Ekonomická krize zasáhla nejhlouběji Řecko, které také zavádí nejbrutálnější úsporná opatření, mající vliv především na běžné obyvatele země. Proti těmto opatřením jsou namířeny intenzivní boje v ulicích řeckých měst, v jejichž předních řadách působí a nejspíše i nadále působit budou anarchisté. Proto vám přinášíme tento článek, který přibližuje historii řeckého anarchistického hnutí. Text vyšel v tištěné podobě v posledním čísle časopisu Akce!
Historii řeckého anarchismu lze v zásadě rozdělit do dvou období: na počáteční hnutí, jež bylo aktivní přibližně od roku 1860 do roku 1944, a na jeho moderní podobu, zabírající časový úsek od pozdních 70 let 20. století dodnes. Dobu mezi tím charakterizuje obecný úpadek hnutí, a to nejen z důvodu vzestupu marxismu po ruské říjnové revoluci, ale i kvůli krvavým zkušenostem druhé světové války, řecké občanské války, Metaxasovy diktatury (1) a vlády vojenské junty (1967–1974). Tyto události způsobily zásadní narušení jakéhokoli spojení mezi dvěma fázemi řeckého anarchistického hnutí. Proto historici současného hnutí těžko hledají nějaké společné rysy s raným hnutím, „ať už v boji, zkušenostech, nebo teorii“, jak poznamenává časopis Eutopia. (2)
Řecký anarchistický pravěk
Anarchismus se poprvé v Řecku objevil v 60. letech 19. století. Článek publikovaný v září 1861 pod názvem „Anarchie (Část první)“ v novinách Fos (Světlo) je prvním doloženým záznamem o hnutí v Řecku. Zajímavé je, že druhá část článku nikdy nevyšla, protože krátce po jeho vydání policie provedla razii v redakci a všechny výtisky novin zabavila. První anarchistické skupiny byly výrazně ovlivněny italskými imigranty, kteří do Řecka hromadně utíkali kvůli válce za nezávislost, jež v té době v Itálii probíhala. Například ve městě Achaea, které bylo v té době centrem rozvíjejícího se hnutí, čítala italská komunita kolem 10 % obyvatelstva.
Obchodník ze Smyrny Emmanouil Dadaoglou založil společně s italským anarchistou Amilcarem Ciprianim jednu z prvních anarchistických skupin a ta se zúčastnila revoluce proti řeckému králi Otovi I. V nadcházejícím období se anarchistické skupiny postupně objevily v Aténách, Syrosu, Messině, Aegiu, Filiatrii a Patrách. V roce 1876 anarchisté v Patrách založili „Demokratický spolek Patry“, který se pokusil koordinovat všechny anarchisty na řeckém území a zformovat členskou sekci antiautoritářské Internacionály. V roce 1877 se spolek rozvinul do regionální socialistické federace pojmenované „Lidový demokratický svaz“, která vydávala první řecké anarchistické noviny Helénská demokracie. Ve stejné době byl na ostrově Syros založen dělnický spolek, který se údajně podílel na stávkách dělníků v docích a koželužnách. Nicméně stát následně vytlačil většinu organizovaného hnutí do podzemí, což spolu s rozpadem mnoha bakuninistických sekcí Internacionály vedlo k všeobecnému úpadku anarchistického hnutí v Řecku.
Jedinou zaznamenanou aktivitou na přelomu 19. a 20. století byla ilegální skupina „Převozníků Soluně“, která – inspirována podobnými aktivitami v Evropě – provedla několik útoků na banky, hotely, divadla a plynová potrubí. Téměř všichni členové skupiny byli zatčeni a popraveni. Podobně anarchosyndikalista Alexandros Schinas spáchal v roce 1913 atentát na řeckého krále Jiřího I. – ten na jeho následky zemřel. Až do druhé světové války pak v Řecku anarchismus neměl žádnou organizovanou podobu.
I přesto se anarchisté jako jednotlivci podíleli na vývoji socialistického a odborového hnutí a anarchismus měl silný vliv na socialistické myšlenky. Konstantinas Speras vedl anarchosyndikalistickou sekci, jež se podílela na založení GSEE (Všeobecná konfederace řeckých pracujících – první řecký celostátní odborový svaz). Anarchistický dělník Yiannnis Tantakos byl jedním z hlavních strůjců masové stávky v Soluni roku 1936. Mnoho anarchistů bylo také aktivních v Soluňské socialistické federaci a později v Socialistické dělnické straně, která byla předchůdkyní Řecké komunistické strany.
