Antifašismus představuje na poli českých a československých anarchistických aktivit dobrý příklad úspěšné samosprávné aktivity. Jeho kořeny sahají do roku 1990, kdy se začalo utvářet moderní české anarchistické hnutí, včetně jeho antifašistické podoby.
Veřejné bitvy za nezájmu policie
Antifašismus se stal součástí anarchistické agendy velmi brzy po roce 1989. Před tzv. sametovou revolucí sice existovaly mezi alternativní mládeží fašizující skupinky, ale jejich počet a vliv byl de facto nulový. Rasismus představoval problém, se kterým se předrevoluční punkové a skinheadské hnutí částečně potýkalo, ale po roce 1989 došlo k rychlému vyprofilování obou skupin, které odvedlo případné rasistické elementy od punku k subkultuře skinheads. Po roce 1989 slovo skinhead označovalo téměř výlučně rasistu či přímo neonacistu. Velmi záhy začalo docházet k násilí, kdy skupiny skinheadů napadaly anarchisty a punkery. Tyto útoky byly na počátku devadesátých let velmi časté. V roce 1991 došlo poprvé k rozsáhlým rvačkám na pražském koncertu punkových skupin „Branická žízeň“, na který dorazila skupina asi tří set skinheadů, která napadala všechny lidi, které skinheadi pokládaly za anarchisty.
K dalšímu útoku skinheadů na anarchisty došlo 30. května 1991 na anarchistické demonstraci svolané na protest proti plýtvání finančními prostředky na jubilejní všeobecnou výstavu v Praze. Zhruba padesát skinheadů tehdy zaútočilo na asi sto dvacet anarchistů, přičemž policie nijak nezasáhla. Na této demonstraci však již bylo přítomno několik desítek anarchistických militantů, kteří byli ochotni jít do střetu se skinheady a aktivně se bránit.
Při demonstraci 15. března 1992 v Praze na Václavském náměstí již došlo k několika potyčkám, kdy nejprve skinheadi několikrát napadli anarchisty, aby nakonec vše skončilo hromadnou srážkou v Opletalově ulici. Do té se zapojila větší část demonstrujících anarchistů, kteří agresivní skinheady rozehnali.
Vyvrcholením tohoto období byla „bitva“, ke které došlo mezi anarchisty a neonacisty na 1. máje 1992 v Praze na Letné. Do bojů se tehdy zapojilo na obou stranách několik set lidí. Ve střetu anarchisté použili poprvé v českém prostředí zápalné lahve (jeden z neonacistických aktivistů dostal tehdy přímý zásah) a jedná se dosud o největší podobnou akci u nás. V čele anarchistického útoku tehdy stáli militanti v helmách po vzoru německých radikálů a do neonacistů najížděl dokonce jeden z aktivistů dodávkou. Střet byl vnímán oběma stranami jako svého druhu rozhodující střetnutí, neboť se ho na obou stranách účastnila podstatná část tehdejších aktivistů. Vzhledem k tomu, že v tomto boji zvítězili jednoznačně lépe připravení anarchisté, byl na dlouhou dobu od veřejných akcí neonacistů v Praze pokoj.
Za tímto antifašistickým úspěchem stáli především tzv. militantní autonomové. Jednalo se o skupiny anarchistů, kteří se inspirovali podobnými uskupeními ze sousedního Německa. Nejvýznamnější z těchto skupiny byla FIF (Front of Individual Freedom – Fronta individuální svobody) a její časopis Fronta. Existovaly však i další skupiny podobného zaměření. Jedna z nich – Buňky aktivního odporu – zaútočila například v roce 1992 zápalnou bombou na sklad firmy Monitor, kde byly umístěny gramofonové desky skupin Orlík a Braník.
Militanti v té době prosazovali násilné akce proti exponentům neonacistického hnutí, avšak v rámci anarchistického hnutí představovali menšinový názor. Většina pražských anarchistů měla dojem, že po „porážce“ neonacistů na prvního máje 1992 není třeba záležitostem militantního antifašismu věnovat větší pozornost a dávali přednost aktivitám zaměřeným na anarcho-pacifismus.
