Carlos Delclós je sociolog, zabývající se mimo jiné sociologií města. Přinášíme překlad jeho článku z ROAR Magazine, ve kterém se věnuje praktické aplikaci konceptu práva na město, formulovaného Henri Lefebvrem a rozvíjeného Davidem Harveyem. Popisuje dosavadní úspěchy španělských městských hnutí zdola, jejich problémy s dosavadní migrantům nepřátelskou politikou a jejich boj s hegemonním narativem o tom, jak má vypadat město a kdo má právo na to, aby se mu v něm dobře žilo.
Vzpurná města a pomstychtivá elita
Očekává-li se od municipálních platforem, že se stanou vlajkovou lodí sociální spravedlnosti a demokracie, bude nutné, aby je doprovázel rozvoj protimoci, autonomní mocenské protiváhy zdola.
Ve světě zaplaveném zprávami o kolísajících trzích, stagnujících ekonomikách, rozhněvaných davech a násilí ze strany vzbouřenců se zdá, že cokoli může podnítit rozsáhlou revoltu - třeba obchodní centrum v Turecku, cena jízdenky v metru v Brazílii nebo vyklizení squattu v Barceloně.
Souběh těchto událostí často tlumí v davech hlasy, jež redukuje na nerozlišitelné frekvence v hradbě hluku. Přeladíme-li však z širšího kontextu globálních nepokojů na lokální úroveň, na níž se protesty odehrávají, lze rozpoznat, že mají společné základní téma.
Toto téma zní: lidé si uvědomují, že jejich schopnost rozhodovat o tom, v jakém druhu společenství chtějí žít, narušují neosobní procesy, jež probíhají kdesi daleko od jejich reality a vůči této realitě nenesou žádnou odpovědnost. Jde o situaci, již Marco Revelli pojmenovává jako „nový ne-řád“ globalizace: odráží a odklání jakýkoli pokus o načrtnutí souvislostí napříč jednotnou prostorovostí velkých vzdáleností a národních veřejných sfér starého světa. V tomto ne-řádu se město opět stává klíčovým územím na mapě emancipačního boje.
Henri Lefèbvre v podobné situaci společenských otřesů definoval koncept „práva na město“. Tento sociolog spatřoval v divokých generálních stávkách a decentralizovaných okupacích škol, univerzit a pracovišť v květnu 1968 ve Francii obecný požadavek na „přeměnu a nový přístup k městskému životu“. Mnoho let později oživil Lefèbvrovu myšlenku David Harvey:
Právo na město znamená víc než jen svobodu jedince v přístupu k městským zdrojům: představuje právo změnit sebe sama prostřednictvím proměny města. Jedná se navíc o společné, spíše než individuální právo, neboť tato proměna nevyhnutelně závisí na výkonu kolektivní moci při přetváření procesů urbanizace.
Pro Murraye Bookchina tuto kolektivní moc ztělesňuje historické pojetí města; pojetí, s nímž se urbanizace nachází v podstatě v příkrém konfliktu. V tomto konfliktu je společenský charakter rozhodování o politice provozované městem ničen zavedením vlády centralizované moci, jež podřizuje společenskou organizaci života technické logice kapitálu.
Revelli doplňuje tuto myšlenku tvrzením, že obrovské infrastruktury dálnic, železnic, logistiky, rozvodu elektřiny a telekomunikační sítě překódovávají společenský prostor (tj. fyzické a nefyzické prostory lidské interakce) na veřejný prostor utvářený a ovládaný v mezích národního státu.
Svrchovaná moc pojímá v obou těchto strukturách veřejný prostor jako hladkou plochu propojující uzly v globálních obvodech kapitálu. Veřejný prostor dosahuje optimálního stavu, pokud veškerá hodnota vytvořená v jeho mezích dodržuje pravidla, jež jsou v kapitalistickém řádu závazná, zatímco jakákoli alternativní forma hodnoty je vyloučena.
