Sídliště Janov názorně ukazuje, že kapitalismus je schopen vytvářet zisk i z takových věcí, jako je chudoba a sociální vyloučení. Realitní kanceláře, majitelé domů i místní samosprávy dokázali udělat výnosný byznys i v místě, kde by to málokdo čekal. V lokalitě ležící stranou od Litvínova, známé nízkými cenami nemovitostí.
Podstata byznysu je jednoduchá, obecní úřady za spolupráce privátních subjektů vystěhují lidi z jejich původních domovů na sídliště, kde jsou ceny nemovitostí snad nejnižší v republice, a tím se uvolní nemovitosti lukrativnější. Nikdo nepřijde zkrátka a všichni zúčastnění, s výjimkou těch, co se stěhují, na celé věci vydělají. Zároveň se tak naplňuje osvícenský ideál kontroly a segregace čehokoli jiného a odlišného pod heslem "aspoň je budeme mít všechny pohromadě a na očích". V minulosti vznikaly podobně leprosária, chudobince, donucovací pracovny a ghetta.
Z janovského sídliště se tak stává místo, kde se k malé radosti starousedlíků bez ohledu na národnost nebo odstín pleti daří nejnižším stupňům organizovaného zločinu. Obchodu s drogami, obchodu s ženami, překupnictví. Není zde totiž problém rekrutovat pěšáky z lidí, kteří mají oprávněný pocit, že si jinak než zapojením do zločineckých struktur nemají šanci zlepšit svoje sociální postavení, které se pohybuje v bludném kruhu chudoby a diskriminace (kulturní, ekonomické, třídní či etnické). Nejedná se ale o problematiku čistě romskou, ta je jen snadno definovatelná odstínem pleti.
Na janovské sídliště jsou sestěhováváni lidé z pohledu vládnoucí třídy a jejich podržtašků "nepřizpůsobiví" - rozuměj hození přes pomyslnou palubu ekonomického růstu a prosperity, bez ohledu na odstín pleti a fakt, zda se jmenují Červeňák a Stojka nebo třeba Novotný a Kudrna.
Dělnická strana
Situaci na sídlišti Janov si jako svoje nosné téma vybrala Dělnická strana. Strana složená z kdysi mladších kádrů Sládkovy SPR-RSČ a její mládežnické organizace Republikánská mládež, do které se integrovali jedinci sdružení okolo ryze neonacistických uskupení Národní odpor a Resistance Woman Unity a na hraně neonacismu a fašizujícího šovinismu lavírujících Autonomních nacionalistů.
4. října tak Dělnická strana vyslala údajné členy svých Ochranných sborů v počtu dvanácti kusů na vycházku do Janova. Ochranné sbory Dělnické strany jsou záhadné především tím, že je v podstatě nikdo nikdy neviděl. Na jejich stránkách se říká, že zajišťují pořadatelskou službu na akcích DS. Když se však podíváme na pořadatele na akcích DS, zcela zjevně odporují dalšímu tvrzeni, že členové Ochranných sborů mají čistý trestní rejstřík. Zrovna tak se mluví o jakési uniformě OS, kterou však nikdo nikdy neviděl. Zrovna tak nikdo z těch, kdo jsou se situací uvnitř Dělnické strany důkladněji obeznámeni, nepředpokládá, že by kdy Dělnická strana veřejně představila někoho z vedení Ochranných sborů. Výkonný tajemník Jiří Holoubek, zástupce výkonného tajemníka Petr Kříž a zemský vedoucí pro Čechy Mirek Štika tak zůstanou pro veřejnost patrně navždy skryti. Ostatně jakákoli jiná možnost je nepravděpodobná. Těžko se ukazuje ten, který kdo dost možná ani neexistuje.