Byla to reakce hnutí na negativní image, kterou anarchisté v českých médiích získali po atentátu na předsedu KSČM Jiřího Svobodu v prosinci 1992, který byl připsán anarchistům (obviněný anarchista však musel být propuštěn a vysoudil později na policii omluvu a finanční odškodnění), a otištění prohlášení tzv. Partyzánské Revoluční Autonomie na jaře 1992 v A-kontra, které obsahovalo výhrůžky terorem (dodnes není zcela jasné, kdo byl autorem tohoto prohlášení, rozhodně se však jednalo o práci jednotlivce). Toho si všimla média a vytvořila z něj „hrozbu anarchistického terorismu“.
Pacifismus se pak stal určujícím trendem na příštích pět let. Za pravdu mu dával pokles veřejných akcí neonacistů, kdy mezi lety 1992-1999 v Praze došlo pouze k jednomu většímu koncertu, kterým bylo v roce 1994 vystoupení pěti kapel v restauraci U Zábranských. (V souvislosti s koncertem došlo v restauraci k založení požáru, který byl připisován antifašistickým radikálům. K útoku se však nikdo nepřihlásil.)
Bohužel, pacifismus nedokázal ochránit své vyznavače od náhodných napadení jednotlivců, ke kterým docházelo ve větší či menší míře po celá devadesátá léta. Řada těchto útoků končila vážnými zraněními. V případě Filipa Venclíka (kytaristy punkové skupiny Rusko) pak 5. září 1993 smrtí.
Jak to vypadalo mimo Prahu?
Situace v severních Čechách (Česká Lípa a Trutnov) a v Brně se stávala v první polovině devadesátých let neúnosnou. Zejména Brno, kde od roku 1993 existovala česká pobočka mezinárodní neonacistické organizace Hammer Skinheads, bylo mimořádně zasaženo neonacistickým násilím. Situace na severu pak vyvrcholila 31. srpna 1994 vraždou tanvaldského anarchistického aktivisty Zdeňka Čepely, kterou spáchal Robert Kvěch, místní vůdce tzv. sudeťáků, tedy neonacistů odvozujících svůj původ od německého osídlení českého pohraničí. Sudeťáci se dostávali do konfliktů i s neonacisty z vnitřních Čech (v sudeťácké hantýrce z „protektorátu“) a po útěku a následném zatčení jejich „vůdce“ se jejich kvazi-organizace rozpadla.
V Brně sehrál podobnou roli případ Martina Korce (místního aktivisty a jednoho ze zakladatelů Bohemia Hammer Skinheads), který byl zatčen v roce 1996 (v té době neonacistické násilí vrcholilo) pro podezření z dvojnásobného pokusu o vraždu. Přestože byl Korec v tomto konkrétním případě na základě svědectví svých přátel zproštěn obžaloby, strávil dva roky ve vazbě. Jeho uvěznění a následná neochota mateřské organizace Hammer Skinheads ho podpořit, vedla k utlumení činnosti této organizace v regionu a k poklesu násilných aktivit až do roku 2000. Zvláštní kapitolou je situace na Zlínsku a Otrokovicku, kde existovala v této době poměrně silná neonacistická scéna. Na rozdíl od ostatních regionů se zde však záhy začal objevovat i organizovaný antifašistický odpor. Vzájemné napadání obou skupin vyvrcholilo v listopadu 1996, kdy došlo v Otrokovicích k útoku skupiny zhruba dvaceti pěti neonacistů na antifašistickou hospodu. Protože se informace o tomto útoku donesla antifašistům v předstihu, čekalo na neonacisty nepříjemné překvapení v podobě čtyřiceti připravených antifašistů, kteří nejprve rozehnali útočníky přímo před hospodou a následně pronásledovali prchající neonacisty až na vlakové nádraží, kde následoval druhý střet, po kterém skončili až na jednoho všichni neonacisté v lékařské péči. I zde poklesla neonacistická aktivita a navíc byly na Zlínsku položeny kořeny silné antifašistické tradici, která trvá dodnes.