Vzhledem k tomu, že národní stát usiluje o homogenizaci rozmanitosti svého obyvatelstva do jednotné identity, jedná se o ideální institucionální způsob, jak uskutečnit tento záměr. Avšak identita, jež utváří národní stát, je zvláštní: je vzdálená a odtažená od každodenního života v místních realitách, jež se snaží obsáhnout, a není v podstatě nikde místní. A v tom spočívá rušivý a emancipační potenciál radikální municipalistické politiky. Svou blízkostí k realitě městského života totiž konfrontuje vládu svrchované moci.
Města pro obecné blaho
Španělsko se od chvíle, kdy na scénu poprvé vtrhli/y v roce 2011 tzv. indignados, stalo laboratoří organizace a uchopení moci zdola. Toto hnutí nejenže dokázalo nastolit politickou agendu tím, že označilo neoliberální politiku škrtů a strukturálních změn za naprosto neslučitelnou se základním pojetím demokracie, vytvořilo však také nespočetná pléna ve čtvrtích a rozšířilo existující hnutí založená na plénech, např. PAH (Plataforma de Afectados por la Hipoteca, platforma osob postižených hypotékou).
Nicméně schopnost těchto hnutí získat podporu převážné většiny španělského obyvatelstva se příliš nepromítla do institucionálních změn, a to i přes snahu o využití všech formálních mechanismů, jež mělo hnutí k dispozici. Lidé byli čím dál tím frustrovanější lhostejností politické třídy, a mnozí začali vnímat „institucionální skleněný strop“.
Ve výsledku se v roce 2014 objevilo několik radikálních municipalistických volebních uskupení, která nejenže hovořila jazykem sociálních hnutí po roce 2011, nýbrž také obsahovala některé z jeho nejznámějších tváří. Jejich součástí byli prominentní aktivisté a aktivistky, komunitní organizace a některé politické strany (které v rámci platforem fakticky zrušily svou stranickou organizační logiku). Jejich cílem bylo aktivovat občanský dohled skrze přímé demokratické praktiky a politiku blízkosti zdola.
Tyto kandidátky „občanské konvergence“ měly v roce 2015 pozoruhodný úspěch v obecních volbách. Celou řadu měst, mezi nimi Madrid, Barcelona, Zaragoza, Badalona, Santiago de Compostela, Iruña, A Coruña, a španělské hlavní město nezaměstnanosti, Cádiz, spravují radnice v čele s prominentními sociálními aktivisty a aktivistkami.
Zřejmě nejvýznamnějším příkladem nové municipální agendy je Barcelona En Comú (Barcelona společně), jež razí cestu vlně municipalistických kandidátek, v čele s Adou Colau, známou aktivistkou proti soudnímu vystěhovávání bytů. Colau oznámila, že vstoupí do volební politiky, pokud to vyprovokuje proces radikální občanské participace.
Prvním krokem bylo prověřit, zda má tato myšlenka lidovou podporu. Colau svou kandidaturu podmínila tím, že uskupení (nazvané Guanyem, neboli „Vyhrajme“) posbírá 30 000 podpisů na podporu této iniciativy, přičemž polovina musela pocházet od obyvatelstva Barcelony a zbytek z ostatních částí Španělska, zejména proto, aby se potvrdil její ohlas v dalších městech.
Barcelona En Comú v prvních třech měsících provedla na radnici řadu odvážných kroků s významným politickým dopadem. Mzdy volených zástupců a zástupkyň za Barcelona En Comú byly omezeny na 2200 eur měsíčně (zhruba trojnásobek minimální mzdy). Poprvé bylo občanům umožněno zvolit si jednotlivé zastupitele městských částí. Pomníky významných osobností spojených s obchodem s otroky jsou postupně odstraňovány a podobizna španělského krále už nezdobí zasedací místnosti radnice.
Radnice rovněž vyvíjí nátlak na regionální a centrální vládu s cílem uzavřít barcelonské zařízení vězeňského charakteru zadržujícího imigranty a zakládá síť propojující města se vstřícným přístupem k uprchlíkům, která by konfrontovala skandální odmítání Španělska umožnit lidem vstup na své území. Nová městská rada se v neposlední řadě pustila do boje s místní hotelovou a turistickou lobby, jež má na místní úrovni obrovskou moc, zavedením ročního moratoria na nové turistické ubytovací projekty a vysokých pokut za turistické pronájmy bytů bez povolení, a zároveň podpořila jejich proměnu na sociální bydlení.