Stalinistická poprava řeckého anarchismu
Existuje jen velice málo záznamů o anarchistických aktivitách během okupace Řecka armádami Osy a občanské války. (3) Je však známo, že během tzv. „prosincových událostí“ (4) využila komunistická strana eskalujícího válečného konfliktu k potlačení vnitřních politických odpůrců. Poslala útočné jednotky ELAS (Řecká lidová osvobozenecká armáda – ozbrojené křídlo Národní osvobozenecké fronty pod vedením komunistické strany) proti známým trockistům, levým komunistům a anarchistům. Většina z nich byla pravděpodobně buď zabita, nebo během války utekla ze země. Národně osvobozenecké hnutí v kombinaci s ruskou komunistickou revolucí a rozšířením komunismu ve východní Evropě vedly v Řecku k upevnění marxismu a komunismu.
Střety anarchistů se stalinisty můžeme pozorovat i během současných protestů proti úsporným opatřením vlády nařízené MMF
První známky znovuobjevení anarchismu můžeme najít během vlády vojenské junty, kdy se mnoho řeckých studentů inspirovaných květnovými událostmi roku 1968 ve Francii začalo obracet k libertinským myšlenkám. V té době byl založen vydavatelský kolektiv „Mezinárodní knihovna“ (Diethnis Vivliothini), který publikoval práce Guye Deborda, Rosy Luxemburgové, M. A. Bakunina, Idy Metta, Murraye Bookchina, Maxe Nettlaua a dalších libertinských autorů. Kromě toho kolektiv vydával také vlastní časopis Pezodromio. Zakladatel společenství Christos Constantinidis se podílel na studentských protestech proti vojenské juntě a účastnil se také povstání polytechnické univerzity, které začalo 14. listopadu 1973. (5) Nicméně anarchismus se naplno v širším měřítku začal objevovat v Řecku až po pádu vojenské diktatury.
Povstání polytechnické univerzity bylo 17.listopadu 1973 krvavě potlačeno i za pomocí těžké vojenské techniky
Po svržení diktatury si mnoho Řeků (zejména studentů), kteří se vraceli z Itálie, Francie, Anglie a Německa, přineslo radikální myšlenky, s nimiž se v zahraničí setkávali. Nejvýraznějším vlivem v tomto směru byl italský autonomismus, ale svůj význam měli i francouzští situacionisté a ideologie městských guerill. Prakticky se však pozornost antiautoritářů a anarchistů v této době zaměřovala na vybudování pokračujícího hnutí studentských okupací. Populárním proudem byl také povstalecký anarchismus (tzv. insurekcionismus, pozn. překladatele). Jak poznamenává časopis Eutopia, praktiky povstaleckého násilí (jakkoli jsou diskutabilní a problematizované) byly hlavním zaměřením větší části hnutí. Můžeme citovat z textu napsaného při prosincových nepokojích v roce 2008: „Hlavním prvkem anarchistického hnutí v Řecku od jeho začátků je otázka zákonného státního monopolu na násilí.“ Insurekcionismus nejenže zpochybňoval buržoazní ospravedlnění státu jako jediného legitimního arbitra politického násilí, ale i tehdejší levici, která tváří v tvář široké státní represi přijala za vlastní pozici pasivity a poraženectví.
Státní monopol na násilí byl vždy v centru pozornosti řeckých anarchistů, jak teoreticky, tak prakticky
Federace, nebo afinitní skupiny?
Také existovala alternativa – více organizovaný anarchismus. Několik pokusů o založení trvalejší anarchistické organizace proběhlo v pozdních 70. letech. Šlo o „Skupinu radových anarchistů“ (Omada Synvouliakon Anerxikon), „Anarchosyndikalistickou skupinu“ (Omada Anarxosyndikaliston) a o pozdější pokus, jehož cílem mělo v letech 1982–1983 být založení sjednocené anarchistické federace. Sjednocení anarchistů do celonárodní organizace se však ukázalo jako neúspěšné; v letech 1980–2000 se anarchisté začali více orientovat na malé nakladatelské kolektivy nebo lokální skupiny. V drtivé většině převládalo upřednostnění organizace na bázi neformálních afinitních skupin nebo buněk, které se mohly rychle přeskupit podle určité situace.