V případě janovské vycházky údajných členů údajných Ochranných sborů se tak zvědavý divák musel spokojit s dvanácti pravidelnými účastníky neonacistických akcí, většinou lehce postadolescentního věku. Dělnické straně se ale podařilo z ničeho vytěžit maximum a to zásluhou několika obyvatel Janova, kteří dali průchod svému temperamentu a místo ostentativního nezájmu udělali cirkus pro média, která z podstaty věci zajímá konflikt ať už jakýkoli, kohokoli a s kýmkoli. Nesmyslnými nadávkami za asistence médií do "českých a bílých sviní" tak udělali sami sobě službu, pro kterou se hodí jediné označení - "medvědí". Z minima tak neonacisté vytěžili maximum a jejich akce právem patří na špičku náckovského public relations.
Osoby a obsazení
Filip Vávra
Neonacista od počátku devadesátých let. Jeden ze zakladatelů Národního odporu Praha. Snílek a romantik. Byl to on, kdo inicioval včerejší tažení Janovem. Na diskusním fóru hooligans hecoval neonacisty k účasti výzvami k "bílému odporu", videoklipy z lynčování barevných a dalšími projevy z pohledu trestního práva daleko za hranicí dvou známých paragrafů namířených proti svobodě slova. Vávrova pozice v neonacistickém hnutí je značně rozporuplná, sahá od adorace, přes posměšky pro jeho fluktuanství a absenci smyslu pro realitu až k totální nenávisti. Pro část neonacistického hnutí bude Vávrova osoba navždy spojena s jeho udavačskou aférou. Když vše půjde dobře, budou pochybnosti na čas zapomenuty. Když ne, aféra bude zase vytažena.
Sourozenci Šlégrovi
Dva mladí mostečtí neonacisté a kandidáti Dělnické strany v krajských volbách jsou přímo duo. Z tohoto dua je zajímavější Lucie. Byla to ona, která dělala svou drobnou postavou protiváhu nadávkám do "českých sviní" a která včera pomocí megafonu spolu se svým bratrem ostatní neonacisty hecovala. V souvislosti s údajným udavačstvím Filipa Vávry není bez zajímavosti, že i sourozenci Šlégrovi jsou minimálně částí neonacistů považováni za policejní konfidenty. Na stránkách nacistických chuligánů Radical Boys Brüx o nich vyšel zajímavý článek, jehož výňatek již byl na stránkách antifa.cz zveřejněn. Sourozenci jsou v něm obviňováni z konfidentství a asociálního chování. Není bez zajímavosti, že bývalý partner Lucie Šlégrové, Jaroslav Banset z Mostu, se proslavil tím, že poté, co byl vyhozen z neonacistické akce (že důvodem bylo, že se údajně jedná o policejního konfidenta, nepřekvapí už asi nikoho), najel autem do skupiny antifašistů, přičemž zranil dvě dívky.
Martin Hrach
Martin Hrach je profesionální voják, člen dělostřelecké brigády dislokované v Pardubicích a již se o něm na antifa.cz také psalo. Mezi neonacisty je svým způsobem výjimečný. Není to hlupák a na rozdíl třeba od Filipa Vávry stojí nohama na zemi. Jeho články mají švih a některé jím produkované videoklipy nepostrádají vtip a nadhled. Několik dní před akcí v Janově Hrach vykládal svým kamarádům, že má exkluzivní informace ohledně příprav a taktiky policie od svých známých - členů pořádkových oddílů z okresních jednotek. Hrachovi v tomto lze věřit. Potvrzuje to i fakt, že byl schopen s předstihem několika dní na diskusním fóru hooligans vcelku přesně popsat strukturu budoucí policejní akce. Vzhledem k tomu, že v době, kdy se akce v Janově odehrávala, seděl u internetu, komunikoval s médii a zajišťoval týlové zabezpečení, dává prostor ke spekulaci, zda od svých přátel v policii neměl i zprávy v reálném čase, které byl schopen předávat neonacistům v poli.
Na otázku, zda je náhoda či nikoli, že tři ze čtyř významných postav akce v Janově jsou částí svých soukmenovců označováni jako policejní konfidenti a čtvrtý se styky s policií svěřuje svému okolí, nelze dát jednoznačnou odpověď.