Nové radnice činí zásadní opatření pro to, aby nezůstaly pouhými ostrůvky odporu uprostřed nepřátelského státu. Připomněly si mimo jiné prvních sto dní u moci dvoudenním setkáním starostů a starostek, a workshopem na téma Města pro obecné blaho: zvítězit sdílením zkušeností změny. Tuto událost navštívilo několik tisíc účastníků a účastnic a závěrem bylo přijato rozhodnutí utvořit síť, jejímž cílem bude nejen hledat řešení municipálních otázek, ale také konfrontovat ostatní úrovně moci.
Druhý den setkání byly vytvořeny pracovní skupiny zabývající se technickými otázkami souvisejícími s obecní správou a otevřením možností pro systémovou změnu, což je potřebný krok vzhledem k tomu, že převážná většina nových zastupitelů má malou či žádnou zkušenost s institucionální politikou. Hlavními tématy těchto setkání byly podpora občanské participace, společenské inovace, transparentnost a odpovědnost prostřednictvím veřejných slyšení, lidové konzultace a iniciativy občanů.
Dalším z hlavních cílů jsou podle vyjádření zastupitelů a zastupitelek participativní rozpočty. „Musíme přeměnit nadšení a selský rozum na něco konkrétního, na konkrétní akce,“ prohlásil starosta A Coruña Xulio Ferreiro, podle nějž by se rebelující starostové a starostky měli stát politickou avantgardou promítající „municipální vizi na globální úroveň.“
Nevyrovnaný souboj
Cíle španělských radikálních radnic jsou nepochybně ambiciózní. Prvních sto dní u moci se vyznačovalo slibným pragmatickým přístupem při uskutečňování odvážného politického programu v kombinaci s občasným okázalým gestem. Například současný starosta Cádizu José María Kichi González nahradil podobiznu španělského krále v primátorské kanceláři obrazem Fermína Salvochey, anarchistického starosty Cádizu z 19. století.
Problémy stojící před těmito radnicemi jsou však bezpočetné. Případ Barcelona En Comú je opět názorný. Pouhý týden po volbách podalo demisi vedení městské policie. Bylo znepokojeno tím, že jedním z čelních představitelů nové městské rady se stal Jaume Asens, známý právník specializující se na lidská práva, jenž se podílel na stíhání největších korupčních skandálů v Katalánsku, odhalil případy mučení ze strany městské policie a často obhajoval squattery a squatterkyky, sexuální pracující, anarchisty a anarchistky, účastníky a účastnice Flotily svobody vezoucí humanitární pomoc do Gazy a zajatce na Guantanámu.
Šlo o politické gesto nápadně podobné reakci newyorských policejních odborů na kroky starosty New Yorku Billa de Blasia, jehož poměrně mírné výroky ohledně vraždy Erica Garnera byly méně lichotivé než to, co policie obvykle slýchává z úst volených zástupců.
Tyto radnice navíc čelí ostře nepřátelskému mediálnímu prostředí ovládanému mediálními skupinami nepokrytě na straně establishmentu. Nejčtenější deník v Barceloně, konzervativní La Vanguardia, patří nejstaršímu španělskému mediálnímu holdingu, skupině Grupo Godó, pod kontrolou rodiny hraběte Godó. Skupina také vlastní obrovskou část katalánských televizních a rozhlasových stanic.
O zbytek barcelonského mediálního prostředí se dělí zavedené španělské mediální skupiny. Nezávislá média mají v tuto chvíli malou sledovanost roztříštěnou různými názory na rozhodnutí nových zastupitelů a zastupitelek vstoupit do institucionální politiky.
Barcelona En Comú, stejně jako ostatní radikální municipální platformy, navíc v současné době vládne městu z pozice menšiny, což znamená, že mnohá rozhodnutí musí být schválena ostatními stranami, aby mohlo dojít k jejich uskutečnění. Ačkoli mají za spojence radikální levicové uskupení Candidatura d’Unitat Popular (CUP, Kandidátka lidové jednoty) usilující o nezávislost Katalánska, nemají dostatek křesel pro vytvoření většiny. Musí tudíž každé rozhodnutí opřít o podporu nejméně jedné strany představující establishment.