Národní odpor versus AFA – válka o ulice
Souběžně s tím jak anarchistické hnutí od roku 1992 do roku 1996 rezignovalo v Praze na militantní antifašismus, došlo zde pozvolna k nárůstu neonacistické scény. Přestože neonacisté na vlastní veřejnou činnost během devadesátých let v podstatě rezignovali, pravidelně navštěvovali akce anarchistů, kde se snažili vyvolávat střety. Při každé anarchistické demonstraci tak opodál stála skupinka deseti až dvaceti neonacistů, která čekala na konec demonstrace a vyhledávala jednotlivce odcházející z demonstrace, které napadala.
V průběhu devadesátých let prošla anarchistická scéna řadou změn a v druhé polovině desetiletí se v ní začala formovat generace aktivistů, kteří již nezažili první fázi neonacistického násilí z počátku devadesátých let. Zároveň odmítali pacifismus a volali po boji proti neonacistům stejnými prostředky podle hesla „Na hrubý pytel hrubá záplata“. Po anarchistických demonstracích tak nejprve docházelo ke sporadickým střetům, později došlo k vytvoření Antifašistické Akce (AFA), která militantní aktivity zastřešovala.
Impulsem k jejímu založení byla policejní razie ze 4. května 1996 v pražském klubu Propast, kde probíhal benefiční koncert na stíhané aktivisty. Při policejním útoku byla řada lidí brutálně zbita, přičemž Inspekce ministerstva vnitra shledala pochybení, avšak nenašla žádného viníka. Mezi lety 1996-1999 tak navazovala AFA kontakty v celé České republice a sbírala první zkušenosti s organizováním antifašistické práce. AFA začala vydávat svůj vlastní časopis nazvaný Antifa news, později přejmenovaný na Akce. V tom definovala svá ideologická východiska a zároveň informovala o dění na neonacistické scéně. Brzy se také objevily první nálepky a plakáty s antifašistickou tematikou. AFA začala pořádat demonstrace, ale také přednášky a promítání filmů s antifašisticko tématikou. Nedílnou součástí taktiky byly i benefiční koncerty spojené nejen s punkem nebo hard corem, ale také s hip-hopem a techno hudbou. AFA vydala také několik brožur týkajících se problematiky fašismu a antifašismu. Přestože se může zdát, že hlavní důraz kladla AFA na militantní činnost, ve skutečnosti probíhala a nadále probíhá celá řada aktivit vzdělávacího či kulturního charakteru. Bohužel, hodnotit jejich dopad je obtížné, takže i v tomto článku se zaměříme více na hmatatelné důsledky antifašistické činnosti, která ovšem nemusí být vždy spojena přímo s činností AFA, ale obecně radikálních antifašistů.
Samostatnou kapitolu tvoří aktivity spojené s osobou bývalého šéfredaktora A-kontra a aktivního anarchisty Jakuba Poláka. Ten se od poloviny devadesátých let intenzivně věnuje pomoci rodinám obětí rasového násilí a soudní cestou se snaží donutit státní orgány k odpovědnému řešení problematiky rasové nenávisti, nebo ještě spíše demaskovat před veřejností jejich nečinnost či dokonce skryté sympatie s neonacisty. Mezi případy, kterými se Jakub Polák zabýval, nalezneme vraždu Tibora Danihela v Písku z roku 1993, vraždu Zdeňka Čepely v Tanvaldu z roku 1994, vraždu Milana Lacka v Orlové z roku 1998, pogromistickou akci skinheadů v restauraci Modrá hvězdě v Českých Budějovicích v listopadu 1999 a také svitavský případ vraždy Oty Absolona z roku 2001, kde Polák zpochybnil odsouzení Vlastimila Pechance (místního neonacistického aktivisty). Za tuto svou činnost byl Polák vyznamenán v roce 2000 cenou Františka Kriegla.
