Přijet v sobotu 10. března do Přerova a projet se kolem nádraží znamenalo vstoupit do rozjitřeného města. V několika blízkých ulicích hlídají Romové s baseballovými pálkami, kteří byli krátce předtím napadeni neonacisty. A hned u nádraží zase je možné zahlédnout skupinku punks, z nichž jednoho předtím neonacisté zmlátili natolik, že i zdálky je vidět krev na jeho hlavě. Policajti, kteří mu před násilníky na nádraží nepomohli (ač jich v místě hlídkuje neobyčejné množství), nyní u skupinky punks stojí a nejspíš se věnují kontrole občanek nebo jiné veledůležité aktivitě. Nad Přerovem mezitím létá policejní vrtulník…
Přerov je na mapě českého neonacismu známý jako takřka prázdné místo, jako město, kde si neonacisté ani neškrtnou. To, že si Národní korporativisté nahlásili do Přerova demonstraci „proti komunismu“, mělo význam jakési invaze ultrapravice do tohoto města. Zároveň se neonacisté pokoušejí svézt na populistických vlnách – zatímco v Berouně to byl odpor proti americkému radaru, v Přerově ultrapravičáci pózovali jako radikální složka módního antikomunistického hnutí, které zneužívá skutečných zločinů, bezpráví a nesvobody minulého režimu ke snaze potlačit celou levici, což je snaha, která se skutečně ultrapravičákům může velmi líbit.
Před Priorem za Priorem nikdo nesmí stát
Antifašisté zformovali své řady na prostranství před obchodním domem Prior. Skoro sto padesát anarchistů, punks a antifašistů obecně se zde mísilo se zvědavci (úcta k přerovským občanům a občankám a pokládání zvědavosti za v zásadě zdravou vlastnost brání použít vžité slovo čumil). Do tohoto davu si to kolem druhé, kdy byl oficiální začátek demonstrace, namířili členové „antikonfliktního týmu“ ve žlutých vestičkách. Bylo veselé sledovat jejich argumentační nevybavenost, psychologickou neschopnost a mentalitu lidí, co „jen poslouchají rozkazy“ a „vlastně to myslí dobře“. To jim nikdo neupírá, ale trochu zamrazí při pomyšlení na to, kolik zla během minulého století napáchali lidé s přesně touto mentalitou hierarchie a nezodpovědnosti…
Když se kolem třetí začali neonacisté připravovat na pochod, vytvořili jejich odpůrci improvizovanou barikádu ze železných zábran a svých antifašistických transparentů. Tato barikáda se hrdě tyčila proti řadě policejních robokopů v černém, jejich autům, dodávkám a připravenému vodnímu dělu (které ovšem nezasáhlo). Když se neonacisté přiblížili na dohled, policie začala svůj brutální obuškový tanec – vytlačit demonstranty zpoza barikády se pro ni ukázalo brát hračkou, a ty, kdož neustupovali, čekalo tvrdé mlácení a zatýkání. Pokud si ale policajti mysleli, že rozbitím barikády zvítězí, spletli se. Většina demonstrantů vyrazila ve směru neonacistického marše, a tak začala hra s Policií ČR o to, kdo má rychlejší nohy.
Kompars politických mrtvol
Antifašisté se snažili neonacistickému pochodu nadeběhnout a na náměstí TGM se to skutečně podařilo. Obě strany po sobě začaly házet kameny, přičemž převahu měli spíše antifašisté. Ovšem jen do chvíle, kdy nastoupily policejní jednotky, antifašisty vytlačily a několik jich zatkly. Následovalo definitivní vytlačení antifašistů z náměstí. Nacistickému srocení už nic nepřekáželo.
Zhruba sto osmdesát účastníků demonstrace si tak mohlo vyposlechnout projevy Romana Fojtíka z pořádajícího Národního korporativismu a pak už se do soutěže o srdce a mysli neonacistů pustili zástupci dvou politických stran – jednak představitel odpadlíků od Sládka z Dělnické strany a jednak postarší Jan Skácel, který se snaží obnovit prvorepublikovou kramářovskou Národní demokracii, k níž má blízko i kvůli rodinnému zázemí a kvůli které je ochoten spojit se třeba s čertem, jak prokázal už jako představitel Vlastenecké fronty a spolupořadatel neonacistických demonstrací na konce devadesátých let. Ohlášený idol českého antikomunismu Vladimír Hučín nepromluvil. Nacistická omladina tak představovala kompars pro politickou propagandu zoufalců, kteří se marně snaží hrát na politiky, ač jejich očekávatelná volební podpora tvoří nula celá nula nula nic. Jak se říká, svůj k svému.
Na náměstí bylo mnoho zvědavců a mezi nimi tam individuálně proklouzlo i několik antifašistů. Nejméně dvakrát se pokusili narušit demonstraci skandování antifašistických hesel nebo voláním vulgarismů.
Ochranka a její nevděční svěřenci
Většina antifašistů se ovšem přesunula k nádraží, které bylo nejen výchozím, ale i konečným bodem neonacistického marše. Kousek od nádraží stálo asi padesát Romů s basebalovými pálkami a dalšími zbraněmi, připravených k odporu proti neonacistům a nepokrytě sympatizujících s antifašisty. Spojit se ale oběma skupinám podařilo, až když bylo po všem, předtím je od sebe držela policie: zatímco „antikonfliktní tým“ se snažil Romy manipulovat, fízlové zatkli i jednoho antifašistu, který se snažil k Romům promluvit.
U nádraží došlo dokonce ke střetu mezi policií a neonacisty, kteří se svým ochráncům odvděčili kamením. Ani to ale policii nezabránilo v oddané obraně bojovníků za bílou rasu. Vrcholem dne bylo, když policisté naložili do své dodávky neonacisty z Národního odporu Praha a převezli je do bezpečí přes romskou část města. Romům namluvili, že jde o novináře.
Desítka antifašistů byla zadržena, některým už bylo sděleno obvinění z napadení veřejného činitele nebo z výtržnictví. Demonstraci se narušit nepodařilo. I tak ale mělo velký smysl, že byl jasně vidět a nahlas slyšet antifašistický odpor, že policie neměla svou roli nacistické ochranky rozhodně snadnou, že se k sebeobraně a vstřícnosti vůči antifašistům odhodlali místní Romové, že se dvakrát podařilo přímo konfrontovat nacisty (jednou násilím, podruhé výkřiky). Na tato pozitiva bychom při hodnocení Přerova neměli zapomínat.
Proto je důležité i nadále netolerovat neonacistické demonstrace. Ne, nebudeme se poníženě doprošovat úřadů, aby nacistické pochody zakazovaly (a vytvářet tím nebezpečnou situaci, v níž stát rozhoduje o politickém obsahu připuštěných demonstrací), ale budeme se je snažit překazit.
Video Antifa Přerov děkovačka
Článek Dělnická (fakt?) strana je podezřelá z propagace nacismu