Všechny tyto nevýhody se projevily během příznačného sporu, jenž se odehrál v létě 2015. Během několika týdnů po uvedení nové městské rady do úřadu došlo ke zvýšení počtu pouličních prodejců afrického původu v hlavních obchodních a turistických částech města, obzvláště tam, kde bylo dosud jejich působení méně viditelné. Není jasné, zda tento nárůst jednoduše způsobil velký počet turistů (jejich hlavní zákazníci) nebo, jak tvrdili někteří prodejci, městská policie, která je poslala prodávat do oněch míst.
V průběhu následujících týdnů přinášela skupina Godó každodenní reportáže líčící situaci jakožto výsledek chaotického předání moci. Nebylo to poprvé, co tak učinili. Když naposledy v Barceloně vládla levicová koalice, La Vanguardia přinášela celou řadu reportáží na prvních stranách novin vykreslující pouliční prodavače, osoby bez domova a squattery a squatterky jako problém společenské hygieny a příznak městského morálního rozkladu.
Narativ těchto médií byl učebnicovým příkladem toho, co geograf Neil Smith pojmenoval jako „revanšistická města“, tedy pomstychtivé reakce elit proti údajné „krádeži“ města, vyznačující se „zoufalou obranou ohrožené falangy privilegií, zahalené do populistického jazyka občanské mravnosti, rodinných hodnot a starosti o bezpečnost ve městě“.
Proti takové reakci nemají skupiny na okraji společnosti prakticky žádný kolektivní hlas. Aby mohly hájit své zájmy, jsou nuceny delegovat politickou činnost a spoléhat především na protesty a veřejná prohlášení aktivistů a aktivistek a nevládních organizací, jež jsou často vzdálené sociálním realitám těchto skupin obyvatel postižených sociálními čistkami.
Situaci dále ztěžuje nedostatečný kontakt a obrovská propast mezi realitami, jež zažívají pouliční prodavači afrického původu a průměrní občané, což umožnilo vznik záludných fám, jejich zakořenění a nikým nezpochybňované šíření ve společnosti. Nejškodlivější z nich je fáma, že sítě pouličních prodejců ovládají „mafie“, a tuto představu často papouškují média čistě na základě nepodložených tvrzení. Přidáme-li k tomu chybějící vlastní zastoupení, je pro pouliční prodejce a jiné skupiny na okraji společnosti obzvláště obtížné rozvíjet narativ o sobě a své práci, který by kontroval tomu hegemonnímu, a o to obtížnější se zapojit do smysluplného kolektivního vyjednávání.
Přesto Barcelona En Comú reagovala na konflikt systematickou snahou o hledání „společenské odpovědi“ na problémy, jimž čelí pouliční prodejci, místo „policejní odpovědi“ na problém veřejného pořádku popisovaný policií a mediálním prostředím. Byl svolán jednací stůl, kolem něhož zasedli zástupci městské policie, společenských organizací, aktivistů a aktivistek, nevládních organizací a pouličních prodejců ve snaze najít spravedlivé řešení. Bylo to poprvé, co byli pouliční prodejci uznáni jako legitimní partneři v rámci dialogu s veřejnou správou. Toto úsilí však z větší části zastínila nepřátelská rétorika medií na straně establishmentu.
Vzhledem k tomu, že u jednacího stolu nedošlo k dohodě, konflikt se vlekl dále. Mezitím 11. srpna během policejní operace v Salou zemřel za podivných okolností senegalský pouliční prodejce Mor Sylla. To dramaticky vyhrotilo konflikt a způsobilo rozsáhlé nepokoje v centru turistického města.
Místo odpovědi na vzniklé napjaté společenské klima zmírněním tlaku na pouliční prodejce pokračovala barcelonská policie v agresivním přístupu, což vedlo k mnoha potyčkám. Nakonec došlo k napadení ve stanici metra v centru města, kde někteří pouliční prodejci reagovali házením kamenů po policii, přičemž čtyři policisté, čtyři pouliční prodejci a jedna přihlížející osoba byly zraněny. Pro mnohé bylo zklamáním, že Barcelona En Comú přistoupila k nasazení pořádkové policie v centru města, aby zabránila prodejcům shromažďovat se v místech, kde dosud působili.