V druhé polovině devadesátých let docházelo k opětovnému nárůstu neonacistického násilí. Stejně jako anarchistické hnutí i neonacisté prošli generační výměnou. V roce 1996 byla v Plzni založena pobočka další mezinárodní neonacistické organizace Blood and Honour. Následně došlo k založení další pobočky i v Praze. Zde ale aktivisté strukturu BaH zrušili a pod vlivem německých kontaktů založili novou organizaci nazvanou Národní odpor Praha. Střety, které se v té době odehrávaly, začínaly připomínat opět začátek devadesátých let. Tentokrát ale byli antifašisté lépe připraveni čelit fašistické hrozbě. V roce 1998 byl nucen jeden z anarchistických aktivistů použít v sebeobraně zbraň proti pěti neonacistům a jednoho z útočníků zasáhl dvěma výstřely do ramene, a krku. Za tento čin byl zcela nelogicky vyšetřován policií jako útočník (neonacisté byli přizváni jen jako svědci) a dokonce obžalován. V roce 1999 byl však obvinění s ohledem na prokázanou nutnou sebeobranu zproštěn. Případ vyvolal i vlnu solidarity v zahraničí. Podobný případ se odehrál i v Blansku, kde antifašistický militant při napadení neonacisty jednomu z útočníků prostřelil rameno. I zde byl napadený vyšetřován policí jako útočník. Naštěstí i zde soud aktivistu na základě prokázané sebeobrany obvinění zprostil.
V roce 1999 postoupil konflikt do další roviny. Na jedné straně se začala utvářet aliance mezi skupinami Národního odporu, novou neonacistickou organizací z Rakovníka Národní aliancí a Vlasteneckou frontou; z tohoto spojenectví (ale už bez Vlastenecké fronty a naopak s odpadlíky od Sládkových republikánů) vznikla později politická strana Nacionálně sociální blok. Na druhé straně stála již konsolidovaná Antifašistická Akce se sítí poboček a širokou podporou anarchistického hnutí a alternativní mládeže po celých Čechách schopná pružně reagovat na aktivity neonacistů. V té době začalo docházet k prudkým pouličním srážkám mezi neonacisty a antifašisty, zejména během demonstrací. Nejvýznamnější se konala 1. května 1999, kdy neonacisté uspořádali demonstraci na tradičním místě anarchistických prvních májů, Střeleckém ostrově. Policie pod vedením nechvalně proslulého plukovníka Fedorka dvakrát zakročila proti anarchistům. Poprvé, když chtěli zablokovat vchod na ostrov a podruhé, když se postavili do cesty neonacistickému pochodu. Při následné srážce došlo k bojům s policí, při nichž byla zapáleno několik policejních aut. Neonacisté nakonec pod policejní ochranou prošli městem. Antifašisté se však nenechali odradit a na státní represe odpověděli zintenzivněním svých aktivit. Následoval útok na demonstraci Národní aliance v Rakovníku 25. září 1999, rozsáhlá antifašistická demonstrace v Praze 23. září 2000 zaměřená proti akci Národní aliance a Národního odporu zakončená dramatickým střetem se skupinou neonacistů v hale Hlavního nádraží (1), pokus o násilné narušení ustavujícího sjezdu Národně sociálního bloku v březnu 2001, blokáda setkání ultrapravicových aktivistů především z bývalé Národní aliance v Rakovníku 10. května 2003 a řada dalších akcí. Vedle těchto veřejných akcí se antifašisté podle policejních analytiků zaměřovali i na cílené útoky proti hlavním představitelům ultrapravicové scény a údajně došlo i k útokům proti majetku (v roce 2002 proti automobilu jednoho člena pražského NO a poté 8. května 2003 došlo k zapálení vozu čelního neonacistického „vůdce“ Filipa Vávry). Na stránkách AFA se navíc objevil rozsáhlý monitoring ultrapravicové scény. Řada neonacistů po zveřejnění své fotografie, jména a adresy ve své činnosti ustala.
