávno manželka kandidáta na viceprezidenta Liebermanová dojatě děkovala u památníku amerických vojáků z I.světové války, že osvobodili její maminku z tábora Osvětim (vznikl za II.světové války a osvobodili ho Rusové).
Antifašisty národy nedělí, a na tom nic nezmění ani Paroubkových 30 milionů. Proti pokračujícímu nacionálnímu třeštění by se dnes jistě postavili němečtí antifašisté, kteří už dříve vinou československé státní moci přišli o život. Ti za svou národnost pykali už zaživa (nacisté je měli za zrádce národa), dovolili by národnostní dělení nyní? Není nic nového, když panstvo nacionalismem odpoutává pozornost od sociálních problémů.
A co by k tomu asi řekla Anče z Krkonošských pohádek, známá smyslem pro spravedlnost? Ráčejí odpustit, milostpane, nejen němečtí antifašisté u nás po porážce fašismu skončili bídně. Do československých koncentráků, které organizoval zbolševizovaný stát a nikoli Antifa, byli zavřeni jako zločinci hrdinové protifašistického odboje spolu s nedávnými protivníky, hitlerovskými zločinci, příslušníky bývalého nacistického aparátu, kolaboranty a zrádci, které v nejednom případě vedení táborů záměrně dosazovalo na místa kápa mezi potrestanými. Vy, jemnostpane, se bratříčkujete s těmi, pro něž tahle doba nebyla špatná, dokud tohle neuznáte, žádný milionový úplatek Vaši pověst dobře placeného padoucha nespraví.
Hlavní zdroje:
Antonín Klimek: Boj o Hrad, díl I., 1918-1926
Václav Chyský: text přednášky „Doktrína etnických čistek, usilování o národnostně homogenní státy“