Hnutí v 80. letech bylo mnohem více „kontrakulturní“, ovlivněno punkovou subkulturou, což spolu s násilnými taktikami (jež je odlišovaly od zbytku levice) znamenalo, že hnutí postrádalo svůj sociální rozměr. V této době byly násilné střety mezi anarchisty a policií na denním pořádku, a to hlavně v období vzpomínkových akcí k 17. listopadu. Při jednom z těchto střetů byl roku 1985 policejním důstojníkem zastřelen patnáctiletý anarchista Michalis Kaltezas, což mělo za následek další nepokoje, okupace a demonstrace. Avšak 80. léta také znamenala změnu v politickém a sociálním klimatu. Zvolení socialistické strany (s pomocí komunistické strany) signalizovalo konec období nepřátelství mezi postdiktátorským státem a levicí. To vedlo ke krátkému období poklesu aktivit anarchistického hnutí.
Jak asi vypadá skříňka „typického“ řeckého anarchisty/anarchistky?
V průběhu 90. let bylo hnutí obnoveno skrze své zapojení do studentského a učitelského boje – participovalo na něm společně se členy neparlamentní levice, přičemž anarchisté v těchto bojích zdůrazňovali svoji specifickou kritiku. Zapojení do masového hnutí také naznačovalo obecný posun anarchistů k aktivitám, které byly inkluzivní a mnohem více ovlivňující společnost sociálně. Také to signalizovalo větší využití prostorů univerzit a vzdělávacích institucí jako center pro anarchistické aktivity v různých sociálních sférách. Státní represe na konci 90. let, zejména po listopadových nepokojích v roce 1998, dočasně zpomalila organizování anarchistů, a ti se byli nuceni přeskupit.
Pak však následovalo rychlé oživení, což souviselo s růstem mezinárodního alterglobalizačního hnutí. Jednak byla zaznamenána silná účast řeckých anarchistů při protestech v italském Janově (2001), jednak došlo k anarchistické demonstraci čítající 5000 lidí proti zasedání Evropské unie v Soluni (2003). Na základě příprav na tyto protesty bylo později zformováno „Antiautoritářské hnutí“ (Antiexousiastiki Kinisi). V dalších několika letech toto hnutí expandovalo do celonárodní sítě s lokálními buňkami v Aténách, Xanthi, Komotini, Loaniasu, Agriniu, Larise, Heraklionu a uvnitř studentského hnutí. Síť byla koordinována skrze lokální shromáždění (ta byla otevřena i veřejnosti) a vydávala časopis Babylonia. Organizace „Antiautoritářského hnutí“ byla ale velice volná, takže toto fungovalo spíše jako rámec různých aktivit.
Od olympiády k odborům
Protože je současné řecké anarchistické hnutí hodně rozděleno a netvoří jeden celek, někteří anarchisté raději říkají „anarchistický prostor“ než hnutí. Častým jevem je zatrpklé sektářství mezi členy „Antiautoritářského hnutí“ a insurekcionistickými anarchisty. Existují jen dva pokusy o založení více formálních organizací. V roce 2002 byla založena skupinou platformistů – „Federace anarchistů západního Řecka“ (Omospondia Anarxicon Dytiki Elleda), která skončila své aktivity v roce 2008. A od roku 2003 je dodnes aktivní anarchosyndikalistická federace pod jménem „Svobodný odborový svaz“(Eleftheriaki Syndikalistiki Enosi).
Většina anarchistů se organizuje ve volných sítích afinitních skupin a kolektivů, které koordinují různé aktivity. Studentské boje na univerzitách, vytváření a udržování svobodných prostorů ve squatech a v sociálních centrech, kontrainformační kampaně a nezávislá média (například celonárodní kolektiv provozující řecká Indymedia), podpora vězňů a solidární kampaně, to vše patří mezi běžnou agendu současného anarchistického hnutí. V posledních letech se důležitou stává také problematika životního prostředí a ekologie, a to zejména po olympijských hrách v roce 2004.