Průběh akce
Samotný průběh je v celku banální. Neonacisté se sešli na Náměstí Míru v centru Litvínova v počtu asi 300 kusů. Složení bylo vzhledem k povaze předvídatelné: lidé, kteří se účastní každé neonacistické demonstrace doplnění o takřka děti a nezanedbatelný počet neonacistických fotbalových chuligánů, které přilákala naděje na akční průběh. Na náměstí se sešla i stovka místních obyvatel, z nichž většina přišla za příslibem zábavy. Je třeba poukázat, že část z nich na místě projevovala neonacistům sympatie, což ostatně není v zemi s hluboko zakořeněným protiromským rasismem nic překvapivého.
Zástupce městského úřadu shromáždění rozpustil z důvodu jeho neohlášení. Policie sice zablokovala východ z náměstí, ovšem tak, že se těm, kteří chtěli, podařilo policii oběhnout boční ulicí. Vzduchem prolétlo pár kamenů, dlažebních kostek a kusů městského mobiliáře, což zavdalo médiím, které podobné situace zbožňují, důvod pro líčení nesmyslně apokalyptických vizí zničeného centra Litvínova.
Neonacisté nezůstávali mediálním manipulacím nic dlužni a na diskusní fóra chrlili pod články, vydávaje se za ženy, své vlastní smyšlenky o "prostých občanech lynčovaných policií odvážených v sanitkách". Policie jako obvykle odpovídala házením výbušek naprosto v rozporu s legislativou i zdravým rozumem. Skupiny neonacistů pak převrátily pár kontejnerů (tedy udělali to, co kritizovali u antifašistů při loňské demonstraci v Otrokovicích), házeli lahve z tříděného odpadu, případně vyjednávali s antikonfliktními týmy policie. Poměrně se jim dařila taktika, kdy se rozprchávali do všech stran, aby se pak o pár set metrů zformovali do houfu. Přímo k dvousetčlenné skupině Romů shromážděné v Janově se jim dostat nepodařilo. Shromáždění obyvatel Janova (ne všichni byli Romové) bylo příjemným překvapením.
Zdařilé texty na transparentech, absence rasistických a xenofobních výkřiků a zachování odhodlaného klidu ukázalo obyvatele janovského sídliště v příznivém světle.
Aftermath
Když se náckové dostatečně proběhli a láhve na házení došly, odebrali se spokojeně do svých domovů. Spokojenost byla skutečně na místě. Jen minimum z nich bylo zadrženo (přestupky), kopli si do několika novinářů i se poškorpili s policií. Ke svým údajným nepřátelům se sice nedostali, ale o to asi ani nešlo.
Co se neonacistům výjimečně podařilo, byla týlová práce.
Na diskusní fóra chytře umísťovali příspěvky jak před akcí, tak v jejím průběhu. Podařilo se jim také problém, jehož kořeny nejsou etnické, ale výlučně ekonomické, politické a sociální, degradovat na etnickou rovinu my (rozuměj bílí) versus oni (barevní). Vávra s Hrachem nás v brzké době obšťastní videoklipy, kde bude celá akce prezentována jako předvečer rasové války. Že se nechali neonacisté natáčet a legitimovat, na tom jim prakticky nezáleží.
Stejně jim nezáleží na tom, že kdyby byla pravda, že objektem jejich nenávisti je kriminalita a asociální chovaní, museli by začít nejdřív sami u sebe. Pouliční pěšáci organizovaného zločinu, vyděrači, lupiči, zloději, pachatelé náhodného násilí a lidé, co jednu půjčku vytloukají druhou a neváhají okrást své blízké se v jejich řadách vyskytují v poměru vysoce převyšujícím obvyklý průměr v celkové populaci.
Celé janovské extempore tak může být jen další příprava k argumentaci politiků a silových složek o nutnosti dalšího fízlování, zpřísňování shromažďovacího zákona, oklešťování svobod a instalaci dalších policejních kamer. Zda je tento proces řízený nebo ne, nelze s jistotou říci. Historie však ukazuje, že záměry vládnoucích elit se mohou realizovat mnohem sofistikovaněji a mnohem více šokujícími způsoby, než je použití pár stovek snadno manipulovatelných mladých lidí.