Na konci roku 2001 přinesla dlouhodobá kampaň AFA své ovoce a Nacionálně sociální blok se rozpadl (což bylo ovšem zapříčiněno i dalšími okolnostmi) a většina jeho aktivistů se stáhla do buněk Národního odporu. V této době střety mezi oběma tábory kulminovaly. V průběhu roku 2002 dosáhla situace již takových rozměrů, že po sérii útoků, které citelně zasáhly jádro pražského Národního odporu, ohlásil neoficiální „vůdce“ českých neonacistů Filip Vávra veřejně svůj odchod z hnutí. Poslední větší akcí neonacistů byla brněnská demonstrace 1. května 2002, po které následoval útlum aktivit a rozpad některých regionálních skupin Národního odporu. Boj o ulice AFA vyhrála.
Zimní spánek
V průběhu roku 2003 došlo ještě k několika střetům, ale bylo zřejmé, že jejich intenzita klesá. Proběhlo několik potyček na Ostravsku, v Praze na prvomájové demonstraci byla razantně vyhnána skupinka neonacistických chuligánů před televizními kamerami (za tuto akci byli o rok a půl později obviněn čtyři lidé, přičemž celá kauza dosud není uzavřena!) a v Brně proběhla v prosinci srážka před hlavním stanem JKG, kterou odhalila policie dříve, než k něčemu reálně došlo. Celkově však neonacistická činnost ustávala a s ní i činnost Antifašistické Akce.
Mezi lety 2003-2005 následoval celkový útlum jak neonacistického hnutí, tak i anarchistických a antifašistických aktivit. Vyrostla nová generace, která již vůbec nezná neonacistický teror, která nemusí řešit, zda a kam si večer vyrazit, aniž by jí hrozilo napadení skupinou nácků. I to je důsledek intenzivní antifašistické činnosti.
Situace se začala měnit až v poslední době. Národní odpor ohlásil halasně svůj návrat, pořádá veřejné akce a na některých místech volá do zbraně. Brněnská demonstrace na 1. máje 2005 proběhla pro neonacisty s částečným úspěchem, i když bylo několik jejích organizátorů pár dní před celou akcí napadeno. Naštěstí se organizátorům nepodařilo přesvědčit veřejnost, že jejich úhybný manévr směrem k tzv. „autonomnímu nacionalismu“ je něčím jiným, než jen přetřením hnědé fasády na černo.
Když se ale o to samé pokusili neonacisté v červnu v Otrokovicích, se zlou se potázali. Místní antifa scéna je přesvědčila, že i antifašisté procitají ze zimního spánku a jsou schopni mobilizovat své síly. Na zhruba třicet demonstrantů sjíždějících se ze širokého okolí čekala na místě připravená – kromě stovky protestujících – také antifašistická výzdoba města, řada barikád a v nespolední řadě také „zeleninové a ovocné pohoštění“, které místní ochotně podávali překvapeným neonacistům rovnou do obličeje. Hnědá demonstrace skončila fiaskem a organizátoři se museli z místa přesunout velmi rychlým během.
Společně proti fašismu
Ukázalo se, že anarchistická scéna je schopná vytvořit fungující autonomní strukturu, která je s to svou systematickou činností eliminovat značnou část neonacistických hrozeb. Nepodařilo se to zcela, ale to ani není možné. Nemůžeme ani tvrdit, že všechny úspěchy v potlačování neonacistické ideologie lze připsat na vrub anarchistům. Dobře si uvědomujeme, že svůj vliv mají i státní orgány, novináři a lidskoprávní organizace. Přesto ale vidíme přímou návaznost mezi poklesem neonacistických aktivit a aktivní antifašistickou sebeobranou. Vždy budou existovat lidé, kteří své osobní problémy budou řešit násilím, vždy budou existovat lidé fascinovaní nacistickou hrůzovládou, vždy budou existovat lidé, kteří budou chtít složité problémy řešit jednoduchým způsobem. Otázka je, zda budou takovíto lidé sedět v parlamentu, jestli budou ovládat ulice, anebo jestli budou vyřvávat své písně v přítmí hospod, kde si na ně budou ukazovat rodiče s varováním pro své děti: „Když se nebudete učit, dopadnete jako támhleti.“
Autor je redaktorem časopisu A-Kontra.