Ikonou řeckých protestů se stal pravidelný účastník demonstrací — pouliční pes — který dostal světoznámou přezdívku „Riot dog“
Pro více sociálně orientované anarchisty je toto období charakteristické formováním šířeji pojaté sítě, která propaguje komunitní sebeorganizování a kritiku ideologie růstu. Více insurekcionistické skupiny se nechávají inspirovat tajnými kolektivy z Evropy a Severní Ameriky, které se věnují přímé akci (Earth Liberation Front atd.). V porovnání s ostatním evropským anarchistickým hnutím jsou tu s mnohem většími sympatiemi přijímány ozbrojené expropriace (6) a bankovní loupeže (stejně jako ozbrojený boj obecně). V Řecku se například hlasité podpory dostalo Vassilisovi Paleokostasovi, který byl odsouzen za únos a loupež. Ačkoli se Vassilis nijak jasně politicky nevyjadřoval, vybudoval si pověst moderního Robina Hooda za to, že dával uloupené peníze chudým rodinám. Také dvakrát slavně utekl vrtulníkem z řeckého vězení. Tato podpora je však více typická pro insurekcionistické skupiny a spolu s názory na použití politického násilí tvoří otázku, která rozděluje hnutí. Hranice použití politického násilí se nejvíce vztahují k tomu, kdy ho použít a jak ho použít. Politické násilí je ale jinak v hnutí všeobecně přijímáno jako nezbytný nástroj sociální změny a praktický sebeobranný prostředek proti policejnímu a fašistickému násilí.
Dominance PASOK (Panhelénistické socialistické hnutí) a komunistické strany v odborových organizacích spolu se snahou vytvářet na pracovištích organizace nezávislé na politických stranách vedla anarchisty k aktivitám v rámci základních odborových organizací. (7) V posledních letech se anarchisté a členové neparlamentní levice snažili organizovat právě na této úrovni a zaznamenali úspěch mezi kurýry a mezi lidmi pracujícími v nakladatelstvích a knihkupectvích. Anarchistické komunitní prostory, sociální centra a squaty jsou nadále důležitým spojením mezi anarchisty a komunitami, ve kterých se snaží organizovat. Stejně tak tato centra hrají důležitou roli při propagování sebeorganizace, antikapitalismu a také jako zdroj alternativních informací. Některá sociální centra nabízejí také levné jídlo, alkohol a zábavu (promítání filmů, hudba). V každodenním životě poznáte přítomnost anarchistů ve městě nebo vesnici podle plakátů a graffiti, které zkrášlují zdi veřejných prostorů.
Horký řecký prosinec
Samozřejmě ale žádná historie řeckého anarchismu nemůže být kompletní bez jejího nejvíce vymezujícího momentu – tzv. „řeckého prosince“. Nebudeme přehánět, když o řeckém prosinci 2008 budeme mluvit jako o šoku pro evropské politické elity. Co nejdříve vypadalo pouze jako šířící se protipolicejní a protivládní názory, vyvolané vraždou teenagera, nakonec vyústilo v reálnou výzvu pro pokrizový neoliberální řád. Podle výzkumu považovalo 60 % Řeků prosincové události za součást lidového povstání. Evropští političtí komentátoři vyjadřovali svůj strach z toho, že by se duch povstání mohl začít šířit s tím, jak probouzející se krize začala dopadat na evropskou dělnickou třídu. Francouzský prezident Sarkozy pozdržel reformy univerzitního vzdělávání ve strachu před tím, že by studentské protesty v jeho zemi mohly vygradovat do nepokojů v „řeckém stylu“. Anarchisté byli v centru dění, a i když pro tyto bouře nepředstavovali reprezentativního zástupce, byli především katalyzátorem širokého rozšíření riotů a okupací. Během prosince se mnoho anarchistických iniciativ rozrostlo v lidová hnutí a například okupace radnic se stala hodně rozšířenou strategií.
Hlavním spouštěčem „horkého řeckého prosince“ byla policejní vražda patnáctiletého anarchisty Alexandrose Grigoropoula
Od roku 2008 se hnutí vyvíjelo několika cestami. Rostlo hlavně tím, že bylo schopno oslovit mnoho mladých lidí. Díky prosincovým událostem vzniklo nespočet nových komunitních center, squatů a sociálních center. Zkušenosti z nepokojů také přinesly anarchistickému hnutí mnohem větší jednotu, a i když je hnutí stále dost rozdělené, převládá snaha pracovat směrem k sjednocení. Anarchosyndikalismus se stává populárním proudem a skupiny jako „Svobodný odborový svaz“ jsou více aktivní než v minulosti. Dodnes zůstává silné spojení anarchistů a imigrantů, které bylo vytvořeno zapojením přistěhovalců do prosincových nepokojů. Toto spojení je silné i díky tomu, že parlamentní levice odmítá podporovat imigranty kvůli strachu ze ztráty voličů. Boje imigrantů stojí v centru pozornosti probouzejícího se krajně pravicového odporu, jenž právě přistěhovalce obviňuje z riotů a pokračujících ekonomických problémů. Nedávná úspěšná hladovka 300 přistěhovaleckých dělníků byla klíčovým úspěchem pro hnutí.
