Problematiku fašismu a nacismu si naše společnost spojuje většinově s obdobím druhé světové války. Tedy s obdobím, které si většina z nás již nepamatuje a které se tím pádem změnilo v něco, co se nás vlastně netýká.
Naše zkušenost ale mluví o opaku a tato výstava je toho smutným důkazem. Nacistická a fašistická ideologie nezanikla s koncem druhé světové války, i když by si to většina lidí přála. Neovládá již sice vlády, ale její příznivci rozhodně nezmizeli a ani nijak nezměnili svou hlavní ideologickou linii, která stojí na propagaci nenávisti, rasismu a autoritářství.
Hlavní praktickou činností jejích příznivců je pak, stejně jako ve třicátých letech, násilí. Násilí motivované stejným dílem neonacistickou ideologií a vlastní agresivitou jeho příznivců.
Právě oběti tohoto násilí chceme připomenout. Zároveň chceme připomenout i to, jak se naše společnost v minulosti k těmto lidem postavila. Zavírání očí, bagatelizace a zametání problémů pod koberec nebylo (a bohužel ještě stále někdy je) ničím zvláštním.
Nezapomínejme na to, že lidé, které si připomeneme, nezemřeli jen proto, že měli tzv. špatnou barvu kůže nebo byli „ve špatný čas na špatném místě“. Ve skutečnosti mnozí z nich zemřeli při obraně svých rodin, svých kamarádů nebo svých názorů. Za to si zaslouží náš respekt a úctu.
Pro nás nepředstavují tito lidé JEN oběti. Pro nás jsou to další padlí ve válce, která trvá od třicátých let až do dnes. To, že ji ostatní lidé nevnímají, nebo nechtějí vnímat, bohužel neznamená, že neexistuje.
„Nacismus koncentračními tábory nezačíná, ale rozhodně jimi končí...”