Síla vlastního zastoupení
Úspěch revanšistické kampaně proti pouličním prodejcům afrického původu nastiňuje skutečné rozložení sil v tomto velkoměstě. Bez většiny, s nepřátelským mediálním prostředím a za stavu věcí, v němž převládající společenské normy posilují nespravedlivý společenský řád, i vláda sestavená ze sociálních aktivistů/tek s mnoholetou zkušeností s organizováním zdola a občanskou neposlušností může být přinucena učinit taková rozhodnutí, jež upevňují řád, jenž se tito aktivisté snaží rozvrátit.
Zřejmě nejznepokojivějším prvkem je schopnost policie určovat politickou agendu. Když je policii umožněno vnutit svou vlastní ideologii vládním institucím, může to mít potenciálně katastrofální následky.
Má-li se Barcelona podle programu seskupení Barcelona En Comú stát „vlajkovou lodí sociální spravedlnosti a demokracie“, nelze toho dosáhnout nařízením. Bude nutné vyvinout autonomní protimoc, jinými slovy mocenskou protiváhu, jež bude čelit dominantním kulturním mechanismům a donutí městskou správu prosazovat zájmy obyvatelstva nejvíce postiženého vyčleněním na okraj společnosti.
V revanšistickém městě je toto obyvatelstvo převážně kriminalizováno za svou chudobu: sexuální pracující, pouliční prodejci, osoby bez domova, pouliční umělci a umělkyně, osoby spojené s drobnou drogovou kriminalitou, drogově závislé atd. Existuje palčivá nutnost rozvíjet autonomní platformy, které by umožnily zmíněným skupinám obyvatelstva vytvořit vlastní zastoupení, aniž by musely delegovat svůj kolektivní hlas jiným. Jakési širší hnutí za právo na město by mohlo být rovněž krokem kupředu. Je však též možné, že by toto hnutí nakonec pohltilo hlasy na okraji společnosti ve snaze je propojit se zájmy středních tříd.
Mediální prostor představuje další rozhodující výzvu. Nezávislým médiím se daří pravidelně přinášet důležité reportáže. Nejsou již ovšem tak úspěšná při prosazování kontrahegemonního narativu za hranicemi svého omezeného publika. Tento narativ, nebo série narativů, bude vyžadovat mnohem silnější opěrný bod v mediálním prostoru, má-li způsobit a udržet kulturní změnu.
Naštěstí se v Barceloně již objevují slibné iniciativy. První z nich je samoorganizovaná síť, která dohlíží na místa s největším výskytem pouličních prodejců, filmuje jejich interakce s policií, aby tím zabránila zneužití pravomocí a vyvrátila pochybná policejní hlášení. Druhou z nich je koalice sousedských plén a místních skupin za práva migrantů, jež pracuje na umocnění hlasů samotných pouličních prodejců prostřednictvím místních akcí v centru města na principu sebeorganizace.
Nezávislá média spolupracují s těmito iniciativami a rozvracejí škodlivé narativy mainstreamových médií důkladnou investigativní žurnalistikou. Tato média dokáží také čas od času zužitkovat značnou přítomnost uskupení Barcelona En Comú v sociálních sítích a vidí, jak jejich sdělení nachází odezvu na radnici jak ze strany Barcelona En Comú, tak i CUP.
Je těžké nenechat se odradit nesnadným úkolem nových municipalistických uskupení. Je však důležité mít na paměti, že současná španělská situace byla před čtyřmi lety nepředstavitelná. Nastal čas velkých očekávání a teď je ta pravá chvíle pro odvahu.
Carlos Delclós je sociolog, výzkumník a redaktor časopisu ROAR Magazine. Ve výzkumu se zabývá především mezinárodní migrací, společenskou stratifikací, plodností, městskou sociologií, sociálními hnutími a kulturní teorií.