Jako odpověď na úsporná opatření zaváděná MMF se zrodilo nové masové hnutí „My to platit nebudeme!“, ve kterém je zapojeno mnoho anarchistů. „My to platit nebudeme!“ například užívá přímé akce k boji proti strmě stoupajícím cenám za veřejnou dopravu a mýtného na dálnicích. Taktiky těchto přímých akcí zahrnují mimo jiné stavění bariér u budov na vybírání mýtného, sabotáže automatů na prodej lístků a organizování hromadných autobusových jízd zdarma.
Řecký anarchismus se rozvinul z minoritního proudu v rámci levice, která byla pod hlavním vlivem stalinistů a později sociálních demokratů, v rostoucí a dynamickou sílu, jež stupňuje třídní konflikt. Zřejmě není možné říci, jestli se v nejbližší budoucnosti budou opakovat události podobné těm z prosince 2008, ale jasné je, že jestli se tak stane, řečtí anarchisté budou v předních řadách takových bojů.
Přeloženo z časopisu Organise!, č. 76, léto 2011, str. 22–27
Tento článek vyšel v časopisu Akce! č.15. Akci č. 15 objednávejte v e-shopu antifa.cz, nebo na obvyklých distribučních místech.
Poznámky:
1) Loannis Metaxas byl řecký premiérem, který po stávkových nepokojích a vzestupu komunistické strany vyhlásil „stav nouze“ a rozpustil parlament, aby vytvořil režim podle vzoru Mussoliniho fašistické Itálie v letech 1936–1941.
2) Současné periodikum řeckých anarchistů, kteří sami sebe označují za libertinské municipalisty.
3) Odboj byl od začátku boje proti okupaci rozdělen na část komunistickou a konzervativní (též proroyalistickou). Obě části i přes napjaté vztahy spolupracovali na porážce armád Osy, ale ihned po jejich porážce se v Řecku rozpoutala občanská válka, která trvala do roku 1949. Tehdy konzervativní síly zvítězily, a to i díky podpoře USA a Velké Británie. (pozn. překladatele)
4) „Prosincové události“: v roce 1944 začala britská armáda (podporující konzervativní vládu) střílet do davu národně osvobozenecké demonstrace, což vedlo k bojům komunistů s proroyalistickými a britskými silami v řeckém hlavním městě. Klíčová událost při eskalaci občanské války.
5) Toto studentské povstání bylo 17. listopadu krvavě potlačeno a stalo se předzvěstí pádu vojenského režimu, který padl následující rok. Výročí 17. listopadu je v Řecku dodnes připomínáno rozsáhlými protivládními demonstracemi. (pozn. překladatele)
6) Expropriace: termín označující vyvlastnění. Nejčastěji se používá právě ve spojení s povstaleckými útoky na banky a vyvlastněním jejich majetku. Tento termín má i naznačit odlišnost od pouhé bankovní loupeže. Uvězněný anarchista Yiannis Dimitrakis vysvětluje: „Rozdíl mezi expropriací a loupeží spočívá v osobě, která akci provádí, i když pro mě jsou tyto dva termíny asi tak vzdálené jako politici od reálného života. Lidem, pro jejichž akci můžeme použít termín expropriace, jde o překročení od své přirozené reakce na podmínky, kterým čelí, k uvědoměle revoluční pozici, kterou nemůže být nic jiného než boj proti mocným tohoto světa.“ (Jaime.cz, pozn. překladatele)
7) Tyto řadové organizace mohou jednat celkem nezávisle na celonárodních odborových svazech a mohou být založeny s minimem právních náležitostí.
Další informace
- Eutopia (2009) Some notes on the anarchist/antiauthoritarian movement in Greece. [online]
- Gelderloos, P. (2007), We Are an Image From the Future: The Greek Revolt of December 2008. [online]
- Schwarz, A. G., Sagris, T. and Void Network (2010). We Are an Image From the Future: The Greek Revolt of December 2008. AK Press: Edinburgh
- Pominis, P. (2004) The Early Days of Greek Anarchism: ‘The Democratic Club of Patras’ and ‘Social Radicalism in Greece’. Kate Sharpley Library: London.
- Vradis, A. and Dalakoglou, D. (2009) „Anarchism, Greece“ In: Ness, I. (Ed.) The International Encyclopaedia of Revolution and Protest: 1500 to Present. Wiley-Blackwell: New Jersey.