Tak jak je již dlouholetou tradicí, zneužily i letos První máj nejrůznější politické organizace ke svému zviditelnění se.
A ačkoli tedy 1. Máj není Svátkem práce, ale připomínkou těch, kdo padli v třídní válce za zkrácení pracovní doby a zrušení námezdní práce, slavila ho jak KSČM a její mládež, tak i ČSSD. Netřeba připomínat, že v době před volbami (to je pro změnu Svátek demokracie) je pro ně 1. Máj dvakrát tak důležitý. Vždyť žádná strana ve svém programu neoslovila primárně zaměstnance, kteří jsou nejpočetnější skupinou voličské základny. Takže hurá do toho.
1. Máj není kupodivu ani Dnem boje proti komunismu, avšak proč by ne před volbami, řekli si v ODS a KDU-ČSL (strana která doufá, že se po volbách ještě aspoň jednou dostane do parlamentu, když už ne do vlády). A tak chutě vyrazili v doprovodu dalších antikomunistů na Petřín a na Letnou. A že se s takzvanými komunisty nedokázali vypořádat v uplynulých již takřka dvaceti letech? Že si s nimi v roce 1989 podali ruce a převzali jejich moc nad lidmi? Že s nimi sedí v parlamentu? Že řada z bývalých komunistů tvoří politický kádr celé řady etablovaných politických stran, ale také kádr současného českého velkokapitálu? Že jsou jedna velká rodina politiků, na kterou se nesahá, jak nám s dojetím sdělili, když poslanec Dolejš z KSČM ucítil od ultrapravičáků to, co pociťují ročně desítky či stovky lidí napadených neonacisty (to nejsou politici, tak na ně zapomeňte…)? Ale kdeže, Evropu (nebo alespoň matičku vlast) najednou – jako vždy před volbami – obchází strašidlo komunismu a je tedy třeba troubit do útoku - mobilizovat!
Poněkud trapnější zástěrku zvolila Národní strana (dříve Národní pětka, pak – po odchodu několika bývalých spojenců – Národní síly), známá mezi lidmi spíše jako Památkářský kroužek. Po utichnutí aféry kolem zneuctění koncentračního tábora v Letech u Písku o ní nebylo slyšet, takže nejdříve protestovala proti německému dovozu odpadu, jenže toto téma si bravurně přivlastnili ti, kdo za dovoz ve skutečnosti můžou a hrdým vlastencům nechali jen kosti. Tehdy Památkáři vzpomněli, že Česká republika před dvěma lety vstoupila do EU. Kdo jiný by si to pamatoval, když formálně byla v jejím vleku už od roku 1996 a samotný vstup už byl pouhou trapnou formalitou, spojenou navíc s drahou srandou v podobě referenda. Sešlo se jich pár a opět dokázali, že dokážou přitáhnout jen ještě větší excentriky – neonacisty.
No a posledně jmenovaní jsou kapitolou sami o sobě. Největším očekáváním byla dlouho dopředu avízovaná akce Národního odporu, přesněji řečeno několika bandiček násilníků, kteří se takto častují. Asi musíme pominout fakt, že neznají význam slov odpor, národní a ani jejich vzájemné kombinace. Pro ně samotné to není důležité, což dokázali máváním německou říšskou vlajkou jakožto svou zástavou (pokud to tedy nejsou imigranti).
Akci svolali pod záminkou „terorem proti teroru“ (rozuměj – terorem proti demokracii), zákonůdbalé úřednictvo na magistrátu jim dalo zelenou, a tak se skupinky ušlechtilých hnědáků sjížděly ze všech koutů republiky do Prahy. O dvě hodiny dříve, kolem jedenácté, se na Palackém náměstí začali shromažďovat lidé, jimž naopak došlo, že historie se sice nemusí opakovat, ale zavřením očí se neonacistů nezbaví. Nakonec jich bylo ke dvěma stovkám. Policie musela dokázat, že právo a pořádek jsou jejím monopolem, takže náměstí rozdělila na dvě části zábranami a kordony těžkooděnců a v půl jedné začala šou!
Jenže ještě předtím došlo na trapas první třídy, který měl nakonec asi největší mediální pokrytí. Na scéně se vynořila Strana zelených, která na rozdíl od Unie svobody bere svou předvolební kampaň vážně. Aktivisté a aktivistky strany v zelených trikách rozdávali zelený čaj a třímali transparent „Zelení proti neonacismu“. Výzvu organizátorů antifašistické demonstrace, aby si svou politickou propagandu nechali doma, přešli blahosklonným úsměvem. Co se počítá jsou politické body a zájem médií. To se jim splnilo zanedlouho nad očekávání pěkně. Jedna kandidátka Zelených úspěšně podpořila svou stranu, když se nechala zatknout policisty a ti naštěstí byli tak hloupí, že jim nedošlo, že tentokrát nesbírají a nemlátí jentak nějakou tu anarchistku nebo technařku, na které nesejde, ale váženou státní úřednici. Malér byl na světě. Tisková prohlášení všech možných politických stran se střídala s plamennými projevy a hned druhý den byl policista postaven mimo službu, bylo zahájeno šetření a i pan premiér Paroubek nenechal nikoho na pochybách, že to s koalicí se Zelenými po volbách myslí vážně. Samozřejmě se jednalo podle politiků jako vždy o „ojedinělý exces jednotlivce“, „úlet“ či údajný příznak duševního vybočení dotyčného policisty. Že se tak děje běžným občanům a občankám na anarchistických demonstracích pravidelně nikoho netrápí. Jak už se ukázalo na případě pana Dolejše, politici jsou jiná třída. Mají zvláštní zacházení a pozornost. Pan policista si podělal kariéru, což ho asi po devatenáctileté službě musí notně trápit, zvláště, když jeho kolegové si mlácení demonstrantů užívají z plných sil a bez problémů (nemlátí ty, kdo mají zelená trička, zdá se). Možná se jen zapomněl a vrátil se v duchu do sladkého 87. roku, kdy nastupoval do služby. Jó ta nostalgie…
Zpět k tématu. V půl jedné asi pět desítek neonacistů začalo přes policejní kordón houfně pokřikovat urážky, a házet PET lahve s vodou. Z druhé strany se jim dostalo obdobné odpovědi. Jistou dobu bylo možné uzavírat sázky, jestli jsou zábavnější namol opilí punkeři, novináři oblíbená součást anarchistických demonstrací, která se vždy v určitém počtu podobných akcí účastní nebo holohlaví hlupci s chováním opilého fotbalového chuligána. Nakonec na celé čáře zvítězila elita národa a to zvláště početní převahou opilců mentálních nad opilci skutečnými. Na antifašistické demonstraci, v tom okamžiku čítající asi 200 lidí, to těch doslova pár opilců moc nevytrhlo. Jenže náckové se tak chovali přirozeně a bez drog, jak sami zdůrazňovali, a navíc houfně. Tomuto útoku na bránice přihlížejících udělali přítrž až organizátoři z Národního odporu. V jejich doprovodu na scénu napochodovalo dalších několik desítek nácků a konečně odhalili svůj triumf. Nad hlavami jim vlálo jen o něco málo méně vlajek v německých válečných barvách černo-bílo-červené trikolóry s nápisem Národní odpor.
Náckové se skutečně vytáhli. Rozhodně dokázali, že umějí podpořit textilní průmysl, který je dnes u nás v úpadku. Očekávaný projev Bc. Kalinovského, který si - jak nedávno nechtěně přiznal - své neúspěchy u žen léčí fýrerským vystupováním však nepřišel, a to ani po přímé výzvě z řad antifašistické demonstrace. Naopak náckové se začali řadit do průvodu a vydali se za policejní asistence na pohřební průvod svého hnutí. Antifašistické skandování „Někdo to má ve vlajkách, někdo v hlavě!“ udělalo vkusnou kulisu jejich odchodu z náměstí. Pro jednotlivé účastníky nacistické demonstrace to určitě byl úspěch, protože dobrá polovina jich přijela do Prahy zdaleka, a mohli si na vlastní oči prohlédnout vpravdě národoveckou vyhlídkovou trasu naplánovanou Národním odporem přes Národní třídu a kolem Národního divadla. Je otázka, co by německým vlajkám řekli národní buditelé, ale nešť. Ovšem pro pořadatele to spíše byla studená sprcha. Změna vystupování ve stylu takzvaného autonomního nacionalismu, je sice oblíbená (ono nosit v létě bombr a kanady není žádný med, natož mít oplétačky za zprofanovanou nacistickou symboliku), avšak v podání nahnědlých trubců nepříliš účinná.
Antifašistická demonstrace se kratší cestou vydala k plánovanému konci pochodu neonacistů, náměstí Kinských. Cestou se provolávala protifašistická a protirasistická hesla. Reakce okolí byly různé, od ustrašených po přátelské. Před cílem zahradili policisté s pomocí vodního děla a transportéru s bariérou demonstraci cestu. Demonstraci obklíčili a účastníky a účastnice nechali vykysat. Když bylo zřejmé, že z akce už nic velkého nebude, a že si náckové pod dohledem policie demonstraci v klidu dokončí, začali se lidé poněkud rozladěně rozcházet.
Takový byl letošní rozpačitý První máj v Praze. Policie ukázala, že s penězi nemá problém. Je díky nim lehce předimenzovaná a tak to všechno zvládla levou zadní (až na ten nešťastný „osobní úlet“.). Náckové jim v podstatě nevadí, ale nikdo je zatím nepotřebuje a tak je drží zkrátka.
Náckové ukázali, že jsou na tom jako loni, a možná ještě hůře. Jedinou svou veřejnou akcí neohromili, a kdyby nebylo té vlajkoslávy, ani by si jich nikdo nevšiml. Jenže vlajkami, bubínky a píšťalami začínali v Německu taky, a dotáhli to až k II. světové válce a vyhlazovacím táborům.
Antifašistická demonstrace byla dosti různorodá, což je svým způsobem plus, horší už bylo zvládnutí. To ale nemůže nikdo moc kritizovat, aniž by jedním dechem neřekl, že příště se bude na organizaci podílet taky. Anarchistické hnutí by ale mohlo rozvážit, zda přeci jen 1. Máj není předurčen k poněkud odlišné (takříkajíc původnější